USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT
Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby
61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem Hradec
Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému P. B., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se
sídlem Příbram, náměstí T. G. Masaryka 142, o zaplacení 279 947 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 17 C 105/2020, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021,
č. j. 21 Co 243/2021-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 761,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr.
Kateřiny Perthenové.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6.
2021, č. j. 17 C 105/2020-105, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 239 723 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 244 853 Kč ve
výši 10 % ročně od 17. 2. 2020 do 25. 2. 2020, kapitalizovaným částkou 544,12
Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 239 723 Kč ve výši 10 % ročně
od 26. 2. 2020 do zaplacení, a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni 40 224,33 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve
výši 1 200 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2021,
č. j. 21 Co 243/2021-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 17. 12. 2017 smlouvu o revolvingové zápůjčce, na jejímž základě
žalovaný obdržel od žalobkyně 110 000 Kč a zavázal se tuto částku spolu s
úrokem vrátit v 60 měsíčních splátkách ve výši každé splátky 5 130 Kč. Žalovaný
na svůj dluh uhradil 123 120 Kč, nicméně z důvodu jeho prodlení s úhradou
měsíčních splátek žalobkyně ke dni 6. 1. 2020 zesplatnila celou zápůjčku.
Po právní stránce odvolací soud dovodil, že žalovaný smlouvu uzavřel jako
podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, tudíž se na smluvní vztah
účastníků neuplatní zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Vzhledem k
tomu, že k uzavření smlouvy o zápůjčce a prodlení žalovaného s plněním této
smlouvy došlo před 24. 4. 2020, neuplatní se na vztah účastníků ani tzv.
covidová ochrana podle § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v
oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19. Neshledal relevantní
námitku žalovaného, že nastala rozvazovací podmínka účinnosti smlouvy o
zápůjčce a uzavřel, že k jejímu naplnění podle bodu 1.5 smlouvy o zápůjčce
nedošlo. Přisvědčil soudu prvního stupně, který výši sjednaných úroků a
smluvních pokut neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“). Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla
zamítnutí dovolání. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na přípustnost dovolání žalovaný usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu
závisí na vyřešení jednotlivých otázek hmotného a procesního práva, které
specifikuje společně s konkrétními dovolacími důvody, přičemž má za to, že
odvolací soud tyto otázky vyřešil nesprávně. Prosazuje, že napadeným
rozhodnutím a postupem soudů obou stupňů byla porušena jeho základní práva,
zejména právo na spravedlivý proces, s tím, že podle judikatury Ústavního soudu
jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených
základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském
soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., v
důsledku čehož je splněna podmínka přípustnosti dovolání (v této souvislosti
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16). Důvodnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že (i) smlouva o zápůjčce zanikla
z důvodu rozvazovací podmínky účinnosti stanovené v bodu 1.5 smlouvy o
zápůjčce, neboť žalobkyně nezaslala žalovanému oznámení o schválení zápůjčky do
60 dnů ode dne uzavření smlouvy, (ii) smlouva o zápůjčce je neplatná, neboť
žalovaný ji uzavřel v postavení spotřebitele a jednalo se tedy o spotřebitelský
úvěr, při jehož poskytnutí žalobkyně nedodržela požadavky stanovené zákonem o
spotřebitelském úvěru, tj. řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného a
smlouva o zápůjčce nesplňuje zákonné náležitosti, (iii) smlouva o zápůjčce je
tzv. formulářovou smlouvou uzavřenou adhezním způsobem dle § 1798 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a žalovaný byl při jejím uzavírání v postavení slabší strany, (iv) úrok ze
zápůjčky je sjednán neplatně a (v) smluvní pokuta je sjednána neplatně, resp. měla být moderována dle § 2051 o. z. Dovolání není přípustné.
Odvolací soud po právní stránce učinil následující závěry: (i) žalovaný
vystupoval při uzavření smlouvy o zápůjčce jednoznačně jako podnikatel a není
žádných pochyb o tom, že šlo o podnikatelskou zápůjčku (zápůjčka byla
poskytnuta pro účely podnikání žalovaného), proto neaplikoval ustanovení
směřující k ochraně spotřebitele, (ii) k naplnění rozvazovací podmínky podle
bodu 1.5 smlouvy o zápůjčce nedošlo a (iii) smluvní úrok i smluvní pokuta
nebyly ujednány v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o
revolvingové podnikatelské zápůjčce ze dne 17. 12. 2017 je platným právním
jednáním, činí tak ale za užití argumentace založené výlučně na nesouhlasu se
zjištěným skutkovým stavem. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že jeho vůle
nesměřovala k uzavření podnikatelské zápůjčky, nýbrž – i když je podnikatel –
chtěl uzavřít úvěr spotřebitelský, což nesprávným postupem soudu nemohl v
řízení dále prokazovat. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je
vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost),
jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního
závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a bez významu jsou tak
jeho početné odkazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vztahující se k
rozlišení, zda fyzická osoba uzavírá smlouvu jako podnikatel nebo jako
spotřebitel a k požadavkům na rozložení důkazního břemene ohledně prokazování
tvrzených skutečností. Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalovaného, že
nalézací soudy dostatečně neobjasnily, proč na žalovaného nahlížely v daném
smluvním vztahu jako na podnikatele. Argumentace žalovaného, že zapůjčené
finanční prostředky následně využil v rozporu s tím, jak byl účel zápůjčky
sjednán ve smlouvě, je irelevantní. Obdobně námitka, jíž prosazuje, že došlo k uplatnění rozvazovací podmínky
účinnosti smlouvy o zápůjčce stanovené v bodu 1.5 smlouvy o zápůjčce, je
skutkové povahy, neboť jejím prostřednictvím žalovaný prosazuje svoji skutkovou
verzi, zda mu žalobkyně zaslala oznámení o schválení zápůjčky. Žalovaný navíc
přehlíží, že skutkový závěr o doručení oznámení o schválení zápůjčky dne 19. 12. 2017 do vlastních rukou žalovaného soudy učinily nejen na základě kopie
dodejky od provozovatele poštovních služeb, ale i z dalších – žalovaným
nezpochybňovaných – okolností, kupříkladu z toho, že oznámení obsahuje
splátkový kalendář měsíčních splátek a číslo účtu pro hrazení splátek zápůjčky
a žalovaný na jeho základě splátky po určitou relativně dlouhou dobu plnil. I
touto argumentací se tak žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího
soudu procesně neregulérním způsobem a bez významu jsou proto jeho odkazy na
judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Výtkou, že se odvolací soud i soud prvního stupně nezabývaly tím, zda ho bylo
možno považovat za slabší stranu ve smyslu § 433 o. z., dovolatel nenapadá
žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Žalovaný
totiž krom holého tvrzení, že byl v postavení slabší strany, neuvedl žádné
konkrétní skutečnosti, jež by z pohledu důsledků z tohoto postavení
vyplývajících zůstaly odvolacím soudem nepovšimnuty, a že by tak právní
posouzení věci bylo neúplné (nesprávné).
Námitka, že „nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že odvolací soud
shodně jako soud I. stupně posoudil úroky ze zápůjčky jako platné“, a v této
souvislosti předkládaná otázka hmotného práva jako dosud neřešená, je založena
výlučně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, že neexistoval splátkový
kalendář stanovující poměr mezi splátkou jistiny a úroku. I v tomto směru se
dovolatel domáhá revize právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním
způsobem.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že smluvní pokuta netvoří
příslušenství pohledávky, jedná se o samostatný zajišťovací institut (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 22/2005).
Žalobkyní v tomto řízení požadované smluvní pokuty svou výší nedosahují
zákonného limitu (tzv. bagatelnost). V řízení, jehož předmětem je částka
skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného
skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku
a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že
tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo
747/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019). Tyto
judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve
svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně
vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné,
jestliže žádný z nároků (mimo nároky ze spotřebitelských smluv a z
pracovněprávních vztahů) se samostatným skutkovým základem, které jsou
předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000
Kč (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo
732/2021). Jelikož ve vztahu k požadavkům žalobkyně na úhradu smluvních pokut
se tedy jedná o částky nedosahující zákonného limitu, je přípustnost dovolání
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu,
avšak ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žádnou argumentaci nevznesl;
navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu