USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. M., zastoupený Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem Zachova 633/4, Brno, proti žalované: BROŽ BROŽ VALA advokátní kancelář s. r. o., IČO 29201195, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 414.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 7/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2022, č. j. 44 Co 69/2022-179,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 18 C 7/2021-141, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 414.000 Kč s příslušenstvím a uložil mu povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a vedlejší účastnice. Žalobce požadoval náhradu škody ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, s odůvodněním, že společník žalované advokát JUDr. Jaroslav Brož jím byl zmocněn k uplatnění nároku na náhradu škody za vazbu v rámci trestního řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, avšak nárok byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby, a žaloba podaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 tak byla s ohledem na vznesenou námitku promlčení zamítnuta.
Soud prvního stupně se zabýval řešením předběžné otázky, zda by žalobce byl v původním řízení úspěšný, a to i v případě, že by jeho nárok promlčen nebyl. Žalobu následně zamítl, neboť dospěl k závěru, že i kdyby byl nárok uplatněn včas, nemohl být žalobci ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přiznán, neboť žalobce si vazbu zavinil sám, když porušil podmínky předběžného opatření vydaného Okresním státním zastupitelstvím v Hodoníně dne 13.
8. 2015, č. j. ZT 237/2015-8, spočívající v zákazu styku žalobce s osobami blízkými a současně svědky a poškozenými v dané trestní věci.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 44 Co 69/2022-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že JUDr. Brož podal žalobu ohledně odškodnění za vazbu po uplynutí promlčecí doby, a tudíž při výkonu advokacie pochybil. Bylo tedy namístě zabývat se tím, zda v příčinné souvislosti s tímto pochybením vznikla žalobci tvrzená škoda, tedy zda by žaloba byla úspěšná v případě, že by byla podána včas. O vzetí žalobce do vazby bylo rozhodnuto podle § 67 písm. b) a c) tr. ř., neboť z poznatků orgánů činných v trestním řízení vyplynulo, že obviněný dochází do domu, kde bydlí jeho příbuzní, pokračuje se špatným zacházením se svým bratrem, příbuzní se ho bojí a on se je snaží ovlivnit, aby odvolali svá obvinění.
Vzniklo tak podezření, že obviněný se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil, a že by mohl ovlivňovat trestní stíhání a v trestné činnosti pokračovat. Nejsou tedy opodstatněné námitky žalobce, že důvody vzetí do vazby nebyly řádně skutkově podloženy. Odvolací soud neakceptoval námitku žalobce, že pokud byl obžaloby zproštěn, nemohl ani naplnit žádný z důvodů vazby, neboť vlastní zavinění výkonu vazby nelze spatřovat v jednání obviněného, pro které byl trestně vůbec stíhán, ale v jiném jeho jednání, které porušilo uloženou mu povinnost či zákaz konkrétního chování, v jejichž důsledku by mohlo dojít k ovlivnění či ztížení postupu orgánů činných v trestním řízení.
Odvolací soud považoval za nesprávnou rovněž argumentaci žalobce, že pokud byl obžaloby zproštěn, nemohl pokračovat v trestné činnosti, když ji ani nezahájil a ke spáchání trestného činu nedošlo, protože obžaloby nebyl zproštěn proto, že ke spáchání trestného činu nedošlo, ale proto, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se skutky uvedené v obžalobě staly (dle zásady in dubio pro reo). Odvolací soud nepovažoval za relevantní to, že byl žalo,bce po letech od vzetí do vazby ustanoven opatrovníkem některých rodinných příslušníků.
Otázku rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy považoval odvolací soud za nepřípadnou, jelikož se s ní již vypořádaly soudy v řízení o nároku žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda „smí být obviněný vzat do vazby, z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu, jen na základě výpovědí osob trpících duševní poruchou“. Dále je přesvědčen, že soudy měly jinak posoudit otázku rozporu uplatnění námitky promlčení ze strany státu s dobrými mravy (s ohledem například na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15). Dovolatel dále pokládá otázku, zda „odporuje dobrým mravům striktní lpění na lhůtě stanovené k uplatnění nároku obviněného, který byl pravomocně zproštěn, za nezákonné vzetí a držení ve vazbě“. Sdělil, že byl vzat do vazby toliko s ohledem na výpovědi svých nesvéprávných sourozenců. Jelikož byl dovolatel v trestním řízení zproštěn obžaloby, nemohl být naplněn žádný z důvodů vazby. Podle názoru žalobce nebylo v trestním řízení skutečně doloženo, že by navštěvoval dům svých sourozenců, o které se do dnešního dne stará. Dovolatel dále zpochybnil věrohodnost některých svých sourozenců a za ve věci podstatný důkaz označil rozsudky Okresního soudu v Hodoníně z roku 2019, kterými byl ustanoven opatrovníkem svých dvou sourozenců. Zdůraznil devastující účinky, jež na něj mělo vzetí do vazby a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila, pouze k výzvě soudu uvedla, že se s důvěrou podrobí spravedlivému posouzení dovolání žalobce Nejvyšším soudem; vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
6. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalobce je z velké části obsahově totožné s jeho odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, čímž se však zcela míjí se specifiky dovolacího řízení a charakterem dovolání coby mimořádného opravného prostředku.
7. Na dovolatelem položenou otázku, zda smí být obviněný vzat do vazby podle § 67 písm. b) a c) tr. ř. jen na základě výpovědí osob trpících duševní poruchou, nelze v dovolacím řízení odpovědět s ohledem na to, že napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nespočívá. Žalobce se tímto způsobem nejspíš snaží zpochybnit právní závěr odvolacího soudu (a rovněž soudu prvního stupně), že jeho žaloba na náhradu škody nemohla být úspěšná bez ohledu na vznesenou námitku promlčení, neboť si vazbu ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. zavinil sám. Je ovšem třeba zdůraznit, že tak činí za užití argumentace založené výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, neboť brojí proti zjištění odvolacího soudu, že bylo v průběhu trestního řízení vedeného proti jeho osobě prokázáno, že porušoval podmínky předběžného opatření, které mu zakazovalo styk s E., L., V. a P. M. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1551/2022).
8. Nadto dovolací soud podotýká, že závěr odvolacího soudu, že žalobce porušoval výše citované předběžné opatření, je založen na výsledcích šetření Policie České republiky (v předmětném domě, na obecním úřadě), podaných vysvětleních rodinných příslušníků žalobce (P. a V. M.) a jiných osob (Š. M., tehdy manželka žalobce, jejíž věrohodnost v řízení nikterak nebyla zpochybněna) a dále na čestném prohlášení P. M., u něhož bylo z okolností zřejmé, že s ohledem na jeho intelektové schopnosti došlo k manipulaci jeho osoby žalobcem a jeho družkou (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku a bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Těžko tedy lze hovořit o tom, že dovolatel byl vzat do vazby výlučně na základě výpovědí osob trpících duševní poruchou, na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že byl žalobce v roce 2019 jmenován opatrovníkem P. a L. M., neboť k této události došlo až několik let poté, kdy bylo o vazbě dovolatele rozhodnuto.
9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatele se závěry soudů učiněnými v řízení o jeho nároku na náhradu škody vůči státu ohledně otázky rozpornosti vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Předně se jedná o otázku, kterou se soudy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 83/2018 zabývaly s negativním výsledkem (včetně Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4042/2019, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 2241/20). Závěry vyslovenými v uvedeném řízení sice není soud v projednávané věci vázán, avšak zásadně z nich vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), přičemž je zpravidla v zájmu právní jistoty nežádoucí aby se od jednou přijatého řešení určité otázky odchýlil, byť to není zcela vyloučeno, shledá-li pro to přesvědčivé důvody, zejména s ohledem na odlišná skutková zjištění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007. Předpoklady takového odklonu v projednávané věci nenastaly.
10. Navíc dovolatel zcela pomíjí, že soudy se v právě posuzované věci otázkou rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy vůbec nezabývaly, když naopak zkoumaly pouze to, zda by žalobce v uvedeném řízení mohl být úspěšný v případě, že by námitka promlčení vznesena nebyla (respektive že by právo na náhradu škody nebylo promlčeno). Jinými slovy ani pokud by soudy v tomto řízení učinily závěr, že vznesení námitky promlčení bylo ze strany státu v rozporu s dobrými mravy, nemohlo by to mít žádný vliv na jejich závěr o tom, že si žalobce vazbu zavinil sám a jeho nárok na odškodnění tedy není po právu.
11. Lichá je rovněž argumentace dovolatele, podle níž je vyloučeno, aby v jeho případě byl dán některý z vazebních důvodů, byl-li nakonec zproštěn obžaloby. V rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2255/2002, Nejvyšší soud vyložil, že zavinění obviněného na vzetí do vazby ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. znamená, že jeho zaviněné jednání (alespoň ve formě nevědomé nedbalosti) bylo důvodem k podání a vyhovění návrhu na jeho vzetí do vazby, popř. k jejímu prodloužení. Není proto z hlediska citovaného ustanovení významné to, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž to, zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby. Skutečnosti, které byly důvodem pro vzetí obviněného do vazby, jsou přitom odlišné od skutečností, jež jsou předpokladem zahájení trestního stíhání. Jestliže tedy orgány činné v trestním řízení shledaly, že žalobce porušil podmínky předběžného opatření, jež mu zakazovalo styk s jeho rodinnými příslušníky, v důsledku čehož soud rozhodl o jeho vzetí do vazby, jedná se o zcela odlišnou otázku než tu, zda se dopustil spáchání trestného činu, pro nějž byl stíhán.
12. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu