USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci
posuzované H. V., zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, se sídlem v
Hostinném, B. Němcové 400, jako opatrovníkem, za účasti hmotněprávního
opatrovníka města Hostinné, identifikační číslo osoby 00277908, se sídlem v
Hostinném, Náměstí 69, a za účasti Okresního státního zastupitelství v
Trutnově, se sídlem v Trutnově, Horská 5, o navrácení svéprávnosti a o omezení
svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
12 P 59/2008, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 3. 5. 2023, č. j. 17 Co 42/2023-411, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
12. 2022, č. j. 12 P 59/2008-379, opraveným usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j.
12 P 59/2008-416, zamítl návrh posuzované H. V. [dále též jen „posuzovaná“] na
navrácení plné svéprávnosti (výrok I). Posuzovanou nově na dobu pěti let od
právní moci rozsudku omezil ve svéprávnosti tak, že není způsobilá hospodařit s
částkou v úhrnu vyšší než 4 000 Kč týdně, nakládat s majetkem v hodnotě nad 4
000 Kč v každém jednotlivém případě a uzavírat smlouvy s plněním nad 4 000 Kč v
každém jednotlivém případě, samostatně rozhodovat ve věcech nikoli běžných
zdravotních úkonů v oblasti psychiatrické péče, uzavírat manželství a vykonávat
pasivní volební právo. Opatrovníkem H. V. ponechal město Hostinné s tím, že
opatrovník je povinen a oprávněn spravovat jmění opatrovanky a zastupovat
opatrovanku v rozsahu jejího omezení (výrok II). Vyslovil dále, že se tím mění
rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 4. 2019, č. j. 12 P 59/2008-253,
ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2019, č. j. 17
Co 122/2019-299, (výrok III). O nákladech řízení rozhodl tak, že Česká
republika ani žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výroky IV a V).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozhodnutím na základě odvolání posuzované rozsudek okresního soudu potvrdil, a
to v jeho výroku II s upřesněním, že opatrovník je oprávněn a povinen
zastupovat opatrovanku při právních jednáních a spravovat její jmění v rozsahu
omezení svéprávnosti s výjimkou věcí, v nichž je to zákonem vyloučeno (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a současně vyslovil, že žádný z účastníků ani Česká
republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu posuzované, aby jí byla navrácena
plná svéprávnost, a na základě ex offo soudem zahájeného řízení o přezkoumání /
prodloužení/ omezení svéprávnosti jmenované (srov. usnesení soudu prvního
stupně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 12 P 59/2008-195).
Rozsudek odvolacího soudu posuzovaná napadla (patrně) v celém jeho rozsahu
dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání
se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení
[odstavec 3].
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a
uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených
předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést,
jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost
konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží
úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to
znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení,
v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v
čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem
dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018,
sp. zn. III. ÚS 3045/17].
Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje, neboť v dovolání nebylo
vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V nyní projednávaném dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který
ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro
něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou
jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti
dovolání byl vymezen tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti
dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v
konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených
kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání
zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium
jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6.
2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se
vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne
16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních
účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu
neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání chybějící jednoznačně vymezený
důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Dovolání je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky
se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost
dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do
základních práv posuzované ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, resp. čl. 1 Ústavy České republiky, trpí dovolání rovněž vadami, pro
něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý
jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti
dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy,
pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na
spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem
požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od
které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru
posuzované odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což
posuzovaná (prostřednictvím ustanoveného opatrovníka) v projednávaném dovolání
neučinila.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze
dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na
vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve
stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v
další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná
dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov.
kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a
tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu