24 Cdo 3171/2024-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně J. D. D. B., zastoupené Mgr. Annou Obrjenovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 205/25, proti žalovaným 1) I. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Průchodní č. 377/2, a 2) M. O., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 232/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023, č. j. 37 Co 129/2023-177, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaných nemovitých věcí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, neboť „od okamžiku, kdy nabude usnesení o dědickém právu právní moci – jako tomu bylo i v souzené věci – zákon vylučuje, aby následně v civilním sporném řízení odstraněná spornost aktiv ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. byla zohledněna v rámci pozůstalostního řízení, včetně řízení o dodatečném projednání pozůstalosti“, a tedy že „po právní moci usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu, tedy určená práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k nemovité věci“.
Soud prvního stupně mimo jiné odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, přičemž uzavřel, že „změnil se vykládaný zákon z o. s. ř. na z. ř. s. a přitom z. ř. s. zkoumanou otázku reguluje jinak“, a tedy že „již proto nedošlo (ani rozsudkem NS z 26. 1. 2023, č. j. 24 Cdo 2680/2022-189) ke změně judikatury“.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Co 129/2023-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že „lze zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 12-19“ a že „hodnotí jako adekvátní i odkazy na judikaturu v bodech 21-37 odůvodnění“, že „stěžejní je posouzení, zda nedošlo v důsledku žalovanou namítané změny judikatury ohledně formulace zažalovaného určení a tedy (ne)existence naléhavého právního zájmu právě na žalovaném určení k porušení legitimního očekávání“, tj. „zda i za existence nové judikatury nemělo být rozhodnuto ´postaru´“.
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu byla rozhodována rozdílně, případně má být rozhodnuta jinak“. Dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022-II, když má za to, že „zákon rozvíjí nad rámec jeho smyslu a úmyslu zákonodárce a také nad rámec dosavadní notářské praxe“, a namítá, že „došlo v jejím případě k přepjatému formalismu“ a že „ji soud zbavil možnosti domáhat se práv a spravedlnosti v soudním řízení“. Dovolatelka má s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019, za to, že se Nejvyšší soud „i v rozhodnutích po platnosti z. ř. s. přikláněl k názoru, že žalovat žalobou na určení s tím, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem, je fakticky správné“, a nesouhlasí s názorem soudů v tom, že by rozsudek ve věci tak, jak jej požadovala, nemohl být podkladem pro dodatečné projednání dědictví, když namítá, že „od účinnosti z. ř. s. notářské kanceláře běžně za srovnatelných okolností zahajují dodatečná projednání dědictví“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud z důvodu, že „text zákona je natolik sporný, že lze pochybovat o jeho ústavnosti“, předložil „předmětnou část z. ř. s. týkající se dědictví, především § 189, § 162, § 172 a § 173 k přezkumu Ústavnímu soudu k posouzení jeho zákonnosti a Ústavnosti“. Dovolatelka rovněž soudům vytýká, že jejich postupem bylo zasaženo do jejích základních majetkových práv, do osobnostních práv a do práva na spravedlivý soudní proces“ a že ji „nad rámec zákona nutí k neustálým obměnám procesní strategie žaloby a že pravidla hry mění během procesu, a to ne na základě zákona, ale na základě judikatury“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc k dalšímu řízení.
4. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
5. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Co 129/2023-177, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud zcela odkázal, je z hlediska dovoláním napadeného závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, že vlastníky (v rámci společného jmění manželů) předmětných nemovitých věcí ke dni XY byli zůstavitelé I. S., narozený dne XY a zemřelý dne XY, a M. S., narozená dne XY a zemřelá dne XY, a to za situace, kdy pozůstalostní řízení po zůstaviteli I. S., zemřelém dne XY, bylo skončeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2020, č. j. 60 D 476/2018-210, které nabylo právní moci dne 29. 1. 2020, v souladu s níže uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že: „Dědic se může podle § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění podmínky naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s, a to za současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z.
ř. s.). V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu. Uvedené platí i tehdy, byla-li spornost aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti zjištěna až v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1, část věty za středníkem z. ř. s.). Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na majetek, ohledně kterého je mezi dědici a pozůstalým manželem spor o to, zda byl ke dni smrti zůstavitele součástí společného jmění manželů (§ 162 odst. 2 věty druhé z.
ř. s.)“ [k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, jehož uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo jednohlasně přijato na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaného dne 11. 10. 2023, a který tak byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023; dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2859/2023]. Také v rozsudku ze dne 25.
4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1580/2023, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „v době po skončení řízení o pozůstalosti není dán naléhavý právní zájem o určení, zda tu je pohledávka patřící do zaniklého společného jmění manželů, ke které nebylo v řízení o pozůstalosti přihlédnuto z důvodu její spornosti“ (k tomu srov. také právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2207/2023). Vzhledem k uvedené (ustálené) judikatuře dovolacího soudu, jakož i ke znění ustanovení § 189 odst. 1 a § 193 odst. 1 in fine z.
ř. s., má dovolací soud za to, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, či dokonce aby Nejvyšší soud dovolatelkou označenou část právní úpravy z. ř. s. týkající se dědictví předložil Ústavnímu soudu k posouzení zákonnosti a ústavnosti.
8. Jestliže dovolatelka své závěry opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, pak nebere náležitě v úvahu, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť dovolatelkou předkládané rozhodnutí vychází z dřívější obsahově odlišné procesní úpravy, když pro předmětné rozhodnutí ve věci bylo rozhodné dědické řízení po zůstavitelce, jež skončilo vydáním dědického rozhodnutí v roce 1993 (tj. zůstavitelka v dané věci zemřela nejpozději v roce 1993). K tomu považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že podle předchozí i podle současné (platné a účinné) právní úpravy se při dědění použije právo platné v den smrti (srov. § 3069 o. z.), a že i dle Čl. II zákona č. 293/2013 Sb. platí, že řízení o dědictví upravené v zákoně č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na projednání dědictví v případech, kdy smrt zůstavitele nastala do 31. prosince 2013.
9. Zemřel-li tedy v nyní projednávané věci zůstavitel I. S. dne XY 2018 a zůstavitelka M. S. dne XY 2021, tj. za účinnosti (nové) právní úpravy pozůstalostního řízení upraveného zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění účinném od 1. 1. 2014, nelze na nyní projednávaný případ aplikovat dovolatelkou předkládané závěry, ke kterým dovolací soud dospěl ve vztahu k předchozí právní úpravě stran žalob týkajících se „sporných“ aktiv (popř. pasiv) dědictví (či v dědickém řízení sporného majetku v rámci společného jmění manželů), dle kterých byl dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem v dědickém řízení sporných aktiv (popř. pasiv), případně že ke dni smrti zůstavitele patřil do společného jmění manželů „sporný“ majetek, s tím, že takové rozhodnutí poté bylo podkladem pro dodatečné projednání dědictví.
10. Jestliže dovolatelka nadále shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci v odlišném postupu notářských kanceláří, jež dle dovolatelky „za srovnatelných okolností zahajují dodatečná projednání dědictví“, nelze než dospět k závěru, že postup soudních komisařů v pozůstalostním řízení jako soudů prvního stupně nezakládá ustálenou rozhodovací praxi soudů, a proto nejsou způsobilé výše citované závěry Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího zpochybnit.
11. Pro úplnost, dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu (dovolacího soudu) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Uvedené platí i v případě žalobkyně v projednávané věci, spatřuje-li v postupu soudu zásah do jejích ústavně zaručených práv, a to především „do jejích základních majetkových práv, do osobnostních práv a do práva na spravedlivý proces“. Důvodná nemůže být tato její námitka ani proto, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Odvolací soud, který se zcela ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva zůstavitelů I. S. a M. S. ke dni XY (tj. ke dni smrti zůstavitele I. S.) ke spornému majetku ve společném jmění manželů (zůstavitelů) v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a soudy tak přiléhavě uzavřely, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
13. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu