24 Cdo 3488/2020-442
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del
Favera, Ph. D., ve věci posuzovaného J. D., narozeného dne XY, bytem XY,
omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného D. B., advokátem se sídlem XY, a H.
L., advokátkou se sídlem XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti J. J.,
narozené dne XY, bytem XY, jako bývalé podpůrkyně, ústavu R. (dříve „o.p.s.“),
se sídlem v XY, IČO XY, a hmotněprávního opatrovníka města Ostrov, se sídlem
městského úřadu v Ostrově, Jáchymovská č. 1, o přezkum svéprávnosti a
opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 P
284/95, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
9. června 2020 č. j. 11 Co 40/2020-401, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
19. listopadu 2019 č. j. 18 P 284/95-333 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 11. 2019 č. j. 18 P
284/95-333 změnil rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 18 P 284/95-215
(kterým posuzovaný nabyl zpět plné svéprávnosti a soud schválil smlouvu o
nápomoci), tak, že z pozice podpůrce posuzovaného odvolal J. J. (výrok I.),
neschválil dohodou o nápomoci uzavřenou dne 13. 5. 2019 mezi posuzovaným a
společností R. (nyní „z.ú.“) (výrok II.), omezil posuzovaného ve svéprávnosti
na dobu tří let tak, že „není způsobilý nakládat s majetkem a s finančními
prostředky v hodnotě přesahující částku 500 Kč týdně, smluvně a majetkově se
zavazovat, měnit stávající právní vztahy, není schopen darovat a přijímat dar
vyjma daru nepřesahujícího částku 500,- Kč, není schopen pořizovat pro případ
smrti, není schopen rozhodovat o svém zdravotní stavu a o zásahu do své tělesné
a duševní integrity, není schopen uzavírat smlouvy o poskytování sociálních
služeb a podávat žádosti o přiznání dávek státní sociální podpory, není schopen
jednat ve věci osvojení dítěte, uzavření manželství, dědictví, rodinného práva,
není schopen volit a být volen“ (výrok III.); současně soud jmenoval
opatrovníkem posuzovaného město Ostrov, který „je povinen a oprávněn za
posuzovaného jednat v záležitostech, v nichž je omezen ve svéprávnosti s
výjimkou záležitostí, u nichž zákon zastoupení vylučuje“ (výrok IV. a V.), a to
zejména v oblastech vymezených ve výrocích VI. a VII., a rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu (výrok IX. a X.). Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že u posuzovaného „jsou zcela jasně dány podmínky pro omezení svéprávnosti“. Posuzovaný trpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, a to středně těžkou
mentální retardací, s podstatně sníženými rozpoznávacími a ovládacími
schopnostmi, které odpovídají mentální úrovni 8 letého podprůměrného dítěte;
tento stav je trvalý, rozvíjející se od časného dětství a není ovlivnitelný
léčebnými metodami. Podle názoru soudu stav posuzovaného „současně neumožňuje
mírnější opatření – schválení smlouvy o nápomoci, neboť posuzovaný není schopen
pochopit, v čem spočívá podstata smlouvy o nápomoci a jaký je způsob jejího
využití“. Obtíže posuzovaného v duševní sféře jsou natolik zásadní, že se již
„nejedná o obtíže, ale neschopnost posuzovaného (podporovaného) v dané věci
právně jednat“. Tento stav je řešitelný pouze omezením svéprávnosti, neboť „v
případě schválení smlouvy o nápomoci by podpůrce nebyl podpůrcem, ale osobou,
která prostřednictvím podporovaného prosazuje svoji vlastní vůli ohledně
vyřešení záležitosti podporovaného, což je charakteristické pro opatrovníka,
nikoliv pro podpůrce“. Tvrzení dosavadní podpůrkyně, že posuzovaný „je typickým
příkladem pozitivní inkluze nápomoci, neboť je schopen správně vyhodnocovat,
kdy má o nápomoc požádat“, v řízení prokázáno nebylo. Rovněž soudem ustanovený
znalec mírnější formu zásahu do svéprávnosti posuzovaného vyloučil.
Podle
mínění soudu prvního stupně „bez omezení svéprávnosti by si posuzovaný mohl
způsobit závažnou újmu pro svou důvěřivost, ovlivnitelnost a snadnou
zneužitelnost, neorientovanost v sociálních vztazích a finanční důvěřivost“. Omezení svéprávnosti je tak „v souladu s nejlepším zájmem posuzovaného, kdy
současně dle závěru soudu nedojde k žádné zásadní změně v životě posuzovaného“. K odvolání posuzovaného a společnosti R.. (nyní „z.ú.“) Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 9. 6. 2020 č. j. 11 Co 40/2020-401 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I., II., IV. až X., ve výroku III. změnil tento
rozsudek tak, že omezil svéprávnost posuzovaného na dobu pěti let a upravil
rozsah jejího omezení tak, že posuzovaný „není způsobilý činit právní jednání a
nakládat s majetkem a s finančními prostředky v částce či hodnotě přesahující
500 Kč týdně, není způsobilý pořizovat pro případ smrti, rozhodovat o svém
zdravotní stavu a o zásahu do své tělesné a duševní integrity, uzavírat smlouvy
o poskytování sociálních služeb a podávat žádosti o přiznání dávek státní
sociální podpory, jednat ve věci osvojení dítěte, dědictví a vykonávat právo
volit a být volen“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud akcentoval, že od roku 1987 až do
právní moci rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 12. 2015 č. j. 18 P
284/95-215 byl posuzovaný zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům podle
předešlé právní úpravy. Citovaným rozsudkem však soud navrátil posuzovanému
plnou svéprávnost a schválil smlouvu o nápomoci, ačkoli podle závěrů znaleckého
posudku MUDr. Jiřího Bartoše ze dne 17. 9. 2015 byl posuzovaný mimo jiné sice
schopen pochopit smysl a účel uzavření smlouvy o poskytování sociálních služeb
(a jiných smluv), nebyl však schopen porozumět jejímu textu, technickým a
právním náležitostem, a znalec současně dospěl k závěru, že v případě
posuzovaného nepostačí mírnější či méně omezující opatření než omezení
svéprávnosti. Podle následného znaleckého posudku MUDr. Vladislava Zelenky ze
dne 23. 9. 2019, vypracovaného pro účely tohoto řízení, a výpovědi tohoto
znalce však posuzovaný „není schopen adekvátně a kriticky vyhodnotit účel a
důsledky uzavření jakkoli smlouvy“, přičemž „rozsah omezení posuzovaného
prakticky vylučuje reálnou možnost zastoupení podpůrcem, neboť posuzovaný není
sám schopen rady sdělované mu podpůrcem vyhodnocovat, a to ani po odborném
výkladu“. Z projevu posuzovaného a jeho vlastního popisu každodenních činností
a každodenního života pak podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že „k
orientaci ve vnějším světě potřebuje asistenci téměř ve všech záležitostech“,
dosavadní podpůrkyně a spolu s ní další zaměstnanci společnosti R. (nyní
„z.ú.“) „za něj v podstatě právně jednají s tím, že posuzovaný k těmto právním
jednáním připojuje svůj podpis, který má naučený, neboť psát neumí (stejně jako
neumí část a chápat význam jednotlivých slov)“; podpůrci tedy „de facto
vykonávají v plné míře funkci opatrovníka člověka omezeného ve svéprávnosti“.
Vzhledem k tomu, že posuzovaný „není schopen vážně projevit vůli k uzavření
smlouvy o nápomoci, není schopen pochopit její smysl a význam“, přisvědčil
odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že v daném případě „není možné
využít jiného, mírnějšího a méně omezujícího opatření, které by k ochraně zájmů
posuzovaného postačovalo“, a že „v nejlepším zájmu posuzovaného je využití
institutu omezení svéprávnosti se současným jmenováním opatrovníka“. Odvolací
soud se ztotožnil i s rozsahem omezení svéprávnosti, jak jej vymezil soud
prvního stupně, vyjma oblasti uzavření manželství. Zde je třeba podle názoru
odvolacího soudu přihlédnout k faktickému stavu, kdy posuzovaný udržuje
dlouholetou známost s partnerkou Z. S. (rovněž omezenou ve svéprávnosti), s níž
od ledna 2017 žije ve společné domácnosti, chovají k sobě vzájemnou úctu,
pomáhají si a mají se rádi. Z vyjádření posuzovaného současně vyplynulo, že
jeho největším přáním je, aby mohl mít „se Z. svatbu“, což je v podstatě jediný
důvod, proč „chce být svéprávný“. Podle mínění odvolacího soudu „není na místě bránit legalizaci tohoto
faktického stavu, který je dlouhodobý a zjevně trvalý“, a uzavření manželství
dopomůže posuzovanému k dosažení „sociálního klidu“ a je tak plně v jeho zájmu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (prostřednictví
zvoleného advokáta) dovolání. Namítal, že odvolací soud posoudil podmínky pro
omezení svéprávnosti posuzovaného i rozsah tohoto omezení v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu i ústavního soudu. Zdůraznil, že přistoupením
České republiky k Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením spolu s
přijetím nového občanského zákoníku se změnil náhled na osoby se zdravotním
postižením v tom smyslu, že je třeba je vnímat jako jedinečné autonomní
bytosti, které se mohou účastnit života společnosti, pokud je jim poskytnuta
adekvátní podpora a pomoc. Rozsudek odvolacího soudu je v tomto smyslu vůči
dovolateli diskriminační a je v rozporu s čl. 5,12,13,14,23,25 a 29 citované
úmluvy, jestliže zakazuje dovolateli volit a být volen, omezuje jej v dispozici
s majetkem, zakazuje mu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb a
žádat o sociální dávky. Odvolací soud se podle názoru dovolatele dostatečně
nevypořádal se všemi zájmy posuzovaného, např. zájmem na zachování fungujícího
uspořádání, se zájmem na stabilitě a dostupnosti pomáhajících osob nebo s
diskomfortem spojeným cestováním k opatrovníkovi a s ponižující nutností žádat
o souhlas s téměř každou majetkovou dispozicí (namísto možnosti právní jednání
pouze konzultovat s podpůrkyní). Soudy při komunikaci s posuzovaným nevzaly v
potaz odlišnosti dovolatele související s jeho zdravotním postižením a
dlouhodobým pobytem v ústavu (že špatně slyší, má pomalejší reakce, jednání u
soudu jsou pro něj stresující), pro které nelze usuzovat na jeho dovednosti a
schopnosti z dotazů na odborné pojmy nebo početní úkoly v situaci, kdy je
zřejmé, že je dobře neslyšel. Soudy nevzaly v úvahu informace od podpůrkyně, že
posuzovaný je zvyklý komunikovat za použití speciálních prostředků a pomůcek
(např.
obrázků nebo převedení smlouvy do formy „snadného čtení“), a navržené
místní šetření tak, aby bylo možné posoudit schopnost dovolatele jednat v
běžných situacích, bez odůvodnění zamítly. Tím, že soudy v rámci zhlédnutí
posuzovaného neumožnily ukázku činnosti podpůrkyně v praxi, „fakticky popřely
jádro institutu nápomoci při rozhodování tam, kde duševní porucha působí
potíže“. Dále odvolací soud opominul, že podle konstantní judikatury dovolacího
soudu skutečnost, že posuzovaný trpí duševní poruchou, není důvodem pro omezení
svéprávnosti posuzovaného, není-li konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje
plná svéprávnost posuzovaného. V této souvislosti není podle mínění dovolatele
zřejmé, jak odvolací soud hodnotil skutečnost, že od roku 2015, kdy byla
dovolateli navrácena plná svéprávnost, byla dohoda o svépomoci bez problémů
naplňována a „za cca 5 let realizace této smlouvy nedošlo ke vzniku žádné újmy
dovolateli, ani nenastala situace, která by na reálnou hrozbu závažné újmy
poukazovala“. Kromě toho není z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, zda a
jaké alternativy (kromě navrhované smlouvy o nápomoci) byly k širokému omezení
svéprávnosti zvažovány. Dovolatel rovněž vytkl soudům, že primárně vycházely ze
znaleckého posudku MUDr. Vladislava Zelenky z roku 2019 a nekriticky přijaly
řadu jeho závěrů, aniž by provedly jiné navrhované důkazy (např. místní
šetření, individuální plány nebo dokumentaci ke kontrolním mechanismům
nastaveným u navrhovaného podpůrce). Přitom poukázal na skutečnost, že podle
znaleckých posudků vypracovaných v letech 2015 a 2019 byl duševní stav
dovolatele setrvalý, nedošlo k žádnému zhoršení jeho duševního stavu, ani soudy
jakoukoli změnu okolností ve svých rozhodnutích netvrdí. Přesto však soudy
dospěly k jiným závěrům než v roce 2015, aniž náležitě odůvodnily, proč nyní
nebylo možné schválit smlouvu o nápomoci, proč bylo nutné omezit dovolatelovu
svéprávnost takřka v plném rozsahu a proč nebyly vzaty v potaz skutečnosti
odporující znaleckému posudku. S ohledem na uvedené posuzovaný navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Procesní opatrovnice posuzovaného navrhla, aby dovolání posuzovaného bylo jako
zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť podle jejího názoru k
žádnému neoprávněnému zásahu do práv posuzovaného ani k odchýlení od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v daném případě nedošlo. Soudy nerozhodovaly
pouze na základě znaleckého posudku a výslechu znalce, ale velmi pečlivě
zkoumaly stanovisko samotného posuzovaného, provedly s ním osobní pohovor
odpovídajícím způsobem a za přítomnosti jeho dřívější podpůrkyně, které
posuzovaný důvěřuje. Dřívější podpůrkyně sice za léta spolupráce s posuzovaným
pro něj nalezla vhodnější způsob komunikace, tato s ním však není 24 hodin
denně, a v době její nepřítomnosti posuzovaný zůstává bez dohledu a ochrany. Je
snadno ovlivnitelný a je možné jej snadno zneužít.
Je tedy štěstím, že dosud
byl a je obklopen lidmi, kteří jeho situace nikterak nezneužili a snaží se mu
pomáhat, avšak „je nutno uvést, že tyto osoby prakticky (paní J. a pracovníci
o.p.s.) suplovaly činnosti a úkony trvalého opatrovníka“. Kdyby posuzovaný
„narazil na někoho nepoctivého“, pak by mu v případě zachování jeho plné
svéprávnosti mohla být způsobena značná újma, ať již na jeho právech či
majetku. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek (předpokladů) může soud
rozhodnout o omezení svéprávnosti posuzovaného, jemuž byla předešlým
rozhodnutím soudu navrácena plná svéprávnost a schválena smlouva o nápomoci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud
České republiky k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 60 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) změní-li se okolnosti, soud své
rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i
bez návrhu. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o.z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v
zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho
práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah
i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle ustanovení § 55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy,
hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům
mírnější a méně omezující opatření. Podle ustanovení § 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.) má-li soud za to, že vzhledem k
zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v
průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení
zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k
právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na
rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení
svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana
poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení
svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka.
Rozhoduje-li soud o omezení
svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované
osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí
pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí
být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba
trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti,
resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv
(práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně
uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti)
osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími
prostředky (srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2865/2012 nebo za současné právní úpravy
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a ze dne
25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Ke každému případu je nutno přistoupit
individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je proto
potřeba zejména zjistit, kde, s kým člověk žije, jaký je jeho denní režim,
které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se
tyto obtíže projevují. Dále do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se
dostává, zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří,
jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve
tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení
svéprávnosti. Je mimo pochybnost, že důvodem pro změnu nebo zrušení původního rozhodnutí
soudu ve věci svéprávnosti člověka může být nejen změna zdravotního (duševního)
stavu posuzovaného člověka, a to jak v pozitivním smyslu (kdy mu zlepšení
zdravotního stavu umožňuje právně jednat ve větším rozsahu), tak v negativním
smyslu (kdy mu zhoršení zdravotního stavu naopak znemožňuje - buď částečně nebo
zcela - právně jednat v dosavadním rozsahu), ale i změna v jeho sociální nebo
jiné situaci, např. že již existuje (nebo naopak již není k dispozici) osoba,
která je schopna zabezpečit jeho běžné potřeby, a nadále není důvod (anebo
naopak již je důvod) očekávat, že by sám člověk mohl vstupovat do zásadního
právního jednání se třetími osobami nad rámec záležitostí každodenního života,
ani není důvod (anebo naopak již je důvod) k obavám, že bez omezení
svéprávnosti by posuzovanému v určitých životních situacích hrozila závažná
újma. Na rozdíl od podmínek změny rozhodnutí v případech uvedených v ustanovení
§ 163 odst. 1 o.s.ř., v nichž se vyžaduje podstatná změna okolností, postačuje
v těchto případech i méně výrazná (prostá) změna okolností, může-li odůvodnit
změnu v rozsahu omezení svéprávnosti (srov. obdobně stanovisko býv. Nejvyššího
soudu ze dne 18. 11. 1977 sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979).
Z uvedeného vyplývá, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k
právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či
rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které
byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů
posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení
svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného
člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních
životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho
zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím
opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí
zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené
svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen
hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení
svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak
zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr
může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude
soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech
posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské
společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky
apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech
bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska
zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného,
nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně
významným okolnostem, které vypovídají o dosavadním způsobu života posuzovaného
člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive ke
všem okolnostem, které mohou přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a
méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1287/2017). V projednávané věci odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 11. 2019 č. j. 18 P 284/95-333,
jímž soud prvního stupně změnil rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 18 P 284/95-2015 (kterým byla posuzovanému navrácena plná svéprávnost a byla
schválena smlouva o nápomoci), tak, že z pozice podpůrce posuzovaného odvolal
J. J., neschválil dohodou o nápomoci uzavřenou dne 13. 5. 2019 mezi posuzovaným
a společností R.
(nyní „z.ú.“) a zásadním způsobem omezil posuzovaného ve
svéprávnosti tak, že posuzovaný není způsobilý činit právní jednání v
konkrétních oblastech vymezených ve výroku rozsudku, a současně posuzovanému
jmenoval hmotněprávního (veřejného) opatrovníka; odvolací soud omezil
svéprávnost posuzovaného na pět let a rozsah omezení, jak byl vyjádřen v
rozsudku soudu prvního stupně, vesměs ponechal, toliko za účelem lepší
srozumitelnosti dotčený výrok přeformuloval a ponechal posuzovanému způsobilost
jednat v oblasti uzavření manželství. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku akcentoval, že rozsudkem
Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 1. 1987 č. j. 7 Nc 592/86-15 byl
posuzovaný (ve věku 19 let) zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům podle
předchozí právní úpravy; důvodem byla skutečnost, že trpí dušení poruchou
trvalého rázu, pro kterou není schopen činit žádné právní úkony. Posuzovaný byl
od svých 13 let věku umístěn v Ústavu sociální péče pro mentálně postižené v
Radošově (od roku 2007 Domov pro osoby se zdravotním postižením v Radošově),
byl zbaven školní docházky a jeho opatrovnicí byla matka. Poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, byl podle ustanovení § 3033 o.z. proveden přezkum svéprávnosti posuzovaného a rozsudkem Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 9. 12. 2015 č. j. 18 P 284/95-215 byla posuzovanému
navrácena plná svéprávnost a současně byla schválena smlouva o nápomoci
uzavřená mezi posuzovaným a J. J., zaměstnankyní společnosti R. (nyní „z.ú.“). Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom vyznívá kritika tohoto rozhodnutí soudu
z roku 2015, jestliže odvolací soud zdůrazňuje, že soud o navrácení
svéprávnosti posuzovanému, který trpí trvalou duševní poruchou (středně těžkou
mentální retardací), rozhodl přesto, že znalec měl opačný názor. Nelze však
přehlédnout, že soud v předešlém řízení postupoval v souladu s výše uvedenými
závěry soudní judikatury, jestliže nefavorizoval toliko výsledky znaleckého
posudku a vyjádření znalce, ale přihlížel ke všem právně významným okolnostem,
které zevrubně vypovídaly o tehdejších osobních poměrech posuzovaného. Soud
prvního stupně důvodně akcentoval, že posuzovaný „již pátým rokem“ (od
1.10.2010) bydlí sám s kamarádem L. v nájemním bytě, že v běžných záležitostech
se zcela bez problémů orientuje (soud „vzal za prokázané, že byť pro komunikaci
s posuzovaným je třeba zvolit vhodný způsob dorozumívání, je možné mu porozumět
a zjistit tak jeho názor“), že „již třetím rokem“ je zaměstnán na pile, kde
uklízí (s pracovní dobou od pondělí do pátku od 8 do 11 hodin), do práce jezdí
sám autobusem, že se složitějším právním jednáním mu - především z důvodu
snížené schopnosti dorozumět se - již roky pomáhá asistenční služba, kterou
zajišťují zaměstnanci (zejména tehdy navrhovaná a následně soudem schválená
podpůrkyně J. J.) společnosti R.
(nyní „z.ú“, dříve „R.“), a že za pomoci této
asistenční služby se posuzovaný „naučil velice dobře hospodařit s penězi, byť
jeho finanční a početní gramotnost není na příliš vysoké úrovni; mají
propracovaný systém, kdy posuzovaný přesně ví, jakou částku, za co a v jakém
období může utratit, povinné platby jsou hrazeny z jeho účtu u peněžního
ústavu“. Všechny výše uvedené okolnosti pak ve svém souhrnu vedly soud k
přijetí mírnějších a méně omezujících opatření (schválení smlouvy o nápomoci),
než je omezení svéprávnosti posuzovaného. Jak bylo uvedeno výše, úsudek soudu o tom, zda u posuzovaného člověka došlo ve
smyslu ustanovení § 60 o.z. k právně relevantní změně okolností, jež by mohla
vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, musí být
založen na porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé
rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného. Podkladem pro rozhodnutí
soudů obou stupňů v tomto řízení byly – mimo jiné – závěry obsažené ve
znaleckém posudku MUDr. Vladislava Zelenky ze dne 23. 9. 2019, z nichž je
patrné, že zdravotní (duševní) stav posuzovaného se od posledního rozhodnutí
soudu, jímž mu navrácena plná svéprávnost a byla schválena smlouva o nápomoci,
nezměnil; posuzovaný nadále trpí duševní chorobou (středně těžkou mentální
retardací), která je trvalého charakteru, neovlivnitelná léčebnými metodami,
očekávat zlepšení nelze, rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou u posuzovaného
podstatnou měrou snížené a odpovídají mentální úrovni osmiletého podprůměrného
dítěte. Za tohoto stavu tedy bylo třeba, aby zde v mezidobí od posledního
rozhodnutí soudu (nově) nastaly jiné okolnosti, než změna zdravotního
(duševního) stavu posuzovaného, které by mohly odůvodnit tak zásadní zásah do
plné svéprávnosti posuzovaného, k níž dospěl odvolací soud v napadeném
rozsudku. Z obsahu spisu se ovšem podává, že ani okolnosti (osobní poměry
posuzovaného), na nichž bylo založeno předešlé rozhodnutí soudu, se v zásadě
nezměnily, resp. nevyšlo najevo, že by se v určitém směru osobní poměry
posuzovaného změnily. Posuzovaný nadále bydlí v nájemním bytě 2+1 v XY (v
současné době s přítelkyní Z. S., rovněž omezenou ve svéprávnosti, ale v menším
rozsahu), kde je mu za finanční úhradu ve stále stejném rozsahu poskytována
osobní asistenční (terénní) služba „Podpora samostatného bydlení“, kterou
zajišťují zaměstnanci (včetně bývalé podpůrkyně J. J.) ústavu R. (dříve „o.p.s“
a „R.“). Posuzovaný je zaměstnán a za pomoci asistenční služby hospodaří
obdobným způsobem a s obdobnými finančními částkami jako dříve. Má založen svůj
účet, kam mu měsíčně přichází invalidní důchod 11.000 Kč, příspěvek na péči
4.400 Kč a mzda 6.000 Kč, a je z něj pravidelně měsíčně placen nájem 2.400 Kč,
úhrada za asistenční službu cca 4.000 Kč, energie 500 Kč, kabelová televize 300
Kč, stavební spoření 1.800 Kč a penzijní připojištění 1.000 Kč; zůstatek na
účtu v době rozhodování soudu prvního stupně byl cca 400.000 Kč.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, od posledního
rozhodování o svéprávnosti posuzovaného se však změnil náhled soudů na
schopnost posuzovaného pochopit smysl a účel smlouvy o nápomoci a na bezpečnost
způsobu hospodaření s finančními prostředky posuzovaného za pomoci asistenta,
případně podpůrce, ke kterému byla učiněna následující skutková zjištění:
„Posuzovaný na počátku každého měsíce vybere za pomoci asistenta z bankomatu
částku 7.000 Kč, tato částka je následně rozdělena do obálek v domácnosti;
jinak posuzovaný chodí sám nakupovat stravu a tekutiny, u většího nákupu nad
1.000 Kč asistuje asistent. Posuzovaný není schopen výběru z bankomatu a není
schopen zkontrolovat, jaká finanční částka byla z bankomatu vybrána. Aktuální
PIN k platební kartě posuzovaného znají 4 lidé, denní limit na kartě je 5 000
Kč“. V této souvislosti soudy přihlédly i k vyjádření znalce MUDr. Vladislava
Zelenky, podle kterého posuzovaný není schopen adekvátně a kriticky vyhodnotit
účel a důsledky uzavření jakékoli smlouvy, že rozsah omezení posuzovaného
prakticky vylučuje reálnou možnost zastoupení podpůrcem, a že v případě
hospodaření s finančními prostředky „je zde reálné riziko zneužití ze strany
dalších osob“. Na rozdíl od předešlého znaleckého posudku z roku 2015 shledal
jmenovaný znalec, při nezměněném zdravotním stavu posuzovaného, některé
schopnosti posuzovaného právně jednat omezenější (zejména v oblasti uzavírání
smluv a volebního práva); soudy však nebyl náležitě veden k tomu, aby se k
těmto odlišnostem dostatečně vyjádřil. Podle názoru dovolacího soudu lze za dané situace chápat pochybnosti soudů o
schopnosti posuzovaného pochopit smysl a účel smlouvy o nápomoci a lze chápat i
jejich obavy ohledně zabezpečení řádného způsobu hospodaření s finančními
prostředky. Soudy jistě věnovali danému případu (individualitě posuzovaného)
důkladnou pozornost, ovšem jak bylo zmíněno výše, omezení svéprávnosti musí být
v zájmu posuzovaného a musí zde být skutečná (nikoli pouze hypotetická) hrozba
závažné újmy v konkrétních životních situacích, které u posuzovaného přicházejí
v úvahu. V daném případě nelze přehlédnout, že právní prostředí, ve kterém
posuzovaný žije, je stabilní a doposud bylo dlouhodobě zajištěno smlouvou o
nápomoci spolu s asistenční službou, aniž by bylo nutné, aby zájmy posuzovaného
byly průběžně upravovány skrze jednání hmotněprávního opatrovníka. V průběhu
řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že
tento právní stav je (nebo někdy v minulosti byl) zneužíván na úkor
posuzovaného, resp. že by byly zneužívány jeho finanční prostředky. Pochyby
soudů v tomto směru přitom mohly být rozptýleny provedením důkazů (individuální
plány realizované s posuzovaným), které navrhoval poskytovatel asistenční
služby (a nově navržený podpůrce) R.. (nyní „z.ú“), z nichž podle jeho
vyjádření mělo být „zřejmé, jaká forma nápomoci je posuzovanému poskytována,
jak se hospodaří s jeho penězi a jaké jsou kontrolní mechanismy ve
společnosti“.
Stejně tak k náležitému zmapování dosavadní situace mohlo přispět
i místní šetření navržené zástupcem posuzovaného. Zde totiž soud musí mít na
paměti, že „zhlédnutí“ posuzovaného člověka, bez něhož nelze rozhodnout o
omezení svéprávnosti (srov. § 55 odst. 1 o.z.), se podle okolností konkrétního
případu nemá omezit jen na výslech nebo na zjištění názoru člověka v jednací
síni, v níž není možné pozorovat, jak člověk zvládá běžné životní úkony. Zhlédnutí se může uskutečnit i mimo budovu zcela neformálním způsobem v
prostředí, v němž se člověk běžně pohybuje. Současně je třeba zdůraznit, že
způsob komunikace by soudce měl přizpůsobit smyslovým a rozumovým schopnostem
posuzovaného a měl by respektovat jakýkoli prostředek dorozumění, který je
přiměřený možnostem posuzovaného, a zároveň je reálně uskutečnitelný (srov. §
56 odst. 2 o.z.). Zjištěné skutečnosti pak mohou přispět k tomu, aby soudy
náležitě vysvětlily, v jakých konkrétních životních situacích posuzovanému (bez
omezení svéprávnosti) vskutku hrozí závažná újma a zda nepostačí v jeho zájmu
přikročit k mírnějším a méně omezujícím opatřením. Vzhledem k tomu, že si soudy
obou stupňů pro své rozhodnutí neopatřily, ve shora naznačeném směru, všechny
potřebné poznatky a podklady, neobstojí prozatím jejich závěr, že oproti
předešlému stavu, kdy byla posuzovanému navrácena plná svéprávnost a byla
schválena smlouva o nápomoci, je nyní omezení svéprávnosti „v souladu s
nejlepším zájmem posuzovaného“. Pro případ, že by i po doplnění řízení přesto soudům nezbylo, než svéprávnost
posuzovaného omezit, dovolací soud upozorňuje, že stanovení peněžního limitu, v
rámci něhož může posuzovaný v oblasti majetkoprávních vztahů samostatně právně
jednat, je třeba učinit se zřetelem k subjektivnímu hledisku vyjadřujícímu
majetkové poměry posuzovaného, zejména existenci disponibilních peněžních
prostředků, aby posuzovaný stanovením nepřiměřeně nízkého limitu nebyl v
rozporu s ustanovením § 67 o.z. omezen i v běžných záležitostech každodenního
života. V tomto směru pak může být pro soudy vodítkem i to, s jakými částkami
posuzovaný doposud, byť za pomoci podpůrce, příp. osobního asistenta,
disponoval (týdně, měsíčně nebo v jiném časovém období), ukáže-li se tato
zavedená praxe jako účelná a odpovídající běžným potřebám každodenního života
posuzovaného. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu