24 Cdo 1749/2020-565
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. K., narozeného dne XY, a b) H. K., narozené dne XY, obou společně bytem v XY, zastoupených JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 10, proti žalované D. K., narozené dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 186/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. 12 Co 167/2019-482, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. 12 Co 167/2019-482, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
pozemku (dále též „bytová jednotka“ nebo „byt“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně „určil neplatnou výše uvedenou kupní smlouvu, neboť byla uzavřena v tísni, žalobci byli de facto donuceni uzavřít kupní smlouvu, kterou uzavřít nechtěli a následně, kdy byli srozuměni s tím, že uzavřeli kupní smlouvu, čekali na doplatek ‚kupní ceny‘, tak ta jim doplacena nebyla a proto odstoupili od smlouvy tak, jak bylo výše uvedeno zcela platně. Žalobci však podepsali neplatnou smlouvu pro nedostatek vůle uzavřít kupní smlouvu, proto nejsou z této smlouvy zavázáni, tedy nemají povinnost předat žalované byt a soud z tohoto důvodu určil, že jsou vlastníci předmětného bytu.“ K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2019, č. j. 12 Co 167/2019-482, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku potvrdil, v nákladovém výroku jej ohledně výše nákladů řízení změnil způsobem vyloženým ve výroku II., jinak jej potvrdil, a dále výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se předně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka je neplatná z důvodu, že je neplatná kupní smlouva, v rámci níž byla tato doložka sjednána. K tomu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) vyložil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Přesto je však podle odvolacího soudu tato rozhodčí doložka neplatná, neboť rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru (zde odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 23 Cdo 2741/2016 a sp. zn. 23 Cdo 1782/2017). V případě určení vlastnického práva k nemovitosti se nejedná o majetkový spor, který by obsahoval sporné otázky práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy. „Nadto je třeba poznamenat, že žalovaná působí jako realitní makléřka, která se i podle obsahu důkazů provedených v trestním řízení v této oblasti zcela běžně profesionálním způsobem pohybuje, naopak žalobci zde mají postavení spotřebitelů, a proto je třeba na rozhodčí doložku nahlížet přísněji právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele, a je tedy třeba, aby dohodnutá procesní pravidla garantovala spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení, což v daném případě splněno nebylo (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Soud I. stupně tedy postupoval správně (i když z jiných důvodů), pokud řízení nezastavil podle § 106 odst. 1 o. s. ř., ale žalobu projednal a rozhodl o ní v soudním řízení.“ Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil,
že: „co se týče otázky platnosti kupní smlouvy, je třeba přisvědčit námitce žalované, že odůvodnění napadeného rozsudku ohledně této otázky vykazuje určité nedostatky, avšak z obsahu spisu a soudem I.
stupně provedených důkazů lze
učinit závěr, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná. Jednou z podstatných náležitostí kupní smlouvy je ujednání o kupní ceně. Kupní cena však byla minimálně v rozsahu částky, která měla být hrazena formou zápočtu údajného dluhu žalobců vůči T. G., sjednána nepravdivě, když v řízení bylo prokázáno, že pan G. v kontaktu se žalobci nikdy nebyl, žádné peníze jim nikdy neposkytl. S ohledem na tuto skutečnost se odvolací soud shoduje se soudem I. stupně v hodnocení předmětné kupní smlouvy jako lichevní. Žalobce jednal při uzavírání předmětné kupní smlouvy v tísni a rozrušení způsobeném, resp. navozeném panem L., který jednal společně se žalovanou jakožto svou dlouholetou známou, a s nímž jednal žalobce. Právě jednání v tísni a rozrušení osvětluje jinak objektivně zcela nepochopitelné jednání žalobce, které je nutno posuzovat jako celek v souvislosti i s předchozím uzavřením úvěrových smluv s velmi nevýhodnými podmínkami pro žalobce především co se týče smluvních pokut a podmínek jejich splatnosti, což vedlo k tomu, že se žalobce a) dostal do pro něho neřešitelné situace, přičemž byl hned ‚po ruce‘ pan L., který zprostředkoval uzavření kupní smlouvy na byt se žalovanou, kterou žalobci jakožto prodávající nikdy neviděli a nikdy s ní o ničem nejednali. Za dané situace shledal odvolací soud lichevní jednání absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého tehdejšího advokáta (Jana Vučky, advokáta se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů 1526/7, který následně podáním ze dne 16. března 2020 sdělil Nejvyššímu soudu, že: „došlo k ukončení zastupování paní D. K. v této věci“), z jehož obsahu vyplývá, že dovolatelka v něm uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci v otázkách posouzení neplatnosti předmětné kupní smlouvy a rozhodčí doložky, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelka vymezila následovně.
Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda „při sporu o platnost kupní smlouvy a z toho plynoucího určení vlastnického práva údajně nelze uzavřít smír, a proto nemůže být rozhodčí doložka platná“, což je ovšem v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, a dále, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť své rozhodnutí založil též na závěru, že dovolatelka „vystupovala jako realitní makléřka, a proto není ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložka platná“, přičemž „neupozornil dovolatelku na změnu náhledu na právní otázku soudem, a nedal tak dovolatelce možnost se k tomuto novému bodu vyjádřit (v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř.). Kdyby byla dovolatelka soudem o tom včas informována, pak by byla uváděla důkazy a právní argumentaci, proč není realitní makléřkou, a proč je rozhodčí doložka z tohoto důvodu platná. O tuto možnost argumentovat ve svůj prospěch však byla nepředvídatelným postupem Městského soudu v Praze (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 nic takového ani nenaznačoval) připravena.“ Dále dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně jeho závěru o lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy, „protože údajně bylo ustanovení o kupní ceně ve smlouvě sjednané nepravdivě.“ Zdůrazňuje, že: „pokud byla jedna strana uvedena v omyl a ustanovení o kupní ceně nebylo v hrubém nepoměru, ale jedna strana neměla v plánu smlouvu dodržet, pak nemohlo jít o lichevní smlouvu. Tato otázka je pro rozhodnutí ve věci významná, protože…jde o úplně odlišné právní konstrukce s úplně odlišnými znaky a úplně odlišným předmětem dokazování.“
Dovolatelka také brojí proti výsledkům dokazování, kdy „odvolací soud přijal pouhé účastnické tvrzení žalobců a odmítl listinný důkaz (podepsaný samotnými žalobci) předložený dovolatelkou“, poukazuje též na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro jeho vnitřní rozpornost („soud výslovně oznámil, že kupní smlouvu pokládá za smlouvu lichevní, avšak současně použil definici zcela jiného právního institutu).“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci se k dovolání žalované písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. § 10a o. s. ř.) konstatuje, že podanému dovolání žalované nelze upřít – jak bude dále vyloženo – opodstatnění. Odvolací soud v napadeném rozsudku v souvislosti s posuzováním platnosti předmětné rozhodčí doložky zaujal právní názor, že v případě určení vlastnického práva k nemovitosti se nejedná o majetkový spor, který by obsahoval sporné otázky práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy, pročež zde nepřichází v úvahu uzavření smíru o určení vlastnictví. Tento právní názor – jak správně namítá dovolatelka – je však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tak např. v rozsudku ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. září 2013, sp. zn. III.
ÚS 1780/13,
odmítnuta; poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že i ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti lze uzavřít soudní smír; podkladem pro zápis (nyní ve formě vkladu) vlastnického práva do katastru nemovitostí pak bude usnesení soudu, jímž byl takový smír schválen. Důvodná je rovněž dovolací argumentace žalované ohledně vydání nepředvídatelného rozhodnutí odvolacího soudu. Při posuzování přípustnosti dovolání je zapotřebí současně zohlednit nálezovou judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), ve které český orgán ochrany ústavnosti zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Tím, že dovolatelka při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání shora vyloženým způsobem odkázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. čl. I bod 3 jejího dovolání) a současně uvedla, v jakém směru mělo podle jejího názoru dojít k jejímu nerespektování odvolacím soudem, zcela nepochybně splnila podmínky k tomu, aby se dovolací soud mohl zabývat otázkou přípustnosti tohoto dovolání, které nakonec shledal ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu přípustným i důvodným. Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého, respektive nepředvídatelného rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12). V nálezu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, Ústavní soud vyložil, že postup odvolacího soudu podle § 219 o. s. ř. předpokládá, že rozhodnutí, jímž je potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně - co do výroku - jako věcně správné, bude pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze v případě takového postupu dosáhnout tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a poskytne jim prostor pro vyjádření k takovému názoru. „Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání.
Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní“ (cit. z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13, a ze dne 15. března 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09).
V daném případě odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem vycházelo též ze zjištění, že žalovaná v době uzavírání předmětné kupní smlouvy působila jako realitní makléřka, zatímco žalobci měli postavení spotřebitelů, pročež je třeba na rozhodčí doložku nahlížet přísněji právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele, a je třeba, aby dohodnutá procesní pravidla garantovala spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci; v tomto směru odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Posledně uvedené závěry ovšem dovolatelka zjistila až z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, neboť na změnu právního náhledu, že bude rozhodčí doložka posuzována s tím, že na dovolatelku je pohlíženo jako na podnikatelku, která přistupovala k uzavření předmětné kupní a rozhodčí smlouvy s žalobci coby spotřebiteli, nebyla odvolacím soudem upozorněna, a tudíž nemohla v tomto směru v odvolacím řízení skutkově ani právně argumentovat. Lze tedy uzavřít, že i v tomto směru se dovolatelce podařilo přípustnost jejího dovolání založit. Vzhledem k přípustnosti dovolání plynula pro dovolací soud povinnost přihlédnout i k případným (jiným) vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takovou vadu dovolací soud v daném případě spatřuje okolnost, že soud prvního stupně, ale ani odvolací soud nevyjasnily důsledně otázku uzavření kupní smlouvy a potažmo též rozhodčí doložky pojaté do kupní smlouvy. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně lze toliko vyvodit, že kupní smlouva měla být uzavřena mezi nepřítomnými účastníky. K otázce uzavírání (uzavření) kupní smlouvy se z odůvodnění prvoinstančního rozsudku pouze podává, že: „Žalobce v zastoupení za žalobkyni podepsal dne 23. 10. 2015 listinu nazvanou kupní smlouva“, a že: „smlouva byla…zapsána (patrně míněno právní účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy) s účinností ke dni 29. 10. 2015.“ Okolnost, že tato smlouva včetně rozhodčí smlouvy měla být uzavírána (uzavřena) mezi nepřítomnými účastníky, je naznačena v referenční části budu 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Takto uvedená zjištění ovšem k závěru o tom, zda předmětná kupní smlouva s rozhodčí doložkou, byla (vůbec) uzavřena, nestačí. Je tedy zjevné, že nebyla věnována patřičná pozornost otázce uzavření této smlouvy, tj. zda v daném případě byly naplněny podmínky předvídané v § 1731 a násl. o. z., respektive která ze smluvních stran byla v postavení navrhovatele a která zase v postavení osoby, jíž byla taková nabídka určena, a především za jakých podmínek, respektive zda vůbec došlo k přijetí nabídky, měla-li by být smlouva uzavřena mezi nepřítomnými účastníky (srov. § 1740 a násl. ve vztahu k § 560, § 561 o. z.). Je třeba si uvědomit, že při zjištění, že převodní (věcná) smlouva měla být uzavírána mezi nepřítomnými účastníky, nelze bez dalšího vycházet ze závěru, že podpisem návrhu smlouvy posledním účastníkem je již smlouva uzavřena. Neuplatní- li se totiž sjednaný režim pro uzavírání smlouvy ve smyslu § 1770 o. z. a jde-li o uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí, pak s přihlédnutím k § 560 a 561 odst. 1 o. z., je třeba posuzovat přijetí nabídky ve smyslu § 1740 o. z., avšak nikoliv s tím, že připojí-li adresát návrhu k návrhu smlouvy svůj podpis, smlouva je tak bez dalšího uzavřena, nýbrž (až) tehdy, projeví-li adresát návrhu s takovou nabídkou vůči navrhovateli souhlas; ve smyslu § 1745 o. z. je pak smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti; k tomu ve smyslu § 1740 odst. 1 o. z. dochází dojitím přijetí navrhovateli (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 21 Cdo 3066/2017, nebo ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 4622/2018). V tomto směru se tak přiměřeně uplatní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 27. března 2020, sp. zn., 24 Cdo 3278/2019, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže účastníci listinu označenou jako kupní smlouva (jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí) v jeden den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak adresát návrhu (oblát) písemně neoznámil navrhovateli smlouvy (oferentovi) přijetí návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), pak je třeba za těchto skutkových poměrů uzavřít, že podle dosavadní civilní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), platné k datu podepisování této smlouvy, mezi těmito účastníky nedošlo k uzavření převodní smlouvy. Z vyložených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátit k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu