USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce D. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Emilem Fischerem, MBA., advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská č. 90/5, proti žalovaným 1) H. S., narozené XY, bytem XY, 2) A. S., narozenému XY, bytem XY, o určení dědice, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018, č. j. 55 Co 432/2017-305, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2018, č.j. 55 Co 432/2017-305, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.7.2017, č.j. 17 C 90/2016-215, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce D. D. je dědicem po zůstaviteli A. S., narozeném XY, zemřelém 8.10.2015. Soudy obou stupňů vycházely ze závěru, že jsou dány důvody pro vydědění žalobce uvedené v listině o vydědění pořízené zůstavitelem dne 25.10.2006 ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když, stejně jako soud nalézací, nesprávně vyložil a nesprávně na předmětný případ aplikoval zákonné ustanovení o vydědění potomka z důvodu neprojevování opravdového zájmu. Podle žalobce nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu ČR, která je dlouhodobě ustálena, počínaje právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, v poslední době pak v rozsudcích ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, a v dalších označených rozhodnutích.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobce přípustné, neboť vyřešení otázky vydědění žalobce podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. odvolacím soudem, na které dovoláním napadený rozsudek závisí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, včetně právních názorů vyjádřených v rozsudcích, které žalobce v dovolání označil. Již v rozsudku ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, Nejvyšší soud ČR především uvedl, že zájem, který by potomek měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, a navázal, že pokud je skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Důraz, aby nezájem potomka o zůstavitele byl vždy posuzován s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, je zřejmý i z dalších žalobcem označených rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, usnesení ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007, rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, usnesení ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010, rozsudek ze dne 8.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 2088/2013, rozsudek ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). V projednávané věci odvolací soud tuto zásadu respektoval a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že za zjištěného stavu věci (který se v mnohém odlišoval od skutkových základů v jiných věcech rozhodovaných dovolacím soudem, na které žalobce poukazoval, a to i ve věci sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, kterou žalobce v dovolání označil za „skutkově blízký případ“) bylo na místě, aby zájem o zůstavitele, resp. alespoň pokus o navázání kontaktu v rozhodné době (t.j. před rokem 2006, kdy zůstavitel, tehdy ve věku 84 let, pořídil listinu o vydědění žalobce, který měl 31 let a byl vysokoškolsky vzdělaný) projevil sám žalobce. Není žádný důvod k tomu, aby se zájem potomka o zůstavitele ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. posuzoval jinak, než s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Lze dodat, že přezkoumání skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, dovolacímu soudu nepřísluší, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Roman Fiala předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vydědění – poukázal zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, ze dne 20.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, a ze dne 20.1.2004 sp. zn. 21 Cdo 2214/2002. Dovolání obsahuje také žádost (návrh) dovolatele, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to „s ohledem na probíhající dědické řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 436/2015“, neboť „neúčastí v dědickém řízení je dovolatel závažně ohrožen na svých právech“, a „odklad právní moci rozsudku se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení“.
Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát.
Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013). Rozhodnutí potvrzující nabytí dědictví po A. S. v řízení o pozůstalosti závisí na rozsudku odvolacího soudu, kterým byl ve sporném řízení o určení dědického práva potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce na určení, že je dědicem zůstavitele.
Pokud by v řízení o pozůstalosti bylo rozhodnutí potvrzující nabytí dědictví vydáno dříve, než bude dovolacím soudem v projednávané věci o určení dědického práva žalobce rozhodnuto o dovolání podaném žalobcem, nemohlo by – pokud by dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil nebo zrušil – obstát; již proto nelze přisvědčit tomu, že by mohlo dojít k závažnému ohrožení (dědických) práv dovolatele.
Tím spíše, když vydání rozhodnutí o dědictví v řízení o pozůstalosti brání skutečnost, že spis, který je o průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli veden (spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 32 D 436/2015), se jako příloha spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 90/2016, nachází u Nejvyššího soudu České republiky a není předpoklad, že by se pozůstalostnímu soudu vrátil dříve, než bude rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2018, č. j. 55 Co 432/2017-305. Vycházeje ze závěru, že dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu nemůže být dovolatel závažně ohrožen ve svých právech, Nejvyšší soud České republiky návrh dovolatele na odložení právní moci napadeného rozsudku zamítl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Roman Fiala předseda senátu