24 Cdo 2070/2025-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Joklem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 608/52, proti žalovaným 1) M. P. a 2) V. V., oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Terase č. 133/3, o ochranu oprávněného dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 34/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2025, č. j. 62 Co 129/2025-44, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. . Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2025, č. j. 62 Co 129/2025-44, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
2. Dovolatel odvozuje přípustnost dovolání od dvou zásadních argumentů. Dle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu za prvé závisí na vyřešení právní otázky zásadního významu, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, zda může být nově uplatněna žaloba podle § 189 odst. 2 z. ř. s., pokud žalobce již dříve neúspěšně uplatnil dědické právo po H. F., zemřelé dne 7. 7. 2017 (dále jen „zůstavitelka“), z jiného právního postavení (podle třetí třídy dědiců dle § 1637 o. z.), zatímco v aktuálním řízení tvrdí, že naplňuje znaky dědice druhé třídy dědiců ve smyslu § 1636 o. z., za druhé je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k otázce vymezení totožnosti věci ve smyslu ust. § 159a odst. 4 o. s. ř. (konkrétní judikaturu však neuvedl).
3. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, příp. jako nedůvodné.
4. Pokud se dovolatel domníval, že se odvolací soud při posouzení v pořadí druhé otázky totožnosti věcí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013); žádné takové rozhodnutí nebylo však v podaném dovolání označeno. Nejvyšší soud proto vycházel v poměrech této věci (s přihlédnutím k předmětu řízení) z toho, že dovolatel žádnou oponentní judikaturu Nejvyššího (či Ústavního soudu) řešící odchylně dovoláním předestřenou problematiku neoznačil.
5. Nadto, odvolací soud naopak z ustálené judikatury vychází, když cituje kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, v němž byl vyjádřen právní názor, že totožnost věcí je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení, a že stejný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Odvolací soud taktéž zrekapituloval, že již soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1633/2021, které je pro výklad diskutované otázky totožnosti věcí stěžejní, je-li žalobcem vznesený nárok formulován jako žaloba na ochranu oprávněného dědice (i v citovaném rozhodnutí byla shledána překážka věci pravomocně rozhodnuté za situace, kdy v obou řízeních – o vydání nemovité věci a určení, že žalobce je vlastníkem téže věci – byl uplatňován nárok z titulu oprávněného dědice).
6. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto (byť i jen částečně) neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
7. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud nemohl podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
8. V kontextu posuzovaného případu budiž zmíněno, že již v předchozím dovolacím řízení (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2369/2020, kterým Nejvyšší soud dřívější dovolání žalobce odmítl pro soulad s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) bylo konstatováno, že je třeba upozornit na rozdíl mezi tvořením společné domácnosti – soužitím členů rodiny, a jinými formami spolužití – kupříkladu s osobou pečovatele. Odvolací soud tehdy uzavřel, že prostřednictvím svědeckých výpovědí byla již před soudem prvního stupně potvrzena rozsáhlá míra péče poskytovaná zůstavitelce ze strany dovolatele, nicméně že se nepodařilo spolehlivě prokázat, že by dovolatel a zůstavitelka společnou domácnost utvářeli, a to ani v kontextu společného bydlení, ani v otázce hrazení společných nákladů soužití, a Nejvyšší soud se s hodnocením odvolacího soudu v tomto závěru ztotožnil. Jinými slovy, nárok na zákonné dědické právo žalobce po zůstavitelce (z titulu soužití ve společné domácnosti) tak nebyl shledán opodstatněným.
9. Pokud žalobce i nadále trvá na stvrzení svého zákonného dědického práva po zůstavitelce, byť se nyní zaštiťuje především svou péčí o ni jako dílčím aspektem jejich spolužití ve společné domácnosti, již vzhledem k okolnostem uvedeným v odstavci shora nemůže být úspěšný. Kromě toho, osoby spolužijící jsou samostatně povolány k dědění (až) ve třetí třídě dědiců, a to za týchž podmínek, jež vyžaduje § 1636 o. z. Z uvedených důvodů je proto bezpředmětné i jakékoliv další (nové) dokazování v tomto směru (např. diáři zůstavitelky, které dovolatel označuje za „zásadní důkazní materiál svědčící o každodenním soužití žalobce se zůstavitelkou a o povaze jejího vztahu k žalovaným“, anebo odborným znaleckým posudkem ke zdravotnímu stavu zůstavitelky při pořízení předmětné závěti).
10. Navíc dovolatel zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem a vymezuje domnělou otázku dosud neřešenou (k jejímu znění viz bod 2.) primárně prostřednictvím skutkových námitek; rovněž nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, čímž uplatňuje dovolací důvod, který nemá k dispozici (ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108, ročník 2011, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolací soud přitom již ani v předchozím řízení ve věci neshledal žádný významný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle ve vztahu k otázce vedení společné domácnosti žalobce se zůstavitelkou (pozn.: otázkou platnosti závěti zůstavitelky pořízené ve prospěch žalovaných notářským zápisem ze dne 14. 10. 2014, zejména pak z důvodu žalobcem namítané nepravosti podpisu zůstavitelky na závěti, se soudy dále nezabývaly, neboť žalobce nebyl shledán zákonným dědicem). Lze připomenout taktéž závěr, že soudy nižší instance rozhodovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a z provedeného dokazování nebyla vyvozena skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolací soud rovněž připomněl, že dle judikatury Ústavního soudu je třeba uvedené zásady vztáhnout i k případnému neprovedení navrhovaných důkazů (odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 182/13).
11. Argumentu dovolatele, že v projednávané věci předložil nové skutkové okolnosti a nové důkazy, zejména lékařské zprávy a „další indicie“ ke zhoršující se soběstačnosti a závislosti zůstavitelky na žalobci, které podle jeho přesvědčení zásadním způsobem osvětlují jak charakter jeho vztahu se zůstavitelkou, tak její psychický a fyzický zdravotní stav v rozhodné době, proto nelze přisvědčit. Obdobné je třeba konstatovat ve vztahu k dovolatelem předkládaným důkazům „nové povahy“, zvláště okolnosti zdravotního stavu zůstavitelky v době pořízení závěti, což je doloženo lékařskou dokumentací, z níž podle dovolatele vyplývá, že zůstavitelka byla v péči odborných lékařů a prokazatelně vykazovala známky psychického a fyzického úpadku, který byl podstatný z hlediska její způsobilosti k právnímu jednání.
12. Nad rámec řečeného lze dodat, že nelze shledat ani existenci nové rozhodné skutečnosti, na niž by při posouzení dědického práva po zůstavitelce bylo třeba reagovat v důsledku změněného skutkového základu věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016, v němž byl vyjádřen právní názor, že novou skutečností je např. existence nové závěti ve prospěch dědice, s nímž dosud nebylo v řízení jednáno). Koneckonců, taktéž soud prvního stupně v posuzované věci vycházel z právní teorie, resp. odborné komentářové literatury (bod 6. odůvodnění usnesení soudu prvního stupně), podle níž dědic, který byl v rámci dědického (pozůstalostního) řízení odkázán k podání žaloby a ve sporu nebyl úspěšný, se již nemůže domáhat svých práv prostřednictvím žaloby oprávněného dědice, ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl odkázán na žalobu; v tomto řízení však žalobce žádné nové skutečnosti, které by mohly změnit původní rozhodnutí soudů, neuvedl.
13. V této souvislosti nemůže být tedy důvodná ani dovolací zmínka o porušení „základního práva žalobce na spravedlivý proces, jak jej garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, neboť jej nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
14. Jelikož ani další vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu (když z nich nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se dle ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu