24 Cdo 3970/2019-262
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně obce Hladké Životice, se sídlem v Hladkých Životicích, Hlavní 208, identifikační číslo osoby: 008 48 468, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti žalovaným 1) T. K., narozenému dne XY, bytem XY, a 2) L. K., narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Milíčova 1386/8, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 222/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
již „předmětný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006, na základě které žalobkyně darovala žalované 2) předmětný pozemek, není absolutně neplatným právním úkonem z důvodu, že záměr žalující obce darování nemovitého majetku byl zveřejněn toliko k pozemku p. č. XY v k. ú. XY, nikoliv ve vztahu k předmětnému pozemku, neboť „úmyslem zákonodárce v cit. ust. § 39 odst. 1 z. č. 128/2000 Sb., jistě nebylo, aby každé formální pochybení orgánů obce při zveřejňování záměru způsobovalo neplatnost právních úkonů a vnášelo tak právní nejistotu do mnoha smluvních vztahů, do nichž občané vstupují s důvěrou v akty veřejnoprávní korporace, která je nadána v rámci veřejnoprávního předpisu, kterým je i zákon o obcích, výkonem samosprávy.“ Dále soud prvního stupně (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) vyložil, že i kdyby dospěl k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy (pro nesplnění zákonem stanovených náležitostí týkající se záměru obce darovat předmětný pozemek), bylo by nutno při posuzování dobré víry žalované 2) zohlednit judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ohledně problematiky „nemo plus iuris“.
Uvedl, že: „má proto za to, že i 2. žalovaná nabyla pozemek p. č. XY v k. ú. XY v dobré víře, že žalobkyně je oprávněna jí pozemek darovat, žalobkyně byla v době převodu jeho vlastnicí zapsanou v katastru nemovitostí, a proto má soud za to, že 2. žalovaná je jeho dobrověrnou nabyvatelkou a vlastnicí.“ S přihlédnutím ke zjištění, že žalovaná 2) uzavřela dne 29. června 2015 s žalovaným 1) smlouvu o rozšíření zákonného režimu jejich společného jmění, podle které předmětné pozemek zahrnuli do jejich společného jmění, když žalovaní uzavřeli manželství dne 19.
července 2014, soud prvního stupně uzavřel, že: „I kdyby snad 2. žalovaná nebyla vlastnicí předmětného pozemku z důvodu tvrzené neplatnosti darovací smlouvy z 18. 5. 2006...pak vzhledem ke všem uvedeným okolnostem 1. žalovaný jednal v dobré víře v zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí a jeho vlastnickému právu v režimu společného jmění s 2. žalovanou je nutno tak poskytnout ochranu před tvrzeným vlastnickým právem žalobkyně. Ve vztahu k 1. žalovanému lze tedy uzavřít, že dne 29. 6. 2015 uzavřel s 2.
žalovanou platnou smlouvu o rozšíření společného jmění, na základě které se stal rovněž i dobrověrným nabyvatelem pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY...“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2019, č. j. 11 Co 6/2019-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. května 2006 (ohledně darování předmětného pozemku žalobkyní žalované 2/) je absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. a § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť rozhodnutí zastupitelstva obce převést pozemky určené k výstavbě mj.
rodinných domů bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru specifikujícího (v souladu s katastrálním zákonem) pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat. Dále odvolací soud vyložil, že judikatura Ústavního soudu týkající se „nemo plus iuris“ není ve vztahu k žalovaným použitelná, neboť řešila problémové otázky nabytí od nevlastníka v době do 31. prosince 2013. Žalovaná 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla ani vydržením, neboť vydržecí doba podle § 134 obč. zák. v daném případě neuplynula.
Žalovaný 1) nebyl v dobré víře již ke dni uzavření dohody o rozšíření společného jmění manželů formou uvedeného notářského zápisu. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že: „z mediální prezentace případu je evidentní, že žalobkyně vlastnické právo k převedeným pozemkům již před uvedeným datem veřejně zpochybňovala. 1. žalovanému musela být stejná skutečnost známa rovněž z trestní věci vedené dříve proti jeho otci, a není podstatné, že všichni obžalovaní v ní byli dne 16. 1. 2015 obžaloby zproštěni...Medializace případu musela vyvolat u 1.
žalovaného pochyby, že ‚vše je v pořádku‘; musel si být naopak vědom toho, že vlastnické právo 2. žalované k pozemku založené smluvně dne 18. 5. 2006 je zpochybňováno, což mělo za následek vyloučení jeho dobré víry od počátku.“ Odvolací soud z hlediska merita věci uzavřel, že v důsledku absolutní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. května 2006 žalobkyně zůstala výlučnou vlastnicí předmětného pozemku; z tohoto důvodu jí byla proto poskytnuta soudní ochrana vydáním požadovaného určovacího rozsudku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V rámci dovolací argumentace
uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci v otázce posouzení dobré víry dovolatelů z hlediska jejich dobrověrného nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku), přičemž předpoklady přípustnosti jejich dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky práva hmotného, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.“ Podle dovolatelů „Nejvyšší soud zatím nikdy neposuzoval situaci, kdy se ochrany víry dobrověrného vlastníka dovolává jeden z manželů, který získal vlastnické právo na základě rozšíření SJM...Nejvyšší soud by měl vyřešit tyto právní otázky:
1. Chrání dobrá víra i nabyvatele vlastnického práva na základě dohody o rozšíření společného jmění manželů ve smyslu ustanovení § 717 občanského zákoníku?
2. Je oprávněn dárce v případě darování domáhat se absolutní neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, které sám způsobil?“
Kromě toho dovolatelé jsou „toho názoru, že napadený rozsudek porušuje i naše ústavně garantovaná práva...došlo k porušení našeho ústavního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále ústavního práva na ochranu dobré víry při nabytí vlastnického práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva na ochranu právní jistoty a legitimního očekávání, které je základním předpokladem materiálního právního státu ve smyslu čl.
I odst. 1 Ústavy ČR. Máme za to, že k těmto vadám rozsudku musí Nejvyšší soud vždy přihlédnout, jelikož pokud jsou rozhodnutím soudu porušena ústavně garantovaná lidská práva, vždy se bude jednat o nezákonný rozsudek.“ Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a do doby rozhodnutí o dovolání rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalovaných považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zákonné.
V rámci řízení nebylo prokázáno, že by předmětná darovací smlouva byla platná, nebyla prokázána dobrá víra žalované 2), ani žalovaného 1), „který účelově rozšířil své SJM.“ Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud „rozhodnul o zamítnutí návrhu žalovaných a žalobkyni přiznal náklady řízení k rukám právní zástupkyně.“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci – jak bude dále rozvedeno – nejsou podmínky ani pro odmítnutí, ani pro zamítnutí či změnu dovoláním napadeného rozsudku, a že nezbývá, než za dané procesní situace přistoupit k vydání tohoto kasačního rozsudku.
Jak již bylo shora vyloženo v referenční části tohoto odůvodnění rozsudku, odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumával určovací žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, přičemž s ohledem na posuzování (ne)platnosti darovací smlouvy ohledně darování předmětného pozemku, která byla uzavřena dne 18. května 2006 mezi darující obcí – nyní žalobkyní a žalovanou 2), danou věc posuzoval podle dosavadní právní úpravy. Odvolací soud v rámci posuzování právní otázky možného nabytí vlastnického práva od nevlastníka správně (oproti závěru soudu prvního stupně) vyložil, že nálezová judikatura Ústavního soudu týkající se problematiky „nemo plus iuris“ na danou věc nedopadá, jelikož ochrana dobré víry se upíná k případům, kdy tu byla kolize mezi ochranou dobré víry nabyvatele a ochranou vlastnického práva původního vlastníka, tedy třetí osoby stojící mimo právní vztah „nabyvatel - právní předchůdce nabyvatele.“ V tomto směru Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 3.
července 2019, sp. zn.
24 Cdo 3714/2018 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), připomenul, že otázku poskytnutí soudní ochrany jednajícímu v dobré víře, ve vazbě na princip jeho legitimního očekávání a správnost jednání příslušných státních úřadů, je třeba posuzovat v souladu s předmětnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu řešící právě problematiku „nemo plus iuris“, prezentovanou především nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (srov. např. bod č. 56 odůvodnění nálezu), podle které k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). Dovolateli zformulovaná právní otázka, zda je dárce oprávněn domáhat se absolutní neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, které sám způsobil, nemohla přípustnost jejich dovolání založit již z toho důvodu, že je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že k absolutní neplatnosti právního úkonu
(smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené účastníkem řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 850/2013). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že (ani) žalovaný 1) nebyl v dobré víře již ke dni uzavření dohody o rozšíření společného jmění manželů, a to s ohledem na jím vyložená skutková zjištění (jakkoliv je dovolatelé nyní nedůvodně napadají, neboť v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, revidovat, když podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), zcela však při právním posouzení věci pominul (jakkoliv reglementaci týkající se rozšíření společného jmění v odůvodnění svého rozhodnutí citoval), že zmíněné (žalovanými realizované) rozšíření jejich společného jmění, bylo již učiněno v poměrech nové civilní úpravy, a proto bylo třeba do rozhodnutí promítnout i aplikační úvahu týkající se dosahu § 980 a násl. o. z., na což v zásadě dovolatelé poukazovali již v rámci svého vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l.
237-238 arg.: „Pokud hovoříme o odlišnosti právního stavu, tak tím máme na mysli účinnosti nového občanského zákoníku...“, „V okamžiku, kdy se vlastníkem stal i žalovaný a/ na základě právní skutečnosti rozšíření SJM, tak jej chránila dobrá víra, že je žalovaná b/ oprávněnou vlastnicí“). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatelé již v odvolacím řízení obsahem své argumentace v rámci svého vyjádření k odvolání žalobkyně v zásadě poukazovali na princip materiální publicity katastru nemovitostí a otázku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, respektive od neoprávněného (jakkoliv ochrana dobré víry v § 984 odst. 1 o.
z.
je spojována s úplatným převodem), bylo povinností odvolacího soudu na tuto argumentaci reagovat a pro případ, že by nebyla shledána relevantní, takový právní závěr v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (též s reflexí judikatury Ústavního soudu) ustáleně připomíná, že účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.
ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15). Dále Nejvyšší soud vyložil, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Obdobný závěr pochopitelně dopadá i na situaci, kdy účastník argumentuje nezbytností aplikace nové právní úpravy na případ, v němž je třeba zohledňovat skutkové a právní okolnosti nejen podle dosavadní, ale i nové právní úpravy. Konečně Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, respektive doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu takovým postupem dotčeného účastníka řízení, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je i právo účastníka řízení na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím byl konzumován.
Nad rozsah odůvodnění vztahujícího se k vydání tohoto kasačního rozsudku Nejvyšší soud považuje (odhlédnuvše od problematiky nabývání vlastnictví od neoprávněného) k materii nakládání s obecním nemovitým majetkem připomenout následující právní závěry. Účelem právní úpravy publikace záměru obce mj. prodat nemovitý majetek [§ 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] je především informovat občany o dispozicích s obecním majetkem; jde o to, aby příslušné úkony probíhaly transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce a případně aby měli možnost projevit sami zájem o nabytí věcí, resp. práv plynoucích z obecního majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015). V případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné straně smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010). O takovou situaci jde právě i v případě nakládání s obecním (nemovitým) majetkem, neboť procedura, jež předchází obcí zamýšlenému majetkoprávnímu úkonu, stejně jako procedura utváření její vůle coby vůle veřejnoprávní korporace až po proceduru spojenou s vyjádřením této vůle formou učiněného právního úkonu (od 1.
ledna 2014 právního jednání) starostou (místostarostou) obce je upravena obecním zřízením, přičemž každá potencionální, tím spíše smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta (místostarosta), skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jeho zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se pochopitelně později dovolávat, že smlouvu o převodu nemovitosti uzavírala s obcí v dobré víře, že zákonem stanovené podmínky pro předmětný majetkoprávní úkon ze strany obce byly v daném případě splněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3785/2015). Uvedené závěry se přiměřeně vztahují i k otázce záměru obce ve vazbě na rozhodnutí obce o majetkoprávní dispozici formálně navenek projevené v příslušném právním úkonu (nyní právním jednání) starostou obce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.