KSUL 79 INS XY
79 ICm XY
32 ICdo 157/2017-78
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci
žalobkyně EOS KSI Česká republika, s. r. o., se sídlem Praze 4, Novodvorská
994/138, identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalovanému Ing.
Aleši Klaudymu, se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, jako
insolvenčnímu správci dlužnice P. L., zastoupenému Mgr. et Mgr. Milanem
Svobodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, o určení pravosti
pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm XY,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. L., narozené XY, bytem XY,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS XY, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017,
č. j. 79 ICm XY, 102 VSPH XY (KSUL 79 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice P. L. (dále též jen
„dlužnice“), vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79
INS XY, pohledávku ve výši 157 574,66 Kč z titulu smlouvy o úvěru přihláškou P6
doručenou dne 21. 3. 2014. Insolvenční správce na přezkumném jednání tuto
pohledávku popřel s tím, že je již promlčena; žalobkyně se proto žalobou domáhá
určení pravosti pohledávky.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 26.
5. 2015, č. j. 79 ICm XY, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že
pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS XY přihláškou P6 je ve výši 157
574,66 Kč po právu, a rozhodl o nákladech řízení (první výrok). Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně v celém
rozsahu), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo -
pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem citované rozhodnutí na
projednávanou věc nedopadá - jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobkyně má za to, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a navrhuje, aby
je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době
zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s
bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že dlužnice P. L. neměla v úmyslu
dvěma platbami po 1 000 Kč ze dne 20. 1. 2011 a 16. 2. 2011 uznat závazek ve
smyslu ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále
též jen „obch. zák.“). Odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení otázky, „za
jakých okolností je možné považovat úhradu ve smyslu ust. § 407 odst. 3
obchodního zákoníku za úkon vedoucí k uznání závazku s dopady do běhu promlčecí
doby“, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn.
32
Cdo 786/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Přehlíží však, že
citované rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu, neboť v této jiné
věci šlo o situaci, kdy strany ve smlouvě o úvěru sjednaly splátky ve výši 3
500 Kč měsíčně, dlužník uhradil pouze tři z těchto splátek (každou ve výši 3
500 Kč) a úvěr nebyl věřitelem zesplatněn. Nejvyšší soud za tohoto stavu
uzavřel, že pokud dlužník plnil v dohodnutých splátkách, nemohlo jít o částečné
plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3
obch. zák., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním. V projednávané věci naopak odvolací soud vyšel ze zjištění, že nároky
vyplývající ze smlouvy o úvěru se staly splatnými v důsledku zesplatnění úvěru
dne 16. 10. 2009. Dopisem ze dne 18. 11. 2010 oznámila dlužnice žalobkyni
(právní nástupkyni původní věřitelky), že: „nemohu tento měsíc poslat splátku. Mohu ji poslat příští měsíc a to nejvíce 1000,- Kč. Neměla bych z čeho živit
děti.“ Následně dlužnice uhradila dvě platby po 1 000 Kč, a to 20. 1. 2011 a
16. 2. 2011. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že o dílčí
plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z
rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných,
zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají
(např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). O plnění částečné jde za situace,
kdy dlužník poskytl věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu
plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu
rozdělení na takové části vyplývalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005). Jestliže v projednávané věci dlužnice v
důsledku zesplatnění úvěru ztratila výhodu splátek, tedy pozbyla právo uhradit
dluh v dohodnutých splátkách, nemohly posléze odeslané úhrady představovat
dílčí plnění. Závěry dovolatelem citovaného rozhodnutí proto na projednávanou
věc nedopadají, odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil a tvrzený
předpoklad přípustnosti není dán. Dovolatel dále co do přípustnosti dovolání uvádí, že pokud Nejvyšší soud
shledá, že výše citované rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 786/2009 na projednávanou
věc nedopadá, pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci „a vyvolává tyto zásadní právní otázky dosud neřešené
judikaturou Nejvyššího soudu České republiky: b) Jaké předpoklady musí být
splněny, aby bylo možné ve smyslu ust. § 407 odst. 3 obchodního zákoníku
považovat dílčí platbu za uznání závazku ze spotřebitelské smlouvy o úvěru? c)
Je přípustné, aby dílčí úhrada závazku byla pro účel ust. § 407 odst. 3
obchodního zákoníku vykládána ve spojitosti s dřívějším komunikací dlužníka
neobsahující uznání závazku?“ Ani tyto námitky však přípustnost dovolání
nezakládají.
Předně je z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání
právně bezvýznamné, že dovolatel považuje formulované otázky za „zásadní“;
patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2014 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29
ICdo 43/2013). Dále je nutno zdůraznit, že dovolatel užívá nesprávný termín
„dílčí platba“ či „dílčí úhrada“, třebaže v projednávané věci - jak bylo
uvedeno výše - dvě platby dlužnice ve výši 1 000 Kč provedené po zesplatnění
úvěru jsou částečným plněním. I pokud by Nejvyšší soud odhlédl od výše uvedené zásadní terminologické
nepřesnosti dovolatelem formulovaných otázek, nejde o otázky v judikatuře
dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně zdůrazňuje, že částečné plnění - aby mělo účinky uznání závazku ve
smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. - musí být poskytnuto za takových okolností,
aby bylo možno v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník
uznává i zbytek závazku (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32
Odo 1251/2006, nebo usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze
dne 14. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004). V usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1377/2017, pak Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže dlužník částečně
plní na svůj závazek, aniž by současně zpochybnil jeho (zbývající) výši,
přičemž se jedná o povšechně známý závazkový vztah, jakým smlouva o úvěru
bezpochyby je, pak nelze než dovodit, že částečné plnění na zbytek
zesplatněného úvěru představuje současně uznání závazku v celé jeho zbývající
výši. Plnil-li žalovaný žalobkyni další splátky poté, co byl vyzván k úhradě
celého zbytku dluhu, aniž existenci svého dluhu jakkoliv zpochybnil (tak
ostatně neučinil ani v dovolání), lze mít za to, že svůj závazek podle § 407
odst. 3 obch. zák. uznal. Závěry citovaného usnesení sp. zn. 33 Cdo 1377/2017
dopadají rovněž na projednávanou věc (v návaznosti na formulaci dovolatelem
předložených otázek Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že rovněž v tomto
rozhodnutí šlo o dlužníka v postavení spotřebitele). Jestliže dlužnice po
zesplatnění úvěru uhradila dvakrát částku 1 000 Kč, přičemž nebylo zjištěno, že
by existenci svého dluhu jakkoli zpochybňovala, naopak z jejího dopisu ze dne
18. 11. 2010 plyne její úmysl závazek dále hradit, je závěr odvolacího soudu,
podle něhož tyto platby představují částečné plnění s účinky uznání dluhu ve
smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelův odkaz na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 32 Odo 811/2004, neboť v tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval podmínky písemného uznání závazku ve smyslu
ustanovení § 323 obch. zák. Závěry citovaného rozhodnutí proto na projednávanou
věc nedopadají. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti výroku ve věci
samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah
dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost
rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv
argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence
uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost
dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 202 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v
rozhodném znění. Žalobkyni, jež by měla na náhradu nákladů dovolacího řízení
právo, toto právo s ohledem na ustanovení § 202 insolvenčního zákona
nepřísluší. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.