22 Cdo 5783/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
Ing. L. K., zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze
5, Zborovská 49, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Ivou Frömlovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 39, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 155/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016,
č. j. 13 Co 370/2015-329, 13 Co 371/2015-329, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
4. 2015, č. j. 15 C 155/2011-295, přikázal ze zaniklého společného jmění
účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně majetkové hodnoty blíže
specifikované ve výroku I., do výlučného vlastnictví žalovaného majetkové
hodnoty blíže určené ve výroku II., mimo jiné i podnik žalovaného, IČO:
61840785, v ceně 734 000 Kč, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému
na vyrovnání podílu částku 1 360 871,50 Kč do tří měsíců od právní moci
rozsudku. V doplňujícím usnesení ze dne 28. 7. 2015, č. j. 15 C 155/2011-305,
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
10. 6. 2016, č. j. 13 Co 730/2015-329, 13 Co 371/2015-329, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil doplňující usnesení soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to jakým způsobem má být zohledněna osobní spotřeba
podnikatele při stanovení ceny jeho podniku v rámci řízení o vypořádání
společného jmění. Namítá, že v projednávané věci je cena podniku nadhodnocena,
neboť výdaje na osobní spotřebu žalovaného byly účtovány jako „hotovost na
pokladně“, což navýšilo aktiva podniku, a tedy i jeho cenu (která měla být
stanovena jako rozdíl mezi aktivy a pasivy podniku žalovaného). Podle
dovolatele by výše finanční prostředků představující osobní spotřebu žalovaného
měla být od ceny podniku stanovené na základě znaleckého posudku odečtena a
tato výsledná částka použita jako cena podniku pro účely vypořádání společného
jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám a tvoří
součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce způsobu ocenění
podniku jednoho z manželů [který je podnikatelem smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„obch. zák.“)], jenž je součástí společného jmění manželů, a to pro účely
vypořádání společného jmění manželů. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), se podnikem „pro účely tohoto zákona
rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K
podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a
slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu
sloužit.“ Podle § 5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. je podnik věcí hromadnou. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. „společné jmění manželů tvoří majetek
nabytý některým z manželů společně za trvání manželství, s výjimkou majetku
získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek
náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle
své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci
předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako
právnímu nástupci původního vlastníka.“
Vzhledem k úpravě společného jmění manželů podle § 143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013,
není podnik, ve kterém podniká jen jeden z manželů, vyloučen ze společného
jmění manželů, a tudíž je i předmětem vypořádání (srov. rovněž DVOŘÁK Jan,
SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha:
Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156). Pokud je podnik jako věc hromadná
předmětem vypořádání společného jmění, je nezbytné jej pro účely stanovení výše
vypořádacího podílu ocenit (srov. § 149 odst. 2 obč. zák.). V posuzované věci soudy nižších stupňů uzavřely, že podnik žalovaného je
součástí společného jmění účastníků řízení (přičemž dovolatel tento závěr
nenapadá), přikázaly jej do výlučného vlastnictví žalovaného a soudy nižších
stupňů stanovily jeho cenu ve výši 734 000 Kč na základě znaleckého posudku ze
dne 28. 1. 2011 vypracovaného American Appraisal s. r. o. (dále jen „znalecký
posudek“). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010,
vysvětlil, že „zjištění ceny podniku je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Při
určení ceny podniku se soud zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým
posudkem. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu
než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek
není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění
metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na
znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu
ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku
ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku
relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého
posudku.“
V projednávané věci námitky žalovaného ohledně ceny podniku fakticky směřují k
hodnocení znaleckého posudku jako důkazu ze strany soudů nižších stupňů. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že znalecký posudek soud
sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm
obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení
důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě
odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v
rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku
odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně
hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru,
nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v
posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě
jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS
1054/13). Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007,
vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého
posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku
bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti
již vyhotoveného znaleckého posudku. V usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29
Cdo 2214/2010, dovolací soud dále uvedl, že znalec je povinen volbu jedné (či
více) z metod ocenění řádně odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá posouzení
soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem
ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého
posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné, z jakého důvodu nejsou
důvodné námitky žalovaného a z jakého důvodu byl zamítnut návrh žalovaného na
vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud se s těmito závěry
soudu prvního stupně ztotožnil.
Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších
stupňů při stanovení ceny podniku žalovaného na základě hodnocení znaleckého
posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto
není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
Není důvodná námitka žalovaného, že částka 459 677 Kč evidovaná jako hotovost
na pokladně podniku ke dni zániku společného jmění by měla být od jeho ceny
odečtena, neboť tyto prostředky byly spotřebovány pro osobní účely žalovaného a
tato hotovost se fakticky na pokladně nenachází. Znalec ocenil podnik metodou
sumární hodnoty aktiv (jako výše rozdílu aktiv a pasiv podniku žalovaného, a to
částkou 682 000 Kč) a metodou výnosovou (odvozující cenu podniku od výše jeho
budoucích ekonomických přínosů, a to částkou 734 000 Kč, viz č. l. 172). Soudy
nižších stupňů vyšly z metody výnosové, přičemž je z provedeného dokazování
zřejmé, že při použití této metody není v projednávané věci výše hotovosti na
pokladně pro účely stanovení ceny podniku relevantní, jelikož cena podniku byla
vypočtena na především na základě výše rozdílu daňově uznatelných příjmů a
výdajů podniku za normalizovaný rok (a dalších kritérií, nikoliv však výše
hotovosti na pokladně). Soudy tedy nestanovily cenu podniku na základě metody
sumární hodnoty aktiv, v rámci které výše hotovosti na pokladně (a tudíž
hypoteticky výše osobní spotřeby žalovaného) tuto cenu může přímo ovlivnit. Ze
znaleckého posudku (č. l. 166 a 167) se podává, že „k hodnotě majetku získaného
pomocí výnosové metody za použití metody přímé kapitalizace“ je nutné přičíst
„hodnotu neprovozního majetku, do kterého patří i přebytečná hotovost, a
hodnotu majetkových účastí.“ Dále je uvedeno, že „podnik k datu ocenění
nedisponoval majetkovými účastmi ani neprovozním majetkem.“ Z uvedeného je
zřejmé, že pokud by (i když pouze účetně) existovala přebytečná hotovost (a
tato by představovala výši osobní spotřeby žalovaného), musela by být tato
částka připočtena k hodnotě majetku získané pomocí výnosové metody. V
posuzované věci ovšem žádná částka k hodnotě majetku získané na základě
výnosové metody připočtena nebyla, a tudíž nemohla (i když pouze účetně
evidovaná) přebytečná hotovost na pokladně podniku žádným způsobem ovlivnit
jeho cenu (viz č. l. 181). Není tedy důvodné, aby tato částka byla odečtena od
ceny podniku žalovaného, neboť tato cena byla na základě výnosové metody určena
pomocí jiných hledisek. Dále dovolací soud zdůrazňuje, že je nutné (v případech ocenění podniku jednoho
z manželů tvořícího součást společné jmění) rozlišovat mezi finančními
prostředky představujícími zisk z podnikání (které mohou být použity na osobní
spotřebu podnikatele) a zohledněním výše tohoto zisku jakožto jednoho z
kritérií zohledněnými některými z metod, na jejichž základě je oceněn podnik
fyzické osoby. Podnik fyzické osoby může být oceněn pomocí různých metod a je
výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil,
jakou metodu použije. V rámci některých metod (např.
výnosové) představuje zisk
podnikatele jedno z hledisek, na jejichž základě je určena cena podniku. Tímto
způsobem je podnik (jako věc hromadná ve smyslu § 5 odst. 1 obch. zák.) oceněn
pro účely vypořádání společného jmění manželů, tato hromadná věc je zásadně
přikázána podnikajícímu manželovi a následně je cena tohoto aktiva zohledněna
při stanovení výše vypořádacího podílu. Výše uvedené ovšem neznamená, že by
podnikateli bylo upřeno právo na odměnu za jeho činnost, pouze je zisk
podnikatele použit jako jedno z řady možných kritérií pro účely zjištění ceny
podniku jako aktiva tvořícího součást společného jmění. Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu