24 Cdo 2195/2025

24 Cdo 2195/2025-5152

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. K., zemřelém dne 17. března 2020, za účasti 1) J. K., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná č. 256/2, 2) A. K., zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 281/44, a 3) J. D. K., zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná č. 770/7, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 35 D 515/2020, o dovolání A. K. a J. D. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2024, č. j. 29 Co 355/2024-4851, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 26. srpna 2024, č. j. 35 D 515/2020-4606, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

1. Řízení o pozůstalosti po A. K., zemřelém dne 17. 3. 2020 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 2020, č. j. 35 D 515/2020-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byl pověřen Mgr. Filip Vorel, notář v Liberci (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 5. 2020, č. j. 35 D 515/2020-129, byl Mgr. Filip Vorel z provedení úkonů soudního komisaře v tomto řízení vyloučen a k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Jana Seemanová, notářka v Liberci (ve smyslu ustanovení § 100 a 101 zákona o zvláštních řízeních soudních).

2. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 4 139 083 415 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 5 827 644 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 4 133 255 771 Kč; dále potvrdil, že pozůstalost vymezenou v odstavcích A) – F) „nabývají pozůstalá manželka J. K., pozůstalá dcera A. K. a pozůstalá dcera J. D. K., dle svých zákonných dědických podílů, tedy každá po jedné třetině“, a že „potvrzuje nabytí dědictví dědičkám ze zákona v I. děd. třídě dle jejich zákonných podílů, tedy každé jednou třetinou“; nepřiznal pozůstalé manželce J. K. právo na vypořádání dle § 1693 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění; dále rozhodl o odměně soudní komisařky a náhradě jejích hotových výdajů včetně náhrady daně

z přidané hodnoty a o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že „není odůvodněn závěr, aby soud k ? majetku uvedeného v seznamu pozůstalostního majetku (s výjimkou majetku uvedeného ve výroku II. odst. D a stavby č.p. XY v části obce XY) či k některé z tam uvedených položek tak, jak k němu manželka uplatňuje své vlastnické právo, jako ke spornému majetku v řízení o pozůstalosti a při projednání pozůstalosti nepřihlédl ve smyslu § 172 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních“.

3. K odvolání J. K. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4278, potvrdil usnesení okresního soudu „ve správném znění výroku II. odst. A ohledně nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 371 pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku evidovanému v katastru nemovitostí jako parcela XY (zastavěná plocha a nádvoří), a to tak, že se potvrzuje nabytí pozůstalosti parcely XY (zastavěná plocha a nádvoří) bez budovy – stavby č.p. XY a dále se potvrzuje nabytí pozůstalosti ? podílu na budově – stavbě č.p.

XY umístěné na pozemku p.č. XY“, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že předmětem námitek odvolatelky J. K. „bylo především posouzení rozsahu aktiv a pasiv s výjimkou věcí uvedených pod odst. D ve výroku II. a ? domu č.p. XY v části obce XY“, jenž byl zapsán v katastru nemovitostí jako součást pozemku parcely č. XY v k. ú. XY, s tím, že „ohledně jejich zařazení do výlučného majetku zůstavitele nebylo sporu“, jakož „nebylo sporu o pozemku XY v katastrálním území XY“, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v případě „zbytku věcí“, ohledně kterých manželka zůstavitele nárokovala polovinu tohoto majetku, je „tvrzení o nabytí majetku do podílového spoluvlastnictví závěrem právním a tvrzení o nabytí z prostředků zůstavitele a jeho manželky je nedostatečné“, a uzavřel, že „nebylo možno dojít k závěru o spornosti těchto aktiv“.

Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který potvrdil nabytí majetku pozůstalosti dědičkám podle jejich dědických podílů dle zákona, tj. každé po jedné třetině, a to ve správném znění výroku II. odst. A.

4. K dovolání J. K. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud oproti soudu odvolacímu (i soudu prvního stupně) uzavřel, že mezi účastnicemi řízení vznikl

tzv. „skutkový“ spor (tj. spor o skutečnostech rozhodných pro právní posouzení) ohledně majetku zůstavitele, ke kterému manželka zůstavitele uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?, a tedy že jsou-li mezi účastnicemi řízení (dědičkami) v projednávané věci sporné skutkové okolnosti týkající se zejména (společného) podnikání zůstavitele a jeho manželky, toho, co náleželo do rozhodnutím soudu zrušeného BSM zůstavitele a jeho manželky, přičemž k vypořádání zrušeného BSM došlo na základě tzv. domněnky vypořádání BSM, a toho, co následně (po zrušení BSM) náleželo do výlučného vlastnictví zůstavitele (či jeho manželky) a co do jejich podílového spoluvlastnictví, a v souvislosti s tím, z jakých prostředků (tj. zda z výlučných prostředků zůstavitele) byl předmětný majetek zařazený do aktiv pozůstalosti nabýván a zda byl nabýván do výlučného vlastnictví zůstavitele či na základě projevené vůle do podílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky, nemohl být tento sporný majetek, tj. veškerý majetek uvedený ve výroku II.

usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, ve spojení s výrokem I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4278, k němuž pozůstalá manželka v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?, zahrnut v plném rozsahu do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli, neboť se k němu nemělo (a to minimálně v rozsahu ?) pro jeho spornost v rámci pozůstalostního řízení vůbec přihlížet a soud se měl pouze omezit na zjištění jeho spornosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z.

ř. s.

5. Okresní soud v Liberci poté usnesením ze dne 26. 8. 2024, č. j. 35 D 515/2025-4606, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 2 073 541 707,40 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 5 827 644,16 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 2 067 714 063,24 Kč; dále potvrdil, že pozůstalost vymezenou v odstavcích A) – G), přičemž v případě odstavců A) – F) jde vždy o jednu polovinu z věcí v předmětných odstavcích uvedených, nabývají pozůstalá manželka J. K., pozůstalá dcera A.

K. a pozůstalá dcera J. D. K., dle svých zákonných dědických podílů, tedy každá po jedné třetině, a potvrdil tak nabytí dědictví dědičkám ze zákona v I. dědické třídě dle jejich zákonných podílů, každé jednou třetinou; dále rozhodl o odměně soudní komisařky a náhradě jejích hotových výdajů včetně náhrady daně z přidané hodnoty a o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při projednání pozůstalosti (mimo jiné) dle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s. nepřihlédl k ? veškerého majetku uvedeného ve výroku II.

odst. A až F a dále k ? stavby č. p. XY v části obce XY (rod. dům) stojící na pozemku parcele XY v katastrálním území XY, s tím, že ohledně tohoto majetku se účastnice neshodly na rozhodných skutečnostech o tom, zda uvedené patří do aktiv pozůstalosti, když v případě jedné poloviny veškerého majetku uvedeného ve výroku II. odst. A, B, C, D, E a F, jakož i k ? č.p. XY v části obce XY (rod. dům) stojící na pozemku parcele XY v katastrálním území XY pozůstalá manželka J. K. uplatnila své vlastnické právo a naproti tomu pozůstalé dcery A.

K. a J. D. K. uvedly, že do pozůstalosti náleží veškerý majetek zůstavitele - tedy celek majetku uvedeného ve výroku II., v odstavcích A až F, a dále též celek stavby č.p. XY v části obce XY (rod. dům) stojící na pozemku parcele XY v katastrálním území XY. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi zůstalo sporné, zda uvedený majetek, tedy jedna polovina majetku uvedeného ve výroku II. odst. A až F, a dále pak ? domu č.p. XY ve XY náleží zůstaviteli či pozůstalé manželce, tedy zda patří do aktiv pozůstalosti, a k tomuto při projednání pozůstalosti nepřihlédl.

6. K odvolání A. K. a J. D. K. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 12. 2024, č. j. 29 Co 355/2024-4851, potvrdil usnesení soudu prvního stupně s tím, že ve výroku II. odst. A se opravuje označení nemovitosti zapsané na LV č. 371 pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako parcela XY (zastavěna plocha a nádvoří), a to tak, že se za slova: „parcely XY (zastavěna plocha a nádvoří)“ doplňují slova: „bez budovy – stavby č.p.

XY“ (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud při postupu v dané věci poukázal na vázanost názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, a uzavřel, že „ohledně nabytí poloviny aktiv je tu dán spor dle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s.“, s tím, že na podrobnost tvrzení k vyvolání sporu v dědickém řízení nelze klást na tvrzení účastníků takové nároky jako ve sporném řízení, neboť tvrzení se nedokazují a dědické řízení primárně k odstraňování spornosti nesměřuje, a postačí tak odlišnost tvrzení o rozhodné skutečnosti, které vedou k pochybnosti o tom, zda nabytí aktiv dědictví bylo dáno do výlučného vlastnictví zůstavitele nebo do podílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky, a tedy „ke spornosti a nepřihlížení k jedné polovině tohoto majetku tvořeného aktivy pod písmeny A až F“.

Dále odvolací soud dovodil potřebu opravy označení nemovitosti zapsané na LV č. 371 pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako parcela č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), do správného znění odpovídajícího odůvodnění tak, aby z výroku bylo zřejmé, co je předmětem nabytí, a proto do výroku doplnil specifikaci toho, že výrokem II. je rozhodováno o ? pozemku p.č. XY bez stavby domu č.p. XY na něm umístěné, neboť sporností ? stavby domu č.p. XY se zakládá odlišný režim stavby a pozemku, který je dán tím, že s ohledem na uplatněnou námitku nemohlo dojít ke splynutí stavby s pozemkem, neboť pozemek a stavba má jiný rozsah podílového spoluvlastnictví, tedy odlišný vlastnický režim.

Jako správný pak odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o potvrzení nabytí majetku pozůstalosti dědičkám podle jejich dědických podílů ze zákona, tj. každé po jedné třetině.

7. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala A. K. dovolání. Dovolatelka primárně nesouhlasí s právním posouzením věci předestřeným v projednávané věci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, které oba soudy plně převzaly a v souladu s ním také rozhodly. Dovolatelka namítá, že účastnice 1) J. K. v průběhu řízení svá tvrzení, která měla za následek založení skutkového sporu ohledně aktiv pozůstalosti, ani na opakované výzvy soudní komisařky či odvolacího soudu relevantně neobjasnila a nekonkretizovala, přestože skutkové verze musí být nutně reálně možné a jejich existenci musí ten z dědiců, který ji tvrdí, alespoň osvědčit.

Podle dovolatelky se Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/ 2024, zásadním způsobem odchýlil od své dosavadní judikatury týkající se posouzení podmínek aplikace ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5623/2015 (v němž je odkazováno na další judikaturu dovolacího soudu) a rozsahu zjišťování rozhodných skutečností (k tomu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022), s tím, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud „fakticky popřel oprávnění soudu opatřit si vlastní zjištění v případě spornosti aktiv či pasiv pozůstalosti“, když nesprávně uzavřel, že soud nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterými by tato spornost mohla být odstraněna, a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, čímž byl v daném případě odvolací soud vázán a v kontextu toho pak vydal tímto dovoláním napadené usnesení.

Nejvyššímu soudu vytýká, že vůbec nepřihlédl k nepoctivému záměru manželky zůstavitele a stroze konstatoval, že skutková tvrzení dědiců se neshodují, a že tak „zlegalizoval protiprávní jednání“ manželky zůstavitele, a že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci tak „není kvalita rozdílného skutkového tvrzení podstatná“. Dovolatelka tedy uzavírá, že v daném případě nemohl být skutkový spor o aktiva předvídaný v ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. vůbec založen, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda manželkou zůstavitele uplatněné právo v daném případě převažuje nad principem právní jistoty a zda prolomení právní moci je v souladu s ústavním pořádkem, a je přesvědčena, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka podmínek aplikace ustanovení § 172 odst. 2 z.

ř. s. uvedená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, má být posouzena jinak, tedy že se v daném případě o skutkový spor o aktiva pozůstalosti nejedná, a proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. J. D. K. se s dovoláním A. K. ztotožnila a sama také podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, ve kterém uvádí, že „respektuje obecné závěry Nejvyššího soudu k § 172 odst. 2 z. ř. s., ale že odmítá přístup rezignující na teleologický výklad práva, zdravý rozum a základní principy spravedlnosti“. Namítá, že z judikatury dovolacího soudu plyne, že soudy musí zkoumat kvalitu tvrzení účastníků a jejich způsobilost vyvolat skutkový spor a že nelze akceptovat závěr, že účastník může donekonečna chrlit nesmyslná a šikanózní tvrzení. Dovolacímu soudu předkládá k vyřešení otázky, jaké konkrétní požadavky musí splňovat tvrzení účastníků, aby mohlo vyvolat skutkový spor, zda skutkový spor o aktiva nastane také v případě, když dříve účastník podepíše soupis majetku, v němž prohlásí, že veškerý majetek náleží zůstaviteli, a tento procesní úkon nezmění, zda lze dospět k závěru o tzv. skutkovém sporu o aktiva pozůstalosti, přestože dědic nesplní povinnost řádně tvrdit, a zda v případě, kdy pozůstalostní soudy samy otázku skutkového sporu o aktiva pozůstalosti přezkoumaly a skutkový spor nedovodily, jsou jejich závěry nepoužitelné a jsou splněny ústavní podmínky pro zrušení rozhodnutí o potvrzení dědictví. Také podle J. D. K. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které je zapotřebí, aby dědicové nejdříve řádně tvrdili skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí, zda se jedná o spor o aktiva či pasiva pozůstalosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4439/2014), jestliže v projednávané věci soudy připustily výklad, podle něhož není nutné klást na tvrzení účastníků v nesporném řízení de facto žádné nároky. Soudům dále vytýká, že „dokonce ani ve chvíli, kdy manželka zůstavitele sama potvrdila, že majetek, jehož se domáhá, byl výlučným vlastnictvím zůstavitele, tento fakt nezohlednily“, dále že soud není vázán tvrzeními účastníků a je jeho povinností náležitě zjistit skutkový stav významný pro rozhodnutí ve věci, že úlohou soudu je náležitě se vypořádat s námitkami účastnice 1), které jsou právně neposouditelné a i proti její vůli zařadit do aktiv pozůstalosti majetek, pokud se jej domáhá na základě rozporuplných a právně nemožných titulů, nadto odporují-li tvrzení účastnice 1) také zápisům ve veřejných seznamech a rejstřících (v případě nemovitostí a obchodních podílů), byl-li jako jediný vlastník evidován zůstavitel. Dovolatelka soudům v projednávané věci vytýká přepjatý formalismus a dovolacímu soudu navrhuje, aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Podle J. K. dovolání J. D. K. neobsahuje ničeho, co by zakládalo přípustnost dovolání, namítá, že dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, a proto navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné.

10. A. K. se s dovoláním J. D. K. plně ztotožnila. Uvádí, že odvolací soud tím, že „slepě respektoval“ stanovisko Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu, sám dospěl ke zjevně nesprávnému právnímu posouzení dané věci. Po souhrnu judikatury uzavřela, že v daném případě výkladem ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. učiněným Nejvyšším soudem v dotčeném usnesení dochází k faktickému porušení zákonného principu univerzální sukcese, a proto shodně s účastnicí 3) navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

14. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

15. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v projednávaném případě závisí na vyřešení právní otázky, zda tvrzení účastnic řízení v projednávaném případě ohledně způsobu nabývání majetku zůstavitelem a jeho pozůstalou manželkou zakládá tzv. skutkovou spornost aktiv pozůstalosti, která odůvodňují postup podle ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s., tj. že soud (soudní komisař) se pouze omezí na zjištění spornosti takových aktiv pozůstalosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) nebude ke spornému majetku přihlížet. Vzhledem k tomu, že odvolací soud (který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně), se při řešení této otázky odchýlil stran níže vymezených aktiv pozůstalosti po zůstaviteli od závazného právního názoru vyjádřeného v projednávané věci v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnic řízení A. K. a J. D. K. jsou podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustná. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.

16. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 17. 3. 2020, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (také jen „z. ř. s.“).

17. Podle ustanovení § 171 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno.

18. Podle ustanovení § 172 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Podle ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

19. V projednávané věci Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, dospěl k závěru, že mezi účastnicemi řízení (dědičkami) jsou sporné skutkové okolnosti týkající se zejména (společného) podnikání zůstavitele a jeho manželky, toho, co náleželo do BSM zůstavitele a jeho manželky, které bylo pravomocně zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 20 C 442/94, který nabyl právní moci dne 2. 6. 1994, přičemž k vypořádání zrušeného BSM došlo dle ustanovení § 149 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 7. 1998, na základě tzv. „domněnky vypořádání BSM“, a toho, co následně (po zrušení BSM) náleželo do výlučného vlastnictví zůstavitele (či jeho manželky) a co do jejich podílového spoluvlastnictví, a v souvislosti s tím, z jakých prostředků (tj. zda z výlučných prostředků zůstavitele) byl předmětný majetek zařazený do aktiv pozůstalosti nabýván a zda byl nabýván do výlučného vlastnictví zůstavitele či na základě projevené vůle do podílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky, a proto nemohl být tento sporný majetek, tj. veškerý majetek uvedený ve výroku II. usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, ve spojení s výrokem I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 Co 84/2023-4278, k němuž pozůstalá manželka v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?, zahrnut v plném rozsahu do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli, neboť se k němu nemělo (a to minimálně v rozsahu ?) pro jeho spornost v rámci pozůstalostního řízení vůbec přihlížet a soud se měl pouze omezit na zjištění jeho spornosti.

20. Vázán uvedeným právním závěrem dovolacího soudu tak soud prvního stupně [jehož závěry potvrdil také odvolací soud s tím, že pouze ve výroku II. odst. A opravil označení nemovitosti zapsané na LV č. 371 pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako parcela XY (zastavěna plocha a nádvoří), a to tak, že se za slova: „parcely XY (zastavěna plocha a nádvoří)“ doplňují slova: „bez budovy – stavby č.p. XY“] následně ve vztahu k aktivům pozůstalosti uvedeným ve výroku II.

odst. A až F „plošně“ uzavřel, že do aktiv pozůstalosti patří a v rámci řízení a při projednání pozůstalosti se přihlíží k ? aktiv uvedených ve výroku II. odst. A až F, a že se dále přihlíží k nemovitostem označeným v rozsahu uvedeném v odst. G tohoto usnesení, a naopak nepřihlédl dle § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s. k ? veškerého majetku uvedeného ve výroku II. odst. A až F a dále k ? stavby č.p. XY v části obce XY (rod. dům) stojící na pozemku parcele XY v katastrálním území XY, neboť „ohledně tohoto majetku se účastnice neshodly na rozhodných skutečnostech o tom, že patří do pozůstalosti“.

21. K otázce, kterou dovolatelky vznáší ve svých dovoláních, tj. jaké konkrétní požadavky musí splňovat tvrzení účastníků, aby mohlo vyvolat skutkový spor, a tedy zda v projednávané věci v důsledku tvrzení účastnic řízení stran majetku, jenž má být uveden do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli, je založena tzv. skutková spornost takového majetku, ke kterému se dle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s. nemá přihlížet, dovolací soud uzavírá, že její posouzení již bylo předmětem předchozího dovolacího řízení v projednávané věci, kdy Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení ze dne 24.

6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, vyslovil výše citovaný závěr, tj. že „z učiněných zjištění měl odvolací soud dovodit, že mezi účastnicemi řízení vznikl tzv. ´skutkový´ spor (tj. spor o skutečnostech rozhodných pro právní posouzení) ohledně majetku zůstavitele, ke kterému manželka zůstavitele uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?, který tak nemohl být zahrnut v plném rozsahu do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli a v projednávaném případě byl na místě postup podle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z.

ř. s., tj. omezení se na zjištění spornosti ohledně tohoto majetku s tím, že k tomuto spornému majetku v pozůstalostním řízení nemá být nadále přihlíženo. Ačkoliv tedy A. K. i J. D. K. ve svých dovoláních zpochybňují závěry soudů v projednávané věci (primárně pro soudy nižších stupňů závazného závěru učiněného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1183/2024) a domnívají se, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud uzavírá, že tato otázka již byla v projednávané věci rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24.

6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, závazně vyřešena a za situace, kdy tvrzení účastnic řízení stran okolností rozhodných pro ne/zařazení majetku do aktiv pozůstalosti ani v následujícím řízení nedoznala změn, dovolací soud na svých závěrech, které opřel o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu stran rozsahu zjišťování majetku zůstavitele, tvrzení účastníků pozůstalostního řízení a nemožnosti dokazování k odstranění spornosti tvrzení účastníků řízení o skutkových okolnostech, co vše patří do aktiv pozůstalosti po zůstaviteli, které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení [k tomu srov. například právní názor vyjádřený (byť ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31.

12. 2013, který je však obdobně uplatnitelný i za současné právní úpravy) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, či v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013], nadále setrvává a nemá důvod se od nich ani na základě dovolatelkami podaných dovolání odchýlit, byť dovolatelky mají za to, že by rozhodná právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak (tj. jinak než v usnesení Nejvyššího soudu v projednávané věci sp. zn. 24 Cdo 1183/2024).

Poukazují-li dovolatelky na další rozhodnutí Nejvyššího soudu stran požadavků na tvrzení účastníků pozůstalostního řízení, které je způsobilé založit skutkovou spornost aktiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s., neberou náležitě v úvahu, že závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci sp. zn. 24 Cdo 1183/2024 nejsou se závěry v jimi označených rozhodnutích (která s otázkou tzv. skutkové spornosti aktiv pozůstalosti a v důsledku toho nepřihlížení ke sporným aktivům v řízení o pozůstalosti souvisí) v rozporu, nýbrž vychází ze stejných závěrů, tedy že sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z.

ř. s. (ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) se rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. Toliko v případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli, nemůže se pozůstalostní soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti.

Posledně zmíněný postup je možný ale jen tam, kde jsou všechna skutková tvrzení nesporná a činnost soudního komisaře se má koncentrovat pouze k právní kvalifikaci mezi účastníky nesporných skutkových zjištění. V rozsahu těchto dovolacích námitek proto nejsou dovolání A. K. a J. D. K. způsobilá zpochybnit správnost závěru, k němuž odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v projednávané věci dospěl, tedy že mezi účastnicemi řízení v projednávané věci vznikl spor o skutkových okolnostech stran majetku zůstavitele, v důsledku kterého se k tzv. spornému majetku nemá dle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z.

ř. s. přihlížet.

22. Zbývá dodat, že s ohledem na jednoznačnou dikci ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s., podle něhož „neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží“ a k výše nastíněným závěrům o tom, že v pozůstalostním řízení nelze řešit skutkové spory týkající se aktiv a pasiv pozůstalosti, není pro věc ani rozhodující, odporují-li tvrzení účastnice 1) také zápisům ve veřejných seznamech a rejstřících, jak ve svém dovolání namítá A. K., neboť i když § 980 odst. 2 věta první o. z. zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu o tom, že zapsaný (tzv. „knihovní“) stav ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 146/2021), pak její existence sama o sobě nijak nevylučuje, aby v průběhu pozůstalostního řízení některý z účastníků zpochybnil v katastrálním operátu zapsané vlastnické právo zůstavitele (případně jeho manžela), přičemž je-li takové zpochybnění založeno na odlišných skutkových tvrzeních, nemůže vzniklou spornost odstraňovat soudní komisař v průběhu pozůstalostního řízení, nýbrž postupuje tak, že ke spornému aktivu či pasivu pozůstalosti podle § 172 odst. 2 věta druhá z. ř. s. (příp. § 173 věta druhá z. ř. s.) nepřihlédne (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1887/2024).

23. Z uvedeného je proto zřejmé, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) postupoval správně, pokud z důvodu sporných okolností doprovázejících odchylná tvrzení účastnic řízení jednak ohledně majetku zůstavitele, ke kterému manželka zůstavitele uplatňuje své vlastnické právo v rozsahu ?, jakož i v případě ? domu č.p. XY v části obce XY, jenž byl zapsán v katastru nemovitostí jako součást pozemku parcely č. XY v k. ú. XY, v tomto pozůstalostním řízení nepřihlížel, když spornost o skutkových okolnostech mezi účastnicemi řízení se v projednávaném případě týká zejména (společného) podnikání zůstavitele a jeho manželky, toho, co náleželo do rozhodnutím soudu zrušeného BSM zůstavitele a jeho manželky, došlo-li k vypořádání zrušeného BSM na základě tzv. domněnky vypořádání BSM, a toho, co následně (po zrušení BSM) náleželo do výlučného vlastnictví zůstavitele (či jeho manželky) a co do jejich podílového spoluvlastnictví, a v souvislosti s tím, z jakých prostředků (tj. zda z výlučných prostředků zůstavitele) byl předmětný majetek zařazený do aktiv pozůstalosti nabýván a zda byl nabýván do výlučného vlastnictví zůstavitele či na základě projevené vůle do podílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky.

24. Dovolací soud má však za to, že soudy nižšího stupně v projednávané věci nevzaly náležitě v potaz, že již v původním řízení, tj. v řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, a ani později nebylo mezi účastnicemi (skutkového) sporu o tom, jednak že aktiva uvedená ve výroku II. v odst. D náleží do výlučného vlastnictví zůstavitele v plném rozsahu (k tomu srov. prohlášení pozůstalé manželky zůstavitele J. K. do protokolu při jednání soudu prvního stupně ze dne 12.

7. 2020, jež je obsaženo na č. l. 3296 verte ve spise, jakož i odůvodnění usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854 – zejména body 11. a 27. odůvodnění), jednak že také nemovitost zapsanou na LV č. 371 pro katastrální území XY, obec XY – pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako parcela XY (zastavěna plocha a nádvoří) - bez budovy – stavby č.p. XY, zůstavitel získal jednou polovinou v době před uzavřením manželství s J. K. a druhou polovinu pak sice za trvání manželství, avšak darovací smlouvou ze dne 1.

12. 1988, registrovanou Státním notářstvím v Liberci pod NZ RI 1604/1988, a celý tento pozemek pak představoval výlučný majetek, jenž netvořil součást BSM zůstavitele a J. K. (srov. bod 10. odůvodnění usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, a protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. 7. 2020, zejména č. l. 3288). S ohledem na uvedené bude třeba dále vzít v potaz také vlastnické právo zůstavitele (jak vyplývá z obsahu spisu – z vyjádření A. K.

na č. l. 3339 a z darovací smlouvy založené ve spise na č. l. 3344, 3345) k nemovitostem uvedeným ve výroku I. odst. A usnesení soudu prvního stupně - k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 345 pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí jako stavební parcela XY (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemková parcela XY (trvalý travní porost) a XY (ostatní plocha), včetně všech součástí a příslušenství těchto nemovitostí, tj. zejména budovy, stavby č.e. XY (rod.

rekr.) v části obce XY, stojící na pozemku stavební parcele XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, jehož je součástí.

25. Z výše uvedeného je zřejmé, že spornost skutkových okolností nevznikla „plošně“ ohledně ? veškerého majetku zůstavitele vymezeného v usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 8. 2024, č. j. 35 D 515/2020-4606, ve výroku II. odst. A až F, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 12. 2024, č. j. 29 Co 355/2024-4851, měl-li být (minimálně) výše uvedený majetek, k němuž zůstaviteli svědčilo výlučné vlastnické právo, zařazen do aktiv pozůstalosti v plném rozsahu, tj. nikoliv pouze v rozsahu ?. Ve vztahu k těmto aktivům proto dovolatelka J. D. K. soudům v projednávané věci důvodně vytýká, že nezohlednily skutečnost, že i pozůstalá manželka zůstavitele potvrdila, že byly ve výlučném vlastnictví zůstavitele, případně že k jejich zařazení do aktiv pozůstalosti bylo možné přistoupit na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu.

26. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 3. 2023, č. j. 35 D 515/2020-3854, a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Liberci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

27. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2025

JUDr. Roman Fiala předseda senátu