24 Cdo 1891/2024-454
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce: M. J., zastoupeného Mgr. Markem Vosátkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4, proti žalované: Růnová v. o. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Dobrovodská č. 121/4, IČO 28148118, jako insolvenční správkyni dlužníka M. P., zastoupené JUDr. Robertem Follem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 1023/63c, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 4/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Původní žalobkyně A. J., zemřelá dne 26. 6. 2021 (dále též jen „zůstavitelka“), podala dne 19. 9. 2019 žalobu o určení jejího vlastnického práva k nemovitým věcem, zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba (XY) č. p. XY – rodinný dům, pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, pozemku parc. č. XY – zahrada, pozemku parc.
č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba (XY) č. p. XY – rodinný dům, a pozemku parc. č. XY – zahrada, a to z důvodu, že převod vlastnického práva na M. P. (jako kupujícího z kupní smlouvy ze dne 14. 8. 2013) nebyl ve skutečnosti činěn jako vážný a úmyslný prodej nemovitostí, ale jednalo se o formu zajištění k půjčce finančních prostředků (hypotečnímu úvěru posledně jmenovaného od banky), které obdržela žalobkyně (coby prodávající), resp. její syn na úhradu dluhů. Podle názoru žalobkyně je kupní smlouva absolutně neplatná, neboť její účel a vůle stran směřuje nikoliv k vážnému převodu vlastnického práva, ale pouze k zajištění pohledávek/dluhů, pokud zároveň taková smlouva neobsahuje ujednání o tom, jak se strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplatí (odkazuje přitom zejména na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 a 33 Cdo 108/2016).
S ohledem na to, že nemovitosti jsou zapsány v katastru nemovitostí, přičemž jako jejich vlastník je zapsán M. P., který odmítá tento stav dobrovolně změnit, nezbývá žalobkyni nic jiného, než se domáhat soudní cestou určení jejího vlastnického práva k nemovitostem.
2. Okresní soud v Berouně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 6 C 4/2019-337, žalobu (změněnou se souhlasem soudu), kterou se stávající žalobce domáhal proti M. P. (dále též jen „žalovaný“) určení, že jeho právní předchůdkyně A. J. byla ke dni svého úmrtí výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, zamítl (výrok I.). Soud prvního stupně rovněž uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 79 584,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).
Jelikož původní žalobkyně A. J. v průběhu řízení zemřela, rozhodl soud na podkladě výsledku řízení o pozůstalosti po této účastnici usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 6 C 4/2019-193, vydaným podle ustanovení § 107 o. s. ř., že v řízení bude dále pokračováno na straně žalobkyně s jejím dědicem, nynějším žalobcem. Na základě této skutečnosti pak soud prvního stupně připustil navrženou změnu žaloby, jíž se žalobce nadále domáhal určení, že jeho právní předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitých věcí.
Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně v daném případě dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením § 80 o. s. ř. se zabýval rovněž posouzením, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Zdůraznil, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. S odkazem na skutkové okolnosti, o něž jak původní žalobkyně, tak i její procesní nástupce (její syn) opírali svůj žalobní nárok, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že strana žalující v tomto řízení žádala postavit najisto otázku, komu z účastníků svědčí sporné vlastnické právo k nemovitým věcem, jehož převod byl předmětem napadené kupní smlouvy.
Na takovémto určení pak má žalobce vždy naléhavý právní zájem, neboť bez rozhodnutí soudu deklarujícího toto vlastnické právo by nemohl dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Vzhledem ke skutkovým zjištěním (záskaným na podkladě obsáhle provedeného dokazování) dále soud prvního stupně konstatoval, že nelze usuzovat na neplatnost kupní smlouvy, když zjevným a prvotním záměrem byl prodej nemovitostí a (na straně žalobců) získání peněz z kupní ceny na splacení jiných jejich závazků. Uzavřel, že další vývoj událostí pak byl neurčitý vzhledem k trvajícím nepříznivým poměrům žalobce a nebylo z něj možné usuzovat, zda a kdy žalobce podmínky pro to, aby mohl odkoupit nemovitosti své matky zpět od žalovaného, splní, že uvedená eventualita však stojí zcela mimo právní vztah založený kupní smlouvou (jíž žalobce ani nebyl smluvní stranou) a nelze ji ztotožňovat se zajištěním závazku formou zajišťovacího převodu práva, byť postrádajícího v tomto případě v podstatě veškeré náležitosti právního jednání.
3. Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 27 Co 55/2023-378, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 81 716 Kč; jinak ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stanovil, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 546 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Odvolací soud zaujal odlišné hodnocení ohledně prvotní otázky řešené soudem prvního stupně, týkající se naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (po připuštěné změně žaloby).
Vyjádřil názor, podle nějž z procesně právní úpravy projednání dodatečně najevo vyšlého majetku (§ 193 z. ř. s.) vyplývá, že by i bez dodatečného projednání dědictví došlo k nabytí předmětných nemovitostí žalobcem jakožto (jediným) dědicem původní žalobkyně, jemuž bylo nabytí (celého) dědictví po zůstavitelce v dědickém řízení již pravomocně potvrzeno. V daném směru dochází podle odvolací soudu k posunu oproti právní úpravě nabývání dědictví dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31.
12. 2013, ve spojení s úpravou řízení o dědictví dle § 175a a násl. o. s. ř., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013. Judikatura vztahující se k řízení o dědictví dle této právní úpravy, jež dovozovala nutnost prvotního určení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti, jakožto předpokladu pro následné dodatečné projednání dědictví ve vztahu ke konkrétnímu majetku, již tak není v plném rozsahu (ve všech v úvahu připadajících případech) použitelná. I platná právní úprava dědického práva sice spočívá na zásadě úřední ingerence, nicméně usnesení o dědictví je závazné jen v rozsahu určení dědického práva konkrétního dědice (s výhradou vlastnického práva skutečného dědice) a v tom, v jakém rozsahu se dědicové na nabytí majetku zůstavitele podílejí.
Usnesení o dědictví však nemusí zahrnout veškerý majetek, který tvoří dědictví, a není ani nezvratným důkazem, že zůstavitel byl skutečným vlastníkem takového majetku. Dodatečné projednání majetku, který tvoří aktivum pozůstalosti a objeví se později, pak již není vždy obligatorní. V poměrech souzené věci, pokud již bylo v dědickém řízení postaveno najisto, že žalobce je jediným dědicem zůstavitelky, o níž tvrdí, že přes odlišný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící žalovanému byla ke dni své smrti vlastnicí dotčených nemovitostí, mohl se žalobce domáhat proti žalovanému jakožto zapsanému vlastníku předmětných nemovitostí určení přímo svého vlastnického práva (na základě již pravomocně potvrzeného nabytí dědictví po zůstavitelce) a (jen) na takovémto určení by mu svědčil i naléhavý právní zájem.
Jen na základě tohoto určení by totiž mohl docílit změny zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí ve svůj prospěch. Odvolací soud dodal (v napadeném rozsudku pouze stručně odstavec
23.), že jiné právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení však nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, neboť dotčená kupní smlouva z 14. 8. 2013 nebyla jen simulovaným právním úkonem a nejednalo se ani o zastřenou půjčku, ani o neplatně sjednaný zajišťovací převod s dohodou o zpětném převodu, jak bylo žalobcem tvrzeno. Žádný důkaz (ba ani indicie) o takovémto charakteru daných ujednání zjištěny nebyly, naopak obsahem provedených důkazů byly vyvráceny. Uzavřel, že snaha žalobce získat peníze na úhradu svých dluhů prostřednictvím kupní ceny za prodané nemovitosti, kdy tato cena byla převážně uhrazena z hypotéky, kterou si za tím účelem kupující vzal, byla pouze motivem, pohnutkou, pro kterou se žalobce, resp. jeho matka (původní žalobkyně a vlastnice) nakonec pro prodej nemovitostí rozhodli (v napadeném rozsudku pouze stručně pojatý odstavec 23.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost s odkazem na § 237 o. s. ř. zakládá na tom, že podle jeho názoru napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Zásadně přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva jeho právní předchůdkyně k předmětným nemovitým věcem ke dni jejího úmrtí a že se měl namísto toho žalobou domáhat určení svého vlastnického práva. Podotýká, že změnu petitu žaloby provedl v souladu s pokynem soudu prvního stupně a soud prvního stupně tuto změnu petitu usnesením povolil, což samo o sobě vylučuje, aby odvolacím soudem tvrzený nedostatek naléhavého právního zájmu mohl být kladen k tíži žalobce a být důvodem pro zamítnutí žaloby. Navíc, závěr odvolacího soudu i jeho odůvodnění je v přímém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména vyjádřeným právním názorem, že „spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci“ a že „v takovém případě dědic má naléhavý právní zájem na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím“, který je reprezentován např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2002, jakož i rozsudkem Nevyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 251/2022, z něhož vyplývá, že tyto závěry dosud nebyly překonány. Uzavřel, že se tedy správně domáhal určení, že jeho právní předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, když se naopak nemohl domáhat určení, že jejich vlastníkem je on sám. Domnívá se, že již jen tato skutečnost je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Dovolatel je zároveň přesvědčen, že z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo dostatečně průkazně, že žalobce ani jeho právní předchůdkyně nikdy nechtěli předmětné nemovitosti řádně prodat a převod vlastnického práva k nemovitostem na žalovaného proběhl pouze za účelem získání hypotečního úvěru, který měli následně splácet a předmětné nemovitosti měly být převedeny zpět na právní předchůdkyni žalobce; v této souvislosti odkazuje (obdobně jako jeho právní předchůdkyně) na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména na již výše zmíněné judikáty sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 a 33 Cdo 108/2016).
5. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud přípisem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 23 Cdo 218/2024-430, nejprve vrátil věc soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, neboť nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o dovolání žalobce, když v průběhu odvolacího řízení insolvenční soud (Krajský soud v Brně) vydal v řízení, vedeném pod sp. zn. KSBR 3 INS 16421/2022, usnesení o schválení oddlužení žalovaného zpeněžením majetkové podstaty (B-9); účinky usnesení nastaly jeho zvěřejněním v insolvenčním rejstříku dne 8. 3. 2023.
7. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. 6 C 4/2019-444, vyrozuměl účastníky o tom, že dovolací řízení v této věci je podle ustanovení § 263 odst. 1 ve spojení s § 408 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, přerušeno, a poučil je o tom, že v přerušeném řízení lze pokračovat v souladu s § 265 odst. 1 ve spojení s § 408 odst. 1 téhož zákona, a to na návrh žalobce nebo insolvenčního správce, neboť jde o spor o rozsah majetkové podstaty. Dnem, kdy soudu dojde návrh na pokračování v řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení místo žalovaného jako dlužníka.
8. Insolvenční správkyně žalované (Růnová v. o. s.) následně podala dne 14. 6. 2024 u Nejvyššího soudu (prostřednictvím Okresního soudu v Berouně) návrh na pokračování v předmětném řízení, a proto Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračoval (nadále s insolvenční správkyní na straně žalované).
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda je žalobce (z titulu výlučného dědického práva po zemřelé původní žalobkyni) nadán naléhavým právní zájmem na určení vlastnictví k nemovitým věcem náležejícím zůstavitelce v době její smrti za situace, kdy tyto nemovité věci nebyly předmětem původního řízení o pozůstalosti a nejedná se ani o majetek sporný mezi dědici. Nejvyšší soud shledal dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.), vázán důvody v dovolání vymezenými, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).
14. Soudní praxe již za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013, dospěla k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, spočívá po procesní stránce v tom, že žalobci a žalovaní mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě může týkat jeho práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3145/2023, a rozhodnutí v něm dále uvedená). Ze stejného názoru vychází Nejvyšší soud i podle ustanovení § 80 o. s. ř. v současném znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).
15. V řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 22 D 711/2021, bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o potvrzení nabytí předluženého dědictví, představujícího celou známou pozůstalost, jedinému synovi zůstavitelky M. J. (stávajícímu žalobci) z titulu zákonné dědické posloupnosti. Soud v rozhodnutí o dědictví ze dne 23. 11. 2021, č. j. 22 D 711/2021-49, vyjmenoval, jaký majetek zůstavitelky patří do pozůstalosti (výrok II.), a v odůvodnění zmínil, že „ze sdělení Okresního soudu v Berouně bylo zjištěno, že tento soud vede řízení o určení vlastnického práva k věcem nemovitým“ (pozn.: tj. řízení v posuzované věci), a že „v případě, že bude určeno vlastnické právo zůstavitelky k nemovitému majetku, bude tento projednán“ (až) „v dodatečném řízení o pozůstalosti“. Z tohoto usnesení pozůstalostního soudu je zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o majetek, který by byl předmětem řízení o pozůstalosti po zůstavitelce.
16. Z výše uvedeného současně vyplývá, že se nejedná ani o majetek, který by v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce dědici učinili sporným. Pokud k uplatnění práv k předmětnému nemovitému majetku nedochází v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), nepodléhá ani režimu žaloby dle § 189 odst 1 z. ř. s. (a tudíž na něj nelze vztáhnout ani právní závěry vyslovené již dříve např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023, podle nichž – mimo jiné – žalobou podle § 189 odst. 1 z. ř. s. lze vyřešit jen práva k majetku, ke kterému se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo z důvodu skutkového sporu, a takový majetek nemá být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť v něm není možné rozhodovat o aktivech pozůstalosti, která v původním řízení o pozůstalosti nebo při aktuálním dodatečném projednání učinili dědici spornými, když o takových aktivech se rozhoduje ve sporném řízení žalobou). Z těchto závěrů lze taktéž dovodit, že jde-li o majetek, u něhož spornost vznikla až po nabytí právní moci usnesení o dědickém právu nebo který nebyl v řízení o pozůstalosti projednán z jiných důvodů (např. nebyl znám, nebo se dědici shodli, že do aktiv pozůstalosti nepatří apod.), měl by být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť zákon u takového majetku nečiní žádnou výjimku z obecné nutnosti dodatečného projednání. V takovém případě bude nejprve muset být ve sporném řízení určeno, že předmětný sporný majetek byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Jinak by totiž nemohlo dojít k dodatečnému projednání, ledaže by se (příkladmo) všichni dědicové nakonec přece jen shodli, že předmětný majetek zůstavitel v době své smrti vlastnil. Uvedené závěry jsou podpořeny názorem publikovaným v odborné právní literatuře (k tomu srov. např. Plašil, F., Talanda, A. Spory o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. Právní rozhledy, č. 7-8, ročník 2024, s. 225) a dovolací soud s nimi souhlasí.
17. Výše řečené souvisí s (diskutovaným) výkladem ustanovení § 193 odst. 1 in fine z. ř. s., vztahujícího se k dodatečnému projednání po rozhodnutí o pozůstalosti, podle jehož znění objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.
18. Citované ustanovení tedy vylučuje z pozůstalostního řízení majetek mezi dědici sporný, ke kterému se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, neboť o něm po odstranění jeho spornosti nemá být provedeno dodatečné projednání pozůstalosti. Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně (srov. právní názor vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, zmíněném výše).
19. Z toho důvodu není možné připustit ani názor odvolacího soudu, podle nějž ze stávající procesně právní úpravy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) vyplývá, že by i bez dodatečného projednání pozůstalosti došlo k nabytí předmětných nemovitostí žalobcem jakožto (jediným) dědicem původní žalobkyně, neboť mu již bylo pravomocně potvrzeno nabytí (předluženého) dědictví po zůstavitelce v původním řízení o pozůstalosti.
20. Až bude postaveno najisto vlastnické právo původní žalobkyně k dotčenému nemovitému majetku (ke dni její smrti), vyvstane potřeba jeho projednání v dodatečném řízení o pozůstalosti po zůstavitelce. Je proto třeba „vyžalovat“, že nemovitý majetek patřil ke dni smrti zůstavitelce, a následně podat žádost o dodatečné projednání pozůstalosti, neboť pozůstalostní soud by měl rozhodovat o tom, kdo je nabyvatelem majetku zůstavitelky. Řízení o pozůstalosti v daném případě nelze obcházet tím, že soud v civilním sporném řízení určí, kdo je přímým vlastníkem majetku.
21. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, vycházel-li soud z nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva zůstavitelky (původní žalobkyně) ke dni její smrti, není správný.
22. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
23. Podkladem nového projednání věci budou zejména ta skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazovaní, na základě kterých lze učinit přezkoumatelný právní závěr, zda vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo původní žalobkyní na žalovaného převedeno platně či neplatně (z titulu kupní smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2013). Odvolací soud se přitom bude zabývat rovněž odvolacími námitkami, jimiž žalobce poukázal na provázanost s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 a sp. zn. 33 Cdo 108/2016). Jakékoliv závěry dovolacího soudu v tomto ohledu se (prozatím) jeví jako předčasné, neboť nelze předjímat, jak se odvolací soud s námitkami vypořádá.
24. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; jelikož tímto
rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení soud v novém rozhodnutí o věci (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 2. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu