24 Cdo 3387/2024-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci člověka umístěného ve zdravotnickém ústavu J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, jako opatrovníkem jmenovaným pro řízení, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, státní příspěvkové organizace se sídlem v Dobřanech, Ústavní č. 341/2, IČO 00669792, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotnického ústavu, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 11 L 40/2024, o dovolání advokáta Mgr. Martina Vovsíka jako opatrovníka pro řízení umístěného člověka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2024, č. j. 61 Co 144/2024-16, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Plzeň - jih usnesením ze dne 22. 5. 2024, č. j. 11 L 40/2024-2, zahájil na základě oznámení Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, podle kterého byl bez písemného souhlasu zadržen a přijat do ústavní péče J. H., ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 z. ř. s. řízení o vyslovení přípustnosti jeho převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu a člověku umístěnému ve zdravotnickém ústavu J. H. (dále jen „umístěnému“) jmenoval opatrovníkem pro řízení podle ustanovení § 69 odst. 2 z. ř. s. advokáta Mgr. Martina Vovsíka.
2. Okresní soud Plzeň – jih usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 11 L 40/2024-7, vyslovil, že k převzetí umístěného podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) do zdravotnického ústavu dne 22. 5. 2024 došlo „ze zákonných důvodů a tyto důvody nadále trvají“. Z oznámení Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, výpovědi ošetřující lékařky a výpovědi umístěného vzal za prokázané, že umístěný trpí „onemocněním schizofrenního okruhu“, že měl „v domácím prostředí agresivní výpady vůči matce“, že byl pro „pozitivitu na amfetaminy přes noc na záchytné stanici“, že byl převzat do psychiatrické nemocnice „k opakovanému pobytu“ a že při převzetí do psychiatrické nemocnice „jevil známky duševní poruchy ve smyslu nepřesné orientace časem, negativismu, silného paranoidního nastavení, afektivní i emoční nestability, nekritičnosti ke svému chování a deprivace osobnosti“. Soud prvního stupně dovodil, že „existují zákonné důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci“ umístěného ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť bez hospitalizace v odborném zdravotnickém zařízení by mohlo „dojít k nebezpečí ohrožení jak života a zdraví jeho osoby, tak i jeho okolí, pro riziko agresivního chování, užívání drog a nespolupráci v léčbě“.
3. K odvolání advokáta Mgr. Martina Vovsíka jako opatrovníka umístěného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 61 Co 144/2024-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co zjistil, že u Okresního soudu Plzeň – jih je pod sp. zn. 3 Nc 1063/2023 vedeno řízení o svéprávnosti a opatrovnictví umístěného, dospěl k závěru, že oproti informacím od umístěného je třeba z obsahu oznámení Psychiatrické nemocnice Dobřanech, výpovědi ošetřující lékařky a obsahu návrhu na omezení svéprávnosti umístěného dovodit, že umístěný trpí duševní poruchou, že v léčbě řádně nespolupracuje, že se „dopouští pod vlivem své duševní poruchy a návykových látek agresivního chování vůči svým rodinným příslušníkům“ a že nemá na své onemocnění a poruchové chování „vytvořen plnohodnotný náhled“; kdyby nebyl „omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem právě hospitalizací v odborném zdravotnickém zařízení, mohlo by dojít k bezprostřednímu ohrožení závažným způsobem jak života a zdraví jeho osoby, tak i okolí“. Podle odvolacího soudu je usnesení soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 78 z. ř. s. a věcně správné.
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal advokát Mgr. Martin Vovsík jako opatrovník umístěného dovolání. Namítá, že k rozhodnutí o naplnění podmínek přípustnosti převzetí a držení ve zdravotnickém zařízení podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) „zásadně nepostačuje“ to, že umístěný trpí duševní poruchou, případně že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky, neboť musí být naplněn též další předpoklad, a to konkrétní chování nebo jednání, z něhož lze dovodit, že umístěný „bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí“, přičemž tuto hrozbu nebylo možné odvrátit jinak. V projednávané věci sice lze shledat, že umístěný trpí duševní poruchou a že v době převzetí do zdravotnického zařízení „měl být pod vlivem návykové látky“, avšak nebylo prokázáno konkrétní chování nebo jednání umístěného, z něhož by bylo možné dovodit, že by bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo své okolí. Závěr odvolacího soudu o tom, že „by mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení závažným způsobem jak života a zdraví jeho osoby, tak i jeho okolí“, vyjadřuje toliko „eventualitu bezprostřednosti“ a „potencionální ohrožení“, ačkoliv ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyžaduje „reálné ohrožení“. Dovolatel dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, reprezentované například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. 24 Cdo 352/2022, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, č. j. 24 Cdo 556/2022. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že mu „odňal právo na řádné projednání věci“, když k projednání odvolání nenařídil jednání, ačkoliv v odvolacím řízení provedl „nové listinné důkazy“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Psychiatrická nemocnice v Dobřanech navrhla, aby dovolání bylo „odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto pro nedůvodnost“. Uvedla, že v řízení před soudy nebylo shledáno pouze to, že umístěný trpí duševní poruchou, ale že bylo zjištěno také konkrétní ohrožení jeho a jeho okolí, když se chová impulzivně, negativisticky, odmítá medikaci a výjimkou nejsou ani výhrůžky.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem umístěného) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu nejen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ale také proto, že umístěnému odvolací soud (podle názoru jeho opatrovníka pro řízení) „odňal právo na řádné projednání věci“, tedy - řečeno jinak - že odvolací soud svým nesprávným postupem odňal umístěnému možnost jednat před soudem. Z posléze uvedeného důvodu však nelze dovolání uplatnit, neboť jde o jiný dovolací důvod, než který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
10. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je osobní svoboda zaručena. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. K poskytování zdravotních služeb a hospitalizaci bez souhlasu pacienta se rovněž vztahuje čl. 5 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“), podle které je možné provést jakýkoliv lékařský zákrok pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas; výjimku umožňuje čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, který připouští uplatnění omezení výkonu práv, vyplývajících mimo jiné též z čl. 5 této úmluvy, pokud tak stanoví zákon a tyto výjimky jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných osob.
11. Podle ustanovení § 104 o. z. lze převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze nahradit mírnějším a méně omezujícím opatřením. Podrobnější hmotněprávní úprava je obsažena v ustanovení § 38 zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které v odstavci 1 vymezuje případy, kdy lze pacienta bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho zdravotních problémů; vymezené případy odrážejí potřebu ochrany jak společnosti, tak práv a právem chráněných zájmů pacienta (umístěného), a důvodem k takovému opatření je [podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů] rovněž to, že pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, přičemž hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Z uvedeného důvodu byl v projednávané věci převzat do zdravotního ústavu také umístěný.
12. Z hlediska právního posouzení věci je s dovolatelem možné souhlasit v tom, že k rozhodnutí o naplnění výše popsaných podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), neboť k tomu musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí, a to jen tehdy, jestliže hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak (srov. též právní názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 556/2022, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 438/2023, popřípadě též v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2667/21). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k dalšímu závěru, podle něhož v době posuzování oprávněnosti zdravotnické detence ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) musí být bezprostředně přítomna hrozba nežádoucího následku, nikoliv však nezbytně také její projevy, neboť by bylo proti smyslu a účelu zákona vyčkávat, až bude pacient v důsledku duševní choroby či pod vlivem omamných prostředků skutečně vykonávat činnost, kterou bezprostředně zasáhne některou ze zákonem chráněných hodnot (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2368/2024).
13. Odvolací soud postupoval - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení - v intencích uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovodil-li odvolací soud, že by mohlo dojít - kdyby umístěný nebyl „omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem právě hospitalizací v odborném zdravotnickém zařízení“ - k „bezprostřednímu ohrožení závažným způsobem jak života a zdraví jeho osoby, tak i okolí“, nešlo o vyjádření toliko „eventuality bezprostřednosti“ a „potencionálního ohrožení“, ale - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení v celém jeho kontextu - o závěr, že tu hrozí bezprostředně nežádoucí následek, byť (zatím) nenastaly také konkrétní projevy takové hrozby. Uvedený závěr je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Protože dovolání podané advokátem Mgr. Martinem Vovsíkem proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu