24 Cdo 2932/2025-966
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem ve věci projednání dědictví po J. R., zemřelém dne 9. 5. 2010, za účasti a) P. R. a b) D. H., zastoupené obecným zmocněncem P. H., vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 24 D 534/2010, o dovolání účastníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 24 Co 114/2025-953, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Řízení o dědictví po J. R., zemřelém dne 9. 5. 2010 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 5. 2010, č.j. 24 D 534/2010-9. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena coby soudní komisař (§ 38 občanského soudního řádu) JUDr. Hana Vančurová, notářka v Nymburce, posléze JUDr. Marcela Svobodová, notářka v Městci Králové. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) prostřednictvím soudní komisařky usnesením ze dne 25.
2. 2025, č. j. 24 D 534/2010-934, podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, zastavil dovolací řízení o dovolání P. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 24 Co 186/2020-703 (jímž odvolací soud rozhodl o zrušení dřívějšího usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2020, č. j. 24 D 534/2010-694, a o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Důvodem zastavení byla skutečnost, že při podání svého dovolání P. R. (dále jen „dovolatel“) nezaplatil soudní poplatek z dovolání, který činí 4 000 Kč, neučinil tak ani dodatečně, přestože jeho opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů (rovněž pro dovolací řízení) byly soudy pravomocně zamítnuty.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu P. R. napadl dovoláním, řízení o něm však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zastavil, neboť dovolání nebylo sepsáno a podepsáno advokátem. Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, přitom představuje zvláštní a obligatorní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejího splnění nelze meritorně rozhodnout o dovolání.
Výjimku představuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, (jen) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by žalobce byl právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o.
s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Ve sledovaných souvislostech se doplňuje, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že P. R. podává mimořádně vysoký počet žalob a ve věcech jím iniciovaných nebo se jej týkajících nadužívá odvolání a dovolání, včetně žalob pro zmatečnost.
Výsledkem tohoto jeho dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení (jen před Nejvyšším soudem jich je evidováno několik set), v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1201/2019; ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1303/2020; ze dne 15.
4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3558/2020; ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4005/2019, proti němuž podaná ústavního stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1177/20; ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2002/2021; ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1892/2022; ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1301/2023; ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 166/2024; ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 846/2024 a ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 239/2025). Z obdobní úvahy vychází i Ústavní soud (viz např. jeho usnesení ze dne 8.
8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13). K dovolatelově ničím nedoložené žádosti o ustanovení zástupce, jež byla znovu zahrnuta do podaného dovolání a kterou odůvodnil pouze tím, že v jeho poměrech nedošlo k žádné změně, přitom dovolací soud nepřihlédl, a to v souladu s § 41a odst. 3 o. s. ř., neboť se za daných okolností jedná o zjevné zneužití tohoto procesního institutu, které dle § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, ze dne 20.
12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, nebo ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1708/2024). Je třeba mít na zřeteli, že dovolání v této věci směřující proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku je sice objektivně přípustné (oproti opačnému mínění soudkyně soudu prvního stupně, která v tzv. předkládací zprávě poněkud nepřesně odkazuje na znění § 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř., jež ovšem vylučuje přípustnost dovolání proti tzv. kasačním rozhodnutím odvolacího soudu – o něj však v této fázi řízení nešlo); nicméně i Nejvyšší soud plně sdílí podrobně odůvodněnou úvahu odvolacího soudu (viz odst. 24 odůvodnění napadeného usnesení), že jde v případě dovolání proti usnesení o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku o zjevně bezúspěšné uplatňování práva (§ 138 o.
s. ř. z opaku), jestliže tak či onak (tedy i kdyby byl případný dovolatel od soudních poplatků osvobozen nebo mu svědčilo osvobození ze zákona) by muselo být jím podané dovolání proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu odmítnuto jako objektivně nepřípustné.
Řečeno jinak: je-li určité dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu objektivně nepřípustné, nemohou představovat navazující (řetězící se) opravné prostředky směřující proti rozhodnutí o odmítnutí předchozího dovolání či zastavení dovolacího řízení, ať už jde o odvolání nebo návazně podané (další) dovolání účinné uplatňování práva (a to samozřejmě bez ohledu na to, je-li ono pozdější dovolání objektivně přípustné či nikoliv), což samo o sobě prima facie vylučuje závěr o možnosti přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce pro danou fázi řízení.
Dovolací soud tedy uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení dovolatele nejsou splněny podmínky pro pokračování v dovolacím řízení, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil. Nejvyšší soud pak s ohledem na zjevné zneužití procesních práv dovolatelem a jím zaviněnou nepřiměřenou délku dosavadního dědického řízení uvádí, že není napříště vyloučeno, aby další dovolání v této věci, které podá řádně nezastoupený účastník, aniž by zaplatil soudní poplatek, popř. půjde-li o dovolání objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 o.
s. ř.), bylo, v případě zřetelných procesních obstrukcí, spolu s procesním spisem bez dalšího (tedy bez potřeby vyzývat k odstranění nedostatku povinného zastoupení či ke splnění poplatkové povinnosti) předloženo přímo Nejvyššímu soudu ke konečnému rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu