USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčilave věci umístěného M. D., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova č. 615/6, za účasti 1) Psychiatrické nemocnice v XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Terezou Spálovskou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Kollárova č. 634/6, a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, se sídlem ve Zlíně, Dlouhé díly č. 351, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 L 187/2024, o dovolání umístěného M. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. prosince 2024, č. j. 58 Co 304/2024-103,
I. Dovolání umístěného M. D. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 25. 9. 2024, č. j. 11 L 187/2024-40, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2024, č. j. 11 L 187/2024-48, rozhodl, že převzetí M. D. (dále též jen „umístěný“) do zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v XY provedené dne 20. 9. 2024 bylo v souladu se zákonnými důvody a že tyto důvody trvají. Odkázal přitom na § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o zdravotních službách“), a na zdravotní stav umístěného (psychický i somatický).
Soud prvního stupně vycházel z toho, že umístěný trpí závažnou duševní poruchou (paranoidní schizofrenií) v akutním stadiu, je bez náhledu na své onemocnění a je odtržen od reality. Dospěl k závěru, že umístěný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bezprostředně ohrožuje sebe, neboť by měl dodržovat klidový režim po dobu užívání antibiotik, avšak sám ve své výpovědi uvedl, že cvičí; hospitalizace umístěného je nutná, neboť v jiném mírnějším opatření by umístěný vzhledem ke svému psychickému stavu a somatickému onemocnění nemusel dodržovat medikaci nebo jiná doporučení lékařů.
Umístěný je psychiatricky léčen od 21. 6. 2024, z čehož vyplývá závažnost jeho zdravotního stavu po psychické stránce, zvláště když konečný termín ukončení této léčby (bez přihlédnutí k somatickému onemocnění) nebyl stanoven. S přihlédnutím k závěru znaleckého posudku ohledně dalšího držení umístěného ve zdravotním ústavu mohlo jít až o dobu 6 měsíců. Hrozbu pro umístěného v daný čas, tj. dne 20. 9. 2024, nebylo přitom možno odvrátit jinak.
2. K odvolání umístěného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 13. 12. 2024, č. j. 58 Co 304/2024-103, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při posouzení věci odvolací soud přihlédl k tomu, že se v krátké době (během cca dvou let) jedná o opakovanou hospitalizaci umístěného v psychiatrické nemocnici, že k současné hospitalizaci byl přijat se svým souhlasem dne 21. 6. 2024 a ode dne 20. 9. 2024 se jednalo o hospitalizaci bez jeho písemného souhlasu, přičemž z důvodu jeho zdravotního stavu až do 8.
7. 2024 vyvstávala opakovaně nutnost omezit ho, ať již na lůžku či podáním léků, a to pro přetrvávající neklid, případně agresivitu, při níž ohrožoval sebe i své okolí. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud shledal, že ke dni 20. 9. 2024 bylo převzetí umístěného do zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v XY v souladu se zákonnými důvody a že tyto důvody ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (25. 9. 2024) trvaly. Z důvodu závažného duševního onemocnění umístěného v akutním stadiu, svévolného vyřazování léků a nedodržování klidového režimu za situace, kdy byl umístěný seznámen s tím, že jsou u něj prováděna lékařská vyšetření za účelem potvrzení či vyvrácení podezření, zda trpí onemocněním, které přímo ohrožuje jeho život či nikoli, má odvolací soud za to, že v době od 20.
9. 2024 do 25. 9. 2024 byla bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku. Pokud by k hospitalizaci nedošlo, umístěnému by hrozilo, že pro jeho závažné duševní onemocnění a s ním spojenou nezodpovědnost, odtrženost od reality, nedostatečný náhled na jeho zdravotní problémy a v neposlední řadě ochotu naslouchat radám od osob, kterým důvěřoval a které mu, ač nelékaři, doporučovaly nerespektovat nařízenou medikaci, případně klidový režim, může (v případě potvrzení podezření na předběžně diagnostikovanou myokarditidu) u něj dojít k závažným, až fatálním následkům.
Odvolací soud proto uzavřel, že umístěný byl bezprostředně a závažným způsobem ohrožen na svém zdraví a životě, neboť do doby, než se jeho stav opětovně podařilo stabilizovat, nebylo možno hrozbu pro pacienta odvrátit jinak, když i na oddělení psychiatrické nemocnice bylo velmi těžké zajistit jeho řádnou medikaci a klidový režim (umístěný odmítal léky, skákal, dělal kliky atp.) a když osoba, které důvěřoval a k níž měl velmi blízko (jeho otčím), s ním byla jinak v denním kontaktu.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (odkazuje přitom na nález sp. zn. IV. ÚS 639/2000) v tom, zda odpovídá principu přiměřenosti a splnění zákonné podmínky bezprostředního a závažného ohrožení, aby důvodem pro hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách bylo pouhé podezření na onemocnění, které není potvrzeno, a to navíc za situace, kdy se jedná o podezření na onemocnění, jehož léčba neodpovídá specializaci nemocnice a oddělení, kde byl pacient bez jeho souhlasu hospitalizován. Rovněž předkládá dosud neřešené otázky, zda nemocnice může učinit oznámení soudu ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách zcela bez odůvodnění, v čem spočívá bezprostřední a závažné ohrožení, a zda pro dokazování odpovídající právu na spravedlivý proces jsou soudy povinny v tomto typu případů provést důkaz zdravotnickou dokumentací, pokud to umístěný navrhuje. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 2647/16), z níž vyplývá, že při nedobrovolné hospitalizaci je nezbytný názor nezávislého odborníka, je-li časově možné provést dokazování v plném rozsahu. Upozorňuje na to, že v jeho případě důvodem pro přeměnu dobrovolné hospitalizace na nedobrovolnou ve skutečnosti nebylo nedodržování klidového režimu, ale intervence matky dovolatele „za jeho zády“, což vyplývalo ze zdravotnické dokumentace, která mu však v době rozhodování soudu byla odpírána a soudem bylo odmítnuto provedení dokumentace jako důkazu. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Ve vyjádření k dovolání Psychiatrická nemocnice v XY navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, dojde-li k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné. Vyjádřila domněnku, že pro položení otázky přiměřenosti a splnění zákonné podmínky bezprostředního a závažného ohrožení neexistuje v projednávané věci skutkový ani právní základ, neboť (jak vyplývá ze zdravotnické dokumentace) ke dni 20. 9. 2024 nebylo možné hrozbu pro dovolatele odvrátit jinak, nežli přeměnit dobrovolnou hospitalizaci na nedobrovolnou. Dodala, že je možné, že právě včasný zásah zdravotníků a nasazení příslušné léčby odvrátily hrozící nebezpečí, které by mohla myokarditida způsobit. Poukázala na to, že dle následného kardiovyšetření u P. R. kardiolog souhlasil s možností pokarditického nálezu, nebo inc. kardiomyopatie, s doporučením kontroly na dovyšetření.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
7. Pokud se snad umístěný domníval, že se odvolací soud při vymezení důvodů hospitalizace z hlediska principu přiměřenosti a splnění zákonné podmínky bezprostředního a závažného ohrožení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013); žádné takové rozhodnutí nebylo však v podaném dovolání označeno (vyjma ojedinělého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000, jenž je obsažen v předmětném dovolání již v „popisu rozhodných skutečností“, a předchází tak vymezení přípustnosti dovolání, navíc řeší odlišnou situaci, kdy porušení práv stěžovatelky bylo spatřováno v nedůvodnosti jakéhokoliv medicínského výkonu či hospitalizace a v asistenci Policie ČR při jejím transportu do psychiatrické léčebny). Nejvyšší soud vycházel v poměrech této věci (s přihlédnutím k předmětu řízení) z toho, že dovolatel žádnou oponentní judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu řešící odchylně dovoláním předestřenou problematiku – než jak ji dříve vyřešil odvolací soud v posuzované věci – neoznačil. Je přitom třeba zdůraznit, že odvolací soud vycházel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024, a z tam vyjádřeného právního názoru, že v době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy, a že by bylo proti smyslu zákona vyčkávat, než bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot.
8. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto (byť i jen částečně) neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
9. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř .ve výše specifikovaném rozsahu projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud se proto dále zabýval (jen) dovolatelem předestřenými otázkami, vymezenými jako „otázkami dosud neřešenými“ (bod 3.).
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání umístěného není (v tomto ohledu) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel – byť předestírá „dosud neřešenou otázku, zda jsou soudy povinny v tomto typu případů provést důkaz zdravotnickou dokumentací“ – primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (o tom svědčí i okolnost, že se jedná o pouhou modifikací původně vznesené odvolací námitky, podle níž „soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz“ zdravotnickou dokumentací potřebný k prokázání rozhodných skutečností). Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019).
13. K žádnému takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě nedošlo, neboť soud prvního stupně v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení vyložil, na základě kterých důkazů čerpal skutková zjištění pro své rozhodnutí (zejména na podkladě výslechu ošetřující lékařky shrnul, že „nedobrovolná hospitalizace je z obou důvodů (somaticky, psychicky), vychází ale z psychiatrické diagnózy“, a taktéž vzal za prokázané, že jednak u umístěného „trvá kvalitativní porucha myšlení, psychotické myšlení není kompenzováno“ a zároveň „by při případném propuštění mohlo dojít k ohrožení na jeho životě pro probíhající myokarditidu“), z nichž posléze při rozhodování o odvolání umístěného vycházel i odvolací soud (argumentující rovněž závěry znaleckého zkoumání v souvislosti s předchozí nedobrovolnou hospitalizací dovolatele provedenou již dne 21. 6. 2024), a rovněž bylo konstatováno, které skutečnosti odvolací soud shledal významnými pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně.
14. Pouhá skutková i následná právní polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jeho dovolání založit nemůže, když na základě vlastního hodnocení skutkových zjištění dovozuje odlišný závěr, že „důvodem pro přeměnu hospitalizace na nedobrovolnou ve skutečnosti byla intervence matky klienta za jeho zády“, což by podle jeho přesvědčení mělo vyplývat právě ze zdravotnické dokumentace, podle jeho názoru nezbytné jako důkazu k prokázání této rozhodné skutečnosti. S ohledem na výše zmíněné závěry znaleckého zkoumání umístěného (vyplývající ze znaleckého posudku zpracovaného dne 21. 8. 2024), podle nichž jeho držení ve zdravotním ústavu bylo možné i nadále, a to až na dobu šesti měsíců (pozn:. zahrnující i rozhodné období ke dni 20. 9. 2024), je zcela nepřípadná i následná argumentace dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2647/16, aprobujícím „nezbytný názor nezávislého odborníka ve vztahu k nedobrovolné hospitalizaci“, je-li časově možné provést dokazování v plném rozsahu.
15. V této souvislosti nemůže být tedy důvodná ani dovolací zmínka o porušení práva na spravedlivý proces, neboť jej nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
16. Konečně, k nastínění zbývající uvedené dosud neřešené otázky (srov. výše body 3. a 11.) a ve spojitosti s posouzením naplnění podmínky bezprostředního a závažného ohrožení sebe nebo svého okolí v projednávané věci není (již s odkazem na ust. § 241a odst. 6 o. s. ř. nemůže být) uplatnitelná nová skutečnost uvedená v dovolání a spočívající dle dovolatele v tom, že zdravotní ústav učinil oznámení soudu [ve smyslu ust. § 40 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách] zcela bez odůvodnění, v čem ohrožení spočívá. Nadto, taktéž Psychiatrická nemocnice v XY ve vyjádření k dovolání posuzovaného zdůraznila, že od přijetí pacienta do zdravotnického zařízení je vše, co se týká jeho hospitalizace, písemně zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci, důvody hospitalizace jsou v ní jednoznačně vymezeny bez možnosti následné manipulace a že tato skutečnost (natož v dovolání posléze nastíněná potřeba výkladu příslušného ustanovení zákona o zdravotních službách) nebyla vůbec předmětem posuzování v rámci řízení před soudy obou stupňů.
17. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání umístěného proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu