USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v řízení o pozůstalosti po J. S., zemřelém dne XY, za účasti 1) R. S., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 351/25, 2) J. S. a 3) S. S., vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 547/2011, o dovolání R. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2023, č. j. 29 Co 136/2023-695, takto:
I. Dovolání R. S. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 136/2023-695, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2023, č. j. 34 D 547/2011-640, kterým soud prvního stupně určil obvyklou cenu majetku částkou 5 819 028,23 Kč, výši dluhů částkou 15 659,00 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 5 803 369,23 Kč (výrok I.); ve výroku II. potvrdil nabytí dědictví synovi zůstavitele R. S., a to v podílu 545554166/1000000000 k veškerému majetku, synovi zůstavitele J. S., a to v podílu 287779167/1000000000 k veškerému majetku a vnukovi S.
S., a to v podílu 166666667/1000000000 k veškerému majetku (ke specifikaci jednotlivých věcí a pohledávek z důvodu stručnosti viz výrok II. v usnesení soudu prvního stupně); uložil dědicům zaplatit odměnu soudního komisaře a státu vyplacené znalečné (výrok III. a IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Odvolací soud dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že ačkoli „na dodatek závěti ze dne 9.
3. 2009 nelze pohlížet jen jako na listinu vyjadřující v celém svém obsahu jen a pouze zůstavitelova přání bez právní závaznosti, nýbrž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se jedná při použití výkladových pravidel § 35 odst. 2 obč. zák. o projev vůle zůstavitele, jak má být naloženo s jeho majetkem po jeho smrti, a tak je také třeba vykládat výraz přání, m. j. tedy i tak, že Restaurace XY jako rodinný podnik včetně finančního a movitého majetku má být rozdělena na ideální dvě poloviny pro obě rodiny stejným dílem (tedy pro oba syny stejným dílem) a tento majetek pak mají oba synové (J.
i R.) spravovat s péčí řádného hospodáře“, na správnost napadeného usnesení soudu prvního stupně tato skutečnost nemůže mít žádný vliv, jelikož „Restauraci XY by jak při dědění ze závěti, tak při dědění ze zákona nabyli pozůstalí synové shodným dílem sami, nebýt nepominutelného dědice“, tedy že „podíl pozůstalého vnuka S., vstupujícího do dědického řízení jako syna předemřelé dcery zůstavitele, i na tomto majetku musel být zachován ve shodné výši jak při dědění ze závěti, tak při dědění ze zákona“, a proto „důvodnost této námitky nemůže mít žádný dopad na správnost napadeného usnesení“.
Dále odvolací soud k námitce, že „je v rozporu s vůlí zůstavitele, pokud pozůstalý vnuk S. získal podíl na všech aktivech dědictví včetně a především Restaurace XY, kdy jmenovaný se nijak nezasloužil, na rozdíl od pozůstalých synů, o to, že podnik i po opakovaných ničivých povodních stále prosperuje“, odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, především na usnesení ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011, což „má v poměrech posuzovaného případu za následek, že pozůstalost nemůže být mezi dědice rozdělena jinak, než že pozůstalý vnuk S.
nabude spoluvlastnický podíl nejen na ostatních aktivech dědictví, ale i na nemovitosti, ve které je provozována Restaurace XY, a to i přesto, že z obsahu závěti je zřejmé, že si takové uspořádání zůstavitel nepřál“.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal R. S. prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje „ze všech alternativ § 237 o. s. ř.“ a to jak podle aktuálního znění o. s. ř., tak podle znění o. s. ř. do 31. 12. 2012. Dovolatel uvádí, že „podstatou v projednávané věci je otázka výkladu projevu vůle zůstavitele z dodatku k původní závěti ze dne 9. 3. 2009“ a dovozuje, že odvolací soud rozhodl zcela proti zásadám uvedeným především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, když jeho rozhodnutí neodpovídá projevené vůli zůstavitele, tedy že posoudil v rozporu s dobrými mravy dodatek zůstavitele k závěti ze dne 9. 3. 2009, v němž zůstavitel „ohledně uvedeného rodinného podniku jasně sdělil, že jeho dalšími provozovateli a spoluvlastníky do budoucna by měly být pouze pozůstalí synové rovným dílem a nikdo další“. Nadto dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu „vzhledem k nedostatku odůvodnění a jeho šíře, pokud jde o výklad projevu skutečné vůle zůstavitele obsažené v dodatku k jeho závěti a pokud jde o nikoliv dostatečné zdůvodněné výpočty dědických podílů pozůstalých osob“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 136/2023-695, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání R. S. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuálním znění (viz čl. II. zákona č. 180/2024 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne XY, je třeba v řízení o dědictví i v současné době postupovat podle právních předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“ - srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“ - srov. čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
7. Dovolání R. S. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (tj. otázka stanovení dědických podílů a potvrzení dědictví podle těchto podílů jednotlivým dědicům) byla posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti uzavřel, že nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů (§ 484 věta první obč. zák.), slouží v závěti provedené určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup obč. zák. nedává prostor (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1939/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5310/2014).
9. Proto uzavřel-li odvolací soud, že „přestože v zásadě souhlasí s námitkou dovolatele v otázce výkladu vůle zůstavitele týkající se rodinného podniku Restaurace XY“, v případě, že zůstavitel zanechal více dědiců a neuzavřeli-li dědicové dohodu o vypořádání dědictví, zákon nepřipouští, aby soud sám dědictví vypořádal autoritativním rozhodnutím (srov. § 483 obč. zák.), a proto v usnesení o dědictví v tomto případě soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (tj. procentem nebo zlomkem) tak, jak vyplývají z dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů [srov. § 484 věta první obč. zák., § 175q odst. 1 písm. d) OSŘ]“, nejsou jeho závěry v rozporu se zákonem ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
10. Rovněž dovolatelem předestřená otázka, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již opakovaně řešena. Jako měřítko toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Vycházeje z citovaných rozhodnutí nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje defekty, pro které by je bylo možné pokládat za nepřezkoumatelné (z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části). Důvodná nemůže být ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání R. S. směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 29 Co 136/2023-695, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu