25 Cdo 1130/2023-318
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Real 18 a. s., IČO 28199731, se sídlem Konviktská 298/10, Praha 1, zastoupená JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem Řehenice 9, proti žalovaným: 1. Prague Marina a. s., IČO 26781581, se sídlem Jankovcova 1595/14, Praha 7, zastoupená Mgr. Ing Jiřím Langerem, advokátem se sídlem K Netlukám 1472/4, Praha 10, a 2. Metrostav a. s., IČO 00014915, se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8, zastoupená JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, o zaplacení 1.388.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 30/2019-295, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 30/2019-295, se ve výrocích I, II a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaných domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s havárií bytového domu v k. ú. XY, v jehož sekci C vlastnila bytovou jednotku. Dne 29. 4. 2012 se zdeformovaly kovové vzpěry podpírající sekci D uvedeného domu, čímž byla poškozena jeho nosná konstrukce. Obyvatelé částí budovy byli evakuováni a stavební úřad rozhodl, že budova není způsobilá k užívání. Vady nosné konstrukce byly opraveny ke dni 31. 12. 2012. Žalobkyně požadovala ušlý zisk ve výši 153.000 Kč za dobu od 1. 5. 2012 do 31. 1. 2013, kdy byly zcela dokončeny stavební práce, neboť po tuto dobu nemohla byt pronajímat s ohledem na ukončení nájemního vztahu dohodou ze dne 30. 4. 2012 uzavřenou na žádost nájemce, jenž se obával o svou bezpečnost. Za další škodu ve výši 1.235.000 Kč považovala žalobkyně pokles hodnoty bytové jednotky kvůli ztrátě důvěry třetích osob v kvalitu a bezpečnost budovy, v níž se jednotka nachází.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 35 Cm 1/2016-163, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po 1. žalované domáhala zaplacení 1.388.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobkyni 153.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do 1.235.000 Kč s příslušenstvím žalobu vůči 2. žalované zamítl (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení 1. žalované (výrok IV) a 2. žalované (výrok V). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že 1. žalovaná za škodu dle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“) neodpovídá, neboť předmět koupě nebyl vadný, ani nebyl havárií nijak poškozen, avšak za škodu odpovídá 2. žalovaná jako zhotovitel podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť porušila své povinnosti zhotovitele díla, které provedla podle vadného projektu. Žalobkyni však vznikla v příčinné souvislosti s havárií škoda pouze ve výši 153.000 Kč odpovídající ušlému nájemnému za dobu od května 2012 do ledna 2013. Na základě nájemní smlouvy žalobkyně bytovou jednotku pronajímala za 17.000 Kč měsíčně, avšak po ukončení tohoto nájemního vztahu se žalobkyni již nepodařilo najít vhodného nájemce. Škoda představující snížení ceny bytu však podle názoru soudu prvního stupně žalobkyni nevznikla, neboť byla ke dni rozhodnutí stále vlastníkem příslušného bytu. Škoda totiž žalobkyni mohla vzniknout pouze v případě, že by žalobkyně bytovou jednotku prodala za nižší cenu oproti jiným srovnatelným bytům v daném místě a čase a ke snížení ceny by došlo v příčinné souvislosti s danou havárií.
3. K odvolání žalobkyně a 2. žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 30/2019-295, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení 153.000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k 2. žalované zamítá (výrok II), ve výrocích III a V jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost nahradit 1. žalované náklady odvolacího řízení (výrok IV).
Pokud jde o vztah žalobkyně a 1. žalované, odvolací soud zdůraznil, že je založen kupní smlouvou uzavřenou v režimu obchodního zákoníku, přičemž porušení smlouvy spatřuje žalobkyně v tom, že jí 1. žalovaná „prodala byt s vadami“, a současně tvrdí, že uplatňuje nárok na náhradu škody, tedy na náhradu majetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Žalobkyně však netvrdí, že jí bylo prodáno zboží s vadami, které 1. žalované oznámila a uplatnila u ní nárok z titulu odpovědnosti za vady (slevu z ceny).
Odvolací soud odkázal na § 436 odst. 4 obch. zák., podle nějž má kupující vedle nároků z vad též nárok na náhradu škody, na § 440 odst. 1 obch. zák., který říká, že nároky z vad zboží se nedotýkají nároku na náhradu škody nebo na smluvní pokutu, a § 440 odst. 2 obch. zák., podle kterého uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Lze se tak domoci pouze tzv. následné škody, tedy nikoli škody na samotném předmětu koupě, ale pouze škody vzniklé v důsledku koupě vadné věci.
Obchodní znehodnocení bytu se týká přímo předmětu koupě, svou povahou odpovídá slevě z ceny bytu, a nelze ho proto dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Ušlý zisk, který úplně vypořádává nedostatek vlastnosti zboží, je svou povahou tzv. jinou nebo další škodou vzniklou jako následek vadného plnění, a žalobkyně jej není oprávněna požadovat, neboť jí vznikl nárok na slevu z kupní ceny. Sleva totiž úplně vypořádává nedostatek vlastnosti zboží, na které se vztahuje. Žalobkyni tak odvolací soud v naznačeném rozsahu nemohl vyhovět.
V řízení navíc ani nebylo prokázáno, že by předmět koupě trpěl vadami. Vztah mezi žalobkyní a 2. žalovanou není vztahem smluvním a odvolací soud jej posoudil podle § 420 obč. zák. Vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, uveřejněného pod číslem 19/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“), které bylo vydáno ve skutkově obdobné věci, v níž vystupovaly tytéž žalované a obdobných nároků se po nich domáhal vlastník jiné bytové jednotky, který je fyzickou osobou.
Dovodil, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikla škoda spočívající v obchodním znehodnocení předmětného bytu, je předčasný. Znaleckým posudkem by mělo být osvětleno, zda se v příčinné souvislosti s havárií snížila tržní hodnota bytu a zda je toto snížení trvalé. Jde-li o nárok žalobkyně vůči 2. žalované na ušlý zisk, dospěl odvolací soud k závěru, že není po právu.
Sekce C, v níž se bytová jednotka žalobkyně nacházela, nebyla havárií nijak dotčena. Již 3. 5. 2012 statik konstatoval, že dům je stabilizovaný a lze jej řádně a bez nebezpečí užívat. Příčinou ztráty nájemného bylo rozhodnutí žalobkyně nájemní vztah ukončit, a škoda tak žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s tímto jejím rozhodnutím. Žalobkyně by v případě, že by prokázala, že příčinou škody v tomto směru byly okolnosti, které tvrdí, mohla být úspěšná pouze s požadavkem na ušlý zisk za období, jež následovalo po datu, které bylo sjednáno jako konec nájmu ukončeného dohodou.
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I, II a IV napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která zároveň v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, případně má být posouzena jinak. Důvodnost dovolání má být dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v daném směru vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, že uzavřením dohody s nájemcem došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škody, neboť prvotní a jedinou příčinou vzniku škody byla havárie budovy.
V okamžiku, kdy dovolatelka s nájemcem uvedenou dohodu uzavřela, totiž bylo zjevné, že jsou naplněny důvody pro odstoupení nájemce od smlouvy, protože bytová jednotka neplnila požadavky § 679 obč. zák. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, podle nějž k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zdůraznila, že nemůže bý,t nucena k výkonu práv v rozporu se zákonem, navíc je sama povinna předcházet budoucím škodám, které nájemci hrozily.
Zdůraznila, že poškozeny byly též společné části domu a následně v celém domě probíhaly rušné stavební práce, které znemožňovaly byt užívat jako nadstandardní ubytování. Dovolatelka se domnívá, že je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že na jedné straně konstatoval, že se dovolatelka měla svých práv domáhat z titulu odpovědnosti za vady, na druhé straně konstatoval, že ke vzniku vad nedošlo, přičemž existence znehodnocení či ušlého nájmu je prokázána zejména znaleckými posudky.
Žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že nedošlo k poškození bytu, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, podle nějž je třeba nechat ohledně této otázky vypracovat znalecký posudek. Soudy se v řízení nevypořádaly s tvrzením žalobkyně o odpovědnosti žalované vyplývající z veřejnoprávních předpisů. Dovolatelka dále zdůraznila, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1548/2020 se mohla úspěšně domáhat nároku na ušlý zisk z nájmu, pokud prokázala, že nájemce nemohla sehnat z důvodu havárie zaviněné žalovanými.
Je přesvědčena, že dostatečně vylíčila rozhodné skutkové okolnosti, přičemž právní kvalifikace je pak zcela věcí soudu. Odkázala na řadu rozhodnutí dovolacího soudu a připomněla, že nárok na náhradu škody lze uplatňovat nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady, oba tyto nároky stojí samostatně, takže následný ušlý nájem není vadou, ale škodou. Ani v případě obchodního znehodnocení se podle názoru dovolatelky nemůže jednat o vadu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Ve svém vyjádření označila 1. žalovaná dovolání za nepřípustné. Z trestního spisu navrženého k důkazu vyplývá, že bylo možné zajistit nové nájemce, v dalších bytech nájemci bydleli, byt žalobkyně navíc nebyl v části domu postižené havárií. Dále 1. žalovaná sdělila, že se ztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu ohledně aplikace § 440 obch. zák., a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle dovolání se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky charakteru tzv. obchodního znehodnocení, otázky vzájemného vztahů nároků z odpovědnosti za vady a za škodu a dále otázky přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vznikem škody, a dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a shledal, že dovolání je ve vztahu k daným otázkám důvodné.
9. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1548/2020 dospěl Nejvyšší soud pod vlivem nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, k závěru, že i v případě nemovitých věcí může nastat stav, kdy dojde ke snížení jejich tržní hodnoty v důsledku poškození vzniklého při škodní události, jež bylo odstraněno a došlo k obnovení jejich technické a funkční hodnoty. Ke snížení obvyklé ceny nemovitosti může ale dojít i v případě, že k vlastnímu (fyzickému) poškození nedošlo. Takové snížení pak může být v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. V citované věci dovolací soud konstatoval, že žalobci mohla vzniknout škoda snížením obecné ceny jeho bytové jednotky, i když při havárii nedošlo k jejímu fyzickému poškození. Právě uvedené vyslovil dovolací soud ve skutkově obdobné věci, jako je nyní projednávaná, lišící se v zásadě pouze tím, že žalobcem byla fyzická osoba, ovšem požadující náhradu škody na základě totožné škodní události po stejných žalovaných.
10. Pojmovým znakem obchodního znehodnocení je to, že dojde ke škodní události, v jejímž důsledku je věc stižena rizikem možných nedostatků, které trh reflektuje právě jako obchodní znehodnocení (viz VESELÝ, T. K nutnosti prodeje jako předpokladu pro vznik nároku na náhradu obchodního znehodnocení – reakce na kritickou glosu. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2024, 6, s. 173). Nepřímou škodou v širokém slova smyslu může být i tzv. obchodní znehodnocení jakožto zprostředkovaný následek protiprávního jednání škůdce (viz BEJČEK, J. Možné či sporné funkční substituty násobné náhrady škody. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2021, 12, s. 430). Je tedy zřejmé, že nelze hovořit o obchodním znehodnocení bez toho, aby došlo ke škodní události v důsledku protiprávního jednání škůdce. Ačkoliv je situace v posuzovaném případě specifická v tom smyslu, že zde nedošlo k přímému poškození nemovitosti žalobkyně, je bezpochyby navázána na škodní událost v podobě havárie na bytovém domě.
11. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalobkyně tvrdí existenci majetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s porušením smlouvy 1. žalovanou, která byla prodávající předmětné bytové jednotky, přičemž porušení smlouvy vidí žalobkyně v tom, že jí 1. žalovaná „prodala byt s vadami“. Jelikož však žalobkyně netvrdila, že by u 1. žalované uplatnila nárok z titulu odpovědnosti za vady, tedy slevu z ceny, nelze její žalobě s ohledem na § 440 odst. 2 obch. zák. vyhovět. Současně ovšem odvolací soud uvedl, že žalobkyně vůči oběma žalovaným uplatňuje nárok na náhradu škody. Zdá se tedy, že odvolací soud si dostatečně neujasnil, z jakého titulu by žalobkyně mohla náhradu za znehodnocení své bytové jednotky požadovat.
12. Judikatura dovolacího soudu se ustálila na závěru, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Smyslem odpovědnosti za škodu oproti tomu je, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení právní povinnosti nebo v důsledku jiné právem uznané skutečnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5361/2016, a ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3485/2022).
13. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou nelze hovořit o odpovědnosti za vady, neboť podle skutkových tvrzení žalobkyně hodnota nemovitosti nebyla nižší, respektive neklesla v okamžiku převodu vlastnického práva či po něm sama od sebe, ale teprve v důsledku škodní události spočívající v havárii na bytovém domě. Teprve tehdy mohla klesnout obecná cena bytové jednotky žalobkyně jako následek obavy trhu z možných skrytých vad. Za daných okolností by se tak mohlo jednat o další či následnou škodu ve smyslu § 440 odst. 1 obch. zák. (avšak pouze za předpokladu, že by plnění 1. žalované vůči žalobkyni mohlo být považováno za vadné, což odvolací soud vyloučil, viz bod 18 odůvodnění jeho rozsudku), či pokud by na straně 1. žalované bylo možné dovodit protiprávní jednání, jež by bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobkyně.
14. Ve věci, o níž rozhodl Nejvyšší soud již zmíněným rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, se žalobce domáhal ušlého nájemného za období od května 2012 do ledna 2013, tedy za stejné období jako v posuzovaném případě, a nájemní vztah ukončil dohodou předčasně. V citovaném rozsudku dovolací soud uvedl, že se žalobce mohl úspěšně domáhat nároku na ušlý zisk z nájmu, pokud by prokázal, že nájemce nemohl sehnat z důvodu havárie zaviněné žalovanými. On však tvrdil, že nájemce nehledal do doby konečné opravy domu (v lednu 2013) přestože již dne 3. 5. 2012 prohlásil statik budovu za plně stabilizovanou a schopnou bez omezení plnit svoji funkci. V posuzované věci však žalobkyně předkládala důkazy, které měly směřovat k prokázání jejího tvrzení, že nového nájemce nemohla sehnat (na rozdíl od věci, o níž rozhodoval dovolací soud v uvedeném rozsudku, kde se žalobce rozhodl nového nájemce až do ukončení oprav nehledat). Pokud by se jí skutečně podařilo toto své tvrzení prokázat a vznik škody na její straně by byl v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných, mohl by tak být její požadavek na ušlý zisk z nájmu po právu. K přerušení příčinné souvislosti v citované věci došlo proto, že žalobce uzavřel dohodu s nájemcem o ukončení nájemního vztahu a následně se nepokoušel si nového nájemce zajistit. V nyní projednávané věci se o to však žalobkyně zřejmě snažila. Právě uvedené platí pro vztah žalobkyně a 2. žalované, ale rovněž žalobkyně a 1. žalované, neboť s ohledem na to, že Nejvyšší soud dovodil, že se ve vztahu mezi nimi nejedná o odpovědnost za vady, neuplatní se ani omezení § 440 odst. 1 obch. zák.
15. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou možného znehodnocení bytové jednotky žalobkyně a z něj vyplývajícího odpovědnostního vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou, a dále nesprávně posoudil vznik ušlého zisku na straně žalobkyně, dopustil se nesprávného právního posouzení věci, a proto Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
17. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo i proti výrokům napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud však dovolání v tomto rozsahu neodmítl proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení výroků ve věci samé (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 88).
18. Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu