24 Cdo 2579/2025-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 450, proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 181, o určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 52/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. května 2025, č. j. 27 Co 71/2025-404, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marcely Kislingerové, advokátky se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 450.
1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 10. 5. 2019 určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce I. D. Žalobkyně byla v pozůstalostním řízení odkázána k podání této žaloby za účelem vyřešení sporu o dědické právo. Tvrdila, že je jako matka zůstavitelky vedle žalovaného, pozůstalého druha zůstavitelky, který se zůstavitelkou více než rok žil ve společné domácnosti a pečoval o společnou domácnost, o čemž není spor, dědičkou ze zákona ve druhé třídě dědiců. Žalovaný předložil listinu datovanou 25.
12. 2015, označenou jako závěť, jíž zůstavitelka ustanovila dědičkou veškerého svého majetku H. K. Zůstavitelka nesepsala závěť vlastní rukou. Závěť byla opatřena podpisem zůstavitelky a dvou svědků – paní V. T. a pana S. B., přičemž žalovaný tuto listinu v pozůstalostním řízení vydával za pravou a žalobkyně namítala neplatnost této závěti. Paní H. K. podala žalobu na určení, že je závětní dědičkou zůstavitelky, kterou vzala před právní mocí rozhodnutí zpět. Řízení probíhalo u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 231/2016, přičemž v uvedeném řízení soud vyhodnotil výpovědi S.
B., žalovaného a závětní dědičky jako nepřesvědčivé a dospěl k závěru, že závěť sestavil žalovaný a nechal ji až po smrti zůstavitelky podepsat svědky. Spor o dědické právo tak byl vyřešen v neprospěch závětní dědičky H. K. Žalobkyně proto v žalobě namítala, že se žalovaný dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitelky tím, že závěť podvrhl a předložil ji v pozůstalostním řízení jako pravou, ačkoli, jak sám potvrdil, listinu podle vyhledaného vzoru sepsal. Podle žalobkyně pak k jejímu podpisu přinutil pod nátlakem V.
T., nechal podepsat S. B. a na listinu připojil i podpis vypadající jako podpis zůstavitelky, tedy dovodila, že žalovaný je ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. osobou dědicky nezpůsobilou a je z dědického práva ze zákona vyloučen. Žalovaný musel podle žalobkyně při předložení závěti v pozůstalostním řízení vědět, že jde o závěť neplatnou a účelem jeho jednání muselo být uvést někoho v omyl a zajistit tak obohacení pro závětní dědičku.
2. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 11. 2024, č. j. 8 C 52/2019-372, určil, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Poté, co soud prvního stupně shrnul provedené dokazování a své skutkové závěry, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ačkoli „má za prokázané, že listina označená jako závěť zůstavitelky datovaná dnem 25. 12. 2015 je opatřena jejím pravým podpisem, neboť na tomto kategorickém závěru se shodli znalci z oboru písmoznalectví“, „má rovněž za prokázané, že se žalovaný dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitelky“ a že „sporná listina není její vůlí a jedná se o podvrh ve smyslu citovaného ustanovení § 1481 o.
z.“, když „sám žalovaný při své účastnické výpovědi v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 231/2016 vypověděl, že zůstavitelka chtěla, aby dům jako část pozůstalosti zůstal v rodině, přičemž za rodinu zůstavitelky považoval zjevně výlučně sebe“ a když „sporná listina nemůže být vyjádřením pravé a orientované vůle zůstavitelky, která v době podpisu nebyla ve stavu, který by jí umožňoval právně jednat a posoudit veškeré důsledky svého jednání“. Proto uzavřel, že „jednání žalovaného, který jí za této situace předložil k podpisu spornou listinu je přinejmenším rozporné s dobrými mravy“ a že „ze všech uvedených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a určil, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce“.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 27 Co 71/2025-404, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že „se žalobkyni podařilo prokázat, že žalovaný, který by jinak se žalobkyní dědil ve stejné třídě dědiců poté, co paní H. K. vzala žalobu na určení, že je závětní dědičkou po zůstavitelce zpět, zavrženíhodně jednal proti poslední vůli zůstavitelky“, že „má pochybnosti, zda-li k podpisu závěti zůstavitelky skutečně došlo dne 25.
12. 2015, a to i s ohledem na nepřehlédnutelné rozpory ve výpovědích svědka S. B. popsané soudem prvního stupně a zcela odlišnou výpověď svědkyně V. T.“, když zůstavitelka jednala ve stavu, kdy nebyla schopna posoudit důsledky svého jednání, a proto „předložení sporné listiny připravené žalovaným a podepsané zůstavitelkou za nejasných okolností dne 25. 12. 2015, kdy nebyla schopna posoudit následky svého jednání, představuje ze strany žalovaného zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitelky, které jej vylučuje z dědění“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, když nesprávně právně posoudil jednání žalovaného jako zavrženíhodné ve smyslu § 1481 o. z., přestože v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný takového jednání dopustil, tedy, že by se dopustil jednání, jímž by se snažil vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele či že by předloženou závěť zfalšoval, či dokonce podvrhl.
Dovolatel namítá, že bylo objektivně prokázáno, že zůstavitelka podepsala závěť vlastní rukou a podle závěrů znaleckého posudku byla v uvedeném období schopna projevit svou vůli a učinit právní jednání, a že naopak se nepodařilo absolutně vůbec prokázat jakékoliv úmyslné zavrženíhodné jednání dovolatele (trestní řízení bylo odloženo již v samém počátku). Dále uvádí, že soud prvního stupně i odvolací soud vedené řízení neustále zaměňují za řízení o neplatnosti závěti, že trestní řízení vedené pod č. j.
KRPE-36334-2/ČJ-2016-170621 bylo odloženo, neboť se neprokázalo, že by kdokoliv, cokoliv falzifikoval, a že z provedeného řízení ani nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že vůle zůstavitelky uvedená v závěti ze dne 25. 12. 2015 není její skutečnou vůlí či že by se dovolatel dopustil takového jednání, které by bylo proti vůli zůstavitelky, když pouze skutečnost, že zůstavitelka učinila poslední vůli v rozporu s představami žalobkyně a její blízké rodiny, nemůže logicky bez dalšího znamenat, že byla do projevu vůle natlačena nebo uvedena lstí a tím by se automaticky nejednalo o pravou vůli zůstavitelky.
Rovněž namítá, že v řízení byla dána přednost výpovědím osob, jež z mají na výsledku věci zájem a z vyloučení žalovaného z dědické posloupnosti prospěch, že jediné uchopitelné, jasné, nezávislé a nestranné důkazy v tomto řízení podávají znalecké posudky, jež dávají za pravdu žalovanému, nicméně soud je bez bližšího odůvodnění ignoruje či nebere v potaz, a že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by závěť z 25. 12. 2015 nezachycovala poslední vůli zůstavitelky, a není tak ani možné bez dalšího dovodit, že se pozůstalý druh dopustil jakéhokoli zavrženíhodného jednání proti poslední vůli tím, že by tuto zfalšoval nebo ji zůstavitelce jakkoli vnutil.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2025, č. j. 27 Co 71/2025-404, potažmo i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 11. 2024, č. j. 8 C 52/2019-372, a věc vrátil příslušenému soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, že obsahově v podstatě dovolatel brojí proti tomu, jak oba nalézací soudy zjistily skutkový stav a jak hodnotily důkazy, a že se shoduje s odůvodněním obou nalézacích soudů (když v odůvodnění nespatřuje rozpory), podle kterého se žalovaný dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitelky, pokud zůstavitelce za zdravotního stavu, ve kterém se dne 25. 12. 2015 podle provedených důkazů nacházela, předložil k podpisu spornou listinu označenou jako závěť, a podle kterého sporná listina není vyjádřením pravé a orientované vůle zůstavitelky, když se podle ní jedná o podvrh ve smyslu § 1481 o. z. Dále konstatovala, že v řízení bylo provedenými důkazy prokázáno, že odkázat veškerý majetek paní H. K. nebylo pravou vůlí zůstavitelky. Proto navrhuje, aby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto nebo zamítnuto.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
7. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem tom, zda se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelky ve smyslu § 1481 o. z., a tedy že především vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) a proti správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující [vytýká-li zejména, že „z provedeného řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že vůle zůstavitelky uvedená v závěti ze dne 25. 12. 2015 není skutečnou vůlí zůstavitelky“, že „soud nechal bez povšimnutí, že již dříve byly v rodině spory o majetek“, že „soud přisvědčil pouze těm skutečnostem, které vyplynuly v neprospěch dovolatele“, a dále poukazuje-li na rozpory ve svědeckých výpovědích zejména žalobkyně, sestry zůstavitelky a svědkyně V. T.], a předkládá vlastní skutkové závěry a z nich dovozuje vlastní (odlišný) názor na věc, že zůstavitelka „byla v uvedeném období schopna projevit svoji vůli a učinit právní jednání“, že nebylo v řízení prokázáno, že by se snažil vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitelky či že by předloženou závěť nezfalšoval, a že se zůstavitelkou měl výborný a láskyplný vztah. 8. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatel tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2725/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3698/2021). 9. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně v odůvodnění svých rozsudků vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů. Především soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal, se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotil jak každý samostatně, tak v jejich souhrnu (§ 132 o. s. ř.), a poté vysvětlil, proč dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitelky, neboť měl za prokázané, že „sporná listina není její vůlí a jedná se o podvrh, když sám žalovaný při své účastnické výpovědi v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 231/2016 vypověděl, že zůstavitelka chtěla, aby dům jako část pozůstalosti zůstal v rodině“ a že „sporná listina nemůže být vyjádřením pravé a orientované vůle zůstavitelky, která v době podpisu nebyla ve stavu, který by jí umožňoval právně jednat a posoudit veškeré důsledky svého jednání“. Odvolací soud pak doplnil, že „má pochybnosti, zda-li k podpisu závěti zůstavitelky skutečně došlo dne 25. 12. 2015, a to i s ohledem na nepřehlédnutelné rozpory ve výpovědích svědka S. B. popsané soudem prvního stupně a zcela odlišnou výpověď svědkyně V. T.“, když zůstavitelka jednala ve stavu, kdy nebyla schopna posoudit důsledky svého jednání, a proto „předložení sporné listiny připravené žalovaným a podepsané zůstavitelkou za nejasných okolností dne 25. 12. 2015, kdy nebyla schopna posoudit následky svého jednání, představuje ze strany žalovaného zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitelky, které jej vylučuje z dědění“. Z výše uvedeného vyplývá, že závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v žádném případě v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. 10. Závěrem se sluší k diskutované problematice doplnit, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 40, nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, zejména body 30–31, nebo z usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, bod 28), vyplývá, že samotná skutečnost, že určitá okolnost je prokázána pouze s určitou mírou pravděpodobnosti, není v občanskoprávním řízení na závadu a neznamená, že soud má takovou okolnost považovat za neprokázanou. Ústavní soud již ve své judikatuře také vyslovil, že v civilním řízení nelze trvat na prokázání skutečnosti „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ a že „prokázání nějaké skutečnosti, která se udála v minulosti, bude vždy otázkou určité míry pravděpodobnosti“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (resp. Ústavního soudu) týkající se tzv. „důkazního standartu“. 11. Pro úplnost lze dodat, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že dědickou nezpůsobilost ve smyslu § 1481 o. z. z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ zakládá pouze takové jednání dědice, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele (např. aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal za svého dědice závětí, dědicem nestala, či aby dědil potomek, kterého zůstavitel vydědil). Patří sem i fyzické nebo psychické donucení směřující ke zřízení závěti určitého obsahu a jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to např. zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 129, ročník 2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1262/2022). 12. Společným znakem všech výše uvedených jednání je pak právem zakázané úmyslné působení na zůstavitelovu vůli co do uspořádání dědických poměrů (případně odkazů, či povinných dílů), tzn. jakékoliv fyzické či psychické působení na vůli zůstavitele, případně jakýkoliv jiný zásah do okruhu zákonných dědiců. 13. K dovolatelem namítanému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017), spatřovanému zejména v tom, že zavrženíhodným jednáním proti zůstavitelově poslední vůli není situace, kdy v průběhu dědického řízení byla účastníkem předložena závěť zůstavitele, podle níž je tento univerzálním dědicem, ale která byla shledána neplatnou pro nesplnění formálních požadavků, a že pouhé předložení takové listiny nezakládá dědickou nezpůsobilost, Nejvyšší soud dodává, že dovolatel přehlíží, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že dědická nezpůsobilost může nastat i tehdy, „podstrčí-li“ dědic zůstaviteli k podpisu listinu, ve které zůstavitel uvedl svoji poslední vůli, i když pro nedostatek formálních náležitostí by v listině uvedená závěť neobstála jako platný právní úkon. Zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy by bylo dáno také například tehdy, kdyby se podařilo prokázat, že dědic sám takovou závěť napsal, nebo kdyby předložil soudu jako vlastnoruční závěť zůstavitele, o níž prokazatelně věděl, že nebyla zůstavitelem vlastnoručně sepsána. 14. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud procesně korektním způsobem ke skutkovému závěru (že žalovaný se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelky) hodnocením důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz výše) a aplikoval-li na tento skutkový stav ustanovení § 1481 o. z., je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná otázka byla posouzena jinak. 15. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu