24 Cdo 2178/2019-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v
právní věci žalobkyně M. R., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Kateřinou Ryslovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti
žalované J. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Topinkou,
advokátem se sídlem v Praze 8, U Dětského domova 698/1, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 362/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j.
11 Co 204/2018-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Zdeňka Topinky, advokáta se sídlem v Praze 8, U Dětského domova 698/1.
označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 30. ledna 2019, č. j. 11 Co 204/2018-242, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že předmětnou určovací žalobu o vlastnictví žalobkyně k uvedenému
nemovitému majetku zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. založený na tvrzení, že právní
posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, pokud ten s ohledem na skutkové
okolnosti případu nedospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. října
2015 uzavřené dovolatelkou v omylu, pro který je uvedená smlouva ve smyslu §
583 a násl. o. z. neplatná. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyně
vymezila s tím, že při řešení otázky týkající se právního jednání v omylu se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto
směru dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26
Cdo 1898/99, v němž dovolací soud řešil obdobnou situaci (jako v posuzovaném
případě), a v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyložil (cituje ve svém dovolání
žalobkyně), že: „Pominul-li však odvolací soud při právním posouzení věci
zjištění, které je významné pro posouzení otázky relativní neplatnosti právního
úkonu z důvodu omylu, a otázkou relativní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu
omylu (§ 49a obč. zák.) se pak vůbec nezabýval, je jeho právní posouzení věci
neúplné a tudíž nesprávné.“ Dále žalobkyně zpochybnila skutková zjištění, z
nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, poukázala na judikaturu Ústavního
soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a závěrem navrhla, aby Nejvyšší
soud změnil rozsudek odvolacího soudu a určil, že dovolatelka je vlastnicí
označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů. Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím svého
advokáta) odmítla dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud
podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobkyně není - jak bude dále vyloženo - přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). V posuzované věci odvolací soud přistoupil k právnímu posouzení zjištěného
skutkového stavu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném
znění (dále již „o. z.“), přičemž při posuzování otázky, zda žalobkyně ve
zjištěných skutkových poměrech této věci jednala při uzavření kupní smlouvy dne
1. října 2015 v omylu, či nikoli, poměřoval zjištěné skutkové okolnosti se
skutečnostmi předvídanými v hypotéze § 853 a násl. o. z., jež upravují
problematiku právního jednání v omylu. Na podporu svého právně kvalifikačního
závěru pak odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu, jež se
vztahovala k právnímu institutu uzavření právního úkonu v omylu za předchozí
civilně právní úpravy (podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
rozhodném znění), a tuto judikaturu pak ve vztahu k úpravě v novém civilním
kodexu vyložil ve smyslu již shora zreferovaného právního názoru. Pokud tedy žalobkyně v dovolání namítá, respektive uplatňuje variantu
předpokladu přípustnosti svého dovolání s tím, že se při řešení uvedené právní
otázky „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“,
přičemž v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března
2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, pak je nasnadě, že v tomto ohledu se odvolací
soud - posuzováno ve vztahu k právnímu institutu omylu upraveného o. z.
- od
ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť ta se vztahovala k
předchozí právní úpravě tohoto právního institutu. Navíc dovolatelkou
odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1898/99 řeší
situaci, kdy odvolací soud při rozhodování nezohlednil právně rozhodnou
skutkovou okolnost, což se netýká tohoto soudního případu, kdy odvolací soud
právě s ohledem na v odůvodnění svého rozhodnutí uvedená skutková zjištění (a
za podpůrného užití judikatury dovolacího soudu k právnímu institutu omylu
upraveného předchozím občanským zákoníkem) dospěl k jednoznačnému závěru, že
předmětné právní jednání není stiženo neplatností ve smyslu § 583 a násl. o. z. Odhlédnuvše od shora uvedeného dovolací soud přesto nenachází důvod pro
nereflektování i v poměrech nové civilní úpravy již dříve judikovaného právního
názoru, že: O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby
týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li
omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si
skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak
řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se
pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí
při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze
totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl
podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba
zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém
stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými
dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného
právního úkonu.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1883/2017, anebo ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5801/2016). Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění, z nichž odvolací soud při
rozhodování vycházel, přehlíží, že dovolací soud v dovolacím řízení nemůže tato
skutková zjištění jakkoliv revidovat. Přitom uplatnění způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním
posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017). Nálezovou judikaturu Ústavního soudu je třeba i v dovolacím řízení reflektovat,
ovšem povinností dovolacího soudu je přirozeně posoudit, zda dovolatelem
odkazovaná judikatura Ústavního soudu je v poměrech dané dovolací věci
uplatnitelná či nikoliv.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v
judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově
skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém
použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k
jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto
okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně
obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015; všechna zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). Obdobné se týká přiměřeně i
dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním
soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smysl čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019). Pokud jde o odkaz dovolatelky na plenární nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 340/09, dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud v posuzované
věci dopustil formalistického postupu za použití sofistikované argumentace
odůvodňující zřejmou nespravedlnost. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně vycházel ze skutkového zjištění, že dovolatelka si před podpisem
předmětnou kupní smlouvu nepřečetla, přičemž současně konstatoval, že:
„žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby se s obsahem smlouvy (roz. před
jejím podpisem) seznámila.“ Dále odvolací soud dodal, že: „Sama žalobkyně však
uvedla, že ji smlouvu ‚nenapadlo kontrolovat‘...Tímto lehkovážným přístupem
spočívajícím v tom, že žalobkyně smlouvu dobrovolně podepsala, aniž by se
jakkoliv zajímala o její obsah, si žalobkyně sama způsobila, že podepsala
smlouvu ve znění, které patrně neodpovídalo jejím požadavkům, a to za stavu,
kdy sama žalobkyně tvrdí, že již v případě smlouvy ze dne 18. 6. 2015 byla
svědkem N. uvedena v omyl ohledně skutečnosti, zda kupní cena již byla ke dni
podpisu smlouvy zaplacena. Pokud tedy žalobkyně dle svého tvrzení měla již tuto
negativní skutečnost se svědkem N., je tím méně omluvitelné, že i v případě
druhé smlouvy ze dne 1. 10. 2015 nepovažovala za nutné, se s obsahem smlouvy
seznámit a bez dalšího tuto smlouvu podepsala. Takto fatálně neodpovědné
počínání žalobkyně v žádném případě nemůže požívat právní ochrany.“ Z
vyloženého je zřejmé, že se odvolací soud skutkovými okolnostmi daného případu
pečlivě zabýval a svůj právně kvalifikační závěr vystavěl na logické
argumentaci; tomuto hodnotícímu úsudku odvolacího soudu stěží lze něco vytknout
či jej dokonce považovat za důsledek formalistického přístupu při aplikaci
práva z pohledu judikovaných názorů Ústavního soudu. Obdobný závěr je možno učinit i ve vztahu k odkazu dovolatelky na nález
Ústavního soudu ve věci. sp. zn. II. ÚS 2221/07, podle něhož soud musí nejen
respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat ke spravedlivému
výsledku.
Spravedlivý výsledek přitom nelze ztotožňovat s právem dovolatelky na
procesní úspěch ve věci. Podstatné totiž je, že z odůvodnění písemného
vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím též
ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nelze vyvodit extrémní (zjevné)
skutkové rozpory, procesní svévoli či nepředvídatelnost rozhodování. Nelze souhlasit ani s argumentací dovolatelky, že: „V dané věci je tedy zřejmé,
že odvolací soud porušil Ústavním soudem ČR akcentovaný princip důvěry, dobré
víry a legitimního očekávání a rovněž i zásadu...že nikdo nemůže mít prospěch
ze zneužití práva či z porušení práva nebo z toho, že nejednal v dobé víře,
resp. nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti.“ Je třeba i v
tomto případě reflektovat tu podstatnou skutkovou okolnost, že dovolatelka ex
post (po uzavření předmětné kupní smlouvy) přichází s tvrzením, že smlouvu
tohoto obsahu uzavřít nechtěla, byť připouští, že před podpisem si tuto smlouvu
nepřečetla, respektive její text si nezkontrolovala, to vše při již shora
popsané negativní zkušenosti s panem N. Z vyložených důvodů dovolání žalobkyně proti meritornímu výroku rozsudku
odvolacího soudu není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání žalobkyně proti nákladovému výroku není objektivně přípustné (§ 238
odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).