USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve
věci umístěného K. D., narozeného dne XY, trvale bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 510/5, za účasti
zdravotního ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, příspěvkové organizace
se sídlem v Praze 2, U nemocnice č. 499/2, IČO 00064165, o vyslovení
přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 211 L 121/2020, o dovolání umístěného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č.j. 58 Co 180/2000-327, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání umístěného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.7.2022
č.j. 58 Co 180/2000-327 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, případně Ústavního soudu [k významu znaleckého posudku
v řízení o zpětném posouzení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním
ústavu (ve kterém je pokračováno po propuštění člověka ze zdravotního ústavu na
základě jeho prohlášení, že na projednání věci trvá) srov. zejména nálezy
Ústavního soudu ze dne 20.11.2018 sp. zn. I. ÚS 2647/16 a ze dne 27.2.2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17, na které poukazuje i odvolací soud v projednávané věci; k
problematice hodnocení znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2010 sp. zn. 30 Cdo 5359/2007; k otázce,
zda ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek, když odvolací
soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů již vypracovaného znaleckého
posudku, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2012 sp. zn. 21
Cdo 2824/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2012 sp. zn. 21 Cdo
4562/2010] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Se závěry vyplývajícími z výše citované judikatury dovolacího soudu případně
Ústavního soudu) korespondují i rozhodnutí zmíněná dovolatelem (rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 a ze dne 31.8.2021
sp. zn. 27 Cdo 3185/2020) v souvislosti s jeho výtkou, že se odvolací soud
„soustředil na stěžejní důkaz (znalecký posudek a výpověď znalkyně)“, zatímco
„důkazy svědčící ve prospěch umístěného zcela ignoroval“. Dovolatel zde
přehlíží, že odvolací soud při svém rozhodování přihlížel nejen k závěrům
znaleckého posudku a výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie MUDr. Olgy Sloukové, ale i skutečnostem, který vyplynuly z dalších
provedených důkazů (zejména z výpovědí všech svědků – lékařů), které shledal za
„korespondující“ se závěry znalkyně. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nejsou způsobilé
námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Vesměs se jedná o výtky dovolatele,
jejichž podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě
odvolací soud učinil právní závěr o splnění podmínek podle ustanovení § 38
odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. pro nedobrovolné převzetí a držení
umístěného ve zdravotním ústavu, a dále kritika způsobu, jakým odvolací soud
hodnotil provedené důkazy.
V tomto směru dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že
nedostatečně objasnil skutkový stav (namítá-li, že řízení nepřineslo „pravdivý
a úplný obraz skutkového stavu na základě úplných a pravdivých důkazů“),
polemizuje s jeho skutkovými zjištěními a předestírá vlastní (opačné) skutkové
závěry (že u umístěného v době převzetí ani při samotné hospitalizaci nebyla
přítomna duševní porucha, netrpěl bludy, ani „nic nevypovídalo o agresivním
potenciálu umístěného“, a že „J. Š., zaměstnanec zdravotního ústavu, opakovaně
nepřiměřeným způsobem působil slovně a grimasami na umístěného za účelem
vyprovokování jeho reakce“) i vlastní hodnocení důkazů (že zdravotnická
dokumentace předložená zdravotním ústavem je „neúplná, nepravdivá a
neprůkazná“, a že „K. při svědecké výpovědi uváděl zcela zřejmé rozpory ve
svých tvrzeních“). Stejného charakteru jsou i námitky, jimiž dovolatel
zpochybňuje odborné závěry znalkyně MUDr. Olgy Sloukové (namítá-li, že z
posudku „přímo vyplývají (dovolatelem popsané) zjevné nesrovnalosti“, že
znalkyně „nepřináší žádné důkazy o tom, v čem spatřovala agresivní potenciál a
nepředvídatelné jednání umístěného“, a že znalkyně „neměla k dispozici veškerou
zdravotní dokumentaci“), a také vytýká-li odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu
všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení
věci významné (namítá-li, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že „neznámá
třetí osoba“ se měla vůči umístěnému dopouštět „nebezpečného pronásledování a
poškozování cizí věci vůči poškozenému a jeho blízkým“, ačkoli – jak se podává
z obsahu spisu – trestní věc byla odložena a „otrava neznámými látkami nebyla
potvrzena ani laboratorně“). Tím, že dovolatel na podkladě těchto výtek
předkládá své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že
„nebyla splněna ani jedna ze tří podmínek pro zákonné převzetí umístěného do
péče zdravotního ústavu“), však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci
rozhodující. Dovolací soud proto nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru
přezkoumat, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – jde o námitky, z nichž
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
Namítá-li dále dovolatel, že zhlédnutí umístěného ve zdravotním ústavu „bylo
provedeno v rozporu se zákonem“ (pouze prostřednictvím vyššího soudního
úředníka) a že umístěnému (v době převzetí) „nebyla dána možnost řádné
výpovědi“ tak, aby „mohl odbornou převahu ústavu zdravotnické péče vyvážit svým
projevem, který mu byl úmyslně znemožněn v důsledku jednání zaměstnanců
zdravotnické péče“, potom ponechává stranou svých úvah skutečnost, že v daném
řízení jde o zpětné posouzení zákonných předpokladů nedobrovolného převzetí a
držení umístěného člověka ve zdravotním ústavu, kdy soud již nečiní závěr ve
věci samé na základě aktuálního zdravotního stavu umístěného (kde jistě má pro
soud význam přímé zhlédnutí umístěného v době jeho hospitalizace), nýbrž
podkladem pro konečný úsudek soudu je (tehdejší) zdravotní stav umístěného,
jaký tu byl v době jeho převzetí a držení. Z tohoto důvodu je zákonem (srov. §
70 odst. 1 z.ř.s.) i výše citovanou judikaturou Ústavního soudu v tomto typu
řízení obligatorně vyžadován důkaz nezávislým znaleckým posudkem (zcela
oproštěným od vlivu zaměstnanců zdravotního ústavu) za účelem „objektivního
zjištění důvodnosti držení“. V daném případě byl takto (zpětně) odborně
přezkoumán jak (tehdejší) zdravotní stav umístněného, tak i postup zdravotního
ústavu, ve kterém nebyly shledány nedostatky. K tomuto znaleckému posudku,
včetně výpovědi znalkyně, stejně tak jako i k ostatním důkazům měl umístěný –
jak se podává z obsahu spisu – možnost se v průběhu řízení vyjádřit, měl
možnost klást svědkům i znalkyni otázky, měl možnost navrhovat důkazy, čehož
patřičně (prostřednictvím advokáta, kterého si sám zvolil a s nímž v průběhu
řízení náležitě spolupracoval) využil, a také se osobně účastnil všech soudních
jednání. Tomuto zástupci z řad advokátů, jemuž umístěný udělil procesní plnou
moc, bylo též řádně doručeno (v souladu s ustanovením § 45 odst. 2 o.s.ř. do
jeho datové schránky) napadené usnesení odvolacího soudu. Dovolatel dále shledává vadu odvolacího řízení v tom, že „rozhodoval vyloučený
soudce a dále pověřený člen senátu, neboť tito soudci mají vztah k předmětu
řízení spočívající v tom, že straní Všeobecné fakultní nemocnici, aby nebylo
odhaleno její pochybení, spočívající v selhání systému zdravotní péče o
umístěného“. Dovolatel přitom neuplatňuje žádný z důvodů vyloučení soudce
(přísedícího) podle ustanovení § 14 odst. 1 a 2 o.s.ř., nýbrž požaduje, aby jím
předestřený důvod vyloučení nebyl zahrnut mezi okolnosti uvedené v ustanovení §
14 odst. 4 o.s.ř., které vylučují závěr o podjatosti soudce. Dovolací soud však
přes filozofické úvahy dovolatele obsažené v dovolání („kde je hranice
neznalosti, nezpůsobilosti, libovůle soudce a kde je třeba již soudce pro
systematické porušování procesních práv považovat za vyloučeného?“) nadále
setrvává na ustáleném výkladu tohoto ustanovení, podle kterého nemůže být
důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) pouhý nesouhlas účastníka s procesním
postupem soudce (přísedícího) nebo se způsobem jeho rozhodování v jiných věcech
účastníka.
Dovolatelem akcentované právo přístupu k nestrannému soudu totiž
nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto ani nespatřuje důvod pro (dovolatelem
navržený) postup podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 109
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru není ustanovení § 14 odst. 4
o.s.ř. v rozporu s ústavním pořádkem. Konečně k námitce dovolatele, že „soud prvního stupně nezajistil procesního
opatrovníka umístěnému, který by řádně hájil jeho procesní práva při zhlédnutí
dne 21.7.2020 v ústavu zdravotní péče“, dovolací soud uvádí, že současně se
zahájením řízení byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.7.2020
č.j. 211 L 121/2020-7 jmenován opatrovníkem umístěného pro toto řízení advokát
R. P., který – jak vyplývá obsahu z protokolu ze dne 21.7.2020 – byl přítomen
při zhlédnutí i výslechu umístěného ve zdravotním ústavu, provedeném soudem
prvního stupně, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by počínání procesního
opatrovníka při tomto úkonu bylo nedostačující. Dovolatel napadá dovoláním rovněž část usnesení odvolacího soudu, v níž
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, a namítá, že
„odvolací zatížil řízení jinou vadou, pokud tvrdí, že ustanovení § 74 z.ř.s. nepřipouští hrazení nákladů řízení za mimořádných okolností“. Ani v tomto směru
však není dovolání umístěného podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o
nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.]. Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného
– aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.