24 Cdo 3278/2019

24 Cdo 3278/2019-382

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně M. Š., narozené XY, r. č. XY, bytem XY, zastoupené Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti žalovanému P. P., narozenému XY, r. č. XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 59/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co 9/2018-353, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co 9/2018-353, v potvrzujícím výroku o věci samé se mění takto: Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. října 2017, č. j. 13 C 59/2014-314, v meritorním výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, se mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití rodinný dům, v obci XY, jakož i pozemku p. č. XY v témže katastrálním území. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co 9/2018-353, ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. října 2017, č. j. 13 C 59/2014-314, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.

„nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně (coby prodávající) kupní smlouvu ze dne 30. ledna 2013, jejímž předmětem byl převod předmětného nemovitého majetku do vlastnictví žalovaného, neuzavřela s žalovaným (kupujícím) v omylu (týkajícího se právních následků smlouvy, neboť nebylo jejím úmyslem natrvalo se zbavit vlastnického práva k nemovitostem) a tato smlouva proto není podle § 49a obč. zák. neplatným právním úkonem.

Žalobkyní tvrzený omyl o trvalosti převodu vlastnického práva lze považovat z hlediska rozhodování, zda a za jakých podmínek vlastnické právo převést, za podstatný, nicméně soud prvního stupně měl za to, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že žalovaný o tomto omylu alespoň věděl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2019, č. j. 38 Co 9/2018-353, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud „se ztotožnil se skutkovými závěry, uvedenými soudem I.

stupně v odůvodnění napadeného rozsudku především v tom, že původní dluhy žalobkyně, které byly předmětem dvou exekucí...pro částku 4.762 Kč s příslušenstvím a ...pro částku 876,50 Kč, byly postupně uměle navýšeny, když nakonec dne 10. 12. 2012 (žalobkyně) podepsala se společností ALONECOMPANY CZ s. r. o. smlouvu o půjčce na částku 952.000 Kč. Z této půjčky ovšem fakticky žalobkyně žádnou částku neobdržela, když tato půjčka měla údajně sloužit k vyplacení předchozího úvěru žalobkyně u společnosti Paribas s.

r. o. Žalobkyně byla evidentně v situaci, kdy nebyla schopna běžným způsobem takto vzniklé závazky splácet a v této situaci jí bylo svědkem I. P. navrženo, aby předmětné nemovitosti prodala třetí osobě (žalovanému) s tím, že z kupní ceny, na niž bude kupujícímu poskytnut hypoteční úvěr, uhradí své závazky a že následně bude moci na základě smlouvy o zřízení předkupního práva nemovitosti ve lhůtě do 30. 1. 2018 za 1.700.000 Kč odkoupit zpět. Jednání svědka I. P., jakož i obsah listin (smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 30.

1. 2013 a nájemní smlouvy z téhož dne) vyvolaly u žalobkyně dojem, že nejde o trvalý převod jejích nemovitostí, nýbrž o převod pouze dočasný.“

Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku vyložil, že: „z provedených důkazů též vyplývá skutečnost, že jak obě výše zmíněné smlouvy, tak vlastní kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí ze dne 30. 1. 2013, byly účastníky uzavřeny tzv. distančním způsobem. Kupní smlouvu žalovaný jako kupující podepsal dne 30. 1. 2013 na Odboru správy Magistrátu města XY, žalobkyně pak na Městském úřadě v XY, kde byly v obou případech jejich podpisy na smlouvě úředně ověřeny. Účastníci tak spolu před podpisem smluv osobně nikdy nejednali, neznali se, z výpovědi svědka I. P. pak vyplývá, že žalovanému byla za účast na předmětné transakci, tedy vlastně za uzavření kupní smlouvy, slíbena finanční odměna. Předmětná kupní smlouva obsahuje mj.

i nepravdivý údaj o tom, že žalobkyně coby prodávající převzala před podpisem kupní smlouvy zálohu v hotovosti ve výši 255.000 Kč. Tato částka žalobkyni nikdy vyplacena nebyla, žalovaný pak dne 18. 9. 2014 vlastnoručně podepsal prohlášení o tom, že při převodu předmětných nemovitostí zpět na žalobkyni po ní nebude požadovat část kupní ceny ve výši 255.000 Kč. V samotné kupní smlouvě o prodeji předmětných nemovitostí pak není žádná zmínka o tom, že by se mělo jednat o převod vlastnického práva nějak časově ohraničený a že by kupující byl

povinen po určité době převést nemovitosti zpět na prodávající. Z výše uvedeného plyne, že byl-li (ovšem nikoliv žalovaným) u žalobkyně vyvolán dojem, že jde o převod vlastnického práva pouze dočasný, jednala žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy pod vlivem tohoto nepravdivého ujištění.“ Z hlediska právní stránky věci odvolací soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva není neplatná z důvodu omylu na straně žalobkyně ve smyslu § 49a obč. zák. Odvolací soud neshledal kupní smlouvu ani absolutně neplatnou ve smyslu § 37 odst. 1 či § 39 obč. zák. Z dokazování totiž nevyplynulo, že by žalovaný předmětnou kupní smlouvu uzavíral s vnitřní výhradou (vnitřním přáním), aby důsledky tohoto právního úkonu vlastně nenastaly.

Navíc, i kdyby tato vnitřní výhrada u žalovaného byla přítomna, nebyla nikterak vůči žalobkyni navenek projevena, takže pro posouzení předmětné kupní smlouvy nemůže mít žádný právní význam. K otázce posuzování absolutní neplatnosti kupní smlouvy odvolací soud vyložil, že dokazováním nebylo zjištěno, že by se žalovaný svým vlastním jednáním na úkor žalobkyně obohatil tím, že zneužil její tísně, rozumové slabosti, nezkušenosti či rozrušení. Je zřejmé, že žalobkyně se působením třetích osob a též vlastní nerozvážností dostala do tíživé situace, kdy čelila uměle vytvořené vysoké pohledávce, ovšem pokud nebylo prokázáno, že by tuto situaci žalobkyni přivodil žalovaný, nelze uzavření kuní smlouvy z jeho strany považovat za rozporné s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci v otázce posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy z hlediska § 49a, respektive § 39 obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje následovně:

„Otázka procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se vztahuje k zásadě dvojinstančnosti soudního řízení, kterou odvolací soud porušil, když potvrdil zamítnutí žaloby, ovšem z jiného důvodu, než tak učinil soud prvního stupně, aniž by účastníky dopředu upozornil, a dále pak, že se sám vypořádal s těmi žalobními body, u nichž to ve svém rozhodnutí opomněl učinit soud prvního stupně.

Otázka hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se vztahuje k posouzení, kdy se za podmínek § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů...jedná o omluvitelný důvod. Otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, se vztahuje k posouzení, - zda lze odmítnout námitku v uvedení omyl s poukazem na skutečnost, že mýlící se osoba nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, jestliže její omyl vyvolal druhý účastník smlouvy svým nepoctivým nebo protiprávním jednáním v úmyslu získat na úkor mýlící se osoby majetkový prospěch, zvlášť za situace, kdy tento druhý účastník mýlící se osobu přivedl do stavu tísně, - zda lze jednání toho, kdo u určitého účastníka smlouvy úmyslně vyvolá omyl, aby z tohoto omylu těžil, přičítat tomu nebo považovat za vlastní jednání toho, kdo smlouvu s mýlící se osobou uzavřel, protože tak plnil pokyn nebo vyhověl žádosti osoby, která omyl vyvolala, a vyvodit z toho odpovídající právní následky (dovolat se neplatnosti takové smlouvy), případně, zda lze rozhodnout o absolutní neplatnosti smlouvy, v případě, že tuto s druhým účastníkem neuzavřela osoba, která jednala nepoctivě, v rozporu s dobrými mravy nebo jinak protiprávně, ale na její pokyn nebo žádost někdo jiný.“ V další části svého dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (oba soudy), prezentuje svou skutkovou verzi případu, kterou následně právně kvalifikuje v konfrontaci s právním posouzením věci odvolacím soudem.

Kromě toho pak k výše zformulovaným právním otázkám označuje judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“).

Dále dovolatelka namítá, že: „nelze totiž připustit, aby se osoba uvedená v omyl nedovolala právní ochrany pouze z důvodu, že právní jednání v omylu bylo sice formálně určeno osobě odlišné od osoby, která omyl vyvolala, ačkoliv osoba, jíž bylo právní jednání určeno, prokazatelně jednala ve prospěch, v zájmu a podle pokynů osoby, která omyl vyvolala, a která také ve skutečnosti z právního jednání učiněného v omylu těžila. Současně lze z jednání samotného žalovaného dovodit, že o jednání žalobkyně v omylu věděl či musel vědět.

Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že součástí sporné kupní smlouvy bylo prohlášení žalovaného, že část kupní ceny, a to v rozsahu 255.000,- Kč, uhradil žalobkyni před jejím podpisem, přičemž žalovaný se v žádném okamžiku nechoval jako skutečný zájemce o sporované nemovitosti.“ Dovolatelka zdůrazňuje, že uvedené nebylo jediným namítaným důvodem neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť dovolatelka dovozovala absolutní neplatnost této smlouvy z důvodů jejího rozporu s dobrými mravy, z důvodu absence vážné vůle na straně žalovaného a z důvodu, že kupní smlouva je ve skutečnosti lichevní smlouvou.

Soud prvního stupně se ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí s žádnou z těchto námitek nezabýval, učinil tak až odvolací soud ve svém rozhodnutí, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Dovolatelka pak nesouhlasí s tím, jak odvolací soud uvedené námitky posoudil. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Ztotožňuje se s odvolacím soudem (oběma soudy) ohledně právního posouzení věci a podrobně reaguje na jednotlivé námitky dovolatelky, když má ve shodě s oběma soudy za to, že v daném případě omyl žalobkyně nevyvolal, ani kupní smlouva není stižena absolutní neplatností ve smyslu § 37 odst. 1 či § 39 obč. zák. Závěrem navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, neboť nastolené právní otázky, tak jak byly žalobkyní zformulovány, vůbec neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, na jejichž základě soudy nerozhodovaly. Případné zodpovězení těchto otázek tedy není pro daný spor relevantní, přičemž s nyní žalobkyní uplatněnou dovolací argumentací se již soudy řádně vypořádaly.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl – jak bude dále vyloženo - k závěru, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v meritu věci. Dovolací soud pro své rozhodnutí přejímá následující skutková zjištění soudu prvního stupně či odvolacího soudu:

1. Při podepisování listiny oběma soudy označené jako „kupní smlouva ze dne 30. 1. 2013“ mezi žalobkyní coby prodávající a žalovaným coby kupujícím „žalobkyně smlouvu podepsala na Městském úřadě v XY, zatímco žalovaný na Magistrátu města XY; ještě téhož dne došlo také k podání návrhu na vklad. Předmětem kupní smlouvy byl dům č. p. XY a pozemky p. č. XY a XY (vše v k. ú. XY).“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4). 2. „...jak obě výše zmíněné smlouvy (poznámka dovolacího soudu: roz. smlouva o zřízení předkupního práva a nájemní smlouva, uzavřené dne 30. ledna 2013), „tak (i odvolacím soudem označovaná) „vlastní kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí ze dne 30. 1. 2013, byly účastníky (poznámka dovolacího soudu: tj. žalobkyní a žalovaným) uzavřeny tzv. distančním způsobem. Kupní smlouvu žalovaný jako kupující podepsal dne 30. 1. 2013 na Odboru správy Magistrátu města XY, žalobkyně pak na Městském úřadě v XY, kde byly v obou případech jejich podpisy na smlouvě ověřeny. Účastníci tak spolu před podpisem smluv nikdy nejednali, neznali se...“ (Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bod č. 7, str. 3 a násl.). 3. „Svědek I. P. potvrdil, že pro žalobkyni uzavření půjčky zařizoval s tím, že ji k němu přivedl T. B. a v návaznosti na smlouvu o půjčce pro žalobkyni zařizoval také uzavření kupní smlouvy.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4).

4. V listině označené jako kupní smlouva ze dne 30. ledna 2013 byla uvedena kupní cena 1.700.000,- Kč, avšak – jak zjistil soud prvního stupně – „to, že tato částka vyplacena nebyla, žalovaný nepopíral...Také svědek I. P. potvrdil, že částka, která dle kupní smlouvy měla být žalobkyni vyplacena v hotovosti, jí vyplacena nebyla, a uvedené jednání bylo do kupní smlouvy zařazeno pro to, aby banka žalovanému úvěr poskytla.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4).

5. Soud prvního stupně shora uvedená skutková zjištění čerpal též z výslechu svědka I. P., který mj. k uzavírání předmětné kupní smlouvy vypověděl: „Kupní smlouvu jsem chystal já, kde ji podepsal žalovaný to už nevím...žalobkyně smlouvu podepsala v XY, kdo smlouvu podepsal první si už nepamatuji, smlouvu jsem vezl žalobkyni do XY k podpisu, návod (poznámka dovolacího soudu: zjevně míněno „návrh“) na vklad jsem podával také já, předpokládám, že ve stejný den...Nevzpomínám si, zda a jak jsem žalovaného o skutečnosti, že žalobkyně smlouvu podepsala informoval, nevím, jestli jsem mu volal, nebylo to potřeba.“ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 15. září 2015 na č. l. 133).

6. Mezi účastníky v řízení nebylo sporné, že právní účinky vkladu práva podle listiny označené jako kupní smlouva ze dne 30. ledna 2013 nastaly ke dni 30. ledna 2013, což znamená ke dni, kdy byla katastrálnímu úřadu k povolení vkladu předložena označená listina s předmětným vkladovým návrhem (viz např. výpis z katastru nemovitostí na č. l. 48). Na základě těchto oběma soudy zjištěného skutkového stavu lze učinit následující závěr o skutkovém stavu:

Svědek I. P. fakticky zajišťoval úkony směřující k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, jejímž předmětem měl být prodej předmětného nemovitého majetku a tedy převod nemovitostí z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví žalovaného. Účastníci spolu navzájem ohledně uzavření smlouvy vůbec nejednali, neznali se, každý z nich dne 30. ledna 2013 na zcela jiném místě (žalobkyně v XY a žalovaný v XY) podepsal listinu označenou jako kupní smlouva, kdy faktické předložení této listiny tomu kterému účastníkovi zamýšlené kupní smlouvy předložil svědek

I. P., který poté, co na této listině označené jako kupní smlouva byly opatřeny podpisy obou účastníků, tuto listinu s návrhem na vklad předložil příslušnému katastrálnímu úřadu dne 30. ledna 2013, aniž mezi účastníky o přijetí návrhu proběhla jakákoliv komunikace a aniž by se účastníci dohodli na tom, že účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy nastane k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi). V listině označené jako „kupní smlouva“ (nyní v kopii na č. l.

15 a násl. procesního spisu) je sice v rámci čl. VIII. ujednání, že: „Smlouva je uzavřena dnem jejího podpisu všemi účastníky smlouvy“, avšak v řízení před soudem prvního stupně, ale i v odvolacím řízení bylo zcela jednoznačně prokázáno, že účastníci spolu před uzavřením kupní smlouvy nijak nekomunikovali a de facto přistoupili pouze mechanicky k podepsání listiny, kterou připravil (koncipoval) svědek I. P., jenž posléze tuto listinu s návrhem na vklad předložil příslušnému katastrálnímu úřadu. Z dokazování před oběma soudy přitom nevyplynulo, že by I.

P. vystupoval na základě plné moci jako zástupce účastníků, případně že byl žalobkyní zmocněn jednat s žalovaným (také) stran toho, kdy má nastat účinnost přijetí návrhu podle zamýšlené kupní smlouvy. Jinými slovy řečeno, posledním úkonem toho kterého účastníka zamýšlené kupní smlouvy bylo opatření jeho podpisu (podepsání) na uvedené listině a předání listiny svědkovi I. P., v jehož režii fakticky měla a také zcela probíhala celá tato majetková transakce. Oba soudy sice uvedené právně rozhodné skutkové okolnosti při rozhodování reflektovaly, nicméně je nijak nepromítly do právního posouzení věci.

Přitom posouzení právní otázky, zda předmětná kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena, z povahy věci předchází právním otázkám, jež dovolatelka vymezila v rámci své dovolací argumentace a předložila je dovolacímu soudu k posouzení přípustnosti podaného dovolání.

Jelikož dovolatelka v dovolání řádně vyložila dovolací důvod a vymezila též předpoklady přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než z vyloženého důvodu posoudit předně právní otázku týkající se uzavření tvrzené kupní smlouvy, na jejímž vyřešení záviselo posouzení vyřešení právních otázek odvolacím soudem v rozsahu vymezeném dovolatelkou v podaném dovolání. Nejvyšší soud přitom oproti odvolacímu soudu dospěl k odlišnému právnímu posouzení otázky týkající se uzavření předmětné kupní smlouvy a shledal, že již z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně není věcně správné, a že jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu v meritu věci.

Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože podle zjištění soudů k uzavření listiny označené jako kupní smlouva, jejíž platnost žalobkyně v dovolání zpochybňuje, mělo podle závěru odvolacího soudu (obou soudů) dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle § 44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí.

Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony.

Oferta je vymezena v § 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.

září 2007, sp. zn.

22 Cdo 1875/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz). Již v rozsudku ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17/2001) Nejvyšší soud judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§ 43c odst. 1 obč. zák).

Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině.

Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15.

února 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní názor, že: „K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas“ (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

května 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017). Nejvyšší soud dále pro poměry podle dosavadní civilní úpravy např. v rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009, mj. vyložil, že „k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem, je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na vklad podle této smlouvy.

Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz § 43c a násl. obč. zák.). Pokud je tedy zpochybněn časový údaj uzavření kupní smlouvy (tzn., že ve smlouvě uvedeného dne mezi přítomnými účastníky nedošlo k uzavření této smlouvy), ten sice sám o sobě nečiní tuto smlouvu neplatnou, avšak taková důkazní situace současně vyžaduje verifikovat a relevantně si vyjasnit esenciální otázky týkající se oferty a její akceptace...“

Nutno současně zdůraznit, že problematiku účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy podle dosavadní právní úpravy je zapotřebí interpretovat s ohledem na rozsudek velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2013, v němž dovolací soud judikoval a do jisté míry usměrnil výše uvedenou judikaturu potud, že účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi).

Tato poslední varianta (předvídaná v R 3/2013) ovšem v řízení před soudy obou stupňů zjištěna nebyla, neboť – jak již shora bylo uvedeno – soud prvního stupně, ale ani odvolací soud nezjistily, že by mezi účastníky o přijetí návrhu proběhla jakákoliv komunikace, z čehož vyplývá, že se ani (za soudy zjištěného skutkového stavu věci) nemohli dohodnout na tom, že účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy nastane k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi).

V listině označené jako „kupní smlouva“ je sice v rámci čl. VIII ujednání, že: „Smlouva je uzavřena dnem jejího podpisu všemi účastníky smlouvy“, ovšem účastníci se předem ani na této části smlouvy nedohodli (dohodnout ani nemohli), protože návrh smlouvy koncipoval svědek I. P., který fyzicky nechal tuto listinu jednotlivě účastníky podepsat a poté ji s návrhem na vklad podal u příslušného katastrálního úřadu. Neboť bylo prokázáno, že účastníci listinu označenou jako kupní smlouva v jeden den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak pravděpodobně žalobkyně coby adresát návrhu (oblát) písemně neoznámila žalovanému coby navrhovateli přijetí návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), je třeba ve skutkových poměrech této věci uzavřít, že ve smyslu shora vyložené právní úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. mezi těmito účastníky nedošlo dne 30.

ledna 2013 k uzavření předmětné kupní smlouvy. Příslušnému katastrálnímu úřadu tak byla dne 30. ledna 2013 svědkem I. P.

předložena s návrhem na vklad listina sice účastníky podepsaná a označená jako kupní smlouva, která však mezi účastníky zákonem předepsaným způsobem nebyla uzavřena. I když posléze uvedený katastrální úřad povolil na základě uvedené listiny („kupní smlouvy“) vklad vlastnického práva k uvedenému nemovitému majetku ve prospěch žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 30. ledna 2013 (den podání návrhu na vklad), nic to nemění na právním stavu, že v daném případě k řádnému převodu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku ze žalobkyně na žalovaného nedošlo, neboť zde vůbec neexistoval právní titul k takovému převodu.

Za popsané právní situace se proto žalobkyně právem domáhá deklarace svého věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku, neboť z hlediska práva své vlastnické právo k tomuto majetku nepozbyla, přičemž panující nesoulad mezi právním stavem (svědčícím pro žalobkyni) a stavem zápisů v katastru nemovitostí (kdy žalovaný byl ke dni rozhodnutí odvolacího soudu evidován v katastru nemovitostí jako „katastrální vlastník“ uvedeného nemovitého majetku) bude odstraněn na základě povolení vkladu vlastnického práva (k tomuto nemovitému majetku ve prospěch žalobkyně) podle tohoto měnícího rozsudku dovolacího soudu.

Při rozhodování (tj. měnícím rozsudkem v meritu věci) Nejvyšší soud zohlednil též princip kontradiktornosti řízení; vycházel přitom z následující ustálené judikatury a doktrinálních závěrů. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.

Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A.,

Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.). Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12). Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit.

Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009). Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí.

Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17). V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce podmínek pro vydání měnící rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující závěry:

„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle § 243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“ Otázka uzavírání kupní smlouvy byla z hlediska zjišťování skutkového stavu a právního posouzení řešena jak v prvoinstančním, tak i v odvolacím řízení.

Soud prvního stupně se zaměřil na zjišťování okolností uzavírání „smlouvy“ - listiny označené jako kupní smlouva ze dne 30. ledna 2013, čemuž ostatně zaměřil pozornost také odvolací soud, který výslovně – i přes shora učiněná skutková zjištění – po právní stránce uzavřel, že kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena, a to distančním způsobem. Žalobkyně byla v rámci účastnického výslechu soudem prvního stupně též dotazována na okolnosti uzavírání tvrzené kupní smlouvy, stejně jako svědek I. P., zatímco žalovaný (v řízení zastoupený advokátem) se svým účastnickým výslechem nesouhlasil.

Je tedy zřejmé, že skutkové okolnosti týkající (také) otázky uzavření kupní smlouvy byly v řízení oběma soudy (ve prospěch uzavření smlouvy) posuzovány, objektivně byly předmětem diskuse stran, takže v tomto ohledu princip kontradiktornosti z pohledu nynějšího rozhodování dovolacího soudu byl (je) zachován. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil k vydání tohoto částečně měnícího rozsudku, pokud se jedná merita věci. Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť procesní spis (též s přihlédnutím k možnosti posuzování otázky případné mimořádné aplikace § 150 o.

s. ř.) neobsahuje všechny podklady potřebné k takovému rozhodnutí; proto nákladové výroky soudů obou stupňů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nad rozsah odůvodnění tohoto měnícího rozsudku (jako obiter dictum) Nejvyšší soud považuje za žádoucí uvést následující poznámky. Bylo-li by odhlédnuto od výše uvedeného stran neuzavření předmětné kupní smlouvy a bylo-li by tedy rozhodováno v poměrech, že kupní smlouva ohledně převodu předmětného nemovitého majetku mezi účastníky (naopak) uzavřena byla, vyvstávaly by pro takový případ vážné pochybnosti o její platnosti.

Oba soudy totiž – v situaci, kdy se zabývaly otázkou platnosti předmětné „kupní smlouvy“ – pro takový případ dostatečně nezohlednily, respektive nepromítly do svých aplikačních úvah, že účastníci se - prostřednictvím již opakovaně zmiňovaného svědka I. P. - fakticky dohodli na kupní ceně nikoli ve výši 1.700.000,- Kč, nýbrž ve výši 1.445.000,- Kč.

I. P. výše uvedené zcela zřetelně osvětlil při podání vysvětlení příslušnému policejnímu orgánu (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 2. června 2014 na č. l. 78 a násl. trestního spisu Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality v Hodoníně, sp. zn. KRPB-46459/TČ-2014-060681), kdy k otázce policejního orgánu, zda žalované byla v hotovosti vyplacena částka 250.000,- Kč před podpisem kupní smlouvy, mj. uvedl: „Nebyla. Jedná se o částku, která nebyla ani zaúčtována. S tím, že tato částka nebude paní Š. vyplacena, byla paní Š. srozuměna, byl jí vysvětlen důvod nevyplacení a tato s tímto souhlasila. Paní Š.

bylo totiž vysvětleno, že uvedená částka se do kupní smlouvy uvádí pouze formálně, jelikož při žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru jsou požadovány i vlastní zdroje kupujícího, tedy že koupě nemovitostí musí být alespoň z 20-ti procent financována z vlastních zdrojů.“

S přihlédnutím k tomu, co vypovídala v rámci svého účastnického výslechu žalobkyně, jakož i s ohledem na okolnost, že žalovaný naopak jako účastník řízení nesouhlasil se svým výslechem soudem prvního stupně, je zřejmé, že v listině označené jako „kupní smlouva“ nebyla účastníky uvedena skutečná kupní cena, jakkoliv mylně měli za to, že se mělo jednat pouze o nevyplacení části kupní ceny, čímž implicite měli za to, že fakticky kupní cena činí „1.700.000,- Kč – 255.000,- Kč.“ Ve skutečnosti totiž za účelem dosažení hypotečního úvěru pro žalovaného byla tato kupní cena v „kupní smlouvě“ uvedena ve fiktivně vyšší částce, než k čemu za primární „součinnosti“ či „angažmá“ svědka I.

P. účastníci směřovali. Tento nesoulad ve výši kupní ceny by v případě uzavření kupní smlouvy nutně vedl k její absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, formuloval právní názor, že protože podstatnou náležitostí kupní smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle § 46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto formu musí splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy.

V těchto souvislostech pak dále odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. ledna 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, že je-li v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá kupní smlouva a není možno považovat za platně uzavřenou ani kupní smlouvu s cenou skutečně dohodnutou ani kupní smlouvu s cenou uvedenou v písemném vyhotovení. Uvedené rozhodnutí tak řeší vztah předstíraného (simulovaného) a zastřeného (disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy (§ 40 odst. 1, § 46 odst. 1 obč. zák.; k tomu srov. pro zajímavost např. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 31.

ledna 2011, sp. zn. 1 Cdo 191/2009, in https://www.nsud.sk). Nejvyšší soud dále v poměrech předchozí civilní úpravy ustáleně zaujímal právní názor, že vzniknou-li pochybnosti o skutečném projevu vůle účastníků, který formálně vyústil v písemně uzavřenou smlouvu o převodu nemovitosti, je nezbytné posoudit, zda takto uzavřená kupní smlouva odpovídá vůli účastníků, tedy zda nejde o simulovaný právní úkon, jenž by ve skutečnosti zastíral jiný právní úkon. Již v usnesení ze dne 22. března 2006, sp. zn.

29 Odo 3/2005, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že směřovala-li vůle účastníků smlouvy k jejímu uzavření za jiných podmínek (za jinou cenu), než je ve smlouvě uvedeno, je uzavřená smlouva simulovaným úkonem a zastřeným úkonem je smlouva uzavírána za cenu, kterou účastníci mezi sebou skutečně dohodli. K jednání „naoko“ - k simulaci – tedy může dojít i tehdy, jestliže účastníci předstírají (simulují) uzavření písemné kupní smlouvy se sjednanou kupní cenou za předmět koupě, ačkoliv se ve skutečnosti dohodli na zcela jiné kupní ceně (vyšší nebo nižší peněžité částce).

Z toho vyplývá, že kupní smlouva o převodu nemovitosti je podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, jestliže v ní uvedená kupní cena neodpovídá kupní ceně skutečně sjednané mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011). Poukazovala-li dovolatelka na jednání žalovaného a svědka I. P. a jeho aktivity předcházející úmyslu účastníků uzavřít předmětnou kupní smlouvu, je možno v tomto ohledu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011, který s přihlédnutím ke své předchozí judikatuře vyložil a odůvodnil právní názor, že k absolutní neplatnosti dvoustranného právního úkonu (smlouvy) podle § 39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrým mravům, dojde jen tehdy, je-li takové jednání přičitatelné oběma účastníkům smlouvy.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.