24 Cdo 4622/2018-190
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci
žalobců a) M. P., narozeného XY, bytem XY, a b) M. P., narozeného XY, bytem XY,
obou zastoupených JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově
Brodě, Horní 6, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Hořice, se
sídlem v Hořicích 66, identifikační číslo osoby 001 11 228, zastoupenému JUDr.
Ing. Zdeňkem Hrabou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES v.
o. s., se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o nahrazení prohlášení vůle, vedené
u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 207/2017, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne
29. srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29.
srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167, se zrušuje a věc se vrací tomuto
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
června 2018, č. j. 5 C 207/2017-134, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali
vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle žalovaného uzavřít se žalobci (v
rozsudečném výroku blíže specifikovanou) kupní smlouvu ohledně úplatného
převodu spoluvlastnického práva označeného nemovitého majetku v předmětném
rozsahu na žalobce a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mj. vyšel ze zjištění, že v r. 2014 žalobcům svědčilo
předkupní právo k žalobou dotčeným pozemkům. Vycházel dále ze zjištění, že:
„Kupní smlouvou č. 13/2014 uzavřenou dne 21. 11. 2014 mezi žalovaným jako
kupujícím a D. D. a Z.M. jako prodávajícími prodaly prodávající každá svou
jednu ideální čtvrtinu pozemků ve smlouvě uvedených...za kupní cenu 684 000
Kč...Dopisem ze dne 10. 7. 2017...žalobci žalovaného upozornili, že prodávající
nesplnily svou zákonnou povinnost nabídnout před uzavřením kupní smlouvy č.
13/2014 své podíly na pozemcích žalobcům, porušili tak předkupní právo žalobců
a vyzvali žalovaného, aby jim nemovitosti nabídl ke koupi za podmínek za
jakých je od prodávajících získal. Dopisem ze dne 20. 7. 2017...žalovaný od
kupní smlouvy č. 13/2014 odstoupil, s poukazem na skutečnost, že k předmětu
koupě uplatnila právní nárok třetí osoba z titulu porušení zákonného
předkupního práva spoluvlastníků...Dne 22. 7. 2017 každá z prodávajících
podepsala na tomto odstoupení od smlouvy prohlášení, že uznává důvody
odstoupení od smlouvy, tedy právní vadu spočívající v nároku třetí osoby na
převod vlastnictví k předmětu koupě, na kterou kupujícího předem neupozornila,
a přijímá předmět koupě zpět do svého vlastnictví a zavazuje se kupujícímu
převést zpět zaplacenou kupní cenu. Následně bylo mezi žalovaným a oběma
prodávajícími sepsáno souhlasné prohlášení, že každá z nich je vlastníkem jedné
ideální čtvrtiny nemovitostí, neboť došlo k platnému odstoupení od kupní
smlouvy...“
Při právním posouzení věci soud prvního stupně přihlédl k právnímu názoru
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“), který v rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, mj.
vyložil, že marným uplynutím jednoroční doby obsažené v § 3062 o. z. dochází k
prekluzi zákonného předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 obč. zák., je
však třeba důsledně odlišovat, zda v rámci plynutí této jednoroční lhůty byl z
tvrzeného porušení předkupního práva uplatněn příslušný nárok, a pokud ano, pak
která a jakým způsobem, či nikoliv, a dále, že došlo-li v průběhu plynutí
jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva
spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatní-li u soudu dotčený spoluvlastník
po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je
nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle občanské zákoníku č. 40/1964
Sb.
S přihlédnutím k výše uvedenému soud prvního stupně žalobu zamítl z toho
důvodu, že žalobci svůj nárok vyplývající z § 603 odst. 3 obč. zák. uplatnili
až po uplynutí jednoroční doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále
již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť na základě jiného právního
posouzení věci.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně
vycházejícího z výše vyloženého právního názoru Nejvyššího soudu, přičemž na
str. 3 odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil důvody, proč
právní názor dovolacího soudu nelze akceptovat a proč naopak přisvědčuje názoru
Městského soudu v Praze, který ve svém usnesení ze dne 9. června 2017, sp. zn.
14 Co 161/2017 (jak nyní uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku) „i s
vědomím, jaký názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 789/2016 -
přijal obecný závěr, že zánik samotného předkupního práva ve smyslu přechodného
ustanovení § 3062 o. z. nemá bez dalšího za následek i zánik právo do té doby
vzniklých z porušení předkupního práva, přičemž konstatoval, že došlo-li do 31.
12. 2014 k porušení předkupního práva, nelze zamítnout žalobu (domáhající se
práv podle § 603 odst. 3 obč. zák.) podanou po 1. 1. 2015, jestliže byla podána
v běžící tříleté promlčecí lhůtě.“
Odvolací soud tedy oproti soudu prvního stupně zaujal právní názor, že: „bylo-
li předkupní právo žalobců porušeno v době, kdy podle přechodného ustanovení §
3062 o. z. stále trvalo, nelze jím odepřít nároky, které jim vznikly podle §
140 a § 603 odst. 3 obč. zák., jen proto, že je uplatnili žalobou až po 1. 1.
2015“ (poznámka dovolacího soudu: žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne
23. listopadu 2017).
Výše uvedené ovšem nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního
stupně, neboť „v kupní smlouvě z 21. 11. 2014 nebyla možnost odstoupení
sjednána, nicméně lze přisvědčit žalovanému, že zamlčení skutečnosti, že
převáděné podíly nebyly nabídnuty zbývajícím spoluvlastníkům, představuje
takové porušení povinnosti, že prodávající musely vědět, že by žalovaný za této
situace smlouvu neuzavřel...Pro odstoupení od smlouvy tedy existovaly zákonné
důvody, odstoupení je účinné a jestliže v jeho důsledku došlo ke zrušení
závazku od samého počátku (§ 2004 odst. 1 o. z.), nastala situace, jako by
předkupní právo žalobců nebylo nikdy porušeno. Uzavřením nové smlouvy v roce
2017 k porušení předkupního práva dojít nemohlo, protože v té době již občanský
zákoník toto právo neupravoval, a tak nemá požadavek žalobců na nahrazení
projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy žádný zákonný podklad.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil
odstoupení od kupní smlouvy ze dne 21. listopadu 2014 jako platné. Předpoklady
přípustnosti dovolání pak dovolatelé vymezují s tím, že (ve stručnosti shrnuto
z obsahu podaného dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu jednak závisí na
vyřešení otázky porušení předkupního práva podle nové civilní úpravy, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky
splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy podle § 2002 odst. 1 věty první o.
z., při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatelů odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu nesplňuje zákonem stanovené limity ve smyslu dovolateli označeného
rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1238/2013.
Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu buďto změnil a podané žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobců předně uvedl, že v
dovolání absentuje uvedení dovolacího důvodu a rovněž v něm nejsou vymezeny
předpoklady přípustnosti dovolání. Dále pak odmítl dovolateli uplatněnou
dovolací argumentaci. K odstoupení od inkriminovaných kupních smluv došlo na
základě zákonného důvodu, přičemž žalovanému není zřejmé, proč by mělo docházet
k jakémukoliv disimulování úkonu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
vyčerpávající a bezvadné. Judikatorní odkazy dovolatelů jsou nepřípadné, což
žalovaný ve vyjádření blíže osvětluje. I kdyby snad Nejvyšší soud dovolání
vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, ani v takovém případě by
nebyl nárok uplatněný žalobou důvodný. Podle žalovaného je totiž uplatnění
práva na převod spoluvlastnického podílu v rozporu s dobrými mravy. V tom směru
žalovaný odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo
364/2007 a v něm učiněný právní názor, který je podle žalovaného uplatnitelný i
ve skutkových poměrech této věci, kdy žalobci vyzvali žalovaného k převodu
podílů až po uplynutí dvou a půl roku od zjištění převodu, přičemž v letech
2013 či 2014 mezi žalobci a žalovaným došlo k určitým problémům ohledně způsobu
obhospodařování pozemků, které žalovaný ve svém vyjádření dále popisuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobců nelze upřít - jak bude dále vyloženo - jisté opodstatnění, pro které
rozsudek odvolacího soudu nemůže za stávajícího skutkového a právního posouzení
věci obstát.
Předně se nelze ztotožnit s názorem žalovaného, jak jím byl vyložen v jeho
vyjádření k dovolání, že v podaném dovolání absentuje vymezení dovolacího
důvodu a není v něm ani dostatečně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání. Z
obsahu dovolání je zřejmé, že žalobci v dovolání vymezili dostatečně zřetelně
dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání, jak je ostatně zřejmé z již
shora učiněné referenční části odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela
nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní
části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence
skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Vyložené závěry tedy znamenají, že jsou-li na skutkovém poli relevantní
pochybnosti, jež přímo vyplývají z odůvodnění písemného vyhotovení (řádně a
včas oprávněnou osobou uplatněným) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu, případně z odůvodnění soudu prvního stupně, pakliže odvolací soud z něj
jako správná a úplná pro své meritorní rozhodnutí zcela převzal prvoinstančním
soudem učiněná skutková zjištění, nemůže za takové situace rozhodnutí
odvolacího soudu obstát, neboť popsané skutkové defekty jdou na vrub jeho věcné
správnosti.
V poměrech této věci právní posouzení zasahuje též k prvně uzavřené kupní
smlouvě, jež měla být uzavřena mezi prodávajícími D. D. a Z. M. a žalovaným
coby kupujícím, a která podle referenční části rozsudku soud prvního stupně
měla být uzavřena dne 27. listopadu 2014 (bod č. 1 odůvodnění uvedeného
rozsudku), zatímco podle zjištění soudu prvního stupně, ale i odvolacího soudu
již dne 21. listopadu 2014 (viz bod č. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně a bod č. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což však mj.
neodpovídá údajům vyplývajícím z ověřovacích doložek na kopii kupní smlouvy
předložené v předmětné době příslušnému katastrálnímu úřadu a nyní založené na
č. l. 16-17 procesního spisu (ověření podpisu D. D. dne 24. listopadu 2014,
ověření podpisu Z. M. dne 27. listopadu 2014), to vše v situaci, kdy vkladový
návrh měl být uvedenému katastrálnímu úřadu podán dne 28. listopadu 2014 (viz
jeho kopie na č. l. 14 procesního spisu).
Je tedy zjevné, že nebyla věnována patřičná pozornost otázce uzavření této
smlouvy, tj. zda v daném případě byly naplněny podmínky předvídané v § 1731 a
násl. o. z., respektive která ze smluvních stran byla v postavení navrhovatele
a která zase v postavení osoby, jíž byla taková nabídka určena, a především za
jakých podmínek, respektive zda vůbec došlo k přijetí nabídky, měla-li by být
smlouva uzavřena mezi nepřítomnými účastníky (srov. § 1740 a násl. ve vztahu k
§ 560, § 561 o. z.).
Již sama tato okolnost zakládá důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu,
neboť dovolacímu soudu přirozeně nenáleží připomenuté právně významné okolnosti
verifikovat a na podkladě těchto zjištění pak přistupovat k právně
kvalifikačnímu posouzení věci, tedy zjednávat nápravu na skutkovém poli a věc
po právní stránce posuzovat za (možná) zcela jiné skutkové konstelace.
S přihlédnutím k § 242 odst. 3 o. s. ř. pak bylo nutno reflektovat jinou vadu
odvolacího řízení spočívající v tom, že odvolací soud v procesní situaci, kdy
nesdílel právní názor dovolacího soudu plynoucího z jeho rozsudku ze dne 21.
září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, na němž (výhradně) bylo vybudováno právní
posouzení věci soudem prvního stupně v předmětném rozsudku, nezprostředkoval
při odvolacím jednání účastníkům tento svůj zásadní právní náhled, ani jim
nezprostředkoval, že v dané fázi se jako zásadní jeví pro odvolací soud otázka
posouzení odstoupení žalovaného od prvně uzavřené kupní smlouvy, kterou měl
uzavřít s prodávajícími D. D. a Z. M., čímž tedy účastníkům znemožnil v
uvedených směrech skutkově a právně argumentovat a své těžiště posouzení věci
přesunul na řešení otázky důvodu odstoupení od prvně uzavřené kupní smlouvy,
jakož i na otázky spojené s perfekcí následně uzavřené (druhé) kupní smlouvy v
době, kdy zákonné předkupní právo (v té době) civilní kodex neupravoval.
V tomto ohledu dovolací soud poukazuje především na judikaturu Ústavního soudu
České republiky (dále již „Ústavní soud“), který např. v nálezu ze dne 3.
března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz) mj. vyložil, že pokud odvolací soud bez dalšího
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to po změně právního náhledu
nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by postupoval
podle § 118a odst. 2 o. s. ř., pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého
procesu, neboť tímto odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem,
spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo
k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (obdobně judikoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 27.
března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16).
Tím, že odvolací soud nepřistoupil k výše (nyní dovolacím soudem vytýkanému)
procesnímu postupu, vydal pro účastníky překvapivé rozhodnutí, neboť účastníci
k problematice související s odstoupením od prvně uzavřené kupní smlouvy a s
tím spojených dalších navazujících otázek fakticky neměli důvod skutkově a
právně argumentovat, jelikož předpokládali, že stěžejní těžiště posouzení věci
spočívá v řešení otázky, zda odvolací soud přisvědčí právnímu názoru soudu
prvního stupně, který při právním posouzení věci primárně vycházel z již shora
označeného rozhodnutí dovolacího soudu. Tím se ovšem řešení uvedených otázek na
podkladě argumentace účastníků nepřípustně přesouvá do dovolacího řízení, neboť
účastníci z procesního postupu odvolacího soudu v žádném ohledu nemohli seznat
takto významnou změnu právního náhledu odvolacího soudu na posouzení věci,
navíc v situaci, kdy soud prvního stupně své rozhodnutí výhradně založil na
právním názoru Nejvyššího soudu, jak byl vyložen v již shora označeném
rozhodnutí.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce
věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení, pakliže tomu bude svědčit vyjasnění otázky uzavření (první)
předmětné kupní smlouvy, odvolací soud při posuzování otázky tvrzeného porušení
předkupního práva a uplatněného nároku dovolateli při tvorbě svého právního
názoru na předmětnou problematiku zohlední též právní názory vyplývající mj. z
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. III. ÚS 4095/16
(zejména bod č. 13 in fine odůvodnění tohoto rozhodnutí), rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 741/2018, či z nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. června 2019, sp. zn. I. ÚS 3926/16 (zejména bod č. 20, věta
čtvrtá, odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu