24 Cdo 521/2024-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Milana Mráze, identifikační číslo osoby 01900897, se sídlem v Protivíně, Třešňová 751, zastoupeného Mgr. Martinem Kukrálem, advokátem se sídlem v Písku, Tylova 382/2 proti žalované ZZN Svitavy a.s., identifikační číslo osoby 60109114, se sídlem v Svitavách, Průmyslová 1, zastoupené JUDr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231/0, o zaplacení příslušenství a o vzájemné žalobě na dodání dosud nedodaného množství pšenice, in eventum zaplacení částky 416 124,80 Kč s příslušenstvím a zaplacení smluvní pokuty ve výši 364 109,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 C 10/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2023, č. j. 23 Co 103/2023-244, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Kukrála, advokáta.
1. Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 3 C 10/2022-184, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1 855,96 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I); žalobu zamítl v části, ve které se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení 364 109,20 Kč s příslušenstvím (výrok II); dále žalobu zamítl v části, ve které se žalovaná domáhala po žalobci dodání 400,12 tun pšenice, obsah n-látek v sušině (Nx2,7): 11 % (m/m), objemová hmotnost: 73 kg/hl, příměsi a nečistoty celkem: 2 %, a to proti povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 1 820 546 Kč, a pro případ, že žalobce není schopen pšenici dodat nebo toto odmítne, in eventum zaplacení částky 416 124,80 Kč s příslušenstvím (výrok III); žalobci vrátil z účtu Okresního soudu ve Svitavách část zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 263 Kč (výrok IV) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobce 217 385 Kč (výrok V).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované (původně) zaplacení částky 226 954 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 226 954 Kč za dobu od 12. 10. 2021 do 15. 11. 2021 a dále na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 773 Kč za dobu od 16. 11. 2021 do 18. 11. 2021, to pak spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Po podání žaloby žalovaná na kupní cenu zaplatila dne 15. 11. 2021 částku 218 181 Kč a dne 18.
11. 2021 částku 8 773 Kč. Na to žalobce podáním ze dne 16. 11. 2021 a ze dne 22. 11. 2021 vzal žalobu částečně zpět, řízení se tak po jeho částečném zastavení vedlo pro příslušenství pohledávky a pro náklady spojené s jejím uplatněním. Žalobce tvrdil, že se žalovanou uzavřel dne 20. 1. 2021 kupní smlouvu na dodávku pšenice v množství 450 tun. Ještě před sjednanou dodávkou žalobce žalované avizoval, že z důvodu škodních událostí bude moci dodat jen 275–360 tun pšenice, a žalovaná toto omezení předmětu koupě akceptovala.
Ve sjednaném termínu si žalovaná u žalobce dne 15. 9. 2021 vyzvedla 27,9 tun pšenice a následně dne 20. 9. 2021 pak 21,98 tun pšenice. Dodanou pšenici vyúčtoval žalobce daňovým dokladem č. 20210009 znějícím na částku 126 945 Kč (4 550 Kč x 27,9 tun) a daňovým dokladem č. 20210010 znějícím na částku 100 009 Kč (4 550 Kč x 21,98 tun). Z důvodu porušení kupní smlouvy žalovanou, která (mimo jiné) kupní cenu za dodanou část pšenice neuhradila a sdělila, že úhradu neprovede v důsledku realizace tzv. zádržného, ani si od žalobce ve stanoveném termínu nevyzvedla domluvené množství pšenice, odstoupil žalobce od kupní smlouvy v rozsahu dosud nedodané pšenice a vyzval žalovanou k zaplacení kupní ceny za dodanou pšenici v celkové výši 226 954 Kč nejpozději do 11.
10. 2021. Žalovaná do podání žaloby kupní cenu za dodanou pšenici ani v dodatečně stanovené lhůtě nezaplatila a s odstoupením od kupní smlouvy, které jí bylo doručeno dne 30. 9. 2021, nesouhlasila.
4. Žalovaná kupní smlouvu nepovažovala za fixní, tj. že by marným uplynutím stanovené doby neměla její budoucí (částečná) realizace pro žalobce smysl. Nepovažovala ani za podstatné porušení kupní smlouvy, pokud jde o její vlastní prodlení s úhradou kupní ceny v řádu pár dnů, kdy cenu za dodanou pšenici dodatečně zaplatila dne 15. 11. 2021 ve výši 218 181 Kč a dne 16. 11. 2021 v částce 8 773 Kč poté, co ze smluvních podmínek zjistila, že není možné provést zápočet z důvodu sporných vztahů s žalobcem. Žalovaná nesouhlasila s odstoupením od smlouvy žalobcem a vyzvala jej k dodatečnému splnění povinnosti dodat kontrahované množství pšenice (v původně dohodnutém rozsahu) a zaplatit smluvní pokutu za prodlení s dodáním smluveného množství pšenice. Protože žalobce na tento požadavek nereagoval, uplatnila vůči žalobci vzájemnou žalobu, jíž se domáhala zaplacení smluvní pokuty za prodlení s dodáním smluveného množství pšenice ve výši 20 % z kupní ceny bez DPH podle č. l. 4.5.6. obchodních podmínek, tj. ve výši 364 109,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne 26. 10. 2021 (tj. ode dne následujícího po dni doručení výzvy k zaplacení) do zaplacení a dále dodání 400,12 tun pšenice specifikované jakosti proti povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 1 820 546 Kč, event. pro případ, že by žalobce nebyl schopen dodat pšenici nebo dodávku odmítne, zaplatit žalované částku ve výši 416 124,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 26. 10. 2021 do zaplacení, představující rozdíl mezi tržní hodnotou nedodané pšenice v době podání žaloby, kterou musela žalovaná koupit u jiných subjektů v důsledku jejího nedodání žalobcem, a kupní cenou sjednanou s žalobcem.
5. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalovaná vícenásobně porušila sjednané podmínky kupní smlouvy (včetně dohodnutých obchodních podmínek), že žalobce v rozsahu, v němž nedošlo k odstoupení od smlouvy, svých závazků z ní dostál, proto vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit příslušenství opožděně uhrazeného dluhu (včetně nákladů na jeho uplatnění) a na straně druhé zamítly vzájemný návrh žalované, majíce za to, že byly dány důvody pro odstoupení žalobce od části smlouvy, tudíž nemůže být opodstatněn požadavek na smluvní pokutu v rozsahu, jež se váže k plnění částečně zaniklého závazku.
6. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
7. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované směřující proti výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu I (jímž byl k jejímu odvolání potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto tak, že „žalobci se z účtu Okresního soudu ve Svitavách vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 263 Kč“) není subjektivně přípustné.
8. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
9. Pokud žalovaná podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, který ji neukládal žádné povinnosti, nýbrž výlučně řešil poplatkový (a tedy veřejnoprávní) vztah mezi soudem a žalobcem, coby poplatníkem, pak dovolání není subjektivně přípustné. Bez významu k uvedenému je pak skutečnost, že obdobně měl již odvolací soud správně odmítnout odvolání žalované směřujícímu do rozhodnutí o vrácení soudního poplatku žalobci.
10. Podané dovolání není objektivně přípustné v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok v
rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II napadeného rozsudku, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přestože požadavek na zaplacení kapitalizovaného příslušenství a nákladů spojených s uplatněním pohledávky (specifikované výše) představují dílčí nároky dosahující částky nižší než 50 000 Kč, dovolání z toho důvodu však není přesto objektivně nepřípustné, neboť se týká právních otázek, jejichž řešení je těmto tzv. podlimitním nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného), lze tu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu [velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia] ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
12. Považuje-li žalovaná dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky pod bodem b) dovolání, zda může strana porušující své vlastní smluvní závazky okamžitě odstoupit od smlouvy a neposkytnout druhé straně dodatečnou lhůtu k převzetí zboží, je nutno konstatovat, že tuto otázku staví dovolatelka na jiném skutkovém základu, než k jakému dospěly oba nižší soudy. Zatímco dovolatelka buduje svůj vlastní právní závěr o tom, že žalobce porušil smlouvu tím, že opakovaně neumožnil převzetí zboží, se záměrem nedodat žalované celé plnění s možností prodat ho jinému subjektu za vyšší cenu, oba soudy shodně ze skutkových zjištění naopak dospěly k (potud odlišnému) závěru, že v daném případě žalobce vždy naléhal na to, aby byla pšenice odvezena ve sjednaném období a aby byl předem informován žalovanou o nakládkách. To pak z důvodu, aby je mohl zajistit, a byla to naopak žalovaná, kdo podle výsledků hodnocení provedených důkazů neposkytl potřebnou součinnost. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, když dovoláním předloženou otázku nelze spojovat s jiným skutkovým stavem, než z něhož vycházel odvolací soud. Také proto § 241a odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního (a nikoliv skutkového) posouzení věci.
13. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka pod bodem c) dovolání, zda oznámení o nemožnosti plnění lze považovat za učiněné bez zbytečného odkladu po dvou měsících poté, co se žalobce dozvěděl o škodné události, ve spojení s otázkou pod bodem f) dovolání, zda je prodávající v případě vyšší moci zbaven povinnosti dodat kupujícímu celé sjednané množství zboží, pokud se jedná o zastupitelnou věc. Dovolatelka totiž svou argumentaci opět postavila na vlastních skutkových (a v řízení neprokázaných) tvrzeních. Žalovaná uvádí, že žalobce jí oznámil částečnou nemožnost plnění až dva měsíce od škodné události. Okresní a spolu s ním i krajský soud naopak došly k závěru, že žalobce ještě před zasláním protokolů o škodě žalovanou informoval telefonicky dříve, ač nebylo zjištěno přesné datum. Bez významu pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu není také skutečnost, že žalovaná akceptovala takto snížené množství pšenice a do zahájení soudního řízení netrvala na dodání původně domluveného množství. Následně pak tuto změnu v množství odebíraného zboží zohlednila i v kupní smlouvě, kterou posléze sama uzavřela se společností JP Agro Trade.
14. Ani námitka pod bodem g) dovolání, zda je kupující povinen zaplatit za dílčí dodávky předmětu koupě předtím, než je dodáno celé zboží, neboť dílčí platby mezi stranami nebyly sjednány, nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že splatnost kupní ceny byla sjednána na dobu 14 dnů po každé jednotlivé dodávce, pokud splňovala kvalitativní požadavky na pšenici. Ujednání o dílčím plnění a postupném hrazení kupní ceny na základě realizovaných dodávek části pšenice vyplývají nejen z kupní smlouvy, ale – a to především – také z textu obchodních podmínek, které výslovně předpokládají placení za odebrané množství po částech. Konkrétně čl. 4.2.5 obchodních podmínek předpokládá sjednání harmonogramu dodávek zboží v případě, že se strany dohodly o dodávání zboží po částech. K sjednání harmonogramu mezi stranami sice nedošlo, nicméně ze skutkových zjištění soudů nepochybně vyplývá, že se strany dohodly na dílčích dodávkách a jejich předchozí včasnou notifikaci žalobci. Ve spojení s čl. 4.3 obchodních podmínek, který používá termín „kupní cena nebo její část odpovídající dodávkám“, je pak nepochybné, že žalovaná byla povinna zaplatit za dílčí dodávky, nikoliv až celou kupní cenu po dodání veškeré pšenice. Dovolatelka tak i ve vztahu k této otázce staví svůj odlišný právní názor na vlastních skutkových závěrech. Tím spíše, když sama dovolatelka po dvou provedených nakládkách zaslala žalobci tzv. obrácenou fakturu, kterou potvrdila množství a kvalitu části odebrané pšenice, aby mohl žalobce následně podle „obrácené faktury“ vyúčtovat tyto dílčí dodávky žalované.
15. Související námitka pod bodem a) dovolání, zda krátkodobé prodlení se zaplacením části kupní ceny může představovat podstatné porušení smlouvy, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatelka namítá odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, konkrétně s jeho závěrem, že prodlení se zaplacením části závazku nemůže být důvodem pro podstatné porušení smlouvy, pokud si to strany výslovně neujednaly. Takový závěr ovšem z onoho rozsudku v nejmenším nevyplývá.
V citovaném rozhodnutí byla řešena otázka, zda prodlení objednatele díla se zaplacením části ceny (při měsíčních fakturách) představuje neposkytnutí spolupůsobení k tomu, aby byl zhotovitel díla schopen smluvené plnění poskytnout dle tehdy platného § 365 obch. zák. (srov. současný § 1968 o. z.), a dospěl k závěru, že ze smluvního ujednání o měsíční úhradě provedených prací nevyplývá, že další postup prací by byl vázán na jejich průběžnou úhradu. Zmíněný rozsudek se ovšem nijak nedotýkal otázky podstatného porušení smlouvy a následného odstoupení od ní.
Naopak k právní úpravě odstoupení od smlouvy pro porušení smluvní povinnosti prodlením a pro porušení smlouvy podstatným způsobem podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále též jen „o. z.“), se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021. V něm shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o.
z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.); uvedené režimy se však zásadně liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o.
z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.).
16. Odstoupení žalobce od kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2021 bylo mimo jiné odůvodněno tím, že jedna ze dvou faktur na uskutečněné dodávky pšenice nebyla ve lhůtě splatnosti (29. 9. 2021) uhrazena, splatnost druhé faktury pak byla stanovena na 4. 10. 2021. V této souvislosti žalobce poskytl žalované dodatečnou lhůtu k zaplacení (11. 10. 2021). Žalovaná ovšem vyúčtovaný závazek ani v dodatečně poskytnuté lhůtě nezaplatila. Nelze tak žalobci ničeho vytknout na postupu v souladu s § 1978 o. z.
17. Co se týče problematiky „zádržného“, jíž se týká část námitky pod bodem h) dovolání, odvolací soud odvíjel platnost odstoupení žalobce od smlouvy se žalovanou nikoliv od bezúčinnosti oznámení o „zádržném“, ale od skutečnosti, že žalovaná jeho prostřednictvím dala zřetelně žalobci na srozuměnou, že ani v dohledné době po splatnosti nemíní již vyúčtovaný závazek z kupní smlouvy splnit (vycházejíc z přesvědčení, že je oprávněna provést jednostranný zápočet [„zadržení“], když až posléze zjistila, že jde o přesvědčení mylné). Rozhodující pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nebylo samotné porušení povinnosti zákazu jednostranného započtení, nýbrž fakt, že žalovaná řádně a včas neplnila a dala najevo, že ani v brzké budoucnosti závazek splnit nehodlá.
18. Podobně je tomu i s argumentací dovolatelky pod bodem e) dovolání, týkající se nepřevzetí zboží kupujícím. V odstoupení od smlouvy žalobce uvedl, že pokud by věděl, že si ve sjednaném termínu žalovaná vyzvedne jen takto malé množství pšenice, kupní smlouvu by s žalovanou neuzavřel. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalovaná si od žalobce, jak předpokládala kupní smlouva, zboží nevyzvedla, předmět koupě byl předán třetí (nezmocněné) osobě, přičemž žalobce (by) byl v nejistotě, zda zboží odevzdal správnému subjektu, a ani po naléhání žalobce se na situaci ničeho nezměnilo. Je tedy nepochybné, že porušení povinnosti převzetí zboží představuje v projednávané věci podstatné porušení smlouvy žalovanou ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z., neboť uvedené jednání bylo jedním z důvodů zmaření realizace smlouvy, když žalobce právem odmítl předat předmět koupě třetí (nezmocněné) osobě.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka pod bodem d) a související argumentace pod bodem h) dovolání týkající se uzavření kupní smlouvy s dalším subjektem dříve, než prodávající nabude vlastnické právo ke kupované komoditě. Žalované lze přisvědčit v tom smyslu, že uzavření následné kupní smlouvy s třetí osobou nepředstavuje ještě (samo o sobě) převedení práv a povinností ze smlouvy původní, ani nezakládá neplatnost takové smlouvy pro počáteční nemožnost plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016). Vzhledem k výše uvedenému by ovšem ani odlišné posouzení této dílčí otázky, jinak prospívající dovolatelce, nemělo vliv na výsledek řízení. K tomu dovolací soud připomíná, že otázku, jejíž odlišné posouzení by nemělo vliv na výsledek řízení, je třeba považovat pro řešenou věc za hypotetickou (akademickou). Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2368/2021, dále usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Nepodařilo-li se žalované kvalifikovaně zpochybnit posouzení otázky účinků odstoupení žalobce od smlouvy pro včasné nezaplacení dílčího plnění, pak je bez významu, že případný další důvod odstoupení případně nebyl naplněn.
20. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu