USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce C. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 2828/151, proti
žalované Š. H., narozené XY, bytem XY, o určení dědického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 167/2018, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018, č. j. 15 Co
367/2018-22, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.8.2018, č. j.
15 Co 367/2018-22, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o tom, že žalobce zaplatil
soudní poplatek ze žaloby v kolkových známkách „po marném uplynutí lhůty určené
mu soudem prvého stupně k zaplacení soudního poplatku“, v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí soudů (k otázce, kterým okamžikem je zaplacen soudní
poplatek, je-li placen kolkovými známkami, srov. například právní názor
vyjádřený v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.4.2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, nebo v usnesení
Ústavního soudu ze dne 25.9.2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08; usnesení Ústavního
soudu ze dne 9.6.2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09; usnesení Ústavního soudu ze dne
27.3.2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12; usnesení Ústavního soudu ze dne 18.3.2014,
sp. zn. I. ÚS 2509/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23.3.2016, sp. zn.
III. ÚS 2865/15; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2017, sp.
zn. 32 Cdo 3616/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2017, sp.
zn. 29 Cdo 2635/2016, jež se vztahují k placení soudního poplatku
bezhotovostním převodem) a není důvod, aby rozhodná právní otázka, tedy že
poplatková povinnost účastníka řízení v případě placení soudního poplatku
kolkovými známkami je splněna tehdy, je-li předepsaná částka nejpozději
poslední den stanovené lhůty v dispozici příslušného soudu, byla posouzena
jinak.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že již v usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.4.2019, sp.
zn. 31 Cdo 3042/2018, byl k důsledkům nezaplacení soudního poplatku přijat
závěr, že poplatková povinnost podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991
Sb. vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání, že se vznikem poplatkové
povinnosti nastává i splatnost poplatku (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.) a
že pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání
žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě, přičemž podle
ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb.
nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a
stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z
výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku),
a k zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout (k tomu srov. také
právní názor vyjádřený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 20.6.2018,
sp. zn. I. ÚS 1335/18, dle kterého v případě, že poplatník nesplní svou
poplatkovou povinnost řádně již při podání žaloby a neučiní tak ani v dodatečné
lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním
důsledkem jeho pasivity).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.