USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. K., narozené XY, zemřelé 2. 7. 2019, naposledy bytem v XY, jehož účastníky jsou 1) M. K., narozený XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem v Brně, Dykova 2230/2, 2) nezletilá AAAAA (pseudonym), narozena XY, bytem v XY, zastoupená G. K., zvláštním opatrovníkem, bytem v XY, 3) nezletilý BBBBB (pseudonym), narozený XY, bytem v XY, zastoupený M. K., zvláštním opatrovníkem, bytem v XY, a 4) J. M., narozený XY, bytem v XY, zastoupený JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 784/2019, o dovolání účastníka 4) J. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2021, č. j. 18 Co 174/2020-529, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 7. 2019, č. j. 58 D 784/2019-3, zahájil řízení o pozůstalosti po M. K., zemřelé 2. 7. 2019 (dále jen „zůstavitelka“) a současně pověřil JUDr. Jarmilu Červínkovou, notářku v Brně jako soudního komisaře, aby provedla úkony v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce. Následně pak usnesením ze dne 13. 7. 2020, č. j. 58 D 784/2019-483, soud prvního stupně vyslovil, že „jako s jediným účastníkem řízení bude nadále jednáno s pozůstalým synem M.
K., narozeným XY, bytem XY, a to pouze z důvodu dědění dle zákonné posloupnosti“ (výrok I). Dále bylo rozhodnuto, že se „ukončuje účast v řízení J. M., narozenému XY, bytem XY, AAAAA, narozené XY, bytem XY, a BBBBB, narozenému XY, bytem XY“ (výrok II). Soud prvního stupně vycházel z toho, že nikoliv vlastní rukou sepsaná (tzv. alografní) závěť ze dne 20. 6. 2019 (dále i jen „závěť“) vyhotovená prostřednictvím výpočetní techniky, která měla být podle prohlášení předkladatele J. M. podepsána zůstavitelkou, a která byla (v době jejího předložení soudní komisařce) opatřena dále podpisy dvou svědků, je neplatná.
To proto, že nebyly dodrženy zákonem požadované formální náležitosti, zakotvené v ustanovení § 1534 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále je „o. z.“. Nedošlo totiž k tomu, že by zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásila, že listina – závěť ze dne 20. 6. 2019 – obsahuje její poslední vůli. Vyšlo totiž najevo, že svědkyně se se zůstavitelkou v této věci vůbec nesetkaly a o závěti se zůstavitelkou vůbec nejednaly. O existenci závěti se svědkyně dozvěděly až po úmrtí zůstavitelky, kdy k ní také dodatečně připojily své podpisy.
Tomuto tvrzení J. M. nikdo z dalších účastníků pozůstalostního řízení neodporoval ani opatrovnice za nezletilé dědice. Z důvodu zjištěné neplatnosti závěti soud prvního stupně proto rozhodl, že nadále bude jako s jediným účastníkem pozůstalostního řízení jednáno pouze s pozůstalým synem M. K. z titulu jeho zákonné dědické posloupnosti a současně bylo rozhodnuto o ukončení účasti všech ostatních dědiců, jež své nároky
odvozovali výlučně od předložené neplatné závěti. (§ 169 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání J. M. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I a v části výroku II o ukončení účasti J. M., potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a odvolání podané proti části výroku II usnesení soudu prvního stupně, o ukončení účasti AAAAA, a BBBBB, jako subjektivně nepřípustné odmítl (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu J. M. napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s. odmítl.
Dovolání je předně objektivně nepřípustné v rozsahu, v němž míří proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podané odvolání proti výroku o ukončení účasti dalších účastníků pozůstalostního řízení (nezletilých AAAAA a BBBBB) jako subjektivně nepřípustné odmítnuto. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. totiž dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo (jako v poměrech nyní projednávané věci) odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Pokud tedy usnesením odvolacího soudu bylo zčásti odmítnuto odvolání J. M., nemůže být v tomu odpovídajícímu rozsahu proti takovému rozhodnutí dovolání přípustné, neboť je proti němu možno brojit právě a jen žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Tím se ovšem Nejvyšší soud nijak nevymezuje proti závěru odvolacího soudu o tom, zda výroky o tom s kým bude v pozůstalostním řízení pokračováno a čí účast bude naopak ukončena, jsou na sobě závislé (§ 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) či nikoliv (věta první téhož zákonného ustanovení).
Tím méně se dovolací soud vyjadřuje k rozsahu mezí odvolacího přezkumu rozhodnutí vydaných v řízení o pozůstalosti (§ 28 odst. 2 a § 13 odst. 1 z. ř. s.). Nejvyšší soud dále konstatuje, že pro vady nelze projednat dovolání v rozsahu dovolatelem formulované námitky, že „odvolací soud při výkladu § 1534 o. z. porušil § 574 o. z., když i v tomto případě musí platit, že při posuzování platnosti právního jednání zůstavitele je třeba preferovat platnost před neplatností a co nejvíce respektovat vůli zůstavitele“.
Dovolatel v podaném dovolání nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti pro zmiňovanou otázku (námitku). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani případná citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li dovolání – jako v této věci – na zpochybnění více právních otázek, je nezbytné otázku přípustnosti
podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění
zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Dovolání J. M., v rozsahu výše specifikované otázky (námitky) tedy za popsané situace nelze v dotčené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání však není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani u jinak řádně formulované otázky, jež se váže k posouzení, zda byl soud prvního stupně (soudní komisař) oprávněn sám posoudit platnost alografní závěti z hlediska „přítomnosti svědků u jejího podpisu“, neboť posouzení ze strany odvolacího soudu se nikterak nevzpírá závěrům, jež Nejvyšší soud zaujal v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 7.
4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4072/2019, a v mnohých dalších. Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (§ 169 odst. 1 z. ř. s.).
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.). Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná), naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.
Nejvyšší soud předesílá, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je zákonem předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud v dané věci převzal závěr soudu prvního stupně, podle něhož „právní zástupce poz. syna M. K. ve svém podání ze dne 14. 2. 2020 uvedl, že závěť předložená M. je neplatná z důvodu, že svědkyně závěti J.
a S. svoje podpisy připojily dodatečně až 14 dnů až měsíc po úmrtí zůstavitelky, jak vyplývá z úředních záznamů o podaném vysvětlení M. ze dne 17. 10. 2019 a 12. 2. 2020 a svědkyň závěti ze dne 30. 1. 2020 učiněných před policejním orgánem. V rámci vyšetření dědického práva soud ze sdělení J. M. u jednání konaného v kanceláři notáře – soudního komisaře dne 10. 6. 2020 mj. zjistil, že tento po
úmrtí zůstavitelky našel závěť jen s podpisem zůstavitelky, nikoliv svědků. Když zjistil, že podpisy svědků zákon vyžaduje, obrátil na dvě svědkyně – pí J. a pí S., aby podepsaly závěť. Tyto pak dobrovolně osvědčily, že to, co v závěti je, odpovídá skutečnosti. Věděly, že je to vůle zůstavitelky. Z prohlášení J. M. u jednání konaného v kanceláři notáře dne 10. 6. 2020 bylo tedy zjištěno, že nedošlo k tomu, že by dva současně přítomní svědci byli přítomni při prohlášení zůstavitelky o tom, že listina obsahuje její poslední vůli.“ U téhož jednání byly provedeny výslechy svědků závěti Ľ.
J. a B. S. a z nich bylo mj. zjištěno, že „svědkyně závěť ze dne 20. 6. 2019 podepsaly dodatečně po úmrtí zůstavitelky zřejmě v průběhu července či koncem července roku 2019. Ve věci podpisu a svědectví u této závěti se svědkyně se zůstavitelkou nesetkaly, nedošlo tedy k tomu, že by zůstavitelka před oběma současně přítomnými svědky závěti prohlásila, že závěť ze dne 20. 6. 2019 obsahuje její poslední vůli“.
Nejvyšší soud připomíná, že řízení pozůstalostní je řízením zvláštním, někdy označovaným jako řízení „nesporné“, v němž soud (soudní komisař) není povinen (a ani oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť pozůstalostnímu soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu.
Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému, které je ovládáno odpovídajícími pravidly pro takový typ řízení odlišnými od těch, kterými se řídí nesporná řízení, řízení o pozůstalosti nevyjímaje (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3035/2019). Z uvedeného rezultuje, že předmětem odvolacího a stejně tak i dovolacího řízení není otázka, zda bylo či nebylo prokázáno, že sporná alografní závěť byla zůstavitelkou vlastnoručně podepsána a zda zůstavitelka prohlásila, že listina obsahuje její závěť za přítomnosti dvou svědkyň.
V pozůstalostním řízení lze řešit pouze a jen to, zda je možno existující spor mezi účastníky o dědické právo posoudit toliko na základě skutečností, které jsou mezi jeho účastníky ve smyslu § 169 odst. 1 z. ř. s. nesporné. Přestože lze s dovolatelem souhlasit v tom, že pro rozhodnutí soudů obou stupňů nemohla být v této fázi řízení podstatná skutková zjištění čerpaná z výslechu svědkyň J. a S., učiněného před soudní komisařkou (stejně jako z policejních protokolů a ze znaleckých posudků), pak pro napadené usnesení bylo určující – jak plyne zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně – právě a jen vlastní prohlášení dovolatele učiněné v rámci pozůstalostního řízení (srovnej protokol o jednání dne 10.
6. 2020 na č. l. 474 procesního spisu), že alografní závěť sám nalezl opatřenou dle jeho tvrzení podpisem zůstavitelky, ovšem bez podpisu jakéhokoliv svědka a že teprve dodatečně po jejím nalezení (a tedy až po úmrtí zůstavitelky) se obrátil na Ľ. J. a B. S., aby listinu obsahující závěť dodatečně podepsaly. V rámci téhož jednání prohlásili nespornost tvrzení dovolatele o absenci podpisů svědkyň na závěti při jejím nalezení i pozůstalý syn M. K. a G. K., coby zvláštní opatrovnice nezl. AAAAA (viz č. l.
472 spisu). Totožné prohlášení samotného dovolatele učinila nesporným dodatečně (při jednání dne 11. 6. 2020 na č. l. 479 verte) též M. K., jako zvláštní opatrovnice nezl. BBBBB. Z uvedeného je proto zcela zřejmé, že právě tato skutková tvrzení J. M. přednesená o rozhodných okolnostech (v podobě absence podpisu alografní závěti svědkyněmi ještě před úmrtím zůstavitelky) jsou mezi všemi dotčenými účastníky shodná (tzv. skutkově nesporná) a zcela dostačující pro jednoznačný závěr o formální neplatnosti alografní závěti zůstavitelky.
Lapidárně řečeno, pro danou věc není vůbec podstatné, zda bylo v pozůstalostním řízení „prokázáno“, že svědkyně podepsaly závěť až dodatečně a zda na závěti byl obsažen vlastnoruční podpis zůstavitelky, nýbrž určující bylo právě a jen jednoznačné prohlášení dovolatele učiněné před soudním komisařem a podporované totožným a souhlasným stanoviskem všech ostatních účastníků, že alografní závěť nebyla při jejím nalezení vzdor zákonnému požadavku (§ 1534 o. z.) opatřena podpisy svědků. Souhlasné prohlášení všech dosavadních účastníků pozůstalostního řízení o skutkových okolnostech týkajících se stavu závěti v
době jejího nalezení, na jehož základě bylo možné učinit právní posouzení její (ne)platnosti, pak vylučovalo potřebu dalšího dokazování, pro níž by bylo třeba některého z účastníků odkázat k podání žaloby podle části třetí o. s. ř. o určení dědického práva (podle § 170 z. ř. s.).
Námitka dovolatele, že tu přetrvával skutkový spor o pravost podpisu zůstavitelky na téže závěti, když J. M. tvrdí, že podpis zůstavitelky na listině je pravý, kdežto intestátní dědic M. K. s odkazem na kategorické závěry blíže označených znaleckých posudků pravost podpisu zůstavitelky popírá, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť okolnost zda byla závěť podepsaná zůstavitelkou či zda šlo o padělek, nebyla z hlediska důvodů, na nichž bylo vybudováno napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně), jakkoliv významná.
Odvolací soud v plné shodě se závěrem soudu prvního stupně přiléhavým způsobem vystihl, že závěť by byla v každém případě na základě známých a nesporných údajů účastníků formálně neplatná, a to i kdyby se případně prokázalo, že ji podepsala zůstavitelka vlastní rukou. Uvedená námitka dovolatele se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání J. M. podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud jen stručně doplňuje, že bylo-li rozhodnuto o ukončení účasti některého z dosavadních účastníků pozůstalostního řízení, bylo třeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení (§ 1, odst. 3 a 4 a § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 1 a § 243b o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu