USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. S., zastoupený JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 200/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 36 Co 210/2023-626, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 36 Co 210/2023-626, potvrdil rozsudek ze dne 23. 1. 2023, č. j. 24 C 200/2016-579, ve znění usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 24 C 200/2016-593, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu na zaplacení 150 840 Kč s příslušenstvím, na zaplacení 1 900 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o žalobě na zaplacení pojistného plnění ve výši 150 840 Kč za vytrpěnou bolest a 1 900 000 Kč za ztížení společenského uplatnění vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že nepřipoutaný žalobce měl dne 20.
7. 2012 dopravní nehodu zaviněnou vozidlem pojištěným u žalované, při níž utrpěl tržnou ránu na čele, oděrky horního víčka oka, nosu a čela, krvácení z nosu, pohmoždění pravého kolenního kloubu, oděrky pravé nohy a podvrtnutí a natažení krční páteře. Pro zjištění rozsahu poranění, především kolenního kloubu, od kterého žalobce odvozoval ztížení svého společenského uplatnění, vyšel odvolací soud ze znaleckých posudků zpracovaných pro účely řízení, zejména ze znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, který předložila žalovaná, a soudem zadaného revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.
Ačkoli žalobce v souvislosti s dopravní nehodou utrpěl (mimo jiné) zhmoždění pravého kolenního kloubu s odřeninou, následná vyšetření a plánovaná artroskopická operace neukázaly žádné strukturální úrazové změny kloubu. Současný stav žalobcova kolenního kloubu nebyl zapříčiněn dopravní nehodou, ale postupujícími degenerativními (neúrazovými) změnami a následným těžkým zhmožděním kolenního kloubu při pádu žalobce dne 21. 2. 2014. Tyto závěry korespondovaly rovněž s fotografiemi z facebookového profilu partnerky žalobce, na kterých byl po dopravní nehodě zachycen při různých volnočasových (sportovních či kulturních) aktivitách bez pomůcek pro chůzi či ortézy, a s výpovědí svědka D.
S. (soukromého detektiva), jenž žalobce na objednávku žalované sledoval při výkonu jeho profese automechanika, kterou prováděl bez jakýchkoliv obtíží a pomůcek pro chůzi. Zranění žalobce při dopravní nehodě tedy nevedlo k žádným trvalým následkům. Nalézací soudy se nepřiklonily ke znaleckým posudkům MUDr. Petra Špirocha, PhD. a MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., které předložil žalobce, neboť jejich závěry shledaly v rozporu s lékařskými zprávami. Soudy pro nadbytečnost neprovedly žalobcem navrhovaný výslech jeho ošetřujících lékařů; jimi vedená žalobcova zdravotní dokumentace již sloužila jako podklad pro zpracování znaleckého posudku znaleckým ústavem.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 420, § 441 a § 444 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a uzavřel, že nárok na pojistné plnění žalobci nevznikl. Žalobci sice náleželo bolestné vzniklé v souvislosti s úrazem, avšak žalovaná mu již před podáním žaloby zaplatila 5 160 Kč, tedy 50 % bolestného vyčísleného znaleckým posudkem MUDr.
Evžena Hrnčíře, čímž byl žalobcův nárok již před podáním žaloby zcela uspokojen. Krácení pojistného plnění o polovinu odpovídalo porušení jedné z nejvýznamnějších povinností řidiče vozidla připoutat se během jízdy, která zásadně přispěla k žalobcově úrazu, resp. jeho následkům. Stav žalobcova pravého kolenního kloubu neshledal odvolací soud následkem dopravní nehody, ale degenerativního onemocnění kloubu a následného dalšího poranění kolene. Dopravní nehoda tedy nevedla k žádnému trvalému zhoršení zdravotního stavu, pro které by byl žalobce zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností.
2. Žalobce napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, nedoplnil dokazování a pouze formálně
převzal závěry soudu prvního stupně, a v důsledku toho provedl nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud pochybil, když vyšel ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Evžena Hrnčíře, do jehož specializace stanovení nemateriální újmy na zdraví nenáleží. Znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví není podle žalobce objektivní, znalci znaleckého ústavu nepřihlédli ke všem významným skutečnostem a závěry posudku náležitě neodůvodnili. Odvolací soud se přitom námitkami vůči znaleckým posudkům vznesenými již v odvolání nikterak nevypořádal a zcela je opomenul.
Spoluzavinění žalobce nebylo před nalézacími soudy prokázáno, stanovení míry spoluzavinění na pohmoždění kolenního kloubu je čistou spekulací znalců. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud měl ustanovit znalce z oboru biomechaniky, který by jednoznačně stanovil, v jaké míře se na újmě podílelo jeho nepřipoutání se. Nalézací soudy dále pochybily i v tom, že bez dostatečného odůvodnění neprovedly žalobcem navržené výslechy svědků – ošetřujících lékařů žalobce. Teprve až jejich svědeckými výpověďmi by byl bezpečně zjištěn jeho zdravotní stav.
Tím porušily právo žalobce na soudní ochranu a spravedlivý proces. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolatel směřuje své výhrady vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, přitom přehlíží, že dovolací soud je instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací, a je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně, pokud z něj odvolací soud vychází). Správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, popř. soudem prvního stupně, nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Napadá-li tak dovolatel skutkové závěry nalézacích soudů (že v důsledku dopravní nehody neutrpěl žádné trvalé zdravotní následky a že se na jeho újmě podílelo jeho nepřipoutání se bezpečnostním pásem ve vozidle) a hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů (zpochybnění odbornosti znalce MUDr.
Evžena Hrnčíře a závěrů jeho posudku jakož i závěrů posudku znaleckého ústavu), nevymezuje tím jediný možný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení a nezakládá tím přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Při námitce opomenutých či odmítnutých důkazů dovolatel navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95), což učinil. Nalézací soudy ve stávajícím řízení řádně vyložily důvody, proč neprovedly výslech ošetřujících lékařů žalobce, jakož i to, proč se k závěrům některých znaleckých posudků přiklonily a k závěru jiných nikoliv.
Odvolací soud navíc doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, který rozpory mezi znaleckými posudky objasnil.
6. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že pouze formálně převzal závěry soudu prvního stupně aniž sám provedl dokazování, a že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což nebyl tento případ.
7. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu