25 Cdo 4852/2016-230
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem
Bílkova 132/4, 110 00 Praha 1, proti žalovaným 1) Prague Marina a.s., se sídlem
Jankovcova 1595/14, 170 00 Praha 7, IČO 26781581, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím
Langerem, advokátem se sídlem K Netlukám 1472/4, 104 00 Praha 22, a 2)
Metrostavu a. s., se sídlem Koželužská 2246, 180 00 Praha 8, IČO 00014915,
zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., se sídlem Sokolovská 47/73,
186 00 Praha 8, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 5 C 383/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 14. 10. 2015, č. j. 28 Co 264/2015-183, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 28 Co 264/2015-183,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody, jež mu vznikla porušením povinností
žalovanými při projektování a výstavbě domu, na pozemku v katastrálním území
H., obec P. (dále jen „předmětný dům“), v němž žalobce vlastní bytovou
jednotku, jehož následkem došlo k porušení statiky předmětného domu. Žalobce
požadoval ušlý zisk na nájemném za dobu od 1. 5. 2012 do 31. 1. 2013 v částce
225.000 Kč a dále částku 1.541.000 Kč, o níž se snížila hodnota jeho bytové
jednotky.
Mezitímním rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 5 C 383/2013-115, rozhodl
Obvodní soud pro Prahu 7, že žaloba je co do základu plně po právu vůči oběma
žalovaným, a vyslovil, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto po
právní moci tohoto rozsudku. Vycházel ze zjištění, že dne 29. 4. 2012 došlo k
porušení statiky předmětného domu, což vedlo k evakuaci osob a následné
nemožnosti předmětný dům užívat. Příčinou poruchy statiky byla jednak vada
projektu spočívající v navržení nesprávné konstrukční části pro dané použití a
jednak vada provedení, spočívající v zabudování výrobku neověřeného pro použití
při stavbě předmětného domu. Žalobce měl v době škodní události uzavřenu
smlouvu o nájmu bytové jednotky v předmětném domě do roku 2014, nájem byl však
dohodou ukončen dne 30. 4. 2012 z důvodu poškození domu. Došlo rovněž ke
snížení hodnoty bytové jednotky žalobce. Soud dovodil, že takto vzniklá škoda
je v příčinné souvislosti se shora uvedenými pochybeními žalovaných, které tím
porušily ustanovení § 415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč.
zák“), a odpovídají proto za škodu podle § 420 obč. zák.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2015, č. j.
28 Co 264/2015-183, rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1
písm. a) o. s. ř. proto, že rozhodoval vyloučený soudce, a věc soudu prvního
stupně vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soudce JUDr. Karel Bogner
porušil svým prohlášením rovnost stran, neboť dal najevo, že druhou žalovanou
posuzuje z hlediska odpovědnosti za vzniklou škodu jinými měřítky, než by
posuzoval jiného stavebníka. Porušil zásadu nestrannosti, a je tak dán důvod k
jeho vyloučení z projednání a rozhodnutí věci.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v tom, že soud z procesněprávního hlediska nesprávně posoudil včasnost námitky
podjatosti soudce JUDr. Karla Bognera, nesprávně vyhodnotil i její obsah a
odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2338/2005, 25 Nd 324/2013, 28 Nd 29/2015 a 23
Nd 267/2013. Druhá žalovaná spatřovala důvod podjatosti ve vystupování soudce
při jednání dne 5. 11. 2014, tehdy se tedy o důvodu údajné podjatosti dozvěděla
a začala jí tak běžet patnáctidenní lhůta k jejímu uplatnění, která marně
uplynula dne 20.11.2014, přičemž námitku podjatosti vznesla až 26. 1. 2015.
Přesto odvolací soud k této opožděné námitce chybně přihlížel a navíc
rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, když není patrno, v čem konkrétně spočívá
podjatost soudce. Nesprávně hodnotil výroky soudce, který konstatoval, že druhá
žalovaná je veřejně známa jako jedna z největších a nejúspěšnějších stavebních
společností, od níž se očekávají odpovídající výsledky a plnění povinností,
proto na druhou žalovanou nelze pohlížet jako na každou běžnou stavební
společnost. Z prohlášení soudce nelze dovodit, že byla-li by v daném případě
žalována jiná společnost, posuzoval by její odpovědnost odlišně. Námitku
podjatosti je třeba posuzovat v kontextu celého sporu, kdy je logické, že
odůvodnění rozhodnutí bude obsahovat skutečnosti ohledně porušení povinností
bez ohledu na to, kdo je konkrétním žalovaným. Pro rozhodnutí o podjatosti
soudce musí být důvody objektivní a musí se jednat o konkrétní vztah k osobám
či věci, což nebylo splněno. Z prohlášení soudce, jež druhá žalovaná v námitce
citovala, nevyplývá, že by byl podjatý, jedná se pouze o odůvodnění jeho
rozhodnutí. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu 14. 10. 2015 vydání napadeného
rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve
smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné pro řešení procesněprávní otázky
důvodnosti vyloučení soudce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odklon od judikatury spatřoval
dovolatel i v řešení otázky včasnosti námitky podjatosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a
rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo
k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 14
odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti,
které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle § 15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a
přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom
musí být soudem poučeni. Podle § 15a odst. 2 o. s. ř. je účastník povinen
námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání,
kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v
této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku
uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti
účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit
se k osobám soudců (přísedících). Podle § 15a odst. 3 o. s. ř. musí být v
námitce podjatosti vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o
jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl,
a jakými důkazy může být prokázán.
Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení,
jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit tím, že nebyly splněny
podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí
soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního
stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Námitka odvolatele, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený
soudce (přísedící), představuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2
písm. a) o. s. ř. O této námitce proto nerozhoduje nadřízený soud podle
ustanovení § 16 o. s. ř. a pro její uplatnění neplatí lhůta uvedená v
ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. Její důvodnost posuzuje vždy odvolací soud,
aniž by přitom byl vázán tím, zda, popř. jak otázku podjatosti soudce
(přísedícího) posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud
(§ 16 o. s. ř.); shledá-li ji opodstatněnou, napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně bez dalšího zruší podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008 uveřejněné pod
č. 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Druhá žalovaná vznesla námitku podjatosti JUDr. Bognera v odvolání, proto pro
její uplatnění neplatí patnáctidenní lhůta stanovená v § 15a odst. 2 o. s. ř. a
vzhledem k tomu, že představuje odvolací důvod, se touto námitkou odvolací soud
správně zabýval. Postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání v otázce včasnosti vznesení
námitky podjatosti podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o.s.ř. představuje výjimku z ústavní
zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu lze soudce vyloučit z
projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných
důvodů, které mu zjevně brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem
nezaujatě a spravedlivě či je taková pochybnost objektivně posuzováno dána.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod
č. 85/2012 Sbírky) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého
právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě,
kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně
žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve
svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci
se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z
dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou
předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné
skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými
mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak
může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na
roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně
nepřátelský.
Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců, je podnětem pro
rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí
dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet
pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se
úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může
dojít, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich
zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené
povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení pod N 98/23).
Odvolací soud po seznámení se s částí protokolu o jednání soudu prvního stupně
(s nímž se jako součástí spisu seznámil i dovolací soud) uzavřel, že soudce
JUDr. Bogner dal najevo, že druhou žalovanou posuzuje z hlediska její
odpovědnosti za škodu jinými měřítky, než by posuzoval jiného stavebníka, čímž
porušil zásadu nestrannosti, a přestože se podjatým být necítí, je dána jeho
podjatost v projednávané věci. Takové posouzení ale neodpovídá kritériím
uvedeným v citované judikatuře.
Námitka podjatosti vznesená druhou žalovanou neobsahuje žádné konkrétní
skutečnosti svědčící o osobním či negativním vztahu JUDr. Bognera k ní, jeho
podjatost spatřuje výhradně v tom, že se při odůvodnění svého rozhodnutí
vyjádřil tak, že by „očekával od žalovaného 2. jakožto předního představitele
českého stavebnictví větší obezřetnost (…), že si vzpomíná, jak M. stavěl svoji
vlajkovou loď metro. Jak když jej budoval pod V., jak se tam údajně zástupci M.
asi 3 x vrátili, aby si ověřili, zda stavba bude skutečně bezpečná a
nespoléhali se pouze na průzkumy, kterému jim byly předloženy, ale sami si
nechali zadat další atd., a že zkrátka se společnost formátu M. se svou
reputací nemůže dopustit, aby se něco takového dělo a musí si vše znovu ověřit…
a že se byl na objekt, kde došlo k „havárii“ dokonce podívat, a že kdysi soudil
případ týkající se „vinšových hlavic“, kde to bylo podobné (…)“.
Podle zvukového záznamu protokolu jednání se soudce takto skutečně vyjádřil při
odůvodňování mezitímního rozsudku po jeho vyhlášení. Jedná se tedy o postup
soudce v projednávané věci, který podle § 14 odst. 4 o. s. ř. není důvodem pro
vyloučení soudce. Při odůvodnění rozhodnutí se soud totiž nemůže vyhnout
hodnocení jednání účastníků na základě skutkových zjištění, naopak, má jejich
jednání (skutek) hodnotit a posoudit podle skutkové podstaty příslušného
ustanovení. Jde-li o náhradu škody, kde jednou z nezbytných podmínek
odpovědnosti je existence protiprávního jednání, je povinen vyjádřit, v čem
protiprávní jednání účastníka spočívá. V daném případě JUDr. Bogner shledal, že
protiprávní jednání druhé žalované spočívá v porušení prevenční povinnosti (§
415 obč. zák.) a ústní odůvodnění tohoto jeho závěru zahrnuje, byť nadbytečně,
i výše uvedené poznámky a podiv nad tím, že společnost s takovým renomé
porušila své povinnosti způsobem, který byl v řízení zjištěn. Toto vyjádření
však nevybočuje z rámce hodnocení zjištěných skutečností v širších
souvislostech - s ohledem na dosavadní pověst žalované a neobsahuje žádnou
takovou skutečnost, v níž lze jako důvod pochybnosti o nepodjatosti spatřovat
osobní (negativní) vztah JUDr. Bognera k druhé žalované.
Byť by mohlo být ústní odůvodnění rozsudku JUDr. Bognerem považováno za
zabíhající do zbytečných podrobností, je třeba připomenout usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Nd 29/2015, v němž vyslovil, že způsob,
jímž je vedeno řízení (i vystupování v průběhu jednání), byť na účastníky
nepůsobí příznivým dojmem, sám o sobě nedokládá absenci nestranného úsudku ze
strany soudců, neboť není okolností, jež by naznačovala jejich zainteresovanost
na výsledku sporu (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Podjatost soudce JUDr. Bognera
nespočívá ani v tom, že by jeho pohled na prokázané skutečnosti byl ovlivněn
poznatky získanými mimoprocesním způsobem. JUDr. Bogner se byl na předmětný dům
podívat, jak rovněž uvedl v ústním odůvodnění rozsudku, avšak pouhé vnější
shlédnutí stavby domu na veřejně přístupném místě nelze považovat za získání
takových poznatků, jež by mohly deformovat (ovlivnit) skutkové závěry zjištěné
dokazováním, zvlášť když zásadní skutkové závěry ohledně příčin vzniku škody se
opírají o znalecké posudky.
I pokud by JUDr. Bogner ve svém rozhodování zohledňoval, že druhá žalovaná je
významná stavební firma, profesionál v daném oboru, od níž je legitimní
očekávat, aby jednala se znalostí a pečlivostí, která je s oborem její činnosti
spojena, nejedná se o projev osobního vztahu soudce k druhé žalované, ale o
hodnocení zjištěných skutkových okolností z pohledu požadavků, jež by měl
odborník splňovat. Ostatně občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zakotvuje objektivní
měřítko průměrného profesionála v § 5 jako jednu ze základních zásad
soukromoprávních vztahů a výkladu tohoto právního předpisu. Byť v daném případě
přímé použití tohoto ustanovení v úvahu nepřichází (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016
Sbírky), nelze případné zohlednění tohoto pravidla považovat za projev
podjatosti soudce.
Z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, neboť se v něm
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud je proto
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu