24 Cdo 556/2022-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci umístěného V. N., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem J. M., advokátem se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Brno, identifikační číslo osoby 00160105, se sídlem v Brně, Húskova 1123/2, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 123 L 345/2021, o dovolání zdravotního ústavu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 44 Co 165/2021-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 44 Co 165/2021-32, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2021, č. j. 123 L 345/2021-13, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 8. 2021, č. j. 123 L 345/2021-13, vyslovil, že převzetí V. N. do zdravotnického zařízení bylo v souladu se zákonnými důvody (výrok I) a že důvody detence trvají podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (výrok II).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že umístěný, který byl původně ve zdravotnickém ústavu hospitalizován na základě svého souhlasu, své okolí nenapadá fyzicky, nýbrž toliko verbálně, a to v kteroukoliv denní a noční dobu, je hyperaktivní, trvá mu zhruba dvě a půl hodiny, než se uloží do postele a pro inadekvátní jednání a tendence umístěného k odchodu ze zdravotního ústavu bylo nutné změnit jeho dobrovolnou hospitalizaci na nedobrovolnou. Soud prvního stupně doplnil, že jiná forma léčby není u umístěného aktuálně možná a že stav nelze stabilizovat jinak než za hospitalizace, odkázal přitom i na názor ošetřující lékařky.
3. Proti tomuto usnesení podal umístěný včasné a přípustné odvolání, v němž namítal jak absenci důvodů pro jeho další držení ve zdravotním ústavu, tak i nepřezkoumatelnost usnesení soudu prvního stupně, jehož odůvodnění považoval za více než kusé.
4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání umístěného v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že převzetí V. N., narozeného XY, do zdravotního ústavu nebylo v souladu se zákonnými důvody (výrok I), nařídil propuštění V. N., narozeného XY, ze zdravotního ústavu (výrok II) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně přezkoumal bez nařízení jednání, vyšel v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která implicitně považoval za úplná, nicméně po jejich opětovném zhodnocení dospěl k odlišným závěrům právním.
Vysvětlil, že podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, pacienta lze bez jeho souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Odvolací soud akcentoval, že soud prvního stupně „ve stručném odůvodnění svého rozhodnutí“ shledal zákonné podmínky nedobrovolné hospitalizace, aniž by z jeho rozhodnutí bylo zřejmé, jakým způsobem umístěný konkrétně ohrožoval sebe či své okolí, navíc bezprostředně a závažným způsobem, když tyto okolnosti nebyly podle náhledu odvolacího soudu zřejmé ani z provedeného dokazování.
Soud prvního stupně se opřel o výpověď umístěného a jeho ošetřující lékařky Š., obecně odkázal na oznámení Psychiatrické nemocnice Brno a lékařskou zprávu z centrálního příjmu, neučinil však podle mínění odvolacího soudu z těchto listinných důkazů žádné konkrétní skutkové závěry, tím méně takové, jež by nasvědčovaly tomu, že umístěný bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Zjištění o výše popsaném způsobu chování umístěného nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit jako natolik závažná, aby odůvodňovala závěr o bezprostředně závažném způsobu ohrožování umístěného nebo jeho okolí, a to i když se přihlédne k obsahu písemností vypracovaných zdravotním ústavem.
Odvolací soud za popsané situace uzavřel, že umístěný má delší dobu zhoršený zdravotní stav, opakovaně porušuje režimová opatření a je neusměrnitelný a opět se začíná finančně ruinovat tím, že si pořizuje spotřební elektroniku, kterou nepotřebuje. Má však náhled na své onemocnění, svoji ošetřující lékařku respektuje, když ji považuje za „rovnocenného soupeře“, a souhlasí se znaleckým vyšetřením pro účely řízení o omezení svéprávnosti. Není tak podle odvolacího soudu zřejmé, v čem by měly být naplněny podmínky nedobrovolné hospitalizace, tj. jakým konkrétním chováním umístěný ohrožoval sebe či okolí do té míry, že by bylo možné učinit spolehlivý závěr o bezprostřednosti a závažnosti ohrožení a proč nelze hrozbu odvrátit jinak.
Obavu ze ztráty příjmů umístněného v případě propuštění ze zařízení, hyperaktivitu umístěného před spaním, tendence k odchodu ze zařízení, jakož i verbální napadání spolupacientů a personálu bez uvedení jeho konkrétní podoby, nelze podle názoru odvolacího soudu vyhodnotit ani v jejich souhrnu za dostatečné důvody pro změnu dobrovolné hospitalizace umístěného na nedobrovolnou.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl zdravotní ústav (dále též jen „dovolatel“) v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti, když odvolací soud ve věci nenařídil k projednání odvolání jednání, u něhož by mohl zdravotní ústav přednést své argumenty a vyjádřit se k dosud provedenému dokazování. Zde se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021, a dalších. Skutková zjištění soudu prvního stupně byla přitom i podle odvolacího soudu neúplná, přesto na jejich základě uvedený soud, a to aniž by je opakoval, či dovolatele vyzval k doplnění tvrzení či označení dalších důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., napadeným usnesením pro dovolatele překvapivě přezkoumávané usnesení soudu prvního stupně změnil. Dovolatel nesouhlasí s tím, že byl zřejmě odvolacím soudem sankcionován za nesplnění povinnosti tvrzení, či povinnosti k již uplatněným tvrzením označit odpovídající důkazy. V poměrech projednávané věci jde však o řízení nesporné, ovládané vyšetřovací zásadou, kde zásadně tíží odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu soud a nikoliv účastníky řízení. Současně se měl odvolací soud podle mínění dovolatele vzepřít i dalším závěrům obsaženým v naposledy citovaném usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo rovněž zdůrazněno, že odvolací soud má aktualizovat zjištění o zdravotním stavu umístěné osoby k okamžiku svého rozhodování, což odvolací soud neučinil. Z těchto důvodů a s podrobnější argumentací proto zdravotní ústav navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jako celek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení jemu.
6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a v zákonem určené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku III usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení; odvolací soud však nepřikročil k částečnému odmítnutí dovolání, neboť nákladový výrok v důsledku své akcesority sdílel osud vzájemně provázaných výroků o věci samé.
10. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu především na vyřešení právní otázky týkající se výkladu procesního práva, a to zda měl odvolací soud k projednání odvolání nařídit jednání či nikoliv. Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel může prostřednictvím dovolání napadnout i řešení dílčí procesní otázky, je-li určující z hlediska výsledku rozhodnutí o věci samé, spojí-li takovou otázku s náležitým vymezením přípustnosti dovolání. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, neboť při řešení otázky, zda mělo být k projednání odvolání obligatorně nařízeno jednání, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
12. K předestřené procesní otázce, jakým způsobem má postupovat odvolací soud, má-li za to, že z dosavadních důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá jiný závěr o tom, zda k nedobrovolnému převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoliv, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li v takovém případě odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí tyto důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, sám zopakovat, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další (k tomu srov. právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021, nebo usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 976/2021). Pokud v rozhodované věci odvolací soud nenařídil k projednání odvolání jednání, odňal tím (přinejmenším) zdravotnímu ústavu právo věc projednat před soudem.
13. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné (jako je tomu i v nyní projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nezjistil, shledal však (ve shodě s argumentací dovolatele), že je tu jiná vada, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení.
14. V řízení o přípustnosti převzetí do zdravotnické péče se rozhoduje o již nastalém omezení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho práv spojený s nedobrovolným omezením osobní svobody. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany jeho procesních práv. Rozhodnutí soudu musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
15. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vzdor požadavkům na něj kladeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje toliko prostou reprodukci výpovědí jak umístěného, tak jeho ošetřující lékařky, které soud prvního stupně nijak nehodnotí, aby následně bez dalšího učinil závěr, že „z provedeného dokazování a zhodnocení provedených důkazů, zejména pak z výpovědi ošetřující lékařky, umístěného a z listinných důkazů obsažených ve spise (oznámení PNB, lékařská zpráva z centrálního příjmu PNB v PNB ze dne 9. 8. 2021 a 12. 8. 2021, výpis ze zdravotní dokumentace nemocnice) dospěl soud k závěru, že umístěný ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe, jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí a hrozbu pro pacienta nelze odvrátit jinak (§ 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb.)“.
16. Soud prvního stupně žádné vlastní hodnocení učiněných zjištění v důvodech svého rozhodnutí neprovedl, odkazoval se sice na listiny obsažené ve spise a označené jako „oznámení PNB, lékařská zpráva z centrálního příjmu PNB v PNB ze dne 9. 8. 2021 a 12. 8. 2021, výpis ze zdravotní dokumentace nemocnice“, avšak bez toho, aby bylo z vydaného usnesení jakkoliv seznatelné, co je obsahem těchto listin, přičemž současně přehlédl, že vyjádření ošetřující lékařky je ve zřejmé kontradikci s postojem umístěného a ani s těmito navzájem protichůdnými zjištěními se nikterak v důvodech svého rozhodnutí nevyrovnal. Nehodnotil přitom podrobněji, natož komplexně s ostatními svými zjištěními, okrajově zmíněná písemná vyjádření zdravotnického zařízení, která, co do jejich obsahu, na škodu věci nijak blíže nekonkretizoval.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě připomenout, že k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou (případně jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak. Zcela kusé odůvodnění usnesení soudu prvního stupně naznačeným hmotněprávním i procesním požadavkům nevyhovuje a nápravu uvedeného pochybení se v napadeném usnesení nepodařilo zjednat ani odvolacímu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019). Přestože byl odvolací soud zřetelně veden snahou o urychlené rozhodnutí ve věci, pak přesto se patří uvést, že je-li odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelné (jako je tomu i v nyní souzené věci), odvolacímu soudu nezbývá, než obligatorně přistoupit k jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. k dalšímu řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).
18. Za nastalé procesní situace, kdy usnesení soudu prvního stupně je zcela nepřezkoumatelné a odvolací soud svým dosavadním postupem navíc odňal účastníkům právo na řádné projednání věci, je předčasné, aby se Nejvyšší soud již v této fázi řízení vymezoval k druhé dovolatelem předestřené a podle něj dosud judikatorně neřešené otázce, zda je odvolací soud v případě přezkumu rozhodnutí o zákonnosti převzetí a přípustnosti dalšího držení ve zdravotnickém zařízení bez souhlasu nemocného povinen provést důkazy za účelem zjištění aktuálního zdravotního stavu umístěného, a to i bez návrhu účastníků řízení.
19. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I když byl umístěný v mezidobí ze zdravotního ústavu již propuštěn, a tudíž odpadl důvod pro vedení řízení (§ 16 z. ř. s.), lze v něm pokračovat za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z. ř. s.
20. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). 22. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že pro jeho rozhodnutí byl rozhodující stav v době vyhlášení napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), přičemž tomu na překážku nebude ani rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 123 L 345/2021-41, jímž bylo řízení o vyslovení přípustnosti „dalšího držení v ústavu zdravotnické péče“ zastaveno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu