25 Cdo 1262/2025-778
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. N., zastoupená JUDr. Jakubem Palou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18/9, Karviná, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, o zaplacení 394.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 26/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 269/2024-642,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
26/2020-591, zamítl žalobu o zaplacení 394.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala na žalované pojistného plnění v částkách 200 000 Kč za trvalé následky pádu ze žebříku ze dne 6. 10. 2016, 94 000 Kč z titulu připojištění tělesného poškození organismu a 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za diskriminaci způsobenou tím, že žalovaná vypověděla žalobkyni s účinností od 1. 1. 2018 pojistnou smlouvu a za výše uvedený úraz jí vyplatila pouze částku 6 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že při úrazu utrpěla poškození nervového systému, kontuzi lbi, distorzi krční páteře, zlomeniny VI.
obratle krční páteře, V. obratle bederní páteře, stydké kosti a spodní čelisti, které zanechaly trvalé následky na jejím zdraví. Na základě obsáhlého dokazování soud zjistil, že žalobkyně „uzavřela s předchůdkyní (žalované)návrh pojistné smlouvy“ [sic!] a v dotazníku uvedla, že dříve měla zdravotní problémy s páteří, proto předchůdkyně žalované zaslala žalobkyni aktualizovaný návrh pojistné smlouvy, v němž bylo výslovně uvedeno, že páteř je z pojistné ochrany vyjmuta, s čímž žalobkyně souhlasila.
Dne 6. 10. 2016 došlo k pojistné události, při níž žalobkyně utrpěla zranění spočívající v poranění kosti lebky a podvrtnutí krční páteře. Žalovaná vyplatila žalobkyni za předmětnou pojistnou událost částku 6 000 Kč. Následně předchůdkyně žalované vypověděla žalobkyni připojištění tělesného poškození organismu, připojištění trvalých následků úrazu s progresivním plněním aj. Znaleckými posudky z oboru zdravotnictví (neurologie, orthopedie a traumatologie, zobrazovacích metod a radiologie) bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že při pádu utrpěla jakoukoli zlomeninu, byla prokázána pouze výše uvedená zranění, jež pojišťovna odškodnila, a bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že by trpěla v souvislosti s pojistnou událostí trvalými následky.
Z uvedených důvodů nebyla žalobkyně úspěšná co se týče žalobních požadavků na pojistné plnění. Co do nároku na odškodnění za tvrzenou diskriminaci konstatoval obvodní soud, že určitý způsob likvidace pojistné události ani vypovězení smlouvy nemůže v tomto případě založit nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, jednalo se o svobodný projev vůle žalované
vyplývající ze smluvních podmínek, přičemž stejné právo svědčilo i žalobkyni. Navíc žalovaná nevypověděla celou smlouvu, nýbrž jen smlouvu o připojištění. Soud prvního stupně dále uvedl, že k tvrzené diskriminaci žalobkyně nekonkretizovala ani po poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., v čem měla diskriminace spočívat, proč požaduje právě částku 100.000 Kč a nedoložila žádné důkazy k údajné diskriminaci, tedy v tomto případě neunesla důkazní břemeno.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 269/2024-642, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl doplnit dokazování a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyzdvihl především skutkový závěr, že nedošlo k žádným trvalým následkům v souvislosti s úrazem dne 6. 10.
2016, ani k jiným poškozením tělesného organismu žalobkyně, než již byla odškodněna, a proto bylo nadbytečné posuzovat, zda byla z pojistné ochrany vyloučena páteř, či zda žalobkyně podepsala upravenou listinu vylučující z pojištění páteř. Tvrzení žalobkyně o zfalšované zdravotnické dokumentaci odmítl odvolací soud jako novum. K námitkám zpochybňujícím klíčové závěry všech tří znaleckých posudků, jež shodně nezávisle na sobě dospěly k závěru, že žalobkyně neutrpěla v souvislosti s pojistnou událostí jiné zranění než poranění kosti lebky a podvrtnutí krční páteře a že netrpí trvalými následky v souvislosti s touto událostí, poznamenal odvolací soud, že je sice povinen hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz, od jiných důkazů se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad uvedených v § 132 o.
s. ř. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně neutrpěla dne 6. 10. 2016 tvrzené poškození zdraví, není důvodný ani její nárok na pojistné plnění, ani nelze takovou likvidaci pojistné události považovat za diskriminační jednání.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, které formulovala sama, a následně je doplnil ustanovený advokát dle jejích výslovných pokynů. Dovolatelka zpochybňuje především neprovedení dalších důkazů, revizního znaleckého posudku a nepřehodnocení skutkových závěrů o absenci trvalých následků po pojistné události. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde především o otázku, zda je přípustné nedoplnění dokazování značným množstvím důkazů jen s odkazem na znalecké posudky, jejichž správnost je dovolatelem zpochybňována. Dovolatelka je přesvědčena, že provedením navržených důkazů by prokázala tvrzená poškození a mohla uspět ve sporu. Má za to, že je potřeba vyřešit otázku, zda způsob likvidace pojistné události může založit „nárok na nemajetkovou újmu“, v této souvislosti nesouhlasí se zamítnutím jejího účastnického výslechu, jímž by prokázala diskriminační jednání žalované a předkládá otázku, zda je správný postup soudu, kdy v případě, že nelze danou skutečnost prokázat jiným způsobem, je tento účastnický výslech zamítnut. Poslední námitkou zpochybnila výrok o náhradě nákladů řízení a domáhá se aplikace § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
5. Nutno předeslat, že pokud dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu v této souvislosti neoznačuje.
6. Dovolatelka namítá, že soudy v důsledku vad dokazování učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu. Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí.
7. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhé vyslovení odlišného názoru na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda dosud provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilé dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založit.
8. V této souvislosti je třeba zmínit, že přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se postupu odvolacího soudu při hodnocení znaleckých posudků. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
9. Odvolací soud konstatoval, že uvedeným požadavkům všechny tři písemné znalecké posudky ve spojení s ústním přednesem toho kterého znalce dostály, jejich shodné odborné závěry považuje za dostatečně přesvědčivé a podložené, a neměl tak pochybnosti o správnosti těchto znaleckých posudků. Takový postup není v rozporu s judikaturou. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se zabýval řádně zdůvodněním závěrů znalců, hodnotil znalecké posudky kriticky a v souladu s pravidly logického myšlení. Jestliže se tři na sobě nezávislí znalci z oboru zdravotnictví shodli, že dovolatelka neutrpěla v souvislosti s pojistnou událostí trvalé následky, nemůže tento odborný závěr v rámci dokazování soud sám přehodnotit na základě jiných důkazů dovolatelkou předložených, tím spíše ne jejím laickým účastnickým výslechem.
10. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav, protože opomenul provést důležitý důkaz pro zjištění rozhodných skutečností, kterým měla být její účastnická výpověď, ani zde se nejedná o důvodnou námitku způsobilou založit přípustnost dovolání. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17).
11. Těmto požadavkům odvolací soud dostál, když náležitě vyložil a odůvodnil, že důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně neprovedl, neboť zjištěný skutkový stav považoval za dostačující pro rozhodnutí ve věci a s ohledem na přijatý právní názor důkazní návrh označil za nadbytečný. Tento postup odpovídá požadavkům vyjádřeným Ústavním soudem, které lze vyjádřit tak, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, část VI b), nebo ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23, bod 18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018). Nadto dle výslovného znění § 131 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud mimo jiné nařídit jen tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak; jsou-li tedy k dispozici jiné důkazy, odpovídá zákonu i ustálené judikatuře, že soud čerpá skutková zjištění z nich a výslech účastníků shledá nadbytečným. Výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022, bod 39).
12. Na řešení otázky, zda způsob likvidace pojistné události může založit nárok na náhradu nemajetkové újmy, řešení odvolacího soudu nespočívá, neboť dovolatelka tvrdí, že byla diskriminována vyplacením pojistného plnění, aniž by tvrdila jakýkoli diskriminační důvod (neopodstatněně rozdílné zacházení), proto odvolací soud konstatoval, že nelze jejímu požadavku na odškodnění nemajetkové újmy za tvrzené diskriminační jednání vyhovět pouze pro samotnou výši plnění, stejně jako nelze považovat za diskriminační jednání žalované, že vypověděla v souladu s pojistnými podmínkami smlouvu o připojištění (čl. 27 odst. 9 pojistných podmínek), když stejné právo svědčilo i žalobkyni. Dovolatelka žádný diskriminační důvod ve smyslu § 2769 o. z. (národnost, rasový nebo etnický původ nebo jiné hledisko odporující zásadě rovného zacházení) netvrdila.
13. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. Nejvyšší soud, který může dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů v dovolání vymezených (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), shledal, že z těchto důvodů není dovolání přípustné, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu