24 Cdo 1291/2020-554
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) R. P., narozené dne XY, a b) S. P.,
narozeného dne XY, obou bytem v XY, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR,
se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného Mgr.
Jiřím Sitou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, o náhradě za
vyvlastnění a o nahrazení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne
4. července 2013, č. j. KUJCK 35391/2013/OREG, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 106/2013, o dovolání účastníka
Ředitelství silnic a dálnic ČR proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
září 2019, č. j. 4 Co 44,45/2019-497, takto:
I. Dovolání účastníka Ředitelství silnic a dálnic ČR se zamítá.
II. Účastník Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinen zaplatit
žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Účastník Ředitelství silnic a dálnic ČR je povinen zaplatit žalobci
b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Žalobci se žalobou ze dne 31. 7. 2013 podle části páté občanského soudního
řádu, doplněnou dne 29. 8. 2014, domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí
správního úřadu
- rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 4. července 2013, č. j.
KUJCK 35391/2013/OREG, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České
Budějovice, o stanovení náhrady ve výši 374 921 Kč za odnětí vlastnického práva
žalobců k pozemkům p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území obce XY.
Žalobci navrhovali, aby soud nahradil napadené rozhodnutí správního orgánu tak,
že stanoví náhradu za vyvlastněné pozemky v celkové výši 689 900 Kč, a aby
uložil účastníkovi zaplatit žalobcům rozdíl mezi cenou, která jim již byla
vyplacena, a výší náhrady, které se touto žalobou domáhají.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, č. j. 11 C
106/2013-180, nahradil rozhodnutí správního úřadu a uložil účastníkovi zaplatit
žalobcům náhradu za vyvlastnění. Při určení obvyklé ceny vyvlastňovaných
pozemků vycházel ze znaleckých posudků, které zohledňovaly, že tyto pozemky
byly územně plánovací dokumentací určeny k výstavbě dopravní infrastruktury.
K odvolání účastníka Ředitelství silnic a dálnic ČR Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. 4 Co 151/2016-230, zrušil rozsudek soudu I.
stupně. Ve svém závazném právním názoru vyslovil, že náhrada za vyvlastnění
musí být odvozená od ceny obvyklé předmětných pozemků ke dni podání žádosti o
vyvlastnění, tj. k 18. 6. 2012, přičemž tuto cenu je nutno určit podle
skutečného stavu pozemků a účelu jejich užití k tomuto dni, kdy se ovšem
nepřihlédne k jejich zhodnocení či znehodnocení vzniklému v přímé souvislosti
se záměrem realizace výstavby dálnice D3. Nelze proto při zjišťování obvyklé
ceny přihlížet k tomu, že k rozhodnému dni byly územně plánovací dokumentací
určeny k výstavbě dálnice, ale znalec bude vycházet z předchozího stavu územně
plánovací dokumentace. Při určení obvyklé ceny pozemků je potřeba zohlednit,
zda vzhledem k jejich faktickému a právnímu stavu mohly být v době před
provedením změny územního plánování skutečně využity pro uvažovanou komerční
zónu či jiný obdobný účel, jak namítali žalobci, aniž by se jednalo o ryzí
eventualitu. Znalec tudíž zhodnotí, zda tento spekulativní aspekt mohl mít vliv
na cenu pozemků v rozhodném období, a to zásadně na základě porovnání cen
účelově a polohově obdobných pozemků. Tím bude zjištěna reálná cena, za kterou
mohli žalobci v rozhodném období nabýt odpovídající náhradní pozemky, jež v
sobě bude zahrnovat případný spekulativní potenciál takových pozemků.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 11 C
106/2013-431, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 10. 2018, č. j. 11 C
106/2013-452, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
připomenul, že původní znalecké posudky, které nevyhovovaly parametrům
vyžadovaným odvolacím soudem, ohodnocovaly předmětné pozemky následovně -
vyvlastňovacím úřadem ustanovený znalec určil v posudku obvyklou cenu 147 Kč/m2
, za kterou byly obdobné pozemky pro stavbu dálnice vykupovány; žalobci
předložený posudek znalkyně Milady Vondrušové stanovoval obvyklou cenu ve výši
270 Kč/m2; revizní znalecký posudek znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. vyčíslil náhradu ve výši 290 Kč/m2. Soud dále uvedl, že z dodatku znaleckého
posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. (vypracovaného po zrušujícím
rozhodnutí odvolacího soudu) a výslechu jeho zpracovatele bylo zjištěno, že
hodnota zemědělských pozemků bez možnosti budoucího stavebního využití se
pohybuje v průměru okolo 15 Kč/m2. Pozemky žalobců přiléhají k zóně XY,
vymezené v územních plánech pro průmyslové, resp. komerční využití, v případě
jiné polohy trasy dálnice D3 by podle znalce pozemky žalobců s největší
pravděpodobností byly součástí komerční zóny XY. Reálná možnost zahrnutí
pozemků do komerční zóny podle znalce vyplývá i ze Zásad územního rozvoje
Jihočeského kraje, kde je tato komerční zóna v blízkosti dálniční mimoúrovňové
křižovatky dálnice D3 a silnice I/34 rovněž zakreslena. V případě jiného
trasování dálnice by hodnota pozemků byla v polovině intervalu hodnot
průmyslových pozemků v dané lokalitě, tj. ve výši 290 Kč/m2, stejnou tržní
hodnotu by pozemky měly v případě přihlédnutí ke spekulativnímu aspektu jejich
budoucího možného využití (např. pro uvažovanou komerční zónu či obdobný účel). Podle oceňovacího předpisu by cena pozemků byla podle znalce 109,45 Kč/m2. Po
provedeném doplnění dokazování soud dospěl k závěru, že žalobci ani přes
poučení nepředložili důkazy o tom, že před vydáním rozhodnutí o umístění byly
předmětné pozemky určeny pro účely výstavby komerční průmyslové či obytné zóny. Současné umístění dálnice bylo zaneseno do zásad územního rozvoje Jihočeského
kraje v roce 2011 a do územního plánu obce Úsilné již v roce 1996. Žalobci
nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům v roce 2007 v důsledku
komplexních pozemkových úprav. Před vymezením koridoru dálnice byly pozemky
podle územně plánovací dokumentace určeny k využití jako zemědělské pozemky a
skutečně tak také byly využívány, k jinému účelu nikdy určeny nebyly, tvrzení
žalobců o plánované komerčně průmyslové zóně je proto vyloučeno. Podle právní
úpravy je rozhodující stav před změnou územně plánovací dokumentace a v tomto
stavu, bez přihlédnutí k případnému zhodnocení či znehodnocení v důsledku
stavby, pro niž jsou pozemky vyvlastňovány, náhrada musí vyjadřovat, oč
vlastník vyvlastněním skutečně přišel. Obvyklá cena srovnatelných zemědělských
pozemků činí 15 Kč/m2, cena zjištěná podle oceňovacího předpisu obvyklou cenu
přesahuje, ani cena zjištěná ale nedosahuje výše, která již byla vyvlastnitelem
žalobcům vyplacena, a žaloba, kterou se žalobci domáhali náhrady ve výši 290 Kč/
m2, proto byla zamítnuta. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9.
2019, č. j. 4 Co
44,45/2019-497, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se náhrada za
vyvlastnění stanoví ve výši 670 495 Kč, čímž se v tomto rozsahu nahrazuje
rozhodnutí správního orgánu, uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobcům
oprávněným společně a nerozdílně 313 574 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Podle odvolacího soudu soud I. stupně ne zcela dodržel závazný právní
názor, když dostatečně nezohlednil, že výše náhrady za vyvlastnění musí být
rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byl vyvlastněný zbaven, neboť dotčená
osoba nesmí nést s ohledem na požadavek rovnováhy mezi obecným zájmem a
ochranou vlastnického práva nepřiměřenou zátěž. Z toho důvodu zákon v § 10
odst. 5 zákona o vyvlastnění stanovuje, že se nepřihlíží ke zhodnocení či
znehodnocení pozemku v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění, jelikož v
opačném případě by to byl právě tento veřejný zájem, pro nějž je pozemek
vyvlastňován, který by určoval výši poskytnuté náhrady, a nikoli skutečný
rozsah majetkové újmy. Proto je náhrada odvozována od obvyklé ceny pozemků ke
dni podání žádosti o vyvlastnění, přičemž se však nepřihlédne k jejich
zhodnocení či znehodnocení v přímé souvislosti se záměrem výstavby dálnice D3,
jak je (byl) vyjádřen v tehdy platné územně plánovací dokumentaci. Pokynu ze
závazného právního názoru, že znalec bude vycházet z předchozího stavu územního
plánování, proto bylo třeba rozumět tak, že jde pouze o to, že má být
odhlédnuto od přímých důsledků, které vyvolala realizace veřejného zájmu
výstavby dálnice D3 v úseku XY. Uvedenému však nelze rozumět tak, že bude
obvyklá cena pozemků určována podle celkového stavu dotčené lokality, resp. stavu dotčeného územního makrobloku, již v době před prvním dotčením
předmětných pozemků veřejným zájmem dopravní stavby, třeba i několik desítek
let nazpět, neboť obvyklá cena se zjišťuje ke dni podání žádosti o vyvlastnění. Zjištění obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků zpravidla vyžaduje úvahu o
pravděpodobném určení stavu předmětných pozemků k datu žádosti o vyvlastnění,
pokud by se zde veřejně prospěšná stavba nerealizovala. Toto hypotetické určení
pozemků je nutno zpravidla dovodit dle klasifikace sousedních pozemků
spadajících do téhož makrobloku v době žádosti o vyvlastnění. Tato úvaha není
sama o sobě předmětem znaleckého dokazování, nadto znalce z oboru ekonomika,
jde o zjištění jedné z nejvýznamnějších skutečností pro zjištění obvyklé ceny
na základě jiných provedených důkazů, až na základě tohoto dokazování může
znalec zjistit obvyklou cenu dle takto zjištěné kvality dotčených nemovitostí,
kterou soud vyjádří v zadání znaleckého úkolu. Předmětné pozemky s výjimkou
jednoho z nich k datu žádosti o vyvlastnění přiléhaly ke komerční zóně, nebýt
vyhrazení pozemků pro potřeby veřejného zájmu, lze mít za to, že by z tržního
hlediska vzhledem k uplatněné koncepci územního plánování v dané lokalitě ke
dni žádosti o vyvlastnění spadaly do makrobloku vymezeného pro komerční zónu. Dle dodatku č. 1 znaleckého posudku EQUITA Consulting s.r.o. je cena takovýchto
pozemků 290 Kč/m2.
Ostatní znalecké posudky nesprávně zohledňovaly i účel
vyvlastnění. Lze uvažovat, zda by bez změny územního plánování, kterým bylo
rozhodnuto o vedení dálnice D3 východně od obce XY a nikoli západně, jak s tím
původně počítala územně plánovací dokumentace (na úrovni obce do roku 1996 a na
úrovni kraje do roku 2002), došlo k vytvoření přiléhající komerční zóny, stav
územního plánování v okolních lokalitách již ale nelze považovat za přímý
důsledek realizace veřejného zájmu, ale zpravidla za právně politické
rozhodnutí jednotek územní samosprávy, resp. výstavbou dálnice D3 nedošlo bez
dalšího k předurčení dané lokality pro výstavbu komerční zóny. Úvahy o
pohnutkách zastupitelů při schvalování územně plánovací dokumentace mimo
samotné vyvlastňované pozemky by již přesahovaly meze legálního zákazu
zohledňování realizace veřejného záměru na obvyklou cenu vyvlastňovaných
pozemků a staveb. Proto není existence komerční zóny v přímé příčinné
souvislosti s výstavbou dálnice D3, jelikož se jedná o autonomní politické
rozhodnutí, třebas úvahově podmíněné výstavbou dálnice. Pro určení výše náhrady
jako ekvivalentu odnímaných hodnot lze uvažovat, že se předmětné pozemky
nacházely v oblasti územního makrobloku určeného pro výstavbu komerční zóny, od
čehož by se odvíjela jejich cena, tak, jak byla zjištěna v doplnění znaleckého
posudku, nebýt vyhrazení pozemků pro účely veřejného zájmu. Neplatí, že jsou
žalobcům odnímány (pouze) zemědělské pozemky, které by takto musely být
využívány a byly by bývaly takto určeny územním plánováním, nebýt provádění
veřejného záměru. Skutkové okolnosti přesahují i pouhou tržně možnou
eventualitu, kdy by na cenu zemědělských pozemků měl vliv pouze určitý
spekulativní aspekt vyplývající až z možné budoucí změny územního plánování, a
to především proto, že v době žádosti o vyvlastnění již změna využití území pro
účely komerční zóny v rámci makrobloku proběhla. Uvedené neplatí jen pro jeden
z vyvlastňovaných pozemků, jež se nachází v jiné lokalitě, která je určena
výhradně k zemědělským účelům, a ani nepřiléhá k intravilánu obce XY, natož
města České Budějovice. Úvaha o změně jeho určení spočívá v pouhé ryzí
eventualitě, cena takového pozemku činí podle posudku 15 Kč/m2. Listiny
předložené žalobci o různých právních jednáních vůči různorodým pozemkům ve
větším či menším okolí nemohou nikterak ovlivnit věrohodnost odborného
znaleckého zjištění obvyklé ceny s ohledem na relevantní makroblok a zjištěné
cenové faktory. Vliv nemá ani cenový vývoj na ostatních žalobcům ponechaných
pozemcích, neboť zde nejde o odškodnění případných negativních vlivů veřejně
prospěšné stavby. Celkem náhrada činí 670 495 Kč, co do zbylé části není na
místě rozhodovat o zamítnutí žaloby, neboť se jedná o konstitutivní způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky, kdy soud není návrhem vázán. Odvolací soud
proto uložil účastníkovi zaplatit žalobcům rozdíl mezi výší stanovené náhrady a
žalobcům již vyplacenou částkou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal účastník Ředitelství silnic a
dálnic ČR dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda může
soud fakticky zasahovat do znaleckého určení ceny obvyklé a určit svou
cenotvorbovou úvahou znalci, jak má ocenit pozemek, když soud nejprve provede
dokazování ke skutečnostem, jež mohou mít vliv na určení náhrady za
vyvlastnění. Napadené rozhodnutí podle dovolatele dále závisí na otázce
dovolacím soudem dosud neřešené, zda zjištění obvyklé ceny vyvlastňovaných
pozemků zpravidla vyžaduje úvahu o pravděpodobném určení stavu předmětných
pozemků, kdyby se veřejně prospěšná stavba na tomto místě vůbec nerealizovala,
přičemž hypotetické určení předmětných pozemků dle územního plánování je nutné
zpravidla dovodit dle sousedních pozemků spadajících do téhož makrobloku. Jako
dovolací důvod dovolatel označuje nesprávné právní posouzení věci, k čemuž
uvádí, že způsob, jak má být obvyklá cena určena, vyplývá ze zákona o
oceňování. Cena obvyklá je taková, kterou by bylo možné v místě a čase
dosáhnout mezi nezávislými, dobrovolně kupujícími a prodávajícími osobami, to
však není součástí úvahy odvolacího soudu o tom, co by bylo, kdyby se zde
veřejně prospěšná stavba nerealizovala. Zejména to pak není součástí úvahy
soudu o tom, že pozemky mají být posuzovány jako pozemky určité soudem zjištěné
kvality. Tím, že odvolací soud ve vztahu k úvaze, co by bylo, kdyby nebylo,
uvádí, že se nejedná o předmět znaleckého dokazování znalce z oboru ekonomika,
ale že na základě jiných provedených důkazů se tato skutečnost promítne do
zadání znaleckého úkolu, se odvolací soud odchyluje od ustálené judikatury,
podle níž je určení obvyklé ceny otázkou výhradně skutkovou plně v kompetenci
soudního znalce, jelikož soud nemůže opatřovat znalci důkazy ohledně úvah, co
by bylo, kdyby nebylo, neboť soud je toliko oprávněn zadat znalci úkol. Znalec
má vycházet porovnávací metodou z realizovaných prodejů v dané lokalitě a
nikoli z hypotetického stavu okolních pozemků. K tomuto dovolání podali vyjádření žalobci, podle kterých byla znaleckým
posudkem EQUITA Consulting s.r.o. určena nižší cena pozemků než je spodní
hranice možného, ovšem v kategorii zemědělské půdy. Poukazují na jiné
realizované prodeje pozemků a na index cen zemědělských pozemků vytvářený
bankovní institucí. Za zkreslující považují zadání úkolu doplnit údaje k
obvyklé ceně zemědělských pozemků, když znalec s upozorněním na principiální
nemožnost stanovení hodnoty zastavitelných pozemků stanovil cenu obecnou
hodnotou zemědělské půdy jako tu, danou oceňovací vyhláškou o oceňování
nemovitostí. Dále zpochybňují srovnatelnost pozemků, na jejichž základě byla
určována obvyklá cena předmětných pozemků. Pozemky, které jim byly ponechány,
byly stavbou dálnice znehodnoceny. Je zapotřebí zvážit alternativu využití
pozemku, kdyby nedošlo k určení pozemků pro potřeby veřejného zájmu. Podle
žalobců byla komerční zóna uvažována již před vydáním územního rozhodnutí v
roce 2007. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní
otázky, z jakých skutečností lze vycházet při zjišťování obvyklé ceny
vyvlastňovaných pozemků, a ke kterým skutečnostem podle ustanovení § 10 odst. 5
zákona o vyvlastnění při zjišťování obvyklé ceny přihlížet nelze. Protože tato
otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, shledal
Nejvyšší soud ČR dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Projednání věci soudem v řízení podle Části páté občanského soudního řádu
nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního
orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z
bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí
téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto
správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku
řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem
řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního
orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené
vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo
jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným
závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení
před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že
spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před
správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být
vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí. Podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo
omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o vyvlastnění“), za vyvlastnění náleží
vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně jejich
příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim.
Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby
odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku
vyvlastnění (§ 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění). Podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona o vyvlastnění stanoví-li se náhrada na
základě ocenění, musí být ocenění provedeno podle oceňovacího předpisu účinného
v době rozhodování o vyvlastnění. V případě, že obvyklá cena pozemku nebo
stavby by byla nižší než cena zjištěná podle oceňovacího předpisu, náleží
vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné podle oceňovacího předpisu. Podle ustanovení § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění, cena pozemku nebo stavby se
pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu ke dni
podání žádosti o vyvlastnění; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo
znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění náhrada se stanoví na
základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, nebo
znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím
vyvlastňovaný vyslovil souhlas. Nedošlo-li k vyhotovení znaleckého posudku na žádost vyvlastňovaného a ani
vyvlastnitele, stanoví se náhrada na základě posudku znalce ustanoveného
vyvlastňovacím úřadem. Z citovaných ustanovení vyplývá, že při stanovení náhrady za vyvlastnění je
třeba vycházet z toho (má být zohledněno), že vyvlastňovanému náleží náhrada ve
výši obvyklé ceny, v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u
vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění, a že se náhrada stanoví na
základě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že náhrada za vyvlastnění má
vyvlastňovanému zajistit, aby mu nevznikla majetková újma. Postup, jak má být
výše takové náhrady určena, zákon o vyvlastnění rovněž upravuje, když stanoví,
že náhrada náleží ve výši obvyklé ceny na základě znaleckého posudku. Podstatné
tedy je zjištění obvyklé ceny vyvlastňované věci nebo práva. Okolnost, že se
tak má stát na základě znaleckého posudku, neznamená, že by náhrada neměla být
ve výši obvyklé ceny a že by neměla odpovídat majetkové újmě, která se u
vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Smyslem tohoto požadavku je,
aby výše náhrady byla zakotvena v poměrech cen nemovitostí (a práv s nimi
souvisejících), jež panují v době vyvlastnění tam, kde k vyvlastnění dochází. Jinak řečeno, výše náhrady má být stanovena ve výši, která má vyvlastňovanému
zajistit, aby mu nevznikla majetková újma (s přihlédnutím k místu a času), a ze
znaleckého posudku se přitom vychází. Náhrada musí být poskytnuta ve výši obvyklé ceny pozemku včetně všech součástí
a příslušenství a musí být stanovena v takové výši, aby odpovídala majetkové
újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. Při stanovení
ceny obvyklé vyvlastňovaného pozemku se vychází ze skutečného stavu ke dni
podání žádosti o vyvlastnění, bez zřetele k jeho zhodnocení nebo znehodnocení v
souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění (srov. § 10 odst. 5 zákona o
vyvlastnění). K ustanovení § 10 odst.
5 zákona o vyvlastnění, upravujícímu určení ceny
vyvlastňovaného pozemku nebo stavby, důvodová zpráva k zákonu č. 405/2012 Sb.,
kterým byl novelizován zákon o vyvlastnění, uvádí, že má vést k odstranění
stavu, kdy docházelo k věcně neopodstatněnému, diskriminačnímu a
nespravedlivému výraznému zhodnocení zejména zemědělských či lesních pozemků v
trase budoucí stavby dopravní infrastruktury pouhou skutečností, že byly v
územně plánovací dokumentaci a následně v územním řízení určeny pro uskutečnění
dopravní stavby. Současně má tímto dojít k omezení spekulací s dotčenými
pozemky. Důvodová zpráva také rovněž poukazuje na to, že uvedeným pravidlem by
mělo dojít k odstranění určitého rozporu u oceňování pozemků pro stavby
dopravní infrastruktury cenou obvyklou (cenou, která by byla dosažena při
prodeji stejného, popř. obdobného majetku v obvyklém obchodním styku, ke dni
ocenění), neboť v případě výkupu pozemků pro stavby dopravní infrastruktury
jsou tyto pozemky oceňovány jako pozemky stavební (po vydání územního
rozhodnutí), avšak dle důvodové zprávy trh s takovými pozemky prakticky
neexistuje, neboť stavby pozemních komunikací jsou podle jednotlivých kategorií
vyhrazeny do vlastnictví státu nebo územních samospráv. V projednávané věci je rozhodováno o náhradě za odejmutí vlastnického práva k
pozemkům, které byly v době podání žádosti o vyvlastnění užívány jako
zemědělské, a které takto také byly vymezeny územně plánovací dokumentací, než
došlo ke změně územně plánovací dokumentace, kterou byly dotčené pozemky určeny
pro účel vyvlastnění. Tyto pozemky (vyjma jednoho z pozemků menší výměry, který
odvolací soud posoudil odlišně) zároveň přiléhaly k sousedním pozemkům, které
byly územně plánovací dokumentací určeny pro průmyslové, resp. komerční
využití. Dovolatel brojí především proti závěru odvolacího soudu, že zjištění obvyklé
ceny vyvlastňovaných pozemků zpravidla vyžaduje úvahu o pravděpodobném určení
stavu předmětných pozemků, kdyby se veřejně prospěšná stavba na tomto místě
vůbec nerealizovala, kdy tento stav má být dovozen z klasifikace sousedních
pozemků. Ustanovení § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění stanovuje, že pro určení výše
obvyklé ceny vyvlastňovaného pozemku nebo stavby je vždy rozhodný jejich
skutečný stav ke dni podání žádosti o vyvlastnění, přičemž se nepřihlíží k
jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem
vyvlastnění. Náhrada za vyvlastnění musí být stanovena v takové výši, aby odpovídala
majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění.
Je-li vyvlastňováno vlastnické právo k zemědělským pozemkům, jejichž obvyklou
cenu dle znaleckého posudku zvyšovala jejich poloha vedle odlišně účelově
určených hodnotnějších pozemků (bez příčinné souvislosti s účelem vyvlastnění
dle zjištění odvolacího soudu) a s tím se pojící spekulativní potenciál
vyvlastňovaných pozemků nesouvisející s účelem vyvlastnění, potom, ač je již s
ohledem na stav územně plánovací dokumentace, v níž byly tyto původně
zemědělské pozemky vyhrazeny pro účel vyvlastnění, zřejmé, že tento
spekulativní potenciál naplněn nebude (předmětné původně zemědělské pozemky
nebudou územně plánovací dokumentací určeny pro obdobné účely, jako sousedící
hodnotnější pozemky), nelze při určení obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků od
takovéhoto aspektu ovlivňujícího obvyklou cenu odhlédnout. Ačkoli je pro určení
obvyklé ceny rozhodující skutečný stav vyvlastňovaných nemovitostí ke dni
podání žádosti o vyvlastnění, podle ustanovení § 10 odst. 5 zákona o
vyvlastnění rovněž platí, že nelze přihlížet ke znehodnocení vyvlastňovaného
pozemku nebo stavby v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění. Vyvlastňovanému by přiznaná náhrada měla v zásadě umožnit pořízení srovnatelné
nemovitosti. Jestliže předmětné zemědělské pozemky žalobců ke dni podání
žádosti o vyvlastnění přiléhaly k pozemku vymezenému územně plánovací
dokumentací jako komerční zóna, čímž měla být zvýšena jejich hodnota, měla by
jim být přiznána náhrada ve výši umožňující pořízení zemědělského pozemku v
blízkosti pozemku určeného pro komerční či průmyslové účely, čímž budou
zohledněny s tím spojené cenové důsledky (srov. HANÁK, J., ŽIDEK, D., ČERNOCKÝ,
R. Zákon o vyvlastnění. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 78 – 79). Závěr odvolacího soudu, že vznik sousední komerční zóny není v přímé příčinné
souvislosti s účelem vyvlastnění předmětných pozemků a že od existence
přiléhající komerční zóny proto nelze při určení obvyklé ceny vyvlastňovaných
pozemků odhlédnout, nebyl dovolatelem zpochybněn a tato otázka nebyla
dovolacímu přezkumu otevřena. Dovolací soud proto v tomto rozhodnutí neřešil
otázku, zda lze při určování obvyklé ceny vyvlastňované nemovitosti přihlížet
ke zvýšení cenové hladiny okolních pozemků v důsledku účelu vyvlastnění. Nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že zjištění obvyklé ceny
vyvlastňovaných pozemků zpravidla vyžaduje úvahu o pravděpodobném určení stavu
předmětných pozemků k datu žádosti o vyvlastnění, pokud by se zde veřejně
prospěšná stavba nerealizovala, kdy takovéto hypotetické určení pozemků by mělo
podle odvolacího soudu být zpravidla dovozováno dle klasifikace sousedních
pozemků spadajících do téhož makrobloku. Zjištění obvyklé ceny vyvlastňovaného pozemku nebo stavby je vázáno na jejich
skutečný stav ke dni podání žádosti o vyvlastnění, přičemž se nepřihlíží k
jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem
vyvlastnění.
Ze zjišťování skutečného stavu vyvlastňovaných pozemků se však
vymykají úvahy o tom, pro jaké účely by byly pozemky územně plánovací
dokumentací určeny, pokud by nebyly určeny pro realizaci veřejného zájmu. V
důsledku takové úvahy by docházelo k ocenění pozemků na základě jejich
hypotetického stavu, a nikoli na základě jejich skutečného stavu, jak vyžaduje
zákon. Takovéto hypotetické určování stavu pozemků by nepředstavovalo ani
aplikaci pravidla o nepřihlížení ke znehodnocení pozemku v souvislosti s účelem
vyvlastnění. Skutečnost, zda u vyvlastňovaných pozemků existovala reálná
možnost jejich budoucího zhodnocení změnou územně plánovací dokumentace (pokud
by nebyly vyčleněny pro potřeby realizace veřejného zájmu), se promítne do
zjišťování jejich obvyklé ceny tak, že i tento spekulativní aspekt (ohledně
jejich možného budoucího zhodnocení) nesouvisející s účelem vyvlastnění (jak
bylo dovozeno v projednávané věci), je jedním z faktorů spoluvytvářejících
jejich obvyklou cenu, který je zapotřebí reflektovat při výběru porovnávacího
materiálu, na základě něhož znalec zjišťuje obvyklou cenu vyvlastňovaných
pozemků. Od tohoto aspektu, ačkoli je ke dni žádosti o vyvlastnění z důvodu
určení pozemku pro realizaci veřejného zájmu již zřejmé, že k budoucímu
zhodnocení pozemků nedojde, nelze odhlédnout s ohledem na zákaz přihlížení ke
znehodnocení v souvislosti s účelem vyvlastnění, jak již bylo vyloženo výše. Tímto způsobem bude zjištěna obvyklá cena pozemků ke dni podání žádosti o
vyvlastnění založená na skutečném stavu pozemků, která zároveň bude odpovídat
majetkové újmě vyvlastňovaných, jenž v zásadě umožní vyvlastňovaným podle
místních podmínek obstarání obdobné věci v rozhodném čase, a rovněž bude
respektovat zákaz přihlížení ke zhodnocení či znehodnocení vyvlastňované
nemovitosti v souvislosti s účelem vyvlastnění. Odborná literatura rovněž zastává názor, že nelze při zjišťování obvyklé ceny
vyvlastňovaných pozemků domýšlet, jaké by bylo funkční využití těchto pozemků,
pokud by nebyly určeny pro realizaci veřejného zájmu (srov. HANÁK, J., a kol.,
op. cit., s. 78). Odvolací soud vycházel z dodatku znaleckého posudku, v němž znalec určoval
obvyklou cenu předmětných pozemků dle zadaných otázek jako zemědělských pozemků
bez možnosti budoucího stavebního využití (odpověď na otázku č. 1 ze zadání
dodatku znaleckého úkolu), a dále určoval i cenu těchto pozemků s přihlédnutím
k jejich spekulativnímu aspektu (otázka č. 3), kdy vycházel z původního
znaleckého posudku. Odvolací soud vyšel ze závěru znalce, který zohledňoval i
spekulativní aspekt těchto pozemků. Přestože odvolací soud založil své rozhodnutí i na nesprávné úvaze, vycházel-li
odvolací soud při stanovení náhrady z toho zjištění znalce, které zohledňovalo
spekulativní aspekt zemědělských pozemků nesouvisející s účelem vyvlastnění,
závěr odvolacího soudu o obvyklé ceně předmětných pozemků obstojí, neboť je co
do výsledku správný, když aplikovaný znalecký závěr oceňuje předmětné pozemky
jako zemědělské s přihlédnutím k jejich spekulativnímu potenciálu, a nikoli
jako pozemky určené pro komerční účely.
Konkrétní výše obvyklé ceny předmětných
pozemků je potom již otázkou skutkovou, neboť zjištění konkrétní částky již
není aplikací právních norem na daný skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový
závěr vycházející z hodnocení provedených důkazů (srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018), přičemž
skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají, neboť dovolání lze podat
pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 a 242
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když podle jeho názoru odvolací soud přezkoumával
znalecké závěry a zasáhl do znaleckého dokazování. Každý znalecký posudek (ústní nebo vypracovaný písemně) musí obsahovat nález
(popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž
znalec při úkonu přihlížel), posudek v užším slova smyslu (výčet otázek, na
které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně) a znaleckou doložku (označení
seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek,
a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku) [srov. § 13
odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů]. K důkazu znaleckým posudkem Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že
soud sice hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132
o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení podle tohoto ustanovení
nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda
závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda
bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda
závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. To, že soud nemůže
přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, však neznamená, že je
soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má
pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním
názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo
jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo
musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke
správnosti již podaného posudku (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016, a rozsudky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009,
ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22
Cdo 5783/2016). Ustanovení § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění stanovuje, že se cena pozemku nebo
stavby pro účely stanovení náhrady určuje podle jejich skutečného stavu ke dni
podání žádosti o vyvlastnění, zároveň však tento skutečný stav modifikuje tak,
že se při stanovení obvyklé ceny vyvlastňovaných nemovitostí nepřihlíží k
jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem
vyvlastnění.
Posouzení toho, které skutečnosti představují zhodnocení či
znehodnocení oceňované věci v souvislosti s účelem vyvlastnění, a ke kterým
proto nelze při oceňování přihlížet, je výsledkem právního posouzení. Jestliže
byl soudnímu znalci zadán znalecký úkol tak, aby vypracoval více variant
ocenění předmětných pozemků lišících se tím, k čemu má být při oceňování
přihlíženo, a následně na základě posouzení, který ze znalcem učiněných závěrů
vyhovuje kritériím ustanovení § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění, založil
odvolací soud své rozhodnutí na jiném ze znaleckých zjištění než soud I. stupně, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak
namítá dovolatel, neboť v uvedeném nelze spatřovat přezkoumávání věcné
správnosti znaleckých závěrů a jejich nahrazování názorem soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je, byť ne ze zcela přiléhavých
důvodů, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo
v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
Ředitelství silnic a dálnic ČR podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolatel, který v dovolacím řízení nebyl úspěšný, nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Žalobcům vznikly náklady dovolacího řízení v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem
(žalobci nebyli v dovolacím řízení zastoupeni advokátem), přičemž nedoložili
výši svých hotových výdajů, dovolací soud proto přiznal každému z nich právo na
paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o
stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení
v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu), kterou je jim Ředitelství silnic a dálnic ČR povinno zaplatit
ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.