24 Cdo 1380/2025-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované J. H., omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem pro řízení Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova č. 1934/12, za účasti trvalého opatrovníka statutárního města Jihlava, se sídlem městského úřadu v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 97/1, a účastníků nezletilého AAAAA (pseudonym), zastoupeného opatrovníkem pro řízení statutárním městem Jihlava se sídlem městského úřadu v Jihlavě, Masarykovo náměstí č. 97/1, a I. H., o prodloužení doby omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 99 P 201/2022, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočce v Jihlavě ze dne 23. ledna 2025, č. j. 72 Co 193/2024-667, takto:
Dovolání posuzované se odmítá.
1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované, o omezení svéprávnosti posuzované ve vztahu k rodičovské odpovědnosti a o ustanovení opatrovníka posuzované s vymezením práv a povinností opatrovníka již rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 7 Nc 5805/2017-109, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. 12. 2018, č. j. 72 Co 209/2018-162, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 2837/2019-214, a dále rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 Nc 5805/2017-323, ve spojení s částečným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 5. 5. 2022, č. j. 72 Co 33/2022-386, a rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. 5. 2022, č. j. 72 Co 33/2022-394.
2. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 4. 12. 2023, č. j. 99 P 201/2022-477, (mimo jiné) zahájil z moci úřední řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, včetně rodičovské odpovědnosti u posuzované, a řízení ve věci opatrovnictví u posuzované a obě uvedená řízení spojil ke společnému řízení.
3. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 99 P 201/2022-577, 6 P a Nc 244/2023, 6 P a Nc 245/2023, rozhodl o prodloužení omezení svéprávnosti posuzované tak, že posuzovaná není po dobu pěti let způsobilá nakládat s finančními prostředky nad částku 180 Kč denně, nakládat s majetkem movitým i nemovitým, právy majetkové i nemajetkové povahy, jejichž cena převyšuje 180 Kč v době právního jednání, uzavírat smlouvy o finančních produktech, uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, uzavírat jakékoli smlouvy s plněním v hodnotě převyšující 180 Kč, uzavírat smlouvy znějící na opakující se finanční plnění, právně jednat v pracovněprávních vztazích o odměně za vykonanou práci a o odpovědnosti zaměstnance za svěřené hodnoty, rozhodovat o přijetí či odmítnutí zdravotních služeb ve vztahu ke své duševní chorobě, pořizovat pro případ smrti, učinit prohlášení o vydědění, být volena (výrok I.), o prodloužení omezení svéprávnosti posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti k nezletilému BBBBB (pseudonym) o dalších pět let s tím, že se posuzované zachovává právo osobního styku s nezletilým CCCCC (pseudonym) a právo na rozhodování o volnočasových aktivitách nezletilého CCCCC (pseudonym) (výrok II.), zamítl návrh posuzované na uvolnění částky 10 000 Kč na úhradu potřeb nezletilého AAAAA (pseudonym) (výrok III.), jmenoval opatrovníkem posuzované statutární město Jihlavu a vymezil práva a povinnosti opatrovníka (výrok IV.), a dále rozhodl o změně rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22.
5. 2018, č. j. 7 Nc 5805/2017-109, ve výrocích I. a III., ve znění výroků
I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. 12. 2018, č. j. 72 Co 209/2018-162, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 Nc 5805/2017-323, ve výrocích I. až III., ve znění výroků I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 5. 5. 2022, č. j. 72 Co 33/2022-386 (výrok V.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Na základě zjištění že Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 4. 10. 2023, č. j. 1 Nt 2801/2022-88, prodloužil ochranné psychiatrické léčení posuzované v ústavní formě o dva roky, tj. do 20. 10. 2025, a stížnost posuzované proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2023, č. j.
7 To 308/2023-95, zamítl, a na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že „jsou splněny podmínky pro prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované“, která „stejně jako v minulosti trpí závažným duševním onemocněním, a to poruchou s bludy“, která posuzovanou „výrazně limituje ve schopnosti samostatně si obstarávat své záležitosti“, že od doby, kdy bylo naposledy o omezení rozhodováno, „nedošlo ke zlepšení zdravotního stavu posuzované“, že se u posuzované „nedaří zmírnit projevy závažného duševního onemocnění“, že stejně jako v minulosti posuzované hrozí závažná újma ve vymezených oblastech, a proto soud rozsah omezení svéprávnosti posuzované „nezměnil“, jedinou výjimku představuje mírné navýšení finančního limitu pro nakládání s finančními prostředky a nakládání s majetkem a při uzavírání jakýchkoli smluv, neboť invalidní důchod je valorizován a došlo k podstatnému navýšení cen.
Současně soud prvního stupně dovodil, že u posuzované „nepřichází v úvahu použití některého z mírnějších opatření nahrazujících omezení svéprávnosti, nikdo ani takový postup v průběhu řízení nenavrhl ani nezmínil“, a z důvodu, že nelze očekávat zlepšení stavu posuzované, dobu omezení svéprávnosti posuzované prodloužil o dalších pět let. Ve vztahu k rodičovské odpovědnosti také uzavřel, že „ani v této oblasti nenastala žádná podstatná změna“ a „nadále jsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované ve vztahu k rodičovské odpovědnosti za syna CCCCC (pseudonym)“, rovněž na dobu dalších pěti let, neboť ani v této oblasti „nelze očekávat zlepšení schopností posuzované spravovat záležitosti nezletilého syna“.
Požadavek na uvolnění částky 10 000 Kč k úhradě potřeb nezletilého syna soud prvního stupně považoval za neopodstatněný, a proto jej zamítl. Dále soud prvního stupně ustanovil posuzované opakovaně opatrovníkem veřejného opatrovníka - statutární město Jihlavu s odůvodněním, že soudu „není známa žádná osoba, která by funkci opatrovníka posuzované byla ochotna vykonávat“.
4. K odvolání posuzované Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 72 Co 193/2024-667, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. se omezení svéprávnosti posuzované prodlužuje na dobu čtyř let od právní moci tohoto rozsudku a současně změnil rozsah omezení svéprávnosti posuzované tak, že stanovil nové limity pro nakládání s finančními prostředky (nad 200 Kč denně) a majetkovými hodnotami (jejichž cena převyšuje 200 Kč v době právního jednání) a pro uzavírání jakékoli smlouvy (s plněním v hodnotě převyšující 200 Kč), a na základě této změny změnil ve výroku IV.
vymezení práv a povinností opatrovníka posuzované, a ve výroku V. jej změnil tak, že se mění rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 5. 2018, č. j. 7 Nc 5805/2017-109, ve výrocích I. a III., ve znění výroků I. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. 12. 2018, č. j. 72 Co 209/2018-162, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 Nc 5805/2017-323, ve výrocích I. a II., ve znění výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 5.
5. 2022, č. j. 72 Co 33/2022-386 (výrok I.), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., jeho části, kterou bylo opatrovníkem posuzované jmenováno statutární město Jihlava (výrok II.), a zrušil rozsudek soudu prvního stupně výrocích II., III. a VI. a věc v tomto rozsahu vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud po doplnění dokazování (mimo jiné) znaleckým posudkem dovodil, že závěry nově zpracovaného znaleckého posudku „podpořily“ závěry učiněné soudem prvního stupně, a dále uzavřel, že již v předcházejících rozhodnutích soudu prvního stupně i odvolacího bylo popsáno, v čem je spatřována hrozba újmy, která posuzované v důsledku jejího vlastního jednání hrozí, a pokud soud prvního stupně dovodil, že tyto již dříve dovozené hrozby trvají i nadále, „nebylo třeba obsáhleji opakovat závěry již dříve dovozené“.
Po dalším doplnění dokazování za účelem posouzení, zda a nakolik duševní stav posuzované ovlivňuje její jednání, vede k ohrožení jejích zájmů a jaká případná jiná, mírnější opatření by mohla omezení svéprávnosti nahradit, odvolací soud uzavřel, že „ohrožení zájmů posuzované v oblasti majetkové je důsledkem skutečnosti, že posuzovaná i nadále činí jednání i v oblasti hospodaření s finančními prostředky pod vlivem poruchy svého chování s orientací na sebe samotnou, své potřeby“ (zejména opatření kuřiva), a tedy že „důvody pro omezení posuzované v oblasti majetkových dispozic trvají i nadále“, přičemž „neshledal důvodu pro navýšení prostředků, se kterými může posuzovaná sama disponovat, nad úroveň cca 40 % jejího příjmu představovaného invalidním důchodem, a dále dospěl k závěru o důvodnosti omezení posuzované jednak v oblasti uzavírání smluv o finančních produktech, poskytování sociálních služeb, smluv na opakující se finanční plnění či jednání v pracovněprávních vztazích včetně ujednání o odpovědnosti zaměstnance za svěřené hodnoty či v právu být volen, neboť „ve všech těchto oblastech by se posuzovaná svým jednáním ovlivněným nereálnými představami o svých schopnostech mohla i významně poškodit“, jednak v oblasti rozhodování o přijetí či odmítnutí zdravotních služeb ve vztahu ke své duševní chorobě, neboť posuzovaná „nemá náhled svého onemocnění“.
Odvolací soud však přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně stran zvýšení limitu pro finanční a další majetkové dispozice (v důsledku zjištění o zvýšení příjmu posuzované) a stran délky trvání omezení, zkrátil-li dobu omezení svéprávnosti posuzované na dobu 4 let, a to na základě zjištění o „byť doposud nevýrazném, ale přece jen nastalém zlepšení stavu posuzované“, chtěl-li tím také „motivovat posuzovanou ke změně jejího přístupu k doplňkovým terapeutickým aktivitám“. Naproti tomu odvolací soud soudu prvního stupně vytknul vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže nezletilého syna AAAAA (pseudonym) v řízení před soudem prvního stupně zastupoval soudem jmenovaný opatrovník – statutární město Jihlava, který však již byl dříve jmenován (trvalým, hmotněprávním) opatrovníkem posuzované, v důsledku čehož nezletilý BBBBB (pseudonym) „nebyl v řízení před soudem prvního stupně řádně zastoupen“, a z tohoto důvodu odvolací soud v rozsahu, jímž soud prvního stupně rozhodoval o omezení svéprávnosti posuzované v oblasti rodičovské odpovědnosti, jakož i ve výroku III., jímž byl zamítnut návrh posuzované na uvolnění částky 10 000 Kč na úhradu potřeb nezletilého CCCCC (pseudonym), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
5. Proti výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu ve spojení s výrokem I., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně podal za posuzovanou procesní opatrovník dovolání s odůvodněním, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména z hlediska naplnění obligatorních hmotněprávních podmínek pro ingerenci a tedy důvodnost zásahu státu do svéprávnosti posuzované ve smyslu § 55 a násl. občanského zákoníku, mělo-li by k omezení svéprávnosti docházet pouze v zájmu člověka při šetření jeho základního přirozeného práva a specifik osobnostního profilu pouze v případě, kdy hrozí konkrétní nebezpečí závažné újmy a jiné opatření se jeví jako nedostatečné, tedy pouze v nezbytných případech.
Dovolatelka předně namítá, že v jejím případě je prakticky vyloučeno jakékoli majetkoprávní jednání v situaci, kdy jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě (které bylo naposledy prodlouženo do 20. 10. 2025), je tedy omezena její osobní svoboda a již z tohoto pohledu se opatření v podobě omezení svéprávnosti „jeví jako opatření zcela nadbytečné a neúčelné“ a je otázkou, zda za této situace může být dána blíže nespecifikovaná potencionální obava o možnosti posuzované způsobit nebezpečí závažné újmy sobě nebo osobě jiné či jakkoli ohrozit veřejný zájem.
Dovolatelka zdůrazňuje, že omezení svéprávnosti není sankcí, ale právní ochranou člověka, a s poukazem na v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu) zpochybňuje otázku nebezpečí závažné újmy v jejím případě a namítá, že nebezpečí nesmí být jen hypotetické, má-li také za to, že samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům a že je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími a méně omezujícími opatřeními, nadto za situace, kdy se souběžně podrobuje soudem nařízenému ochrannému psychiatrickému léčení.
Dovolatelka dovozuje, že „tak razantní zásah do její osobnosti nebyl rozhodně třeba“ a že jej „nelze odůvodnit ani byť škodlivými návyky posuzované (kouření)“, které nepředstavuje jednání mající znaky protiprávnosti a především společenské škodlivosti, kterými by jiné osobě či sama sobě mohla způsobit závažnou újmu v majetkové sféře či v jiné oblasti soukromého práva. Odvolacímu soudu nadto vytýká odkaz na předcházející rozhodnutí, neboť „pro soud je závazný stav v okamžiku vydání jeho rozhodnutí“, a proto „bylo jeho povinností podat jednoznačný a přezkoumatelný výklad toho, v čem toto nebezpečí závažné újmy spatřuje ke dni 23.
1. 2025“. Závěrem dovolatelka zpochybňuje také rozsah vlastního omezení svéprávnosti s tím, že soud „by měl jednoznačně zdůvodnit, proč omezuje svéprávnost posuzovaného v té které oblasti a proč pro soukromoprávní jednání v takové oblasti není možné zvolit řešení mírnější“ a že „přijetí omezení svéprávnosti „en block“, jak k tomu přistoupil odvolací soud, požadavku na zdrženlivost neodpovídá“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a II ve spojení s výrokem I., IV.
a V.
6. K dovolání posuzované nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočce v Jihlavě ze dne 23. 1. 2025, č. j. 72 Co 193/2024-667, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
12. Zakládá-li dovolatelka svou dovolací argumentaci především na skutečnosti, že je-li omezena její osobní svoboda, neboť jí bylo ochranné léčení v ústavní formě prodlouženo do 20. 10. 2025, je prakticky vyloučeno jakékoli majetkoprávní jednání, a omezení svéprávnosti posuzované se tak jeví jako opatření zcela „nadbytečné a neúčelné“, nebere náležitě v úvahu, že za dané situace již dovolací soud rozhodoval o dovolání posuzované rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2837/2019, aniž by ochranné léčení v ústavní formě, které bylo posuzované nařízeno, považoval ve vztahu k otázce omezení svéprávnosti posuzované a jeho rozsahu za rozhodující.
Také Ústavní soud například v nálezu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, dovodil, že nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře, a že „rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, resp. že nemá reálné příležitosti činit právní jednání“, že „na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti“ a že „nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči“.
Jinak tomu není ani v nyní projednávaném případě ve věci prodloužení omezení svéprávnosti posuzované. Dovolatelkou namítané omezení osobní svobody v podobě ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě dovolací soud nepovažuje samu o sobě za skutečnost rozhodnou pro
právní posouzení otázky omezení svéprávnosti posuzované a rozsahu tohoto omezení, nadto v situaci, bylo-li posuzované ochranné léčení v ústavní formě prodlouženo (prozatím) do 20. 10. 2025, a kdy naproti tomu soudy v projednávané věci shledaly naplnění důvodů pro omezení svéprávnosti posuzované a rozhodly o prodloužení omezení svéprávnosti posuzované ve vymezeném rozsahu na dobu čtyř let od právní moci rozsudku odvolacího soudu (který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci dne 29. 1. 2025).
13. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu rovněž uvedl, že obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka. Při rozhodování o svéprávnosti člověka je tak třeba mít vždy na paměti, že omezením svéprávnosti se zasahuje do autonomie vůle člověka a tím i do jeho svobody. Toto je možné jen z důvodu ochrany ústavně chráněných práv nebo hodnot.
14. Také dovolací soud se ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo; všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle ustanovení § 55 odst. 1 a 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na dosavadním rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného, nebo zda je třeba rozsah jeho dosavadního omezení rozšířit, či naopak je možné jej zúžit, anebo zda lze přistoupit k některému ze zákonem předvídaných mírnějších a méně omezujících opatření a ponechat tak posuzovanému plnou svéprávnost (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 257/2024).
15. Ve vztahu k projednávanému případu odvolací soud správně poznamenal, že se nejednalo o první rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzované, nýbrž se jednalo o prodloužení již dřívějšího omezení, a tedy s odkazem na předcházející rozhodnutí ve věci posuzované (s tím, že ve věci omezení svéprávnosti posuzované již dovolací soud rozhodoval rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2837/2019) se zabýval otázkou případné změny stavu posuzované a možnými důsledky. Soudy z výše vyložených zásad, jakož i ze závěrů obsažených v dovolatelkou citovaných rozhodnutích dovolacího soudu, vycházely. Soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru (přičemž správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), že na vlastním základu již dříve dosažených závěrů „se stále nic nemění“, že posuzovaná trpí závažným duševním onemocněním – poruchou s bludy, která ji výrazně limituje ve schopnosti samostatně si obstarávat své záležitosti a že i přes dlouhodobou odbornou péči se nedaří zmírnit u posuzované projevy závažného duševního onemocnění, a že „již dříve dovozené hrozby trvají i nadále“, a především soud prvního stupně vysvětlil, z jakého důvodu v případě posuzované „nepřichází v úvahu“ použití některého z mírnějších opatření nahrazujících omezení svéprávnosti, jestliže ani v řízení o prodloužení omezení svéprávnosti posuzované „nikdo z účastníků takový postup v průběhu řízení nenavrhl ani nezmínil“.
16. Zejména odvolací soud podle názoru dovolacího soudu věnoval danému případu (individualitě posuzované) důkladnou pozornost a přistoupil také k doplnění dokazování dříve navrženým znaleckým posudkem, výslechem znalce a svědeckými výpověďmi (již bývalého manžela, dcery a nezletilého syna posuzované). Jestliže pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká způsob provedení dokazování (že nejprve provedl znalecké dokazování a až po jeho ukončení začal zjišťovat výslechem svědků reálné chování posuzované v běžném životě) a na základě toho zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, přehlíží, že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., a to že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a ani v rozsahu těchto dovolacích námitek tak nelze pro tento nedostatek v dovolacím řízení pokračovat.
17. Ačkoliv lze s dovolatelkou souhlasit, že omezení svéprávnosti musí být v zájmu posuzované a musí zde být skutečná (nikoli pouze hypotetická) hrozba závažné újmy v konkrétních životních situacích, které u posuzované přicházejí v úvahu, je třeba k uvedenému doplnit, že tu jde o reálnost (potencionalitu) hrozby vzniku újmy posuzované, nikoliv nezbytně o nutný vznik újmy samotné, neboť v zásadě (v ideálním případě) by k posouzení svéprávnosti mělo dojít soudem ještě dříve, než očekávaná újma v právech posuzované osoby nastane (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3143/2022).
18. Dovolací soud má však za to, že dovolatelkou vznášená námitka, že ve vztahu k chování posuzované nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo obavě, že by v rámci pobytů mimo zdravotnické zařízení jednala protiprávně nebo způsobem potencionálně možným vyvolat nebezpečí běžné nebo dokonce závažné újmy, vychází z toho, že její možnost učinit problematické právní jednání byla eliminována právě již omezením svéprávnosti a ustanovením opatrovníka, jehož konání je pod dohledem soudu. Odvolací soud řádně odkázal na svá předchozí rozhodnutí a důvody, které soudy vedly již k omezení svéprávnosti posuzované. Jestliže tedy soudy i v nyní projednávaném případě o prodloužení omezení svéprávnosti posuzované na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že na dříve dosažených závěrech se „stále nic nemění“, a že posuzovaná „jedná též pod vlivem extra extrapotenčních bludů (tedy v nereálném přesvědčení o svých vlastních schopnostech, nadání)“ a takovým jednáním by se „mohla i významně poškodit“, je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež zdůrazňuje nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka; vždy je přitom třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba, tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020). Nelze také přehlédnout, že v projednávaném případě právě odvolací soud změnil rozsah omezení svéprávnosti posuzované vymezený soudem prvního stupně, zkrátil-li především délku trvání omezení ve snaze motivovat posuzovanou ke změně jejího přístupu vedoucí k případné dílčí sociální úzdravě posuzované.
19. Konečně ani dovolatelkou vznášená námitka, že odvolací soud přijal omezení svéprávnosti posuzované „en block“, není důvodná, neboť dovolatelka zjevně přehlíží, že odvolací soud se v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí v rámci každé z oblastí, v níž byla posuzovaná omezena ve svéprávnosti, zabýval možností vzniku újmy posuzované v důsledku jednání ovlivněného poruchou chování, a to v době rozhodování soudu ve věci prodloužení omezení svéprávnosti posuzované.
20. S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází, a proto Nejvyšší soud (jako soud dovolací) z výše uvedených důvodů dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a VI. a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že soud znovu rozhodne o nákladech řízení a náhradě nákladů státu, rozhodne soud
také o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu