24 Cdo 349/2024-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá č. 1051/53, proti žalovaným 1) J. P. a 2) L. M., zastoupeným Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční č. 123/17, o určení vlastnictví k pozemku, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 69/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. června 2023, č. j. 30 Co 284/2022-347, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 4 295,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hraška, advokáta se sídlem v Liberci, Revoluční č. 123/17.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 5. 2022, č. j. 10 C 69/2007-319, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se žalobce domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2017, č. j. 83 Co 215/2017-170, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 6. 2017, č. j. 10 C 69/2007-141, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 32 997 Kč k rukám právního zástupce žalobce (pozn.: správně žalovaných). Měl za to, že podle „rozsáhlého popisu postupu soudu ohledně námitek podjatosti“ je hlavním důvodem žaloby, že u soudu prvního stupně rozhodoval ve věci samé vyloučený soudce JUDr. Vlach a u odvolacího soudu vyloučená soudkyně Mgr. Vogelová [důvod podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Žalobu zamítl z důvodu uplynutí lhůty pro její podání ohledně zmatečnostních důvodů dle § 229 odst. 1 písm. e) a též f) o. s. ř. (nesprávně obsazený soud) a z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního ohledně důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (rozhodnutí v neprospěch žalobce v důsledku trestného činu soudce). Dodal, že pro posouzení důvodnosti žaloby bylo rozhodné, zda byla podána včas, a protože soud uzavřel, že nebyla, bylo nadbytečné provádět další dokazování navrhované žalobcem a nezbylo, než žalobu zamítnout.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) rozhodnutím označeným v záhlaví usnesení soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou se žalobce domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 1. 6. 2017, č. j. 10 C 69/2007-141 (výrok I.); dále odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Shrnul, že ohledně důvodů, pro něž byla namítána zmatečnost shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 6. 2017, dospěl soud prvního stupně ke správným závěrům, avšak že ve zbývající části, jíž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2017, napadené usnesení v odvolacím řízení neobstálo, neboť závěry soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro pozdní uplatnění vymezené zmatečnostní vady nejsou správné. V dalším řízení se proto soud prvního stupně bude věcně zabývat otázkou, zda žalobcem namítané skutečnosti (vztahující se k účasti Mgr. Vogelové při projednávání věci v odvolacím řízení) jsou podloženy a zda na jejich základě lze učinit závěr o existenci tvrzené zmatečnostní vady.
3. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že „přípustnost dovolání je dovozována z § 237 občanského soudního řádu“. Dovolatel pouze obecně uvádí, že se „odvolací soud řádně nevypořádal se všemi jeho namítanými argumenty“ a že „samotné právní závěry odvolacího soudu jsou vůči sobě v rozporu“, což „vede k zásadní vadě napadeného rozhodnutí“ a čímž se podle názoru žalobce „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a proto se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) a vrácení věci k dalšímu řízení.
4. Žalovaní se k dovolání žalobce vyjádřili a navrhli, aby bylo odmítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
6. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
7. Dovolání žalobce obsahuje (pouze) odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., vyjma doslovné citace znění tohoto ustanovení v něm není žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat.
8. Nadto, přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká „nesprávné právní posouzení věci“, uplatňuje dovolacími námitkami jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. [vznáší výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména, že „mu nebylo sděleno, z jakých důvodů byla věc JUDr. Vlachovi odebrána, resp. proč došlo k odnětí zákonného soudce žalobci a přidělení jinému soudci nebylo žalobci sděleno“, že „ze spisového materiálu ani z rozvrhu práce není zjistitelné, proč k výměně soudce došlo“, že „v rozhodném období nebyl soudce Vlach nemocen, nebyl na stáži či jinak dlouhodobě nepřítomen, resp. průběžně v jiných věcech nařizoval jednání a vedení soudu mu průběžně dle rozvrhu práce přidělovalo došlé nápady“, a dále vytýká soudům (i odvolacímu soudu), že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, když namítá, že „nebylo dle (původního) závěru odvolacího soudu už na začátku řízení ani pro soud postaveno najisto, jakého zmatečnostního důvodu se žalobce domáhá, resp. byl soudem prvního stupně mylně chápán, v důsledku čehož byl následně chybně vyzván k odstranění vad svého podání, a nemohl tak zavčasu zhojit, a to ještě ve lhůtě pro podání žaloby, případné soudem shledané vady svého podání, či doplnit nové důvody zmatečnosti s ohledem na (nesprávnou) výzvu soudu“, a na základě těchto námitek dovozuje odlišné skutkové závěry, že „se JUDr.
Vlach v rozporu s rozvrhem práce chopil věci 7 C 32/2008 (dle tehdy platného rozvrhu práce měl rozhodovat jiný soudce), aby odstranil důvod přerušení řízení 10 C 69/2007“, a vlastní právní názor na věc, že žaloba je dostatečně určitá na to, aby její důvody bylo možné podřadit pod některý ze zákonem stanovených důvodů], a v dovolacím řízení nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
9. Obdobně ani dovolací námitka, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Žalobce sice odkazuje (nikoliv však přiléhavě) na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce důvodnosti vyloučení soudce z projednání věci a rozhodnutí věci podle § 14 a násl. o. s. ř. (zejména na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, 29 NSCR 26/2012, 21 Cdo 2504/2015 a 25 Cdo 4852/2016), nicméně v poměrech projednávané věci, kdy byla žaloba zamítnuta pro pozdní uplatnění vymezené zmatečnostní vady, nenastiňuje ani žádnou právní otázku, jež by splňovala předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř. Na tuto okolnost nakonec upozornili i žalovaní ve vyjádření k dovolání, pokud uvedli, že dovolání žalobce „neobsahuje jakoukoliv judikaturu, s níž by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu“.
10. Pro úplnost, dovolací soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil.
Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu (dovolacího soudu) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Uvedené platí i v případě žalobce v posuzované věci, spatřuje-li v „postupu shora označených soudů a jejich rozhodnutí porušení jeho ústavně zaručených práv, a to především práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl.
36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Ústavy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Důvodná nemůže být tato jeho námitka ani proto, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pro úplnost, snáší-li pak žalobce na podporu své argumentace přesto konkrétní nálezy Ústavního soudu a klade-li v nich důraz zejména na „nestrannost a nezaujatost soudce jako jeden z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování“, nezbytnost „zhodnocení, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o nestrannosti soudce“ nebo nedostatečnost toho, že „se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci“, zjevně netvrdí žádné relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo možné učinit závěr o tom, že v posuzované věci bylo postupováno v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; na uvedeném závěru nic nemění to, že je sám žalobce přesvědčen o opaku.
11. Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu