USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Božetěchova č. 1840/7, proti žalovanému D. R., zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 89/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č.j. 53 Co 125/2024-629, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2024 č.j. 53 Co 125/2024-629 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr v otázce platnosti závěti zůstavitele ze dne 18.8.2014 i v otázce dědické nezpůsobilosti žalovaného) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
2. Žalobce v dovolání v první řadě namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně hodnotily povinnost nesení důkazního břemene v případě, že pravost a platnost závěti je sporná“. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, podle kterého v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1.1.2024, zatěžuje důkazní břemeno ohledně pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny (tedy skutečnosti, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (v daném případě žalovaného) (uvedený názor vyplývá též např. z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2023 sp. zn. 24 Cdo 1960/2023). V projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – „bylo v řízení jednoznačně prokázáno znaleckým posudkem Mgr. Adámkové (který korespondoval s listinným důkazem – znaleckým posudkem JUDr. Straky, vypracovaným v trestním řízení), že závěť byla sepsána vlastní rukou zůstavitele a rovněž jím byla podepsána“. Za tohoto stavu tedy žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně pravosti (holografní) závěti zůstavitele, jíž se dovolával ve svůj prospěch. Jestliže žalobce následně tvrdil, že tato závěť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti holografní závěti, nejednalo se o prokazování „negativních skutečností“, nýbrž o dovolatelovo vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení zjištěného skutkového stavu.
3. Dovolatel svůj názor, že závěť zůstavitele ze dne 18.8.2014 nesplňuje náležitosti holografní závěti uvedené v ustanovení § 1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odůvodňuje tím, že ohledně „části textu závěti (jediné přepsané číslice v datu narození závětního dědice – žalovaného) nelze ani znaleckým zkoumáním uzavřít, že ji psal rukou zůstavitel“. Protože – jak bylo uvedeno výše – dotčená závěť byla jinak celá sepsána i podepsána zůstavitelem, má (může mít) dovolatelem namítaná skutečnost za následek pouze to, že k přepsané číslici nebude při zjišťování obsahu závěti přihlíženo, což – jak správně uvažovaly soudy obou stupňů – by v daném případě mohlo mít vliv jedině na dostatečnou identifikaci závětního dědice. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že dovolatelem namítanou vadu v textu závěti (jednu přepsanou číslici v datu narození závětního dědice) překlenul výkladem projevu vůle, jestliže s poukazem na „konstantní judikaturu“ (srov. např. odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2002 sp. zn. 30 Cdo 1143/2002) ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že „z předložené závěti je (i bez přepsané číslice) bez pochyb zjistitelné, kdo má být dědicem“, a holografní závěť zůstavitele v tomto směru shledal platným právním jednáním.
4. Přes námitky dovolatele odvolací soud rovněž v souladu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2024 sp. zn. 24 Cdo 924/2024) dovodil, že v posuzovaném případě nebylo třeba, aby zůstavitel pořídil závěť ve formě uvedené v ustanovení § 1493 odst. 1 o.z., jestliže – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – náležitě akcentoval, že péče nebo jiné přijímání zdravotnických nebo sociálních služeb ve smyslu dotčeného ustanovení „musí mít kontinuální a intenzivní charakter“, což ovšem v daném případě, kdy „bylo prokázáno, že v rozhodné době byl zůstavitel pouze registrován u všeobecné lékařky“, splněno nebylo.
5. Jestliže žalobce v souvislosti se zpochybněním platnosti závěti zůstavitele ze dne 18.8.2014 v dovolání rovněž předestírá vlastní hodnocení důkazů (především výpovědi svědkyně S., záznamů RZS, znaleckého posudku a výpovědi znalce MUDr. Richarda Fojta), a na jeho podkladě pak činí vlastní skutkové závěry (že sepis závěti za daných okolností „považuje za zcela nepravděpodobný“) a zároveň vyslovuje nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „zůstavitelův zdravotní stav, přes akutní srdeční infarkt, komplikovaný přítomností poruchy srdečního rytmu, neovlivnil schopnosti zůstavitele posoudit následky svého jednání a závěť sepsat“, pak touto argumentací uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod; v tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Ani z dalšího dovolatelova podrobného popisu skutkových okolností, které jsou podle jeho názoru pro posouzení platnosti závěti podstatné, nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
6. Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) stran odůvodnění, z čeho dovodily závěr, že v době sepisu závěti „si zůstavitel plně uvědomoval následky takovéhoto právního jednání vzdor svému fyziologicky nepříznivému zdravotnímu stavu“, neshledává dovolací soud tuto výtku důvodnou. K problematice nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013), že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015 sp. zn. 32 Cdo 4096/2013 pak dovolací soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11.6.2009 sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29.11.2011 sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19.11.2013 sp. zn. 22 Cdo 3189/2013 nebo rozsudek ze dne 13.7.2015 sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
7. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (ale i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně) a z obsahu spisu je zřejmé, že při zjišťování, zda zůstavitel v rozhodné době byl schopen činit předmětné právní jednání, soudy obou stupňů vzaly v úvahu okolnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku a výpovědi MUDr. Richarda Fojta, znalce v oboru zdravotnictví, interna, zvláštní specializace kardiologie (který „po prostudování spisové i zdravotní dokumentace“ přesvědčivě odůvodnil závěr, že „z pohledu internisty a kardiologa zdravotní stav zůstavitele neovlivnil schopnost posoudit následky svého jednání v souvislosti se sepisem závěti dne 18.8.2014“, a „ve chvíli, kdy sepisoval závěť, jeho vědomí nebylo nikterak narušeno“); uvedený úsudek znalce koresponduje i s výpovědí svědkyně Š.
S., zdravotní sestry, která při sepisu závěti asistovala (z níž „nevyplynulo, že by zůstavitel v době sepisu závěti nebyl orientován“, naopak si sám hodlal prohlédnout a prostudovat právě jemu natočené EKG), a obsahem záznamu zdravotnické záchranné služby ze dne 18.8.2014, z níž se podává, že zůstavitel byl v době jejího příjezdu ve stabilizovaném stavu, bez dechových obtíží, jen s mírnou bolestí na hrudi, a – jak potvrdil znalec – „není v ní žádná zmínka o kvantitativní či kvalitativní poruše vědomí“.
Soudy obou stupňů současně nepominuly žádné podstatné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jimi učiněné skutkové závěry nejsou excesivní a odvolacímu soudu, který za daného stavu neměl pochybnosti o správnosti závěrů jmenovaného znalce, nelze důvodně vytýkat, že nepovažoval za nutné doplnit dokazování ještě dalším znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Z obsahu spisu se podává, že soudy obou stupňů se posouzením zdravotního stavu zůstavitele v době sepisu závěti důkladně zabývaly, a přitom náležitě reagovaly na všechny zásadní výhrady žalobce.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. nezakládá ani žádná z námitek, jimiž dovolatel zpochybňuje úsudek odvolacího soudu ohledně žalobcem dovozované dědické nezpůsobilosti žalovaného podle ustanovení § 1481 o.z. Otázku, v jaké době (resp. do jakého časového okamžiku) musí být učiněno jednání (čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu) zakládající dědickou nezpůsobilost podle ustanovení § 1481 o.z., odvolací soud vyřešil v souladu s již dříve vysloveným názorem dovolacího soudu, podle něhož k takovému jednání musí dojít ještě za zůstavitelova života, jinak by zůstavitel neměl možnost pachateli tento čin prominout (k tomu srov. odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2019 sp. zn. 24 Cdo 614/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2022 sp. zn. 24 Cdo 426/2022). Posuzování dědické nezpůsobilosti k okamžiku smrti zůstavitele ostatně (až na výjimku tkvící v zavrženíhodném činu proti zůstavitelově poslední vůli) odpovídá zásadě, že se dědické poměry posuzují k době dědického nápadu (mortis tempore spectatur), což koresponduje s principem právní jistoty, neboť časová neomezenost by mohla vést v praxi k nežádoucím důsledkům. Závěr odvolacího soudu, že jakákoli jednání žalovaného, v nichž žalobce spatřuje čin povahy úmyslného trestného činu proti některé z osob uvedených v ustanovení § 1481 o.z., „která se měla odehrát až po úmrtí zůstavitele“, „nemohou naplnit podstatu dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o.z.“, je proto konformní s dosavadní judikaturou, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit. V tomto směru jsou tak bez významu výtky dovolatele, že odvolací soud jednání žalovaného, které – podle názoru dovolatele – mělo vést ke zkrácení dědického podílu žalobce po zůstaviteli, „nesprávně vztahoval k dědickému řízení po matce účastníků v roce 2009, přestože k jednání žalovaného došlo až v souvislosti s úmrtím (po smrti) zůstavitele“, a že odvolací soud ohledně „další možné trestné činnosti žalovaného vůči žalobci“ (ke které rovněž mělo dojít až po smrti zůstavitele) nevzal náležitě v úvahu, že „žalobce nemohl sdělit soudu zcela konkrétní podrobnosti případů, protože se jedná o neuzavřené šetřené skutky“.
9. V dalším pak dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (že „nebylo jakkoli prokázáno lstivé ovlivnění zůstavitele, aby sepsal závěť ve prospěch žalovaného“, a že „bylo prokázáno, že se žalovaný nedopustil žalobcem tvrzeného zatajení finančních prostředků v dědickém řízení po matce“), čímž opět uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, a v tomto směru – jak bylo uvedeno již výše – nelze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.
10. Žalobce konečně spatřuje důvod dědické nezpůsobilosti žalovaného (v podobě zavrženíhodného jednání proti zůstavitelově poslední vůli) podle ustanovení § 1481 o.z. v tom, že žalovaný po smrti zůstavitele smlouvou podle ustanovení § 1714 o.z. zcizil dědictví, čímž podle názoru dovolatele „se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele“. Zde dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že „nejde o jednání zakládající dědickou nezpůsobilost“, neboť „jde o jednání předvídané § 1714 o.z.“, které – jak dovolací soud doplňuje – zůstavitel v závěti nijak nezakázal.
11. Z výslovného vyjádření dovolatele, že jeho dovolání směřuje „proti výrokům I. a II.“ napadeného rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že napadá dovoláním rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ani v tomto směru však není dovolání žalobce podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
12. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
13. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud samostatně nerozhodoval, neboť o dovolání bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.8.2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16) a rozhodnutím o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu