24 Cdo 2991/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně P. Ž., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová č. 171/40, proti žalovaným 1) J. Č., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, a 2) L. Č., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Sylvií Rymlovou, advokátkou se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, o určení pohledávky zůstavitele, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 24/2020, o dovolání žalovaného 1) a o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021, č. j. 57 Co 2/2021-88, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) a žalovaného 2) se odmítají. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 12 826 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Sýkory, advokáta se sídlem v Opavě, Sadová č. 171/40.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 57 Co 2/2021- 88, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 10. 2020, č. j. 11 C 24/2020-48, kterým bylo určeno, že do aktiv pozůstalosti po M. Č., zemřelém dne 10. 3. 2016, náleží pohledávka zůstavitele za žalovaným 1) z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 1. 2016 ve výši 500 000 Kč, a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku žalovaných, že žalobkyně měla jako univerzální dědic žalovat na plnění a nikoli na určení, a že proto nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neshledal odvolací soud opodstatněnou.
Vyložil, že zákon předpokládá, že soud se v pozůstalostním řízení omezí jen na zjištění spornosti aktiv a ke sporným pohledávkám se při určení obvyklé ceny pozůstalosti nepřihlíží. Dědici se mohou tohoto majetku domáhat žalobou mimo pozůstalostní řízení, i když už pozůstalostní řízení neprobíhá. Takovým soudním rozhodnutím může být na základě určovací žaloby odstraněna spornost aktiv nebo pasiv dědictví, ale může také dojít ke konečnému řešení mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž by spornost aktiv měla charakter předběžné otázky.
Prokáže-li žalobce, že má na určení práva nebo právního poměru naléhavý právní zájem, nelze mu určovací žalobu odepřít, ačkoli by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti. Na základě této určovací žaloby by se žalobkyně mohla domáhat dodatečného projednání dědictví, žalobkyně proto má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 1) a žalovaný 2) v zásadě obsahově obdobná dovolání. V nich předkládají totožné právní otázky, zda je možné projednat žalobu na určení pohledávky, jestliže je možné bez dalšího podat žalobu na plnění; zda je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, jestliže lze žalovat na plnění; a zda je nutné pro přiznání pohledávky v řízení na plnění zahájeném dědicem doložit rozhodnutí, že pohledávka je součástí aktiv pozůstalosti, nebo zda je soud oprávněn si tuto otázku posoudit jako předběžnou.
K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání žalovaný 1) ve svém dovolání uvádí, že má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, žalovaný 2) ve svém dovolání potom uvádí, že má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, eventuálně že došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Oba dovolatelé se vymezují proti judikatuře dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 567/2008, když uvádí, že tam uvedený závěr, podle nějž žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., a že za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Tento právní závěr dovolatelé považují za nejednoznačný, vedoucí účastníky k právní nejistotě a mají za to, že je potřeba, aby se judikatura sjednotila a přesně v zákonných mezích vymezila, kdy je možné žalovat na určení a kdy se má žalovat rovnou na plnění. Domnívají se, že v projednávané věci určovací žaloba vede ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Oba ve svých dovoláních též argumentují, že podáním žaloby na určení byl do sporu zbytečně zatažen i žalovaný 2), a zmiňují se i o rozdílné výši soudních poplatků u žaloby na plnění a žaloby určovací.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovoláním žalovaných ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a nesouhlasí s názorem dovolatelů. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže dovolatelé předkládají právní otázku, zda je nutné pro přiznání pohledávky v řízení na plnění zahájeném dědicem doložit rozhodnutí, že pohledávka je součástí aktiv pozůstalosti, nebo zda je soud oprávněn si tuto otázku posoudit jako předběžnou, potom nezbývá než konstatovat, že jimi citované rozhodnutí Nejvyššího soudu takovou otázku vůbec neřeší, a proto z tohoto důvodu nemůže být ve vztahu k této otázce založena přípustnost dovolání, když jeho přípustnost dovolatelé vymezovali tvrzením, že došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že eventuálně má být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak.
Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jelikož dovolatelé ve svých dovoláních dále brojí proti jimi citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, když ji označují za „nejednoznačnou, vedoucí účastníky k právní nejistotě“, a požadují proto, „aby se judikatura sjednotila a přesně v zákonných mezích vymezila, kdy je možné žalovat na určení a kdy se má žalovat rovnou na plnění“, je patrné, že dovolatelé tvrzením, že „právní otázka procesního práva má být posouzena jinak“, opravdu zamýšlejí vymezit ustanovením § 237 o.
s. ř. stanovený předpoklad přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb., resp. nyní podle § 80 o.
s. ř.) nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Pokud dovolatelé uvedené ustálené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu považují za nejednoznačné a požadují, aby dovolací soud přesně vymezil, ve kterých případech lze žalovat na určení a kdy rovnou na plnění, neshledává dovolací soud žádný důvod na své ustálené rozhodovací praxi cokoli měnit. Je tomu tak proto, že po Nejvyšším soudu zcela jistě nelze požadovat, aby provedl konečný, vyčerpávající výčet situací kazuistického charakteru, v nichž je dán na určovací žalobě naléhavý právní zájem, přestože by bylo možné žalovat na plnění.
Vzhledem k rozmanitosti situací, které v právní praxi mohou nastat, nelze opustit obecné vymezení předpokladů, za nichž se lze domáhat žalobou určení práva nebo právního poměru, ačkoli by bylo možné žalovat přímo na plnění. Jelikož dovolatelé nepředložili žádné přesvědčivé argumenty pro změnu dosavadní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neshledal dovolací soud jejich dovolání v této části přípustnými. Jelikož žalovaný 1) ve svém dovolání vymezoval pouze předpoklad přípustnosti, podle kterého dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, a žádné další argumenty pro přehodnocení rozhodovací praxe dovolacího soudu neuvádí, nezbývá než jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítnout. Z týchž důvodů není přípustné ani dovolání žalovaného 2) v té části, v níž totožně jako žalovaný 1) požadoval přehodnocení rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný 2) dále namítal odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jím citované rozhodnutí nejvyššího soudu se přitom nezabývá specificky určovací žalobou ve vztahu k aktivům, k nimž se pro jejich spornost mezi účastníky pozůstalostního řízení při projednání pozůstalosti nepřihlíželo. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Již za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dospěla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru, že na základě žaloby podané podle § 175y odst. 1 o. s. ř. může být - v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu - soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv nebo pasiv dědictví nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o. s. ř. [např. na základě žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř.], ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na základě žaloby na plnění [§ 80 písm. b) o.
s. ř.], při níž vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasív dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o. s. ř., bude představovat posouzení předběžné otázky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný pod číslem 70/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Stejný závěr vyslovil Nejvyšší soud již i ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 v rozsudku ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 311/2020, v němž konstatoval, že ustanovení § 189 odst. 2 zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“), výslovně stanoví, že nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou. Takovou žalobu soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení. Žalobu lze podat (s výjimkou vlastnického práva, které se nepromlčuje) ve lhůtě tří let od právní moci usnesení soudu, kterým bylo skončeno dědické řízení, v němž bylo uplatňováno zařazení majetku do aktiv dědictví a v němž nedošlo k zařazení majetku do aktiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení 172 odst. 2 z.ř.s.
(srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1305/2010). Na základě žaloby podané podle ustanovení § 189 odst. 2 z.ř.s. pak může být – v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu – soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv (nebo pasiv) dědictví (především na základě žaloby na určení podle ustanovení § 80 o.s.ř.), ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici na základě žaloby na plnění, při níž vyřešení otázky sporných aktiv (nebo pasiv) dědictví bude představovat posouzení předběžné otázky.
Řízení o této žalobě se musí účastnit (buď jako žalobci, nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace. Postavení jednotlivých dědiců ve sporu pak bude vyplývat z jejich postoje k tomu, zda pohledávka (nebo dluh) zůstavitele patří nebo nepatří do aktiv (nebo pasiv) dědictví. Jak patrno z výše uvedeného, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovaným závěrem, že žalobou na základě ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. může být žalobním petitem na určení odstraněna spornost aktiv dědictví.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) i dovolání žalovaného 2) na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.