USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. T., zastoupená JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem Malomlýnská 177, Budyně nad Ohří, proti žalované: Krajská zdravotní, a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o zaplacení 1.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 294/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 Co 187/2023-465, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy v souvislosti s úmrtím svého manžela, který se v letech 2012 až 2016 opakovaně léčil ve zdravotnickém zařízení žalované, kde 30. 7. 2016 také zemřel.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 7. 2023, č. j. 13 C 294/2019-434, žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastnice nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně uzavřel, že právo žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy není promlčeno, jelikož je uplatnila v průběhu tříleté promlčecí lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“, která počala běžet v den úmrtí manžela žalobkyně, takže žaloba byla 30. 7. 2019 podána včas. Současně však dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná neposkytla manželovi žalobkyně náležitou odbornou péči, a že by se tedy dopustila protiprávního jednání. Z předložených znaleckých posudků naopak vyplynulo, že úmrtí manžela žalobkyně bylo vyvoláno jeho špatným zdravotním stavem a nebylo možné mu lékařskou péčí zabránit. Jelikož tedy na straně žalované nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za újmu žalobkyně, soud žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 Co 187/2023-465, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil, jde-li o výši náhrady nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výrocích I a III potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II) a vedlejší účastnici (výrok III). Odvolací soud byl na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že tvrzená pochybení žalované je třeba posuzovat jako oddělené zásahy. Na pochybení, k nimž mělo dojít před 1. 1. 2014, tak aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též „obč. zák.“, a na pochybení pozdější zákon č. 89/2012 Sb. Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. v případě pochybení, k nimž mělo dojít v letech 2012 a 2013, uplynula 30. 7. 2018, a tvrzená práva žalobkyně z nich vyplývající jsou tedy promlčena. Ohledně péče poskytnuté manželovi žalobkyně v letech 2014 a 2016 odvolací soud konstatoval, že žalovaná žádným způsobem nepochybila. Za újmu žalobkyně tedy žalovaná neodpovídá, a to pro nedostatek porušení povinnosti a pro absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a smrtí manžela žalobkyně.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a sice zda „při aplikaci § 3079 odst. 2 o. z. se při posouzení nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, kdy k porušení povinnosti stanovené právními předpisy došlo přede dnem nabytí účinnosti o. z., postupuje podle o. z. i co do posouzení promlčení nároku, včetně stanovení délky promlčecí doby“. Žalobkyně zrekapitulovala svá skutková tvrzení a vyložila okolnosti, jež provázely prověřování související s jí podaným trestním oznámením. Vyjádřila své přesvědčení, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé pochybením žalované v letech 2012 a 2013 měl být vzhledem k § 3079 odst. 2 o. z. posouzen podle zákona č. 89/2012 Sb., a to včetně délky promlčecí lhůty, která skončila teprve 30. 7. 2019. Žaloba tedy byla podána včas a námitka promlčení není důvodná. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021).
9. Dovolací soud předně podotýká, že námitky dovolatelky se upínají výhradně k závěru odvolacího soudu o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy plynoucího z tvrzených porušení povinností žalované, k nimž mělo dojít v letech 2012 a 2013. Dovoláním tak zůstává nedotčena ta část rozhodnutí odvolacího soudu, jež se týká tvrzených porušení povinností z let 2014 a 2016, u nichž odvolací soud dovodil, že jednání žalované nelze považovat za protiprávní, a odpovědnost za vzniklou újmu tak není dána. Dovolací soud tedy tuto část rozsudku odvolacího soudu nemohl přezkoumat.
10. Odvolací soud otázku případného přiznání náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb. v kontextu tvrzených pochybení žalované z let 2012 a 2013 uvedl pouze na okraj s tím, že by bylo možné o něm „teoreticky“ uvažovat. Šlo však o úvahu čistě hypotetickou a rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Bez návrhu poškozeného, který žalobkyně v průběhu řízení neučinila, a bez existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kterou žalobkyně netvrdila, je ostatně aplikace citovaného ustanovení vzhledem k jeho jednoznačné dikci vyloučena. S ohledem na charakter a meze dovolacího přezkumu pak nelze návrh ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z. vznést až v rámci dovolání (§ 241a odst. 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř.), jak dovolací soud vysvětlil již v usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015.
11. Rozhodující pro právní posouzení věci je však ustanovení § 3036 o. z., na nějž odvolací soud odkázal a dle nějž se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Shodně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, nebo ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3433/2022. Právní posouzení otázky počátku a délky promlčecí doby (lhůty) je s tímto judikatorním závěrem v souladu.
12. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu