24 Cdo 657/2023-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce D. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1357/1, proti žalované P. M., narozené dne XY, bytem v XY, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 438/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022, č. j. 72 Co 321/2022-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se žalobou podanou dne 18. 11. 2021 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost souhlasit s vydáním datového úložiště zn. Synology DS 409 s nabíjecím kabelem (dále též jen „datové úložiště“ nebo „zařízení“), t. č. v úschově Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 Sd 38/2021, žalobci. Žalovaná se vzájemným návrhem podaným dne 3. 6. 2022 (ve znění podání ze dne 7. 6. 2022) u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhala, aby žalobci byla uložena povinnost souhlasit s vydáním datového úložiště, předaného žalovanou Policii ČR dne 21.
1. 2020, žalované. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 9 C 438/2021-51, zamítl žalobu žalobce i vzájemný návrh žalované a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit za vzájemný návrh soudní poplatek 2000 Kč. Podle soudu prvního stupně není možné vyhovět žalobě ani vzájemnému návrhu, neboť „oba účastníci uplatňují k témuž předmětu právo stejné síly, tj. právo vlastnické, když datové úložiště je součástí jejich SJM“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 72 Co 321/2022-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen souhlasit s vydáním datového úložiště žalované ze soudní úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 9, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Poukázal na to, že orgán činný v trestním řízení rozhodl, že věc, která mu byla vydána, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo.
Dospěl k závěru, že „jelikož o vydání předmětného zařízení požádali žalobce i žalovaná, s přihlédnutím k tomu, že žalobce své výlučné vlastnictví k tomuto zařízení neprokázal, svědčí právo na jeho vydání žalované, která ji orgánu činnému v trestním řízení vydala a o jejímž vlastnickém právu k ní není pochyb“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud neřešených právních otázek, zejména zda je nutno vzít v úvahu také charakter dat uložených na datovém úložišti, jejich případné možné zneužití a kdo je vlastníkem dat uložených na tomto zařízení (nejen to, kdo je vlastníkem samotného datového úložiště).
Navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“) není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k rozhodování soudů ve věcech úschov prováděných soudy v občanském soudním řízení na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení [k tomu srov. zejména ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí zákona č.
141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu, a k tomu učiněné závěry, které jsou použitelné i pro řízení o úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních, např. ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 11.
10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2007; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2127/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 475/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 382/2020] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena (a to ani s ohledem na daný případ) jinak. Argumentace dovolatele ve prospěch přípustnosti dovolání není případná.
Spatřuje-li „specifickou situaci tohoto případu v tom, že předmětem úschovy je věc, která sama je nosičem dalších nehmotných věcí, tedy dat“, a nastiňuje-li v této souvislosti domnělé dosud neřešené otázky, nepředestírá žádnou zásadní právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy (uloženého do úschovy na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení), a tudíž ani jeho námitky v tomto směru nemohou být opodstatněné. Jak již přiléhavě konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, pokud účastníci poukazovali rovněž na „obsah zařízení“, tyto námitky „zcela nesouvisejí s předmětem řízení“.
Se závěry soudu prvního stupně (pochopitelně vyjma závěru o neopodstatněnosti nároku žalované na uložení povinnosti žalobci souhlasit s vydáním datového úložiště) se zjevně ztotožnil i odvolací soud (byť – jak uvádí dovolatel – se i přes jeho odvolací námitky problematikou charakteru dat uložených na úložišti nijak konkrétněji nezabýval). Výše uvedené dovolací námitky žalobce, z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné rovněž proto, že výslovně směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, napadá-li „rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. všechny výroky“ [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost, návrhem žalobce na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku se dovolací soud nezabýval s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž bylo konstatováno, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není projednatelný rovněž návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, jelikož jde o návrh akcesorický. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.