24 Cdo 1852/2023-176
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci
umístěné A. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené procesním opatrovníkem T.
R., advokátem se sídlem v XY, za účasti Městské části Prahy 6, se sídlem v
Praze 6, Čs. Armády 601/23, a zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice
Bohnice, identifikační číslo osoby 00064220, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o
vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 L 470/2021, o dovolání umístěné proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 39 Co 199/2022-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 39 Co 199/2022-88, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 2022, č. j. 1 L 470/2021-46,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 1. 3. 2022, č. j. 1 L 470/2021-46, vyslovil, že další držení umístěné A.
P. ve zdravotním ústavu – Psychiatrické nemocnici Bohnice – je přípustné do 3.
9. 2022.
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že u umístěné byla zjištěna
duševní porucha chorobného charakteru, a to paranoidní schizofrenie ve stavu
forenzně významné dekompenzace s podstatně narušeným kontaktem s realitou. V
důsledku zjištěné poruchy byla umístěná z psychiatrického hlediska shledána
zjevně a bezprostředně nebezpečnou sobě i svému okolí. Další držení umístěné ve
zdravotnickém zařízení bylo shledáno nutným vzhledem k jejímu aktuálnímu
psychickému stavu. Soud prvního stupně konstatoval, že vzhledem ke zjištěné
duševní poruše není umístěná schopna chápat obsah soudních rozhodnutí a že
zjištěný stav vyžaduje dlouhodobou psychiatrickou léčbu spojenou se sociálním
řešením. Svůj závěr o tom, že u umístěné trvají důvody detence podle § 38 odst.
1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich
poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), opřel zejména o výsledky
odborného zkoumání umístěné ustanovenou soudní znalkyní.
3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak umístěná sama, tak i její
opatrovník. Umístěná uvedla, že se odvolává proti všemu, „nelíbí se jí jednání,
které je velmi nebezpečné, zvítězí láska“. Podle umístěné nebyly splněny
podmínky pro omezení její osobní svobody, není a nebyla nikdy nikomu
nebezpečná, nikdy nikomu nic neudělala, má čistý trestní rejstřík a proto
žádala „znovuprojednání“ jejího případu. V odvolání opatrovníka umístěné bylo
namítáno, že nebyly splněny podmínky k další hospitalizaci ve smyslu § 38 odst.
1 písm. b) zákona o zdravotních službách ani naplněna podmínka podle § 104
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy že
nezbytnou péči o osobu umístěné nešlo ke dni převzetí a po dobu další
hospitalizace zajistit mírnějším a méně omezujícím prostředím.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vycházel ze závěrů
soudu prvního stupně, na které odkázal. Zdůraznil, že v dané věci bylo
stěžejním důkazem odborné psychiatrické vyšetření MUDr. Gabriely Leblové. Podle
závěrů jí zpracovaného znaleckého posudku trpí posuzovaná paranoidní
schizofrenií, ve formě dekompenzace s narušením kontaktu s realitou a byla (v
době zpracování posudku) bezprostředně nebezpečná jak sobě, tak i svému okolí.
V důsledku toho je její další držení ve zdravotnickém zařízení nutné. V souladu
se závěry znaleckého posudku je podle odvolacího soudu i odvolání samotné
umístěné, z něhož vyplývá, že nemá na svoji chorobu včetně jejích důsledků
reálný náhled. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nebezpečí, které
umístěná představuje jak pro sebe, tak i pro své okolí (včetně nedostatku
náhledu na nemoc) jsou důvodem, proč dosud nemůže léčení pokračovat formou
ambulantní. Uzavřel proto, že zákonné důvody pro další držení umístěné v
psychiatrickém zařízení jsou splněny včetně podmínky, že v době rozhodování
odvolacího soudu nebylo v důsledku onemocnění umístěné reálné uvažovat o
mírnějších opatřeních, v dané věci patrně převzetím umístěné do ambulantní
psychiatrické péče.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla umístěná v celém rozsahu dovoláním,
které jednou včasně a jednou po uplynutí zákonné lhůty doplnil její opatrovník.
V dovolání bylo namítáno, že k dalšímu držení umístěné nebyly splněny všechny
tři, resp. čtyři zákonné podmínky dané ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) zákona
o zdravotních službách, ve spojení s ustanovením § 104 o. z. Konkrétně podle
dovolatelky (jejího opatrovníka) nebyla naplněna podmínka, že umístěná ohrožuje
bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí, přičemž při řešení této
otázky se především odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (k tomu bylo odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
24 Cdo 352/2022 a 24 Cdo 1150/2022). V dovolání bylo dále namítáno, že i pokud
by byla předchozí podmínka teoreticky splněna, není možné shledat naplnění
další podmínky, to je, že nelze hrozbu pro umístěnou nebo její okolí odvrátit
jinak. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od již citované
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání bylo dále
argumentováno, že soudy obou stupňů rezignovaly na přezkum trvání důvodů
dalšího držení ve zdravotnickém zařízení, přestože to námitka byla opakovaně
uplatňována. Rozhodování soudů obou stupňů závisí podle dovolatelky i na
posouzení dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené otázky, a to zda
neutěšené až nevyřešené bytové možnosti umístěné na svobodě jsou způsobilé
naplnit jednu ze tří, resp. čtyř zákonných kumulativních podmínek k
nedobrovolné hospitalizaci, tj. podmínku že hrozbu pro pacienta nebo její okolí
nelze odvrátit jinak. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání se vyjádřil zdravotní ústav - Psychiatrická
nemocnice Bohnice, který se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Uvedl, že
soudy opřely svá rozhodnutí o znalecký posudek, zjistily a dostatečně
prokázaly, že v důsledku její akutně zhoršené duševní poruchy byla umístěná
nebezpečná nejen sama sobě, ale i svému okolí. Konkrétně měla poruchy myšlení,
narušené vnímání i emotivitu, pro které nebyla schopna logicky a racionálně
jednat při každodenních běžných činnostech, její chování bylo natolik
dezorganizované a nepředvídatelné, že ve vnějším světe by bylo její zdraví a
život prakticky nepřetržitě, bezprostředně a závažně ohrožené. Dále ve svém
vyjádření zdravotní ústav zpochybnil argumentaci dovolatelky týkající se
odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť podle jeho
názoru soudy obou stupňů náležitě odůvodnily splnění a trvání všech podmínek
nedobrovolné hospitalizace u umístěné. K předkládané neřešené otázce zda
neutěšené až nevyřešené bytové možnosti umístěné na svobodě jsou způsobilé
naplnit jednu ze tří, resp. čtyř zákonných kumulativních podmínek k
nedobrovolné hospitalizaci pak zdravotní ústav uvedl, že takovýto právní názor
soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nevyslovily. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a v
zákonem určené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s.
ř.).
9. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení,
podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů
řízení; dovolací soud však nepřikročil k částečnému odmítnutí dovolání, neboť
nákladový výrok v důsledku své akcesority sdílel osud vzájemně provázaných
výroků o věci samé.
10. V dovolání uplatněná argumentace zpochybňuje především naplnění
kumulativních zákonných hmotněprávních podmínek pro další držení umístěné ve
zdravotním ústavu, resp. jejich nedostatečný přezkum, neboť k efektivnímu
přezkumu naplnění hmotněprávních podmínek detence slouží procesněprávní úprava
detenčního řízení.
11. V řízení o přípustnosti převzetí do zdravotnické péče se rozhoduje o
již nastalém omezení osobní svobody umístěného člověka, což je - stejně jako
rozhodování o dalším držení umístěného ve zdravotnickém zařízení - závažný
zásah do jeho práv spojený s nedobrovolným omezením osobní svobody. Tomu musí
odpovídat i vysoká míra ochrany jeho procesních práv. Rozhodnutí soudu musí
vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění
hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38
odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
12. Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka
(umístěného) a jeho dalším držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení)
upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „z. ř. s.“). Citovaný zákon, kromě obecných
ustanovení týkajících se všech řízení v něm upravených, obsahuje ve zvláštní
části v rámci ustanovení § 66 a násl. speciální právní úpravu týkající se přímo
detenčního řízení. Rozlišuje přitom dvě fáze detenčního řízení, a to první fázi
– řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a
druhou fázi – řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve
zdravotním ústavu. Uvedené dvě fáze detenčního řízení na sebe logicky navazují
v tom smyslu, že druhá fáze řízení je podmíněna kladným rozhodnutím soudu v
první fázi (srov. § 80 z. ř. s., podle kterého, jestliže soud vyslovil, že
převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že trvají důvody, aby byl člověk
nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o vyslovení
přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu.). Rozhodnutí soudu v
první fázi detenčního řízení přitom není v soudní praxi považováno za
rozhodnutí ve věci samé, ale za rozhodnutí zatímního charakteru (k tomu srov.
nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17).
13. Zákon o zvláštních řízeních soudních, který upravuje také řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí umístěného do zdravotního ústavu a jeho
případné další držení tamtéž, stojí na tzv. vyšetřovací zásadě, jež bez výjimky
platí pro všechna řízení upravená v tomto zákoně, která lze zahájit i bez
návrhu (takovým řízení je i předmětné detenční řízení). Tato zásada je upravena
jak v ustanovení § 20 odst. 1 z. ř. s., podle kterého je soud povinen zjistit
všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, aniž by byl přitom omezen pouze na
skutečnosti, které uvádějí účastníci, tak v ustanovení § 21 z. ř. s., podle
něhož soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než
byly účastníky navrhovány.
14. Specifikum první fáze detenčního řízení, v níž soud rozhoduje o
přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu, spočívá v tom, že vzhledem
k nutnosti rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě 7 dnů, zákon nevyžaduje, aby
soud nařizoval jednání, ani nelze v této fázi detenčního řízení provádět
rozsáhlé dokazování. Proto je také vyloučena aplikace ustanovení § 70 z. ř. s.
(z níž se podává nutnost vypracování znaleckého posudku o zdravotním stavu
umístěného a nařízení jednání), které platí až pro druhou fázi detenčního
řízení, v níž soud rozhoduje o přípustnosti dalšího držení umístěného ve
zdravotním ústavu. Aby soud mohl rozhodnout o tom, zda k převzetí člověka do
zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, musí být provedeno
dokazování alespoň v minimálním rozsahu stanoveném v § 77 odst. 2 z. ř. s. Je
přitom povinností soudu - v souladu s již zmíněnou zásadou vyšetřovací -
zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, a proto také soud není při
zjišťování skutkového stavu omezen jenom na skutečnosti, které účastníci
přednesli, a důkazy, jejichž provedení navrhli (srov. § 20 a § 21 z. ř. s.).
Skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí je nutno rozumět skutečnosti, které
odpovídají skutkovým znakům hmotněprávních norem vztahujících se k předmětu
řízení (v daném případě okolnosti, za nichž lze podle zákona o zdravotních
službách, převzít pacienta bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče). V
rámci dokazování by tak měly být zjištěny úplné a přesné informace o umístěném
člověku a o důvodech jeho umístnění do zdravotního ústavu a dále prověřeny
skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak neprospěch závěru o zákonnosti
nedobrovolného převzetí do zdravotního ústavu. Úplné objasnění těchto
skutečností (skutkového stavu) je povinností soudu; musí je náležitě vyšetřit i
tehdy, když je žádný z účastníků neučinil součástí svých přednesů a popř. ani
nevyplývají z obsahu spisu, jakož i tehdy, když je sice účastníci do řízení
vnesli či jinak plynou ze spisu, ale neučinili k nim odpovídající důkazní
návrhy. Uvedené (minimální) požadavky na rozsah dokazování platí přiměřeně i
pro druhou fázi detenčního řízení, v níž jsou naopak nároky na rozsah
dokazování (včetně obligatorního znaleckého posudku) ještě vyšší.
15. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vzdor uvedeným požadavkům
a požadavkům na něj kladeným ustanovením § 157 o. s. ř. obsahuje pouze prostou
reprodukci znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové, žádné další důkazy
provedeny nebyly. Soud prvního stupně znalecký posudek nijak sám nehodnotil, k
námitkám opatrovníka o nenaplnění podmínky bezprostředního ohrožení jakož i
podmínky závažnosti ohrožení se nevyjádřil a pouze stroze konstatoval, že další
držení je vzhledem ke zdravotnímu stavu umístěné nutné i bez jejího souhlasu,
přičemž přihlédl k charakteru onemocnění a stanovil, že další držení je
přípustné do 3. 9. 2022.
16. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, pacienta
lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným
způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou
trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho
okolí nelze odvrátit jinak.
17. Je třeba zdůraznit, že k rozhodnutí o přípustnosti dalšího držení ve
zdravotním ústavu podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách
zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví
známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této
skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající
v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient
bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být
prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve své ustálené judikatuře
požaduje, aby byly odůvodněny minimálně tři požadavky, totiž aby objektivním
lékařským posudkem bylo prokázáno, že daná osoba trpí duševní poruchou, že tato
porucha je takového druhu nebo stupně, že opodstatňuje nedobrovolné omezení
osobní svobody, přičemž platnost prodloužení omezení osobní svobody je
podmíněna trváním této duševní poruchy. Dále je třeba zdůvodnit, zda hrozbu pro
umístěného člověka nebo jeho okolí nelze odvrátit méně omezujícím opatřením
(srov. ESLP, stížnost č. 39822/07, Ťupa proti České republice). Poměrně kusé
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně shora uvedeným hmotněprávním i
procesním požadavkům nevyhovuje a nápravu uvedeného pochybení nemohl pojmově
zjednat ani odvolací soud. K řešené materii Nejvyšší soud připomíná, že ve své
judikatuře opakovaně vyslovil závěr, podle kterého je-li nepřezkoumatelností
postiženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pro nerespektování zásad
uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jež byly posléze na újmu
účastníku řízení, který s rozhodnutím prvostupňového soudu nesouhlasil,
odvolací soud musí takové nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně bez
dalšího zrušit, jinak sám zatíží řízení vadou, která může mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze
dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30
Cdo 3342/2016). Podané dovolání proto bylo shledáno opodstatněným.
18. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího
výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího
soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
19. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Na soudu prvního stupně tak nyní bude, aby zvážil
případné doplnění dokazování a poté náležitě provedené dokazování skutkově
zhodnotil a návazně v rovině právní posoudil, zda byly v rozhodné době splněny
všechny zákonné podmínky, za nichž lze umístěného proti jeho vůli držet ve
zdravotním ústavu.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
21. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že pro jeho rozhodnutí byl
rozhodující stav v době vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu (§ 243f
odst. 1 o. s. ř.), přičemž tomu na překážku nebude ani rozhodnutí soudu prvního
stupně ze dne 25. 1. 2023, č. j. 39 Co 390/2022-143, jímž bylo řízení o
vyslovení přípustnosti „dalšího držení v ústavu zdravotnické péče“ zastaveno,
neboť je třeba rozhodnout o zákonnosti dalšího držení umístěné až do doby
právní moci usnesení, jímž bylo takové řízení (pro futuro) zastaveno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu