24 Cdo 2328/2025-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 527/1, proti žalovaným 1) L. M., 2) M. H., oběma zastoupeným JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova č. 1896/90, a 3) J. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 170/2020, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2025, č. j. 21 Co 268/2024-243, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Zobače, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 527/1.
1. V řízení o pozůstalosti po A. M. (dále také jen „zůstavitelka“), Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, uložil žalobkyni, aby ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou proti žalovanému 1) a žalované 2) žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky, a zároveň řízení přerušil. Žalobu byla povinna žalobkyně podat proto, že zůstavitelka zanechala dvě pořízení pro případ smrti – první listina byla sepsána dne 17. 9. 1991 ve formě notářského zápisu notářkou JUDr. Jitkou Holcmanovou pod sp. zn. NZ 1343/91, N 1626/91, přičemž toto pořízení pro případ smrti uznali všichni účastníci pozůstalostního řízení za pravé a platné. Druhá listina nadepsaná jako „Poslední vůle“ byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky a datována dnem 21. 3. 2015. V této závěti zůstavitelka stanovila, aby její byt ve XY, byl prodán po její smrti a po odečtení všech nákladů s vyklizením a prodejem byl finanční obnos rozdělen (s přesným vymezením podílů) mezi žalobkyni, žalované a pozůstalého syna L. M. (dále také jen „L. M. st.“), přičemž prodejem předmětné nemovitosti pověřila zůstavitelka žalobkyni. Žalovaní však popřeli platnost této listiny, když uvedli, že její obsah byl zůstavitelce nadiktován, a proto tedy zůstavitelka neprojevila svobodnou vůli. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou nejprve usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 8 D 753/2019-150, vyzval L. M. st., aby podal žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky. Soud prvního stupně v této souvislosti posléze v odůvodnění svého usnesení ze dne 9. 7. 2020, č. j. 8 D 753/2019-155, kterým odkázal žalobkyni, aby podala žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky, dovodil, že „jelikož nebyla žaloba v určené době pozůstalým synem L. M. podána, byla ukončena jeho účast v dědickém řízení“.
2. Žalobkyně se proto žalobou podanou dne 14. 9. 2020 u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou domáhala určení, že je „dědicem zůstavitelky“. Návrhu žalobkyně bylo rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 C 170/2020-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 18 Co 226/2022-152, vyhověno s tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že „uvedenou listinu posuzuje jako platnou z hlediska způsobilosti zůstavitelky takové právní jednání učinit“ a že „obsahově uvedená listina odpovídá závěti, pakliže je nadepsána slovy Poslední vůle a uvozena větou vyjadřuji poslední vůli a je v ní popsáno, jak má být naloženo s majetkem zůstavitelky“. K námitce žalovaných o nedostatku pasivní věcné legitimace založené na tom, že jejich otec L. M. st. nebyl účastníkem tohoto řízení, odvolací soud uvedl, že „ji neshledává důvodnou“, když „důsledkem nepodání žaloby z odkazu podle § 170 z. ř. s., ke které byl otec žalovaných vyzván shora označeným usnesením, je fikce, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou“.
3. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného 1) zrušil rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 24 Cdo 3806/2023-177, oba výše citované rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když uzavřel, že nedomáhal-li se pozůstalý syn L. M. st. určení, že je dědicem zůstavitelky, jestliže ponechal uplynout lhůtu stanovenou k tomuto usnesením soudu, a z tohoto důvodu byl podle soudu prvního stupně jeho spor o dědické právo vyřešen fikcí v jeho neprospěch, měl soud, resp. soudní komisařka jeho účast v pozůstalostním řízení v souladu s § 170 odst. 3 z. ř. s. usnesením ukončit. Nestalo-li se tak, pak bylo nezbytné, aby žaloba na určení, že je žalobkyně dědičkou zůstavitelky, směřovala vůči všem, kdo se jako dědici zůstavitelky účastní pozůstalostního řízení, tedy i vůči pozůstalému synovi L. M. st.
4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou proto v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyzval usnesením ze dne 22. 4. 2024, č. j. 8 C 170/2022-186, žalobkyni k doplnění žaloby tak, že bude směřovat vůči všem účastníkům o pozůstalosti po zůstavitelce. Žalobkyně sdělila, že L. M. st. dne 27. 5. 1952, dne 28. 6. 2022 zemřel. Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 33 D 1258/2022 soud zjistil, že syn zůstavitele L. M. st. J. K. [žalovaný 3)] dědictví odmítl, byl srozuměn s tím, že jeho účast v řízení končí a že pozůstalost pak nabyli žalovaný 1) a žalovaná 2).
5. Žalobkyně po výzvě shora popsané označila účastníky na straně žalované jako procesní nástupce zemřelého L. M. st. žalovaného 1) a žalovanou 2) a žalovaného 3). Usnesením ze dne 14. 6. 2024, č. j. 8 C 170/2020-201, okresní soud připustil přistoupení dalšího účastníka žalovaného 3) s tím, že on a zároveň žalovaní 1) a 2) budou v řízení vystupovat nadále i coby procesní nástupci zemřelého L. M. st., protože „z procesní opatrnosti považoval jako logické, pokud na straně žalované budou za zemřelého L. M. st. vystupovat všichni tři jeho možní dědici s ohledem na skutečnost, že J. K. odmítl dědictví po zemřelém otci v době, kdy nemusel mít povědomí o tomto sporu, a pokud by je měl, není vyloučeno, že by dědictví neodmítl“.
6. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 16. 8. 2024, č. j. 8 C 170/2020-209, určil, že dědičkou po zůstavitelce je žalobkyně (výrok I.), že žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 32 492 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.) a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů částku 5 967 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
V odůvodnění uvedl, že „vzhledem k provedenému dokazování, včetně závěrů znaleckého posudku, který není v rozporu s dalšími důkazy, nemá soud za prokázané, že by zůstavitelka ke dni sepisu vlastnoruční závěti trpěla duševní poruchou, která by měla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti; znaleckým posudkem bylo naopak prokázáno, že zůstavitelka takovou duševní poruchou v předmětné době netrpěla“. Dále dospěl k závěru, že „listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky, kterou není potřeba překlenout výkladem, její obsah je jasný“, že „přestože je nazvaná Poslední vůle, zůstavitelka v ní povolává čtyři dědice, které v ní jasně definuje – dceru, syna a jeho 2 děti, a jasné jsou i jejich podíly“, že „závěť byla sepsána podle vůle zůstavitelky, když nemá za prokázané, že by obsah sporné závěti byl zůstavitelce nadiktován“ a že „samo sepsání a podpis listiny vlastní rukou zůstavitelky zůstalo nesporné“.
Proto měl za to, že v daném případě i po skutkové stránce závěť splňuje náležitosti podle § 1494 o. z., přičemž neshledal neplatnost závěti ani pro nezpůsobilost zůstavitelky či nedostatek její vůle.
7. K odvolání žalovaných 1) a 2) odvolací soud potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.); ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 34 603 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.); a dále rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 013,79 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.); že proti žalovanému 3) se žaloba na určení žalobkyně dědičkou zůstavitelky zamítá (výrok IV.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že „má-li žaloba z odkazu směřovat vůči všem dědicům zůstavitelky (příp. jejich nástupcům), žalovaného 3) za něj považovat nelze“, jelikož „dědictví po svém otci L. M. st. po vyrozumění o dědickém právu odmítl a sám žádné potomky nemá“, tedy „jeho dědické právo v důsledku dispozitivního jednání dědice zaniklo, a to se zpětnou účinností ke dni smrti zůstavitele“ a „následkem odmítnutí dědictví je, že tato osoba přestává být účastníkem řízení o pozůstalosti, jeho účast není třeba formálně ukončovat“. Dále odvolací soud konstatoval, že „zůstavitelka byla v březnu 2015 z hlediska úrovně svých ovládacích a rozpoznávacích schopností způsobilá učinit pořízení pro případ smrti“, že „listinu ze dne 21. 3. 2015 hodnotí podle jejího obsahu jako závěť, a to psanou vlastní rukou zůstavitelky, která k takovému jednání, jak vyplynulo z výše uvedeného (zejména znalecký posudek a výslech znalce), že zůstavitelka zůstavuje, byť formulačně ne zcela obratně, v této listině uvedeným osobám podíl na pozůstalosti, a to v poměrech ? žalobkyni a pak dále 1/3 žalovanému 1), žalované 2), zemřelému synovi L. M. st., tedy dědice povolává a určuje, v jakých poměrech si mají rozdělit výtěžek z prodeje bytu, tedy lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob“, že „uvádí-li, jak má být naloženo s bytem a v jakých poměrech se plnění má dědicům dostat, je třeba uvedené vyložit jako stanovení poměru či podílu jednotlivých jí zmíněných osob na pozůstalosti“ a že „záměrem zůstavitelky tedy i podle názoru odvolacího soudu bylo povolat tyto subjekty dědění, nikoli učinit odkaz či vyslovit (nezávazné) přání“.
8. Proti výroku I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
1) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na vyřešení otázky dosud neřešené v kontextu (nové) právní úpravy občanského zákoníku, a to: 1) zda může být pořízení pro případ smrti, které výslovně neustanovuje dědice k pozůstalosti nebo jejímu podílu, nýbrž pouze formuluje pokyn k naložení s konkrétní věcí (prodej a rozdělení výtěžku), považováno za platnou závěť ve smyslu § 1494 o.
z., nebo se jedná o projev vůle, na který se má hledět jako na přání bez právní závaznosti ve smyslu § 1573 a § 1694 odst. 2 o. z.; a 2) jaký právní význam má následné zcizení majetku, který je jediným podstatným předmětem pořízení pro případ smrti, samotným zůstavitelem, pro posouzení platnosti a účinnosti tohoto pořízení, a to i v případě, že je tento majetek později nabyt zpět. Dovolatel k první otázce dovozuje, že „listina z roku 2015 neobsahuje žádnou formulaci, z níž by bylo možné dovodit povolání dědiců“, že „se jednoznačně jedná o pokyn k naložení s konkrétní věcí, nikoliv o rozdělení pozůstalosti jako celku nebo jejího podílu“ a že „na takovýto projev vůle pamatuje právě § 1573 o.
z.“, když na daný případ jsou podle dovolatele plně aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011. Dovolatel namítá, že „nepřípustně extenzivním výkladem odvolací soud dovodil existenci vůle povolat dědice tam, kde projevena nebyla“ a že „se tím odchýlil od základních interpretačních pravidel i od ustálené judikatury, která zdůrazňuje, že výkladem lze pouze objasňovat projevené, nikoli nahrazovat či doplňovat vůli, která v listině chybí“. K druhé předkládané otázce pak dovolatel uvádí, že „pokud by snad bylo možno (s čímž však dovolatel nesouhlasí) považovat listinu z roku 2015 za platné pořízení závěti, soudy pochybily, pokud nepřihlédly k následnému jednání zůstavitelky jako k relevantní právní skutečnosti“.
Dovolatel konstatuje, že „je nesporné a doložené, že dne 20. 7. 2016 zůstavitelka darovací smlouvou převedla předmětný byt – tedy jediný podstatný majetek, jehož se listina z roku 2015 týkala – na dovolatele“, že „právní teorie i praxe dlouhodobě dovozují, že zcizením věci, o které bylo pořízeno pro případ smrti, zůstavitel fakticky projevuje vůli toto pořízení zrušit“, že „byl-li byt následně převeden zpět na zůstavitelku, na tomto závěru nic nemění“ a že „naopak, celý sled událostí (darování bytu vnukovi a následný zpětný převod) pouze dokládá, že vůle zůstavitelky ohledně bytu byla proměnlivá a nestálá“.
Proto uzavírá, že „jediným formálně platným a nikdy nezpochybněným pořízením zůstává závěť sepsaná formou notářského zápisu z roku 1991“ a navrhuje, aby „Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 21 Co 268/2024-243, a to spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 8. 2024, č. j. 8 C 170/2020-209, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení“.
9. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání ve vztahu k první dovolatelem předkládané otázce uvedla, že „soudní praxe zcela jistě nestanoví přesné vyjádření zůstavitele ohledně ustanovení někoho dědicem“, že „předmětná listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky, přičemž její obsah je naprosto jasný“, že „zůstavitelka v ní zřetelně povolává čtyři dědice, které také jasně definuje, jako dceru, syna a jeho dvě děti“, že „rovněž tak striktně určuje jejich dědické podíly a současně tato listina obsahuje určení vykonavatele závěti a to žalobkyni“ a že „tato listina zcela jasně splňuje náležitosti podle § 1494 o. z. a je závětí“. Tedy „podle názoru žalobkyně, jak nalézací soud, tak soud odvolací tuto otázku posoudil zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou“. Dále žalobkyně ve vztahu k druhé dovolatelem předkládané otázce uvedla, že „je třeba si položit otázku, za jakých okolností zůstavitelka v roce 2016 byt darovala dovolateli“, tedy že „zůstavitelka vůbec nevěděla, co podepisuje“, že „se za ní dostavil jeden den vnuk v doprovodu nějakého dalšího pána, odvezli ji na poštu a tam podepsali nějaké papíry“ a že „následně po zásahu otce dovolatele, ten převedl zpět předmětný byt na zůstavitelku“. Proto dovozuje, že „nejde o vůli zůstavitelky, která měla být ohledně bytu proměnlivá a nestálá“, že „samotný převod bytu na vnuka, tedy dovolatele, vůbec nebyl její vůlí“ a že „zůstavitelka vůbec nevěděla, co podepisuje“. Tento argument dovolatele proto nemůže podle žalobkyně obstát, neboť v tomto případě zcizením věci a následném převodu věci na zůstavitelku nebylo její vůlí pořízení pro případ smrti z roku 2015 zrušit. S ohledem na shora uvedené proto žalobkyně navrhuje, aby „Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaného, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci. Současně nechť je dovolatel zavázán k úhradě dovolacích nákladů žalobkyně“.
10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
11. Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 věta první o. z.).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že občanský zákoník výslovně nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem. V právní teorii i soudní praxi jsou kromě nejběžnějšího spojení „ustanovuji dědicem“ akceptovány také formulace „povolávám za dědice“, „určuji dědicem“, „odkazuji“, „daruji“ apod. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pisatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo.
13. Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele o tom, že v případě předmětné listiny sepsané zůstavitelkou dne 21. 3. 2015 se jedná o zůstavitelkou projevené přání bez právní závaznosti, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak právě na rozsudek ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, když i v tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že „závěť byla sepsána ve formě notářského zápisu („tím nejkvalifikovanějším způsobem“) a bylo možné tedy důvodně předpokládat, že notář při sepisování notářského zápisu mohl (a měl) působit také při formulaci jeho obsahu, když byl povinen zůstavitele poučit o obsahu a důsledcích právního úkonu, který hodlá uskutečnit“. V projednávaném případě nelze dovodit (s odkazem na ustálenou judikaturu k výkladu právního jednání, viz výše), že se nejedná o holografní závěť zůstavitelky. Mimo jiné již proto, že nebyla pořízena tím „nejkvalifikovanějším“ způsobem, tj. ve formě notářského zápisu. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že zůstavitelka svůj projev vůle pořídila vlastnoručně jako laik (když soudní komisař nemohl působit při formulaci jejího obsahu, resp. poučit o náležitostech závěti), a přistupovat proto k výkladu o to shovívavěji (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1/2022).
14. K tomuto závěru ostatně dospěl i odvolací soud, když ve svém rozhodnutí uvedl, že „listinu ze dne 21. 3. 2015 hodnotí podle její obsahu jako závěť, a to psanou vlastní rukou zůstavitelky“ a že „zůstavitelka zůstavuje, byť formulačně ne zcela obratně, v této listině uvedeným osobám podíl na pozůstalosti“, tedy „dědice povolává a určuje, v jakých poměrech si mají rozdělit výtěžek z prodeje bytu, tedy lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob“.
15. Obligatorní náležitostí pořízení zůstavitele o majetku pro případ smrti je ustanovení dědice (dědiců) nejen k pozůstalosti jako celku, ale i k její poměrné části (k podílu na pozůstalosti). Soudy nižších stupňů proto v řízení postupovaly v souladu s výše uvedenými závěry, když vyhodnotily, že „listina ze dne 21. 3. 2015 je vlastnoručně psanou závětí zůstavitelky“, že „její obsah je jasný“, jestliže je nadepsána slovy poslední vůle a uvozena větou vyjadřuji svoji poslední vůli a zůstavitelka v ní povolává čtyři dědice, které v ní jasně definuje – dceru, syna a jeho 2 děti“, že „uvádí-li zůstavitelka, jak má být naloženo s bytem a v jakých poměrech se plnění má dostat dědicům, lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob“, a že „zároveň obsahuje určení vykonavatele závěti – žalobkyni“. Tedy správně soudy uzavřely, že předmětná listina splňuje náležitosti podle § 1494 o. z., přičemž neshledaly neplatnost závěti ani pro nezpůsobilost zůstavitelky či nedostatek její vůle.
16. Namítá-li dále dovolatel faktické odvolání vůle zůstavitelky následným jejím jednáním (tj. darovací smlouvou), a to především s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 1974, sp. zn. 5 Co 15/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1976, pak přehlíží, že v dovolání namítá nesprávnost řešení právní otázky, na níž odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 2001), což ji ovšem vylučuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. Rovněž dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 18. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelem vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť z nich nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalovaného 1) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 21 Co 268/2024-243, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu