24 Cdo 3171/2024-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně J. D. D. B., zastoupené Mgr. Annou Obrjenovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Jaselská č. 205/25, proti žalovaným 1) I. S., zastoupeného Mgr. Pavlem
Nádeníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Průchodní č. 377/2, a 2) M. O., o
určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 232/2021,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince
2023, č. j. 37 Co 129/2023-177, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
specifikovaných nemovitých věcí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II. a III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně nemá
naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, neboť „od okamžiku, kdy nabude
usnesení o dědickém právu právní moci – jako tomu bylo i v souzené věci – zákon
vylučuje, aby následně v civilním sporném řízení odstraněná spornost aktiv ve
smyslu § 189 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 193 odst. 1 část věty za
středníkem z. ř. s. byla zohledněna v rámci pozůstalostního řízení, včetně
řízení o dodatečném projednání pozůstalosti“, a tedy že „po právní moci
usnesení o dědickém právu se může dědic domáhat ve svůj prospěch vůči ostatním
dědicům zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva
nebo právního vztahu, tedy určená práva dědice, ať již vlastnického či
spoluvlastnického k nemovité věci“. Soud prvního stupně mimo jiné odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, přičemž
uzavřel, že „změnil se vykládaný zákon z o. s. ř. na z. ř. s. a přitom z. ř. s.
zkoumanou otázku reguluje jinak“, a tedy že „již proto nedošlo (ani rozsudkem
NS z 26. 1. 2023, č. j. 24 Cdo 2680/2022-189) ke změně judikatury“.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37 Co
129/2023-177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že „lze
zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku v bodech 12-19“ a že „hodnotí
jako adekvátní i odkazy na judikaturu v bodech 21-37 odůvodnění“, že „stěžejní
je posouzení, zda nedošlo v důsledku žalovanou namítané změny judikatury
ohledně formulace zažalovaného určení a tedy (ne)existence naléhavého právního
zájmu právě na žalovaném určení k porušení legitimního očekávání“, tj. „zda i
za existence nové judikatury nemělo být rozhodnuto ´postaru´“.
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s
tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu byla rozhodována
rozdílně, případně má být rozhodnuta jinak“. Dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022-II, když má za to, že „zákon rozvíjí
nad rámec jeho smyslu a úmyslu zákonodárce a také nad rámec dosavadní notářské
praxe“, a namítá, že „došlo v jejím případě k přepjatému formalismu“ a že „ji
soud zbavil možnosti domáhat se práv a spravedlnosti v soudním řízení“.
Dovolatelka má s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp.
zn. 22 Cdo 2288/2019, za to, že se Nejvyšší soud „i v rozhodnutích po platnosti
z. ř. s. přikláněl k názoru, že žalovat žalobou na určení s tím, že zůstavitel
byl ke dni své smrti vlastníkem, je fakticky správné“, a nesouhlasí s názorem
soudů v tom, že by rozsudek ve věci tak, jak jej požadovala, nemohl být
podkladem pro dodatečné projednání dědictví, když namítá, že „od účinnosti z.
ř. s. notářské kanceláře běžně za srovnatelných okolností zahajují dodatečná
projednání dědictví“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud z důvodu,
že „text zákona je natolik sporný, že lze pochybovat o jeho ústavnosti“,
předložil „předmětnou část z. ř. s. týkající se dědictví, především § 189, §
162, § 172 a § 173 k přezkumu Ústavnímu soudu k posouzení jeho zákonnosti a
Ústavnosti“. Dovolatelka rovněž soudům vytýká, že jejich postupem bylo zasaženo
do jejích základních majetkových práv, do osobnostních práv a do práva na
spravedlivý soudní proces“ a že ji „nad rámec zákona nutí k neustálým obměnám
procesní strategie žaloby a že pravidla hry mění během procesu, a to ne na
základě zákona, ale na základě judikatury“. Navrhuje proto, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc k
dalšímu řízení.
4. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
5. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 37
Co 129/2023-177, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud zcela odkázal, je z hlediska
dovoláním napadeného závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení, že vlastníky (v rámci společného jmění manželů) předmětných
nemovitých věcí ke dni XY byli zůstavitelé I. S., narozený dne XY a zemřelý dne
XY, a M. S., narozená dne XY a zemřelá dne XY, a to za situace, kdy
pozůstalostní řízení po zůstaviteli I. S., zemřelém dne XY, bylo skončeno
usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2020, č. j. 60 D 476/2018-210,
které nabylo právní moci dne 29. 1. 2020, v souladu s níže uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že: „Dědic se
může podle § 189 odst. 1 z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění
podmínky naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) určení, že věc, právo nebo
jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, jen do doby, než
nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s, a to za
současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o
pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel
(§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). V období po právní
moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby
ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř.
pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen vydání věci,
bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu. Uvedené platí i
tehdy, byla-li spornost aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti zjištěna až v řízení o
dodatečném projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 1, část věty za středníkem z.
ř. s.). Tyto závěry lze přiměřeně vztáhnout i na majetek, ohledně kterého je
mezi dědici a pozůstalým manželem spor o to, zda byl ke dni smrti zůstavitele
součástí společného jmění manželů (§ 162 odst. 2 věty druhé z. ř. s.)“ [k tomu
srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023,
sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, jehož uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo jednohlasně přijato na jednání občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu konaného dne 11. 10. 2023, a který tak byl uveřejněn
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023; dále srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo
2859/2023]. Také v rozsudku ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1580/2023,
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „v době po skončení řízení o pozůstalosti
není dán naléhavý právní zájem o určení, zda tu je pohledávka patřící do
zaniklého společného jmění manželů, ke které nebylo v řízení o pozůstalosti
přihlédnuto z důvodu její spornosti“ (k tomu srov. také právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2207/2023).
Vzhledem k uvedené (ustálené) judikatuře dovolacího soudu, jakož i ke znění
ustanovení § 189 odst. 1 a § 193 odst. 1 in fine z. ř. s., má dovolací soud za
to, že není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, či dokonce
aby Nejvyšší soud dovolatelkou označenou část právní úpravy z. ř. s. týkající
se dědictví předložil Ústavnímu soudu k posouzení zákonnosti a ústavnosti.
8. Jestliže dovolatelka své závěry opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, pak nebere náležitě v úvahu, že
závěry přijaté v tomto rozhodnutí nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť
dovolatelkou předkládané rozhodnutí vychází z dřívější obsahově odlišné
procesní úpravy, když pro předmětné rozhodnutí ve věci bylo rozhodné dědické
řízení po zůstavitelce, jež skončilo vydáním dědického rozhodnutí v roce 1993
(tj. zůstavitelka v dané věci zemřela nejpozději v roce 1993). K tomu považuje
Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že podle předchozí i podle současné
(platné a účinné) právní úpravy se při dědění použije právo platné v den smrti
(srov. § 3069 o. z.), a že i dle Čl. II zákona č. 293/2013 Sb. platí, že řízení
o dědictví upravené v zákoně č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se použije na projednání dědictví v případech, kdy
smrt zůstavitele nastala do 31. prosince 2013.
9. Zemřel-li tedy v nyní projednávané věci zůstavitel I. S. dne XY 2018
a zůstavitelka M. S. dne XY 2021, tj. za účinnosti (nové) právní úpravy
pozůstalostního řízení upraveného zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění účinném od 1. 1. 2014, nelze na nyní projednávaný
případ aplikovat dovolatelkou předkládané závěry, ke kterým dovolací soud
dospěl ve vztahu k předchozí právní úpravě stran žalob týkajících se „sporných“
aktiv (popř. pasiv) dědictví (či v dědickém řízení sporného majetku v rámci
společného jmění manželů), dle kterých byl dán naléhavý právní zájem na
určovací žalobě, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem v dědickém řízení
sporných aktiv (popř. pasiv), případně že ke dni smrti zůstavitele patřil do
společného jmění manželů „sporný“ majetek, s tím, že takové rozhodnutí poté
bylo podkladem pro dodatečné projednání dědictví.
10. Jestliže dovolatelka nadále shledává důvod domnělého nesprávného
právního posouzení věci v odlišném postupu notářských kanceláří, jež dle
dovolatelky „za srovnatelných okolností zahajují dodatečná projednání
dědictví“, nelze než dospět k závěru, že postup soudních komisařů v
pozůstalostním řízení jako soudů prvního stupně nezakládá ustálenou rozhodovací
praxi soudů, a proto nejsou způsobilé výše citované závěry Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího zpochybnit.
11. Pro úplnost, dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně
respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i
námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a
svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod,
což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při
řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována
judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při
řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit
formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího
soudu (dovolacího soudu) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces
nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních
práv a svobod. Uvedené platí i v případě žalobkyně v projednávané věci,
spatřuje-li v postupu soudu zásah do jejích ústavně zaručených práv, a to
především „do jejích základních majetkových práv, do osobnostních práv a do
práva na spravedlivý proces“. Důvodná nemůže být tato její námitka ani proto,
že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo
na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Odvolací soud, který se zcela ztotožnil se závěry obsaženými v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, posoudil otázku naléhavého právního
zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva zůstavitelů I. S. a M.
S. ke dni XY (tj. ke dni smrti zůstavitele I. S.) ke spornému majetku ve
společném jmění manželů (zůstavitelů) v souladu s výše uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a soudy tak přiléhavě uzavřely, že
žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
13. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů
dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu