24 Cdo 3209/2021-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované Z. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené J. H., advokátem se sídlem v XY, jako procesním opatrovníkem, za účasti 1) J. Č., narozené dne XY, bytem v XY, 2) města Jeseník, se sídlem v městského úřadu v Jeseníku, Masarykovo nám. č. 167/1, a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě- pobočka v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Studentská č. 7, o svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 Nc 1110/2017, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě- pobočky v Olomouci ze dne 2. září 2020, č. j. 70 Co 170/2020-186, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 70 Co 170/2020-186, rozhodl o odvolání (posuzované i opatrovníka pro řízení) proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. 11. 2019, č. j. 10 Nc 1110/2017-145 [kterým byla posuzované omezena svéprávnost (mimo jiné) tak, že není schopna samostatně nakládat s majetkovými hodnotami a financemi převyšujícími částku 10 000,- Kč měsíčně, uzavírat smlouvy, v nichž hodnota poskytovaného plnění přesahuje částku 10 000,- Kč, a to na dobu 3 let, bylo
jmenováno opatrovníkem posuzované město Jeseník a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení], tak, že řízení o odvolání opatrovníka pro řízení se zastavuje (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti tak, že je schopna samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života, a to na dobu 5 let, a posuzované se jmenuje opatrovníkem město Jeseník (výrok II.); odvolací soud zároveň nepřiznal státu – ČR právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud shrnul průběh dosavadního řízení a konstatoval, že ze znaleckých posudků vyplývá, že „posuzovaná dlouhodobě trpí závažnou duševní chorobou nikoli přechodného charakteru, a to chronickou paranoidní schizofrenií značného rozsahu s těžkým defektem osobnosti“, že „aktuálně se již u posuzované jedná o hlubokou poruchu kognitivních funkcí a sociálních dovedností, přičemž narušeno je i běžné fungování“, že „na své onemocnění je posuzovaná zcela bez náhledu a rovněž k léčbě je dlouhodobě odmítavá“, že „její rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou již významně sníženy, resp. jsou vymizelé“ a že ze zprávy Psychiatrické nemocnice Marianny Oranžské vyplývá, že „posuzovaná neumí hospodařit s financemi a má dluhy“.
Odvolací soud dále uvedl, že „se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že případná alternativa v podobě mírnějšího opatření by nepostačovala k ochraně zájmů posuzované, když ani nebyla zjištěna osoba, kterou by posuzovaná respektovala a která by jí mohla kvalifikovaně napomáhat při jejím rozhodování“. Odvolací soud však dospěl k závěru, že rozsah „omezení svéprávnosti zvolené soudem prvního stupně nepostačuje k řádné ochraně zájmů posuzované“, jelikož „absence rozpoznávacích a volních schopností posuzované se již promítá do všech oblastí jejího života ve smyslu nesprávného (chorobného) vyhodnocení konkrétních situací a jejich následného řešení“.
Dále odvolací soud konstatoval, že „na uvedených zjištěních pak nic nemění závěr znalce, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky do výše svého měsíčního příjmu“, když „závažné problémy u posuzované totiž v důsledku dlouhodobě neléčené duševní poruchy nastávají opakovaně, kdy se v běžných situacích dostává do bludného kruhu svých chorobných úvah“, což „se promítá i do její finanční situace, která je komplikována dluhy“. Uzavřel proto, že „charakter a dlouhodobost duševní poruchy posuzované, odmítavý přístup k léčbě a její chování v běžném životě svědčí pro závěr, že jí reálně hrozí závažná újma při jakékoli samostatné činnosti ve všech oblastech nad rámec běžných záležitostí každodenního života“.
Odvolací soud pak závěrem konstatoval, že „shledává důvody pro jmenování tzv. veřejného opatrovníka posuzované“, jelikož „nebyla zjištěna žádná vhodná fyzická osoba, která by tuto funkci mohla zastávat, když ani účastnice J.
Č.“ (matka posuzované) „s ohledem na svůj postoj k věci neskýtá záruku řádného výkonu opatrovnické funkce“, zejména když podporuje pasivní a odmítavý přístup posuzované k léčbě.
Posuzovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na dosud dovolacím soudem neřešených otázkách hmotného práva, jednak, „zda je možné ve smyslu § 57 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, omezit v maximální zákonem přípustné míře posuzovanou za situace, kdy ze znaleckého posudku vyplývá, že posuzovaná je zejména v otázkách majetkových schopna nakládat s částkami nižších desetitisíců, a zda k takovému omezení postačuje toliko konstatování soudu, že proti posuzované je vedeno exekuční řízení pro neuhrazené nájemné“, a jednak, „zda je namístě, v případě existence osoby schopné a ochotné vykonávat funkci opatrovníka posuzované, jmenovat posuzované veřejného opatrovníka, a to s přihlédnutím k problematickému přístupu v úvahu přicházejícího opatrovníka z řad blízké rodiny k léčbě posuzované“.
Dovolatelka uvádí, že „se neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, který považuje situaci posuzované za natolik kritickou, že přistoupil k maximálnímu zákonem přípustnému omezení svéprávnosti“ a že „z provedeného dokazování dle názoru posuzované plynou skutkové závěry, že tato je schopna zejména v majetkové sféře samostatně právně jednat, když v souladu s výslechem znalce MUDr. Novotného je, že posuzovaná je orientována v cenových hladinách, je schopna rozpoznat, zda nabízená cena odpovídá hodnotě nabízené věci, kdy znalec v tomto směru připustil, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky v nižších desetitisících, aniž by hrozila bezprostřední újma posuzované“.
Dále dovolatelka namítá, že argumentace odvolacího soudu, že „existence exekučního řízení pro dlužné nájemné podporuje nutnost omezit posuzovanou ve svéprávnosti v maximální zákonem přípustné míře“, je vytržená z kontextu a že posuzovaná je schopná „si vyřídit i poměrně nestandartní úkony v rámci správního řízení, jakým byla například změna příjmení“, tedy že „existence dluhů na straně posuzované nemůže být kritériem pro hodnocení potřeby omezit posuzovanou ve svéprávnosti v maximální přípustné míře“.
Dále má dovolatelka za to, že „s ohledem na skutkové závěry soudu není v souladu s hmotným právem jmenování veřejného opatrovníka toliko z důvodu, že v úvahu přicházející matka posuzované jako opatrovník přistupuje k léčbě posuzované odmítavě“, že „veřejný opatrovník ve vztahu k léčbě posuzované neučiní ničeho, co by k léčbě posuzované jakkoli přispělo“, a že „naopak ve všech ostatních oblastech života posuzované se matka posuzované jeví jako v úvahu přicházející opatrovník výrazně vhodnější volbou, u níž je garantován osobní mateřský přístup k záležitostem posuzované“.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu „podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.
s. ř.). Dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 9. 2020, č. j. 70 Co 170/2020-186, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelkou předestřených otázkách (tj. v otázce jmenování veřejného opatrovníka i v otázce omezení její svéprávnosti v maximální zákonem přípustné míře) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Ustanovení § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), stanovuje pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné. O případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude především jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí.
Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním jednáním, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit. Dovolatelce lze přisvědčit potud, že osoba opatrovníka navržená posuzovanou – její matka – tyto základní předpoklady pro výkon funkce opatrovníka (svéprávnost, soulad zájmů, souhlas s opatrovnictvím) splňuje a zároveň ani nelze pochybovat o jejím dlouhodobém a vážném zájmu o posuzovanou.
Při výběru opatrovníka však musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o. z.). Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení § 466 odst. 1 o.
z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění řádné péče o zdravotní stav opatrovance v souladu s lékařskými doporučeními a také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku, včetně její schopnosti náležitě dbát o zdravotní stav opatrovance.
Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení navržených osob přicházel – tak jako v projednávané věci – v úvahu již jen veřejný opatrovník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1080/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.
2021, sp. zn. 24 Cdo 1873/2021). Pokud dovolatelka zdůrazňuje to, že soud nepřihlédl při výběru opatrovníka k přání posuzované, pak je třeba v této souvislosti poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů se touto otázkou ve svých rozhodnutích náležitě zabývaly, když na základě konkrétních skutkových zjištění a s přihlédnutím k hlediskům obsaženým v ustanovení § 62 o. z. rozhodnutí o osobě opatrovníka zdůvodnily. Namítá-li rovněž dovolatelka, že „existence dluhů na její straně posuzované nemůže být kritériem pro hodnocení potřeby omezit ji ve svéprávnosti v maximální přípustné míře“ a že není možné v takové míře ji omezit ve svéprávnosti „za situace, kdy ze znaleckého posudku vyplývá, že posuzovaná je zejména v otázkách majetkových schopna nakládat s částkami nižších desetitisíců“, pak přehlíží, že její omezení svéprávnosti odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) bylo posuzováno v daleko širších souvislostech.
K této námitce dovolatelky je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.
Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně.
Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzované, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6047/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2612/2020). Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, především dovodil, že „omezení svéprávnosti zvolené okresním soudem nepostačuje k řádné ochraně zájmů posuzované“, že „absence rozpoznávacích a volních schopností posuzované se již promítá do všech oblastí jejího života ve smyslu nesprávného (chorobného) vyhodnocení konkrétních situací a jejich následného řešení“, že ze závěrů znaleckých posudků plyne, že „posuzovaná je často mimo realitu, je u ní přítomno již nevratné poškození mozku a navíc velmi reálně hrozí akutní vzplanutí psychotické poruchy“, že „na uvedených zjištěních nic nemění závěr znalce, že posuzovaná je schopna nakládat s finančními prostředky do výše svého měsíčního příjmu“, jelikož „závažné problémy posuzované totiž v důsledku dlouhodobě neléčené duševní poruchy nastávají opakovaně, kdy se v běžných situacích dostává do bludného kruhu svých chorobných úvah“, což „se promítá i do její finanční situace, která je komplikována dluhy“.
Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů (zejména znaleckých posudků MUDr. Jaroslava Novotného ze dne 12. 2. 2019 a MUDr. Karla Kunčara ze dne 26. 8. 2017, ze zprávy Psychiatrické nemocnice Marianny Oranžské ze dne 11. 5. 2017) a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání Z. B. směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 9. 2020, č. j. 70 Co 170/2020-186, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.