právnosti, zastoupeného opatrovnicí J. N., a pro řízení JUDr. Pavlem Kožouškem, advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 612/21, proti žalovaným 1) J. O. a 2) M. O., zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova č. 252, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 138/2021, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. července 2023, č. j. 23 Co 137/2023-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2023, č. j. 23 Co 137/2023-326, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá. II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kožouška, advokáta se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 612/21.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Nejvyšší soud dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 7. 2023, č. j. 23 Co 137/20223-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2023, č. j. 23 Co 137/2023-326, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolateli předestřené otázce (tj. otázce naplnění podmínek dědění podle ustanovení § 1636 odst. 1 o. z., zda žalobce žil se zůstavitelkou J. O., zemřelou dne XY, nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. Nejvyšší soud se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
3. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ dovolatele se zůstavitelkou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a přiléhavě uzavřel, že „znaky společné domácnosti, jako spotřebního společenství v ekonomickém spotřebním soužití žalobce a zůstavitelky, byly naplněny“.
4. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že ačkoliv dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že svými námitkami napadají především správnost a úplnost skutkových zjištění stran vedení společné domácnosti žalobce se zůstavitelkou (zejména jde-li o financování společného hospodaření, péči o společnou domácnost, jakož i způsob soužití žalobce se zůstavitelkou, zpochybňují-li jejich partnerský vztah), z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel.
Podstatou těchto jejich námitek je však nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelé tak (na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně), předkládají vlastní (odlišná) skutková zjištění (zejména že se žalobce „trvale nepodílel na péči o domácnost“, neboť šlo pouze o „občasnou výpomoc v domácnosti zůstavitelky“, že zůstavitelka „striktně řešila, kolik utratila za žalobce a případně požadovala doposlání peněz na jeho potřeby“, že „žalobce se vůbec nepodílel na jakýchkoliv nákladech vybavení domácnosti“, a že zůstavitelka „nikdy manželství s žalobcem uzavřít nechtěla“), na jejichž základě dovozují vlastní (odlišné) právní posouzení věci (tedy, že žalobce se zůstavitelkou nevedli společnou domácnost, navíc byl-li žalobce „víc než 15 dnů před smrtí zůstavitelky mimo domácnost zůstavitelky, protože si to tak sama zůstavitelka přála“, a tedy že „žalobce není způsobilým dědicem, když nebyl osobou žijící ve společné domácnosti se zůstavitelkou ve spotřebním společenství“).
Dovolatelé však neberou náležitě v úvahu, že těmito námitkami uplatňují jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). 1.
2. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu neprovedení jimi navržených důkazů (výpisem telefonních hovorů z telefonního čísla zůstavitelky a výpisy z účtu zůstavitelky), pak také takto vznesená námitka, jíž dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Nelze také přehlédnout, že odvolací soud řádně vymezil důvody, pro které nepřistoupil k provedení těchto důkazů, dovodil-li, že zajištění výpisu z účtů zůstavitelky a případné dodatečné zjištění jednotlivých finančních transakcí bez jejich kontextu „by nepřineslo podstatné zjištění, které by mohlo zvrátit závěry o okolnostech soužití žalobce a zůstavitelky“, a že ani důkaz výpisem telefonních hovorů by neměl nějakou „vypovídací hodnotu k otázce, že byl žalobce z domácnosti zůstavitelky a na základě její vůle vykázán“, ztotožnil-li se naopak se závěrem soudu prvního stupně, že „z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by žalobce a zůstavitelka chtěli či dokonce již ukončili vzájemné soužití“, dovodil-li, že „tu není žádné zjištění o narušení vztahu mezi žalobcem a zůstavitelkou a ani o nějakém důvodu, pro který by se tak mělo stát a takové narušení vztahu by mělo být důvodem pro trvalé odstěhování žalobce z domácnosti zůstavitelky“.
3. Nadto nelze souhlasit ani s názorem dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu „nemůže obstát při aplikaci pravidel slušnosti a respektování principu dobrých mravů“, neboť „je nespravedlivé, aby žalobce byl určen jako dědic“, když v daném případě zůstavitelka „převzala prakticky veškerou péči o žalobce za opatrovníka“, a tedy že nepovažují za „spravedlivé“, že žalobce žil u zůstavitelky fakticky zadarmo, ona o něj významnou měrou pečovala, pomáhala mu ve vyřizování věcí, ale žalobce jí fakticky s ničím nepomáhal, ani se nepodílel na nákladech obvyklého vybavení domácnosti, a tedy „jak se žalobce zasloužil o to, že má nyní být dědicem a obdržet 1/3 nemovitostí, na jejichž nabytí, údržbě či rekonstrukci se fyzicky ani finančně nepodílel“.
Dovolací soud také v tomto případě vychází ze své ustálené judikatury, že pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Odvolací soud se námitkou rozporu dědění z titulu osoby žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí s dobrými mravy zabýval a dospěl k závěru, že „zařazení do dědické skupiny není nijak podmíněno tím, že by se dědic měl na vytvoření hodnoty pozůstalosti podílet“, a tedy „nelze z tohoto pohledu na danou věc nahlížet“. Dovolací soud nemůže tomuto závěru ničeho vytknout. Ačkoliv dovolatelé námitku rozporu dědického práva žalobce z titulu „spolužijící osoby“ s dobrými mravy v dovolání spojují s okolnostmi, že se žalobce na nabytí, údržbě či rekonstrukci nemovitostí zůstavitelky fyzicky ani finančně nepodílel, je zjevné, že pouze v takových skutečnostech nelze shledávat rozpor dědického práva žalobce po zůstavitelce s dobrými mravy.
K dědění dochází při splnění zákonem stanovených předpokladů a v projednávaném případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by opodstatňovaly úvahu o rozporu dědického práva žalobce z titulu „spolužijící osoby“ s dobrými mravy či spravedlností. V této části je proto dovolání žalovaných 1) a 2) zjevně bezdůvodné.1.
2. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalovaných 1) a 2) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 7. 2023, č. j. 23 Co 137/2023-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2023, č. j. 23 Co 137/2023-326, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
3. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.