U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně D. T. zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým,
advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 608/23, proti žalované DONEX PRAHA - CZ
s. r. o. se sídlem v Karlových Varech - Doubí, Komenského č. 131/10, IČO
25659995, zastoupené Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem v Sokolově,
Slovenská č. 2136, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance
Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší
účastnice na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, o žalobě pro
zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne
27. dubna 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 1. února 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, a na obnovu řízení
vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení
vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 413/2011, vedené u
Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2015, č. j. 12 Co
277/2014-536, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336,
změnil (v důsledku změny žaloby, kterou připustil) k odvolání žalobkyně
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 C
174/2007-244, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částky 7.177,- Kč, 153.324,- Kč, 337.786,- Kč, 58.260,- Kč, 72.600,-
Kč, 14.520,- Kč, 20.143,- Kč, 42.102,- Kč, 20.403,- Kč a 30.710,- Kč za
jednotlivá období a s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, a zároveň
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 294.920,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 84.749,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Pavla Rybáře, a že ve vztahu mezi
žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení. Odvolací soud především nepřisvědčil námitce žalobkyně, že
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce JUDr. Milan
Tatár, jelikož ten výslovně uvedl, že „k účastníkům ani k věci nemá žádný
vztah, neudržuje bližší kontakty se zástupcem žalovaného“; pokud žalobkyně
tvrdila, že protokol o jednání ze dne 27. 4. 2011 byl nesprávně vyhotoven,
poukázal odvolací soud na to, že při tomto jednání byla žalobkyně přítomna, že
žádnou námitkou proti protokolu nevznesla, a že její tvrzení o tom, že předseda
senátu dodatečně protokol upravil v rozporu s výpovědí svědkyně K., nemá oporu
ve spise; případný zájem soudce JUDr. Tatára o výsledek jednání u odvolacího
soudu, považoval „pouze za profesní“. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že „se žalobkyni nepodařilo prokázat, že 13.
6. 2005 utrpěla u žalované při plnění pracovních úkonů pracovní úraz, že
poškození na zdraví způsobené tvrzeným pádem je v příčinné souvislosti s
úrazem, a že tedy žalovaná odpovídá za uplatněné nároky“.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2012, č.
j. 12 Co 413/2011-336, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.
srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2754/2012, a ústavní stížnost žalobkyně byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. září 2014, sp. zn. IV. ÚS
3327/2013.
Žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní z důvodu uvedeného v ustanovení § 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti „rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 12
C 174/2007 ze dne 27. 4. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni
sp. zn. 12 Co 413/2011 ze dne 1. 2. 2012“ a žalobu na obnovu řízení vedeného u
Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení vedeného u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 413/2011, Okresní soud v Sokolově
usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 12 C 174/2007-484, zamítl a dále rozhodl,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 72.987,20
Kč k rukám jejího zástupce a že žalobkyně a vedlejší účastník nemají vůči sobě
právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12
Co 277/2014-536, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby
pro zmatečnost potvrdil (výrok I.) a ve zbývajících výrocích je zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
Dovolání žalobkyně směřující proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žádná z formulovaných otázek
ani námitek v něm uplatněných nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v
tomto ustanovení.
Judikatura soudů dospěla k závěru, že naplnění vady uvedené v ustanovení § 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř. spočívá ve zjištění (prokázání) toho, že rozhodnutí
napadené žalobou pro zmatečnost vydal soudce, který byl vyloučen, neboť pro
jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít
pochybnost o jeho nepodjatosti (§ 14 odst. 1 o. s. ř.) - srov. např. právní
názory vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn.
21 Cdo 3115/2012, ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, nebo ze dne
13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod
číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci
může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci.
Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať
na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být
rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být
vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal
o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek
vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho
pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho
dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům
nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský
či naopak zjevně nepřátelský. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu
výše uvedeného je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka
nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo
„osobami jejich zástupců“ vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. též
nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01,
uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Vyloučení soudce tak zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného
takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se
jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na
vyloučení soudce. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít
teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo
jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem
stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod N 98/23).
Judikatura Nejvyššího soudu je taktéž ustálena v právním názoru (srov. např.
odůvodnění usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, a ze
dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013), že ustanovení § 14 odst. 4 o. s.
ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být
okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo
v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být
důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při
projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by
byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či
získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení -
dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský,
přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by
zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. též právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2000, pod číslem 33).
Proti postupu soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v
rámci opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, nikoli prostřednictvím
institutu podjatosti soudce.
Byť odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odkázal (s
poukazem na to, že žalobkyně v žalobě pro zmatečnost uplatnila stejné důvody
jako v původním nalézacím řízení) jen na závěr, k němuž při posouzení námitky
podjatosti soudce Okresního soudu v Sokolově JUDr. Milana Tatára dospěl Krajský
soud v Plzni v rozsudku ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, neboť
neměl důvod se od něj odchýlit, a proto též považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost za správné, není žádná z
okolností tvrzených žalobkyní způsobilá naplnit důvod zmatečnosti uvedený v
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Otázka nastíněná dovolatelkou, „zda nesoulad mezi ústní protokolací a písemným
vyhotovením protokolu na poměrně důležitém místě dokazování“, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, jelikož námitky proti znění
protokolu (srov. § 40 odst. 8 o. s. ř.) nepředstavují důvod k vyloučení soudce
z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., a
nejsou tedy ani zmatečnostním důvodem podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e)
o. s. ř.
Nebylo-li v dané věci zjištěno, že by mezi předsedou senátu Okresního soudu v
Sokolově JUDr. Milanem Tatárem a zástupcem žalované Mgr. Pavlem Rybářem
existoval vztah překračující běžný pracovně kolegiální rámec (což netvrdila ani
žalobkyně), pak samotná okolnost, že soudce JUDr. Milan Tatár (podle tvrzení
žalobkyně) „telefonoval někomu z advokátní kanceláře Mgr. Rybáře a žádal, aby
byl informován o výsledku jednání u odvolacího soudu“, nemůže objektivně
vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, když k tomuto jednání mělo dojít až po
vydání rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 C
174/2007-244, přičemž žalobkyně ani neupřesnila konkrétní osobu, s níž měl
JUDr. Tatár telefonovat; tato okolnost tak rovněž není způsobilá založit
zmatečnost tohoto rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října
2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008, v němž konstatoval, že pravomocné rozhodnutí
soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
tehdy, jestliže soudce (přísedící), který byl vyloučen z projednávání a
rozhodování věci, přesto věc dále projednával a v ní rozhodl]. Odkaz
dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS
722/05, není případný, neboť se týká skutkově odlišné věci, a to posouzení
otázky podjatosti soudce „vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením veřejně
vysloveným v časopise v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za
situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně
ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány“. Otázka předestřená
dovolatelkou, kterou dovolací soud podle jejího názoru dosud neřešil, a to zda
„takovýto telefonát soudce zakládá důvod podjatosti či nikoli“, přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto taktéž nezakládá, i když je
zcela neobvyklé a neprofesionální, že by soudce soudu prvního stupně, který věc
projednával a rozhodl o ní, takovýmto způsobem zjišťoval výsledek odvolacího
řízení (v písemném vyjádření na čl. 301 spisu JUDr. Tatár k námitce podjatosti
vznesené žalobkyní v podání ze dne 22. 12. 2011 uvedl, že tuto okolnost by měla
žalobkyně považovat spíše za pozitivní, a to v tom směru, že mu „není lhostejná
věc“, kterou rozhodoval jeho senát).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že přehlédl, že oproti původnímu
nalézacímu řízení namítala v žalobě pro zmatečnost ještě další důvod podjatosti
soudce JUDr. Tatára, spočívající v tom, že „získal některé poznatky o věci tzv.
mimoprocesním způsobem“ (konkrétně, že se seznámil s místem, kde mělo podle
žalobkyně dojít k ní tvrzenému pracovnímu úrazu, a že poté, co navrhla
provedení důkazu ohledáním na místě samém, tento návrh zamítl s tím, že všichni
účastníci místo navržené k ohledání znají a že nečiní sporným náčrtek prostoru
recepce hotelu, který žalobkyně soudu předložila), jímž se odvolací soud
„nezabýval vůbec“, že „jeho rozhodnutí je tak minimálně v tomto rozsahu
nepřezkoumatelné“, a že soudy neprovedly jí navržený důkaz vyjádřením, resp.
výslechem JUDr. Tatára, jde z obsahového hlediska o námitky existence vad
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy o jiný
dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř.
Námitkou dovolatelky, jíž oponuje závěru soudu prvního stupně o opožděnosti
žaloby pro zmatečnost z důvodu, že soudce JUDr. Tatár „získal některé poznatky
o věci tzv. mimoprocesním způsobem“, a v této souvislosti poukazuje na právní
názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21
Cdo 3115/2012 (v mezidobí zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 27. května
2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť
dovoláním lze napadnout (jen) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat
namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, k nimž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu