24 Cdo 2468/2024-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. L., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované B. F., zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 251/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 29 Co 59/2024-571, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 16 C 251/2021-509, zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele Š. L., narozeného XY, zemřelého XY, [dále jen „zůstavitel“] (výrok I), a že žalovaná není dědičkou téhož zůstavitele (výrok II), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) z podnětu odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil; ve výroku III, o nákladech řízení, jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 38 296,50 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 7 804,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem zůstavitele a že žalovaná jím naopak není, to vše na základě tvrzení, že zůstavitel sepsal dne 27. 5. 2019, formou notářského zápisu u JUDr. Aleše Březiny, notáře v Praze, svou poslední vůli a listinu o vydědění (dále jen „závěť“ a „listina o vydědění“), jíž k dědictví povolal žalovanou, kdežto žalobce, svého syna, vydědil. Žalobce popřel platnost a pravost závěti z důvodu, že byla sepsána pod nátlakem a zůstavitel byl lstivým jednáním žalované uveden v omyl.
Dále napadl listinu o vydědění z důvodu, že žalobce o zůstavitele projevoval opravdový zájem a nikdy se nestalo, že by mu neposkytl pomoc v nouzi. K podání žaloby byl žalobce vyzván usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 6. 2021, č. j. 34 D 1161/2020-117, a to prostřednictvím pověřeného soudního komisaře. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Předně, předkládá-li žalobce „otázku v oblasti práva procesního“ [srov. bod II dovolání, poslední odstavec strany 4], u níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pak v uvedeném rozsahu není pro vady podané dovolání projednatelné, neboť neobsahuje zákonné náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., když žalobce náležitě u dané procesní otázky nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod /pro každou otázku/ samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Dovolatel ovšem, ve vztahu k „procesní otázce“, žádné oponentní rozhodnutí Nejvyššího soudu (popř. Ústavního soudu), od nějž se měl odvolací soud odchýlit, neoznačil. Navíc v dovolání artikulovaná (procesní) námitka, že soudy „neúplně zjistily skutkový stav“ ve skutečnosti představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), jejich správnost či úplnost, přitom nevystihuje (od 1.
1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností či měly být provedeny důkazy další, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.
s. ř.) způsobilý
zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Nadto soudy obou stupňů přehledně a logicky vysvětlily, proč nebylo třeba provádět další žalobcem navržené dokazování a dovolatel nebere náležitě na zřetel, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), pokud (jak se stalo i v poměrech projednávané věci) stručně vyloží, proč má další důkazní návrhy za nadbytečné či nerozhodné.
Nejvyšší soud při současné koncepci dovolání není skutkovou instancí, nýbrž přezkoumává v zásadě jen otázky právní, jsa přitom vázán skutkovými závěry, jichž dosáhly nižší soudy. Skutkový závěr může být přitom zpochybněn především otázkou týkající se např. korektnosti způsobu provádění jednotlivých důkazů, musí se tak ovšem stát vždy prostřednictvím řádně odůvodněné dovolací námitky spojené s obligatorním vymezením její přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud může z úřední činnosti přihlédnout k tomu, že skutková zjištění nižších soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, avšak jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 o.
s. ř.) přípustné, což ovšem není případ posuzované věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jinak se může oním extrémním nesouladem zabývat jen na základě řádně odůvodněné a projednatelné námitky dovolatele, neboť je sám rozsahem i důvody podaného dovolání striktně vázán (srov. § 242 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Dovolatelem předestírané skutečnosti, že „zůstavitel se dopustil ve firmě E. podvodného jednání společně se svědkyní V. S. proti žalobci“, resp. „že žalobce skutečně navštěvoval v XY zůstavitele téměř vždy, když v XY byl“ ze skutkových zjištění soudů neplynou.
Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti opět o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.
V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami v zásadě zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka nedostatku opravdového zájmu dovolatele o zůstavitele, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Platí, že zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, nebo rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008). Soud prvního stupně k dané otázce provedl rozsáhlé dokazování a provedené důkazy jednoznačně vyzněly ve prospěch závěru, že to byl výlučně dovolatel, který zapříčinil rozvrat vztahů s oběma svými rodiči (neinformoval je ani o uzavření manželství, ani o narození svých dětí atp.), že se vůči zůstaviteli měl dopustit brachiálního i psychického násilí, a že zájem, který o rodiče v omezeném rozsahu projevoval, byl dán jen zištnými důvody na jeho straně.
Akcentuje-li dovolatel období po lednu 2019, kdy se s ním zůstavitel nechtěl nadále stýkat, pak opomíjí, že podle výsledků dokazování se zůstavitel žalobce pro jeho dlouhodobé předešlé chování bál a měl z něj strach. Okolnost, že pohnutkou vydědění bylo jednání žalované, nebyla v řízení prokázána a není ničím jiným než pouhým neprokázaným tvrzením dovolatele.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že za situace, kdy podaným dovoláním žalobce již nezpochybňuje úvahy nižších soudů o platnosti závěti z hlediska náležitosti vůle (plně svéprávného) zůstavitele, by ani jím prosazovaný závěr o absenci důvodů vydědění nemohl tak či onak vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Nelze totiž přehlížet, že za současné právní úpravy není „nepominutelný dědic“ vůbec dědicem zůstavitele, nemá nárok na dědický podíl, nýbrž zákon mu přiznává /nestanovil-li zůstavitel jinak nebo nebyla-li uzavřena mezi nepominutelným dědicem a dědici zůstavitele jiná dohoda/ jen obligační pohledávku vůči dědicům na vyplacení tzv. povinného dílu v penězích [§ 1642 a násl. a § 1654 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“)], přitom podle § 1650 o. z., část věty před středníkem, platí, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl. Zákonodárce sice nepřesně hovoří o „neplatném vydědění“, není však sporu o tom, že dané ustanovení zjevně míří na situaci, kdy byl nepominutelný dědic vyděděn, aniž by existovaly důvody pro vydědění. Řečeno jinak, i kdyby byl žalobce vyděděn za účinnosti nyní účinného občanského zákoníku zůstavitelem bezdůvodně, svědčilo by mu i tak jen právo na výplatu povinného dílu, přitom spor o výplatu povinného dílu není sporem o dědické právo a neřeší se v řízení pozůstalostním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017). Tudíž dovoláním (již izolovaně) přednesená otázka existence důvodů vydědění nemohla již ničeho změnit na tom, že dovolatel by nemohl být v další fázi řízení určen jako dědic zůstavitele, což činí jeho dovolání i z tohoto dalšího důvodu zjevně bezpředmětným.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení (měnící část výroku I a výrok II rozsudku odvolacího soudu), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu