24 Cdo 3278/2019-382
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v
právní věci žalobkyně M. Š., narozené XY, r. č. XY, bytem XY, zastoupené Petrem
Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti žalovanému P.
P., narozenému XY, r. č. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 59/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38
Co 9/2018-353, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co
9/2018-353, v potvrzujícím výroku o věci samé se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. října 2017, č. j. 13 C
59/2014-314, v meritorním výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že
žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, se mění tak, že se
určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY,
jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití rodinný dům, v obci XY, jakož
i pozemku p. č. XY v témže katastrálním území.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co
9/2018-353, ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. října 2017, č. j. 13 C 59/2014-314, ve
výroku II. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
„nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně (coby
prodávající) kupní smlouvu ze dne 30. ledna 2013, jejímž předmětem byl převod
předmětného nemovitého majetku do vlastnictví žalovaného, neuzavřela s
žalovaným (kupujícím) v omylu (týkajícího se právních následků smlouvy, neboť
nebylo jejím úmyslem natrvalo se zbavit vlastnického práva k nemovitostem) a
tato smlouva proto není podle § 49a obč. zák. neplatným právním úkonem. Žalobkyní tvrzený omyl o trvalosti převodu vlastnického práva lze považovat z
hlediska rozhodování, zda a za jakých podmínek vlastnické právo převést, za
podstatný, nicméně soud prvního stupně měl za to, že žalobkyni se nepodařilo
prokázat, že žalovaný o tomto omylu alespoň věděl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co 9/2018-353, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud „se ztotožnil se skutkovými závěry, uvedenými soudem I. stupně v
odůvodnění napadeného rozsudku především v tom, že původní dluhy žalobkyně,
které byly předmětem dvou exekucí...pro částku 4.762 Kč s příslušenstvím a
...pro částku 876,50 Kč, byly postupně uměle navýšeny, když nakonec dne 10. 12. 2012 (žalobkyně) podepsala se společností ALONECOMPANY CZ s. r. o. smlouvu o
půjčce na částku 952.000 Kč. Z této půjčky ovšem fakticky žalobkyně žádnou
částku neobdržela, když tato půjčka měla údajně sloužit k vyplacení předchozího
úvěru žalobkyně u společnosti Paribas s. r. o. Žalobkyně byla evidentně v
situaci, kdy nebyla schopna běžným způsobem takto vzniklé závazky splácet a v
této situaci jí bylo svědkem I. P. navrženo, aby předmětné nemovitosti prodala
třetí osobě (žalovanému) s tím, že z kupní ceny, na niž bude kupujícímu
poskytnut hypoteční úvěr, uhradí své závazky a že následně bude moci na základě
smlouvy o zřízení předkupního práva nemovitosti ve lhůtě do 30. 1. 2018 za
1.700.000 Kč odkoupit zpět. Jednání svědka I. P., jakož i obsah listin (smlouvy
o zřízení předkupního práva ze dne 30. 1. 2013 a nájemní smlouvy z téhož dne)
vyvolaly u žalobkyně dojem, že nejde o trvalý převod jejích nemovitostí, nýbrž
o převod pouze dočasný.“
Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku vyložil,
že: „z provedených důkazů též vyplývá skutečnost, že jak obě výše zmíněné
smlouvy, tak vlastní kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí ze dne 30. 1. 2013, byly účastníky uzavřeny tzv. distančním způsobem. Kupní smlouvu
žalovaný jako kupující podepsal dne 30. 1. 2013 na Odboru správy Magistrátu
města XY, žalobkyně pak na Městském úřadě v XY, kde byly v obou případech
jejich podpisy na smlouvě úředně ověřeny. Účastníci tak spolu před podpisem
smluv osobně nikdy nejednali, neznali se, z výpovědi svědka I. P. pak vyplývá,
že žalovanému byla za účast na předmětné transakci, tedy vlastně za uzavření
kupní smlouvy, slíbena finanční odměna. Předmětná kupní smlouva obsahuje mj.
i
nepravdivý údaj o tom, že žalobkyně coby prodávající převzala před podpisem
kupní smlouvy zálohu v hotovosti ve výši 255.000 Kč. Tato částka žalobkyni
nikdy vyplacena nebyla, žalovaný pak dne 18. 9. 2014 vlastnoručně podepsal
prohlášení o tom, že při převodu předmětných nemovitostí zpět na žalobkyni po
ní nebude požadovat část kupní ceny ve výši 255.000 Kč. V samotné kupní smlouvě
o prodeji předmětných nemovitostí pak není žádná zmínka o tom, že by se mělo
jednat o převod vlastnického práva nějak časově ohraničený a že by kupující byl
povinen po určité době převést nemovitosti zpět na prodávající. Z výše
uvedeného plyne, že byl-li (ovšem nikoliv žalovaným) u žalobkyně vyvolán dojem,
že jde o převod vlastnického práva pouze dočasný, jednala žalobkyně při
uzavírání kupní smlouvy pod vlivem tohoto nepravdivého ujištění.“
Z hlediska právní stránky věci odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní
smlouva není neplatná z důvodu omylu na straně žalobkyně ve smyslu § 49a obč.
zák. Odvolací soud neshledal kupní smlouvu ani absolutně neplatnou ve smyslu §
37 odst. 1 či § 39 obč. zák. Z dokazování totiž nevyplynulo, že by žalovaný
předmětnou kupní smlouvu uzavíral s vnitřní výhradou (vnitřním přáním), aby
důsledky tohoto právního úkonu vlastně nenastaly. Navíc, i kdyby tato vnitřní
výhrada u žalovaného byla přítomna, nebyla nikterak vůči žalobkyni navenek
projevena, takže pro posouzení předmětné kupní smlouvy nemůže mít žádný právní
význam. K otázce posuzování absolutní neplatnosti kupní smlouvy odvolací soud
vyložil, že dokazováním nebylo zjištěno, že by se žalovaný svým vlastním
jednáním na úkor žalobkyně obohatil tím, že zneužil její tísně, rozumové
slabosti, nezkušenosti či rozrušení. Je zřejmé, že žalobkyně se působením
třetích osob a též vlastní nerozvážností dostala do tíživé situace, kdy čelila
uměle vytvořené vysoké pohledávce, ovšem pokud nebylo prokázáno, že by tuto
situaci žalobkyni přivodil žalovaný, nelze uzavření kuní smlouvy z jeho strany
považovat za rozporné s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního
posouzení věci v otázce posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy z hlediska
§ 49a, respektive § 39 obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání
vymezuje následovně:
„Otázka procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se vztahuje k zásadě
dvojinstančnosti soudního řízení, kterou odvolací soud porušil, když potvrdil
zamítnutí žaloby, ovšem z jiného důvodu, než tak učinil soud prvního stupně,
aniž by účastníky dopředu upozornil, a dále pak, že se sám vypořádal s těmi
žalobními body, u nichž to ve svém rozhodnutí opomněl učinit soud prvního
stupně.
Otázka hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, se vztahuje k posouzení, kdy se za podmínek
§ 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů...jedná o omluvitelný důvod. Otázka hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, se vztahuje k posouzení,
- zda lze odmítnout námitku v uvedení omyl s poukazem na skutečnost, že mýlící
se osoba nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, jestliže její omyl vyvolal
druhý účastník smlouvy svým nepoctivým nebo protiprávním jednáním v úmyslu
získat na úkor mýlící se osoby majetkový prospěch, zvlášť za situace, kdy tento
druhý účastník mýlící se osobu přivedl do stavu tísně,
- zda lze jednání toho, kdo u určitého účastníka smlouvy úmyslně vyvolá omyl,
aby z tohoto omylu těžil, přičítat tomu nebo považovat za vlastní jednání toho,
kdo smlouvu s mýlící se osobou uzavřel, protože tak plnil pokyn nebo vyhověl
žádosti osoby, která omyl vyvolala, a vyvodit z toho odpovídající právní
následky (dovolat se neplatnosti takové smlouvy), případně, zda lze rozhodnout
o absolutní neplatnosti smlouvy, v případě, že tuto s druhým účastníkem
neuzavřela osoba, která jednala nepoctivě, v rozporu s dobrými mravy nebo jinak
protiprávně, ale na její pokyn nebo žádost někdo jiný.“
V další části svého dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění, z nichž
při rozhodování vycházel odvolací soud (oba soudy), prezentuje svou skutkovou
verzi případu, kterou následně právně kvalifikuje v konfrontaci s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Kromě toho pak k výše zformulovaným právním
otázkám označuje judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále
již „Ústavní soud“).
Dále dovolatelka namítá, že: „nelze totiž připustit, aby se osoba uvedená v
omyl nedovolala právní ochrany pouze z důvodu, že právní jednání v omylu bylo
sice formálně určeno osobě odlišné od osoby, která omyl vyvolala, ačkoliv
osoba, jíž bylo právní jednání určeno, prokazatelně jednala ve prospěch, v
zájmu a podle pokynů osoby, která omyl vyvolala, a která také ve skutečnosti z
právního jednání učiněného v omylu těžila. Současně lze z jednání samotného
žalovaného dovodit, že o jednání žalobkyně v omylu věděl či musel vědět.
Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že součástí sporné kupní smlouvy bylo
prohlášení žalovaného, že část kupní ceny, a to v rozsahu 255.000,- Kč, uhradil
žalobkyni před jejím podpisem, přičemž žalovaný se v žádném okamžiku nechoval
jako skutečný zájemce o sporované nemovitosti.“
Dovolatelka zdůrazňuje, že uvedené nebylo jediným namítaným důvodem neplatnosti
předmětné kupní smlouvy, neboť dovolatelka dovozovala absolutní neplatnost této
smlouvy z důvodů jejího rozporu s dobrými mravy, z důvodu absence vážné vůle na
straně žalovaného a z důvodu, že kupní smlouva je ve skutečnosti lichevní
smlouvou. Soud prvního stupně se ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí s žádnou z
těchto námitek nezabýval, učinil tak až odvolací soud ve svém rozhodnutí, čímž
byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Dovolatelka pak nesouhlasí s tím,
jak odvolací soud uvedené námitky posoudil. Závěrem dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítl uplatněnou dovolací
argumentaci. Ztotožňuje se s odvolacím soudem (oběma soudy) ohledně právního
posouzení věci a podrobně reaguje na jednotlivé námitky dovolatelky, když má ve
shodě s oběma soudy za to, že v daném případě omyl žalobkyně nevyvolal, ani
kupní smlouva není stižena absolutní neplatností ve smyslu § 37 odst. 1 či § 39
obč. zák. Závěrem navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, neboť
nastolené právní otázky, tak jak byly žalobkyní zformulovány, vůbec
neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, na jejichž základě soudy
nerozhodovaly. Případné zodpovězení těchto otázek tedy není pro daný spor
relevantní, přičemž s nyní žalobkyní uplatněnou dovolací argumentací se již
soudy řádně vypořádaly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl – jak bude dále
vyloženo - k závěru, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro změnu
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v meritu věci.
Dovolací soud pro své rozhodnutí přejímá následující skutková zjištění soudu
prvního stupně či odvolacího soudu:
1. Při podepisování listiny oběma soudy označené jako „kupní smlouva ze dne 30.
1. 2013“ mezi žalobkyní coby prodávající a žalovaným coby kupujícím „žalobkyně
smlouvu podepsala na Městském úřadě v XY, zatímco žalovaný na Magistrátu města
XY; ještě téhož dne došlo také k podání návrhu na vklad. Předmětem kupní
smlouvy byl dům č. p. XY a pozemky p. č. XY a XY (vše v k. ú. XY).“ (Z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4).
2. „...jak obě výše zmíněné smlouvy (poznámka dovolacího soudu: roz. smlouva o
zřízení předkupního práva a nájemní smlouva, uzavřené dne 30. ledna 2013), „tak
(i odvolacím soudem označovaná) „vlastní kupní smlouva o prodeji předmětných
nemovitostí ze dne 30. 1. 2013, byly účastníky (poznámka dovolacího soudu: tj.
žalobkyní a žalovaným) uzavřeny tzv. distančním způsobem. Kupní smlouvu
žalovaný jako kupující podepsal dne 30. 1. 2013 na Odboru správy Magistrátu
města XY, žalobkyně pak na Městském úřadě v XY, kde byly v obou případech
jejich podpisy na smlouvě ověřeny. Účastníci tak spolu před podpisem smluv
nikdy nejednali, neznali se...“ (Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bod č.
7, str. 3 a násl.).
3. „Svědek I. P. potvrdil, že pro žalobkyni uzavření půjčky zařizoval s tím, že
ji k němu přivedl T. B. a v návaznosti na smlouvu o půjčce pro žalobkyni
zařizoval také uzavření kupní smlouvy.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně na str. 4).
4. V listině označené jako kupní smlouva ze dne 30. ledna 2013 byla uvedena
kupní cena 1.700.000,- Kč, avšak – jak zjistil soud prvního stupně – „to, že
tato částka vyplacena nebyla, žalovaný nepopíral...Také svědek I. P. potvrdil,
že částka, která dle kupní smlouvy měla být žalobkyni vyplacena v hotovosti, jí
vyplacena nebyla, a uvedené jednání bylo do kupní smlouvy zařazeno pro to, aby
banka žalovanému úvěr poskytla.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na
str. 4).
5. Soud prvního stupně shora uvedená skutková zjištění čerpal též z výslechu
svědka I. P., který mj. k uzavírání předmětné kupní smlouvy vypověděl: „Kupní
smlouvu jsem chystal já, kde ji podepsal žalovaný to už nevím...žalobkyně
smlouvu podepsala v XY, kdo smlouvu podepsal první si už nepamatuji, smlouvu
jsem vezl žalobkyni do XY k podpisu, návod (poznámka dovolacího soudu: zjevně
míněno „návrh“) na vklad jsem podával také já, předpokládám, že ve stejný
den...Nevzpomínám si, zda a jak jsem žalovaného o skutečnosti, že žalobkyně
smlouvu podepsala informoval, nevím, jestli jsem mu volal, nebylo to potřeba.“
(viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. září 2015 na č.
l. 133).
6. Mezi účastníky v řízení nebylo sporné, že právní účinky vkladu práva podle
listiny označené jako kupní smlouva ze dne 30. ledna 2013 nastaly ke dni 30. ledna 2013, což znamená ke dni, kdy byla katastrálnímu úřadu k povolení vkladu
předložena označená listina s předmětným vkladovým návrhem (viz např. výpis z
katastru nemovitostí na č. l. 48). Na základě těchto oběma soudy zjištěného skutkového stavu lze učinit
následující závěr o skutkovém stavu:
Svědek I. P. fakticky zajišťoval úkony směřující k uzavření kupní smlouvy mezi
účastníky, jejímž předmětem měl být prodej předmětného nemovitého majetku a
tedy převod nemovitostí z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví žalovaného. Účastníci spolu navzájem ohledně uzavření smlouvy vůbec nejednali, neznali se,
každý z nich dne 30. ledna 2013 na zcela jiném místě (žalobkyně v XY a žalovaný
v XY) podepsal listinu označenou jako kupní smlouva, kdy faktické předložení
této listiny tomu kterému účastníkovi zamýšlené kupní smlouvy předložil svědek
I. P., který poté, co na této listině označené jako kupní smlouva byly opatřeny
podpisy obou účastníků, tuto listinu s návrhem na vklad předložil příslušnému
katastrálnímu úřadu dne 30. ledna 2013, aniž mezi účastníky o přijetí návrhu
proběhla jakákoliv komunikace a aniž by se účastníci dohodli na tom, že
účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy nastane k jinému okamžiku, než k
okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli
smlouvy (oferentovi). V listině označené jako „kupní smlouva“ (nyní v kopii na č. l. 15 a násl. procesního spisu) je sice v rámci čl. VIII. ujednání, že: „Smlouva je uzavřena
dnem jejího podpisu všemi účastníky smlouvy“, avšak v řízení před soudem
prvního stupně, ale i v odvolacím řízení bylo zcela jednoznačně prokázáno, že
účastníci spolu před uzavřením kupní smlouvy nijak nekomunikovali a de facto
přistoupili pouze mechanicky k podepsání listiny, kterou připravil (koncipoval)
svědek I. P., jenž posléze tuto listinu s návrhem na vklad předložil
příslušnému katastrálnímu úřadu. Z dokazování před oběma soudy přitom
nevyplynulo, že by I. P. vystupoval na základě plné moci jako zástupce
účastníků, případně že byl žalobkyní zmocněn jednat s žalovaným (také) stran
toho, kdy má nastat účinnost přijetí návrhu podle zamýšlené kupní smlouvy. Jinými slovy řečeno, posledním úkonem toho kterého účastníka zamýšlené kupní
smlouvy bylo opatření jeho podpisu (podepsání) na uvedené listině a předání
listiny svědkovi I. P., v jehož režii fakticky měla a také zcela probíhala celá
tato majetková transakce. Oba soudy sice uvedené právně rozhodné skutkové okolnosti při rozhodování
reflektovaly, nicméně je nijak nepromítly do právního posouzení věci. Přitom
posouzení právní otázky, zda předmětná kupní smlouva mezi účastníky byla
uzavřena, z povahy věci předchází právním otázkám, jež dovolatelka vymezila v
rámci své dovolací argumentace a předložila je dovolacímu soudu k posouzení
přípustnosti podaného dovolání.
Jelikož dovolatelka v dovolání řádně vyložila dovolací důvod a vymezila též
předpoklady přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než z vyloženého
důvodu posoudit předně právní otázku týkající se uzavření tvrzené kupní
smlouvy, na jejímž vyřešení záviselo posouzení vyřešení právních otázek
odvolacím soudem v rozsahu vymezeném dovolatelkou v podaném dovolání. Nejvyšší soud přitom oproti odvolacímu soudu dospěl k odlišnému právnímu
posouzení otázky týkající se uzavření předmětné kupní smlouvy a shledal, že již
z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně není
věcně správné, a že jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu v
meritu věci. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podle zjištění soudů k uzavření listiny označené jako kupní smlouva,
jejíž platnost žalobkyně v dovolání zpochybňuje, mělo podle závěru odvolacího
soudu (obou soudů) dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle § 44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na
uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí,
dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o
převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením
konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření
smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za
sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci
a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace
jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v § 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více
osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá
z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je
podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh
určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím
návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti
okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn.
22 Cdo 1875/2005;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
https://nalus.usoud.cz). Již v rozsudku ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17/2001) Nejvyšší soud
judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh na uzavření
smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas,
je přijetím návrhu (§ 43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy
nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí
dojde (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít
písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy
účastníků na téže listině (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že
smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle
směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li
projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině. Z toho
je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku
jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale
jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako
návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu
účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný
adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel
od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje,
není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli.“
V rozsudku téhož soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99
(publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod
číslem C 201) dovolací soud zaujal právní názor, že: „K tomu, aby mezi
účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného
prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného
jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale
ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem
došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho
přijetí, byla učiněna včas“ (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017). Nejvyšší soud dále pro poměry podle dosavadní civilní úpravy např. v rozsudku
ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009, mj. vyložil, že „k tomu, aby
byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem, je nezbytné,
aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na vklad podle této
smlouvy.
Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není účinná, a účinná
zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž
včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s
obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz § 43c a násl. obč. zák.). Pokud je tedy
zpochybněn časový údaj uzavření kupní smlouvy (tzn., že ve smlouvě uvedeného
dne mezi přítomnými účastníky nedošlo k uzavření této smlouvy), ten sice sám o
sobě nečiní tuto smlouvu neplatnou, avšak taková důkazní situace současně
vyžaduje verifikovat a relevantně si vyjasnit esenciální otázky týkající se
oferty a její akceptace...“
Nutno současně zdůraznit, že problematiku účinnosti přijetí návrhu na uzavření
smlouvy podle dosavadní právní úpravy je zapotřebí interpretovat s ohledem na
rozsudek velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího
soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2013, v němž dovolací soud
judikoval a do jisté míry usměrnil výše uvedenou judikaturu potud, že účinnost
přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být
dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu
s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi). Tato poslední varianta (předvídaná v R 3/2013) ovšem v řízení před soudy obou
stupňů zjištěna nebyla, neboť – jak již shora bylo uvedeno – soud prvního
stupně, ale ani odvolací soud nezjistily, že by mezi účastníky o přijetí návrhu
proběhla jakákoliv komunikace, z čehož vyplývá, že se ani (za soudy zjištěného
skutkového stavu věci) nemohli dohodnout na tom, že účinnost přijetí návrhu na
uzavření smlouvy nastane k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření
souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi). V
listině označené jako „kupní smlouva“ je sice v rámci čl. VIII ujednání, že:
„Smlouva je uzavřena dnem jejího podpisu všemi účastníky smlouvy“, ovšem
účastníci se předem ani na této části smlouvy nedohodli (dohodnout ani
nemohli), protože návrh smlouvy koncipoval svědek I. P., který fyzicky nechal
tuto listinu jednotlivě účastníky podepsat a poté ji s návrhem na vklad podal u
příslušného katastrálního úřadu. Neboť bylo prokázáno, že účastníci listinu označenou jako kupní smlouva v jeden
den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak pravděpodobně žalobkyně coby
adresát návrhu (oblát) písemně neoznámila žalovanému coby navrhovateli přijetí
návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na uzavření
smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s
obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), je třeba ve
skutkových poměrech této věci uzavřít, že ve smyslu shora vyložené právní
úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. mezi těmito účastníky nedošlo dne
30. ledna 2013 k uzavření předmětné kupní smlouvy. Příslušnému katastrálnímu úřadu tak byla dne 30. ledna 2013 svědkem I. P.
předložena s návrhem na vklad listina sice účastníky podepsaná a označená jako
kupní smlouva, která však mezi účastníky zákonem předepsaným způsobem nebyla
uzavřena. I když posléze uvedený katastrální úřad povolil na základě uvedené
listiny („kupní smlouvy“) vklad vlastnického práva k uvedenému nemovitému
majetku ve prospěch žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 30. ledna 2013
(den podání návrhu na vklad), nic to nemění na právním stavu, že v daném
případě k řádnému převodu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku
ze žalobkyně na žalovaného nedošlo, neboť zde vůbec neexistoval právní titul k
takovému převodu. Za popsané právní situace se proto žalobkyně právem domáhá deklarace svého
věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku, neboť z hlediska práva
své vlastnické právo k tomuto majetku nepozbyla, přičemž panující nesoulad mezi
právním stavem (svědčícím pro žalobkyni) a stavem zápisů v katastru nemovitostí
(kdy žalovaný byl ke dni rozhodnutí odvolacího soudu evidován v katastru
nemovitostí jako „katastrální vlastník“ uvedeného nemovitého majetku) bude
odstraněn na základě povolení vkladu vlastnického práva (k tomuto nemovitému
majetku ve prospěch žalobkyně) podle tohoto měnícího rozsudku dovolacího soudu. Při rozhodování (tj. měnícím rozsudkem v meritu věci) Nejvyšší soud zohlednil
též princip kontradiktornosti řízení; vycházel přitom z následující ustálené
judikatury a doktrinálních závěrů. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16,
vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že
rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse
stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani
na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány
stranami. Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu
kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý
důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A.,
Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.). Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí,
které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález
Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12). Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo
možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu
nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy,
kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou
žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla
předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým
odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit.
Účastník
tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své
právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší
instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty
skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že
skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek
nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž
tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek
v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti
právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud
odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí
(usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17). V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce
podmínek pro vydání měnící rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující
závěry:
„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému
závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti
účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné
projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle §
243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je
třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných
soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v
rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z
odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo
doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat
jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo
nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a
odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána
při splnění podmínek § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“
Otázka uzavírání kupní smlouvy byla z hlediska zjišťování skutkového stavu a
právního posouzení řešena jak v prvoinstančním, tak i v odvolacím řízení. Soud
prvního stupně se zaměřil na zjišťování okolností uzavírání „smlouvy“ - listiny
označené jako kupní smlouva ze dne 30. ledna 2013, čemuž ostatně zaměřil
pozornost také odvolací soud, který výslovně – i přes shora učiněná skutková
zjištění – po právní stránce uzavřel, že kupní smlouva mezi účastníky byla
uzavřena, a to distančním způsobem. Žalobkyně byla v rámci účastnického
výslechu soudem prvního stupně též dotazována na okolnosti uzavírání tvrzené
kupní smlouvy, stejně jako svědek I. P., zatímco žalovaný (v řízení zastoupený
advokátem) se svým účastnickým výslechem nesouhlasil.
Je tedy zřejmé, že
skutkové okolnosti týkající (také) otázky uzavření kupní smlouvy byly v řízení
oběma soudy (ve prospěch uzavření smlouvy) posuzovány, objektivně byly
předmětem diskuse stran, takže v tomto ohledu princip kontradiktornosti z
pohledu nynějšího rozhodování dovolacího soudu byl (je) zachován. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil k vydání tohoto částečně měnícího rozsudku, pokud se jedná merita
věci. Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit
napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť procesní spis
(též s přihlédnutím k možnosti posuzování otázky případné mimořádné aplikace §
150 o. s. ř.) neobsahuje všechny podklady potřebné k takovému rozhodnutí; proto
nákladové výroky soudů obou stupňů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o
náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nad rozsah odůvodnění tohoto měnícího rozsudku (jako obiter dictum) Nejvyšší
soud považuje za žádoucí uvést následující poznámky. Bylo-li by odhlédnuto od výše uvedeného stran neuzavření předmětné kupní
smlouvy a bylo-li by tedy rozhodováno v poměrech, že kupní smlouva ohledně
převodu předmětného nemovitého majetku mezi účastníky (naopak) uzavřena byla,
vyvstávaly by pro takový případ vážné pochybnosti o její platnosti. Oba soudy totiž – v situaci, kdy se zabývaly otázkou platnosti předmětné
„kupní smlouvy“ – pro takový případ dostatečně nezohlednily, respektive
nepromítly do svých aplikačních úvah, že účastníci se - prostřednictvím již
opakovaně zmiňovaného svědka I. P. - fakticky dohodli na kupní ceně nikoli ve
výši 1.700.000,- Kč, nýbrž ve výši 1.445.000,- Kč. I. P. výše uvedené zcela
zřetelně osvětlil při podání vysvětlení příslušnému policejnímu orgánu (viz
úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 2. června 2014 na č. l. 78 a násl. trestního spisu Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, služby
kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Hodoníně,
sp. zn. KRPB-46459/TČ-2014-060681), kdy k otázce policejního orgánu, zda
žalované byla v hotovosti vyplacena částka 250.000,- Kč před podpisem kupní
smlouvy, mj. uvedl: „Nebyla. Jedná se o částku, která nebyla ani zaúčtována. S
tím, že tato částka nebude paní Š. vyplacena, byla paní Š. srozuměna, byl jí
vysvětlen důvod nevyplacení a tato s tímto souhlasila. Paní Š.
bylo totiž
vysvětleno, že uvedená částka se do kupní smlouvy uvádí pouze formálně, jelikož
při žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru jsou požadovány i vlastní zdroje
kupujícího, tedy že koupě nemovitostí musí být alespoň z 20-ti procent
financována z vlastních zdrojů.“
S přihlédnutím k tomu, co vypovídala v rámci svého účastnického výslechu
žalobkyně, jakož i s ohledem na okolnost, že žalovaný naopak jako účastník
řízení nesouhlasil se svým výslechem soudem prvního stupně, je zřejmé, že v
listině označené jako „kupní smlouva“ nebyla účastníky uvedena skutečná kupní
cena, jakkoliv mylně měli za to, že se mělo jednat pouze o nevyplacení části
kupní ceny, čímž implicite měli za to, že fakticky kupní cena činí „1.700.000,-
Kč – 255.000,- Kč.“ Ve skutečnosti totiž za účelem dosažení hypotečního úvěru
pro žalovaného byla tato kupní cena v „kupní smlouvě“ uvedena ve fiktivně vyšší
částce, než k čemu za primární „součinnosti“ či „angažmá“ svědka I. P. účastníci směřovali. Tento nesoulad ve výši kupní ceny by v případě uzavření
kupní smlouvy nutně vedl k její absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo
2216/2007, formuloval právní názor, že protože podstatnou náležitostí kupní
smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle §
46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto
formu musí splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti
disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném
vyhotovení kupní smlouvy. V těchto souvislostech pak dále odkázal na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. ledna 1975, sp. zn. 1 Cz
129/74, že je-li v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti
uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá
kupní smlouva a není možno považovat za platně uzavřenou ani kupní smlouvu s
cenou skutečně dohodnutou ani kupní smlouvu s cenou uvedenou v písemném
vyhotovení. Uvedené rozhodnutí tak řeší vztah předstíraného (simulovaného) a zastřeného
(disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u
simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného
úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy (§ 40 odst. 1, § 46
odst. 1 obč. zák.; k tomu srov. pro zajímavost např. rozsudek Nejvyššího soudu
Slovenské republiky ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 1 Cdo 191/2009, in
https://www.nsud.sk). Nejvyšší soud dále v poměrech předchozí civilní úpravy ustáleně zaujímal právní
názor, že vzniknou-li pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který
formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné
posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda
nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný právní
úkon. Již v usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn.
29 Odo 3/2005, Nejvyšší soud
vyslovil právní názor, že směřovala-li vůle účastníků smlouvy k jejímu uzavření
za jiných podmínek (za jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavřená
smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavírána za cenu,
kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli. K jednání „naoko“ - k simulaci – tedy může dojít i tehdy, jestliže účastníci
předstírají (simulují) uzavření písemné kupní smlouvy se sjednanou kupní cenou
za předmět koupě, ačkoliv se ve skutečnosti dohodli na zcela jiné kupní ceně
(vyšší nebo nižší peněžité částce). Z toho vyplývá, že kupní smlouva o převodu
nemovitosti je podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, jestliže v ní
uvedená kupní cena neodpovídá kupní ceně skutečně sjednané mezi účastníky
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo
4242/2011). Poukazovala-li dovolatelka na jednání žalovaného a svědka I. P. a jeho aktivity
předcházející úmyslu účastníků uzavřít předmětnou kupní smlouvu, je možno v
tomto ohledu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, který s přihlédnutím ke své předchozí judikatuře vyložil a
odůvodnil právní názor, že k absolutní neplatnosti dvoustranného právního úkonu
(smlouvy) podle § 39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrým mravům, dojde jen
tehdy, je-li takové jednání přičitatelné oběma účastníkům smlouvy. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.