25 Cdo 1220/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně AMBIENTE s.r.o., se sídlem v Heřmanově Městci, Jiráskova 580, IČO
25259342, zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV.,
Rooseveltova 335, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o zaplacení 320.500,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C
140/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. října 2009, č. j. 17 Co 321/2009-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2009, č. j. 17 Co
321/2009-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
úrokem z prodlení od 15. 8. 2008 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyhověl tak žalobě na náhradu škody vzniklé na vozidle žalobkyně
Mercedes Benz 216 CDI (Sprinter) při dopravní nehodě dne 11. 8. 2006, kdy na
silnici první třídy č. I/38 se značenými vyjetými kolejemi řidič I. K. při
jízdě dovolenou a okolnostem přiměřenou rychlostí najel na nepředvídatelnou
nerovnost (asfalt přehrnutý přes dilatační spáru na mostě), přecházející ve
výtluk vyplněný vodou, vozidlo dostalo smyk a havarovalo. V řízení bylo
prokázáno, že příčinou dopravní nehody byla právě uvedená závada na komunikaci;
případné spoluzavinění řidiče nebylo prokázáno ani v rámci přestupkového řízení
ani znaleckými posudky. Pasivní věcnou legitimaci žalovaný nezpochybňoval s
tím, že je subjektem pověřeným k výkonu práv vlastníka komunikace podle § 27
odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „zákon o
pozemních komunikacích“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10.
2009, č. j. 17 Co 321/2009-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k jinému řešení otázky pasivní
věcné legitimace, tj. kdo je nositelem povinnosti hradit vzniklou škodu. Pokud
podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích odpovídá za vady ve
sjízdnosti vlastník komunikace (zde podle § 9 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích stát), je případné svěření výkonu některých práv a povinností
vlastníka na žalovaného jako státní příspěvkovou organizaci bezpředmětné.
Uvedený závěr nebyl shledán v rozporu s judikaturou (usnesení Ústavního soudu
ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 2729/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2.
2009, sp. zn. III. ÚS 2498/08, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 23 Co 24/2008-125) ani se
zásadou předvídatelnosti.
Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčena, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil v závěru o nedostatku věcné legitimace žalovaného.
Namítá, že odkazy odvolacího soudu na judikaturu v této věci nejsou přiléhavé,
neboť se týkají případů, kdy vlastníkem komunikace není stát, ale obec či kraj.
Poukazuje naopak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28
Cdo 1576/2006, který shrnuje rozdíly ve vztazích mezi státem a krajem, příp.
obcí a jejich příspěvkovými organizacemi. Odkazuje dále na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 526/2006, dovozujícího odpovědnost
správce komunikace. Stejně tak podle § 59 ve spojení s § 54 zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále
též jen „zákon o majetku ČR“), je příspěvková organizace zmocněna vystupovat
vlastním jménem v právních vztazích a účastnit se řízení před soudy a jinými
orgány ve věcech týkajících se majetku, se kterým hospodaří. Žalovaný je proto
subjektem s právem hospodaření s majetkem státu, a to v souladu se zákonem, a
jako takový je pasivně věcně legitimován v řízení o náhradu vzniklé škody. Z
uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku pasivní legitimace
žalovaného s odůvodněním, že v době škodné události byl stát vlastníkem pozemní
komunikace, která byla v nevyhovujícím technickém stavu, což bylo příčinou
dopravní nehody, a za škodu proto neodpovídá Ředitelství silnic a dálnic ČR
jako státní příspěvková organizace, nýbrž stát.
Podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni
dopravní nehody, tj. ve znění zákonů č. 102/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č.
489/2001 Sb., č. 256/2002 Sb., č. 259/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 358/2003
Sb., č. 186/2004 Sb., č. 80/2006 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 311/2006 Sb. a č.
342/2006 Sb., odpovídá vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace za
škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla
závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto
závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky
takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 9 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je vlastníkem
dálnic a silnic I. třídy stát. Podle odst. 3 téhož ustanovení může Ministerstvo
dopravy a spojů po projednání s Ministerstvem financí na dobu určitou, nejdéle
na dobu 35 let, smluvně převést výkon některých práv a povinností státu jako
vlastníka dálnic a silnic I. třídy na právnickou osobu vybranou postupem podle
zákona o zadávání veřejných zakázek za cenu sjednanou v souladu s cenovými
předpisy a splatnou způsobem sjednaným ve smlouvě.
Z uvedených ustanovení zákona vyplývá, že v době škodné události byl vlastníkem
silnic I. třídy stát, který odpovídá za škody vzniklé jejich uživatelům
závadami ve sjízdnosti. Z výsledů řízení vyplynulo, že zřizovací listinou ze
dne 11. 12. 1996 Ministerstvo dopravy a spojů ČR zřídilo Ředitelství silnic a
dálnic ČR jakožto státní příspěvkovou organizaci. Zřizovací listina ve znění
dodatků přiznává uvedenému subjektu právo „hospodaření s dálnicemi a silnicemi
1. třídy se součástmi a příslušenstvím dle § 12 a násl. zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, spolu se souvisejícími
právy a závazky a souvisejícími pozemky“, dále povinnost „zabezpečování údržby
a oprav dálnic a silnic 1. třídy vymezených v příloze č. 1 této zřizovací
listiny, se součástmi a příslušenstvím...“ Na základě dobrovolného projevu vůle
vlastníka (státu) tedy došlo ke zřízení subjektu pověřeného mimo jiné
hospodařením a údržbou svěřených komunikací, aniž by na tento subjekt byly
přeneseny další povinnosti a práva.
Lze tedy dovodit, že subjektem, který objektivně odpovídá za škodu způsobenou
žalobkyni tvrzenou závadou ve sjízdnosti, může být jen stát, který žalovaného
pouze vlastním projevem vůle pověřil právem hospodaření a povinností udržovat a
opravovat svěřené úseky komunikací. Tato okolnost totiž nemá vliv na povinnosti
vlastníka vyplývající z § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, včetně
jeho případných povinností hradit škodu, která vznikne v důsledku závady ve
sjízdnosti či ve schůdnosti. Svěření majetku do správy žalovaného jako projev
vůle odpovědného subjektu totiž neznamená převod veškerých práv a povinností
vyplývajících z vlastnického práva státu a derogaci výslovného znění zákona
(nejedná se o výkon vlastnických práv). Subjekt odpovědný ze zákona nemůže
odpovědnost za škodu, byla-li její příčinou závada ve sjízdnosti komunikace,
jejímž je vlastníkem, převést na jiný subjekt, který si zřídil k zabezpečení
údržby a oprav silnice 1. třídy. Jestliže podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích výslovně odpovídá vlastník komunikace za škodu, jejíž příčinou
byla závada ve sjízdnosti, je nutno jednoznačně dovodit pasivní věcnou
legitimaci státu z hlediska objektivní odpovědnosti za škodu, která měla
vzniknout v důsledku dopravní nehody vyvolané závadou ve sjízdnosti.
Dovolací soud v této souvislosti podotýká, že ke zřízení žalovaného došlo ze
strany Ministerstva dopravy a spojů ČR před účinností zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, které bylo v
uvedené době tzv. rozpočtovou organizací s právní subjektivitou a s právem
hospodaření s majetkem státu. Rovněž úprava v § 9 odst. 2 a 3 zákona o
pozemních komunikacích zohledňovala tuto skutečnost a Ministerstvu dopravy a
spojů ČR přiznávala právo výkonu vlastnického práva státu k dálnicím a silnicím
(bez rozlišení) a oprávnění pověřit výkonem vlastnických práv správce pozemní
komunikace. Z uvedeného důvodu není případná dovolatelčina námitka o
použitelnosti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo
526/2006, dovozujícího odpovědnost správce komunikace za škodu vzniklou závadou
ve schůdnosti komunikace, který s ohledem na jiné časové znění aplikovaných
předpisů nemůže v řešeném případě obstát.
Uvedené závěry se nijak nedotýkají skutečnosti, že státní příspěvkové
organizace jsou samostatnými právnickými osobami, které navenek vystupují
samostatně, jednají vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Vztah zřizovatele
a příspěvkové organizace je určován zejména její finanční závislostí na
zřizovateli, který dokrývá provozním příspěvkem rozdíl mezi provozními náklady
a výnosy příspěvkové organizace. Není proto vyloučeno, aby státní příspěvková
organizace byla věcně legitimovaným subjektem např. v řízení o určení
vlastnického práva k věcem, s nimiž ona hospodaří (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4000), případně i v řízení o náhradu
škody, kterou při své činnosti způsobí jinému např. při dopravní nehodě
služebního vozidla, apod. Stejně tak může být věcně legitimována i ve sporu o
náhradu škody, za kterou sama odpovídá. Zásadně totiž platí, že zákon č.
13/1997 Sb. upravuje objektivní odpovědnost vlastníků komunikací v určitých, v
něm vymezených případech, nikoli odpovědnost dalších subjektů za škodu
způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena a může se
uplatnit souběžně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn.
25 Cdo 3217/2008, Soubor C 8352, či obdobně, tj. ve vztahu k dříve platné
právní úpravě, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99,
Soubor C 315). Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost žalovaného podle § 420
obč. zák., a to za zaviněné porušení povinnosti vyplývající z příkazní smlouvy
ze dne 2. 1. 2002 vůči žalobci, byť nebyl účastníkem této smlouvy (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001,
publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se odvolací soud uplatněným nárokem z pohledu uvedeného právního názoru
nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Z těchto
důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
prvá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu