25 Cdo 1486/2024-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Miroslava Jelínka, narozeného 20. 9. 1942, bytem K Větrovu 532, Kamenice, zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1, proti žalovaným: 1. Ing. Miroslav Záhorec, narozený 27. 4. 1978, bytem Kukulova 24, Praha 6, zastoupený Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem Sokolská třída 22, Ostrava – Moravská Ostrava, a 2. Strojmetal Aluminium Forging a. s., IČO 25037684, se sídlem Ringhofferova 66, Kamenice, zastoupená Mgr. Janem Roznerem, advokátem se sídlem Seifertova 823/9, Praha 3, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 461/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 27 Co 177/2023-308, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 35 C 461/2020-216, zamítl žalobu, aby oba žalovaní byli společně a nerozdílně povinni do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 5 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 27. 9. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby oba žalovaní byli povinni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku doručit žalobci doporučeně písemnou omluvu ve znění: „OMLUVA MIROSLAVU JELÍNKOVI ZA VÝROKY MIROSLAVA ZÁHORCE.
Já, Miroslav Záhorec, místopředseda představenstva MTX a výkonný ředitel společnosti Strojmetal Aluminium Forging, a my, společnost Strojmetal Aluminium Forging a.s., se tímto omlouváme za výroky Miroslava Záhorce učiněné ve vydání Ringhofferek z listopadu 2020 o panu Miroslavu Jelínkovi a členech jeho rodiny, a to sice výroků, že situace ve Strojmetalu se zlepšila a již neplatí, že každá malá domů se počítá [dále též jen „sdělení a)“]; že se pan Miroslav Jelínek choval arogantně a bez ohledu na názor občanů [dále též jen „sdělení b)“]; a že paní S., dcera pana Miroslava Jelínka, měla říct, že Strojmetal zničí, a že měla mít zájem svým jednáním obírat zaměstnance Strojmetalu o týden dovolené nebo jinak naši firmu obtěžovat nebo dokonce paralyzovat [dále též jen „sdělení c)“].
Jsme si vědomi toho, že tyto výroky byly nepravdivé a hluboce urážlivé a mrzí nás, že jimi a svým neuváženým jednáním poškodil Miroslav Záhorec dobrou pověst pana Miroslava Jelínka a členů jeho rodiny. Za toto jednání se tímto omlouváme.“ (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaný 1) byl povinen, do tří dnů od právní moci rozsudku doručit doporučeně žalobci písemnou omluvu ve znění: „OMLUVA MIROSLAVU JELÍNKOVI ZA VÝROKY MIROSLAVA ZÁHORCE. Já, Miroslav Záhorec, místopředseda představenstva MTX a výkonný ředitel společnosti Strojmetal Aluminium Forging se tímto omlouvám za své výroky učiněné ve vydání Ringhofferek z listopadu 2020 o panu Miroslavu Jelínkovi a členech jeho rodiny, a to sice výroků, že situace ve Strojmetalu se zlepšila a již neplatí, že každá malá domů se počítá; že se pan Miroslav Jelínek choval arogantně a bez ohledu na názor občanů; a že paní S., dcera pana Miroslava Jelínka, měla říct, že Strojmetal zničí, a že měla mít zájem svým jednáním obírat zaměstnance Strojmetalu o týden dovolené nebo jinak naši firmu obtěžovat nebo dokonce paralyzovat.
Jsem si vědom toho, že tyto výroky byly nepravdivé a hluboce urážlivé a mrzí mne, že jsem jimi a svým neuváženým jednáním poškodil dobrou pověst pana Miroslava Jelínka a členů jeho rodiny. Za toto jednání se tímto omlouvám.“ (výrok III), uložil žalované 2) povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doručit doporučeně žalobci písemnou omluvu ve znění: „OMLUVA MIROSLAVU JELÍNKOVI ZA VÝROKY MIROSLAVA ZÁHORCE.
My, společnost Strojmetal
Aluminium Forging a.s., se tímto omlouváme za výroky našeho výkonného ředitele, pana Miroslava Záhorce, učiněné ve vydání Ringhofferek z listopadu 2020 o panu Miroslavu Jelínkovi a členech jeho rodiny, a to sice výroku, že paní S., dcera pana Jelínka, měla říct, že Strojmetal zničí, a že měla mít zájem svým jednáním obírat zaměstnance Strojmetalu o týden dovolené nebo jinak naši firmu obtěžovat nebo dokonce paralyzovat. Jsme si vědomi toho, že tento výrok byl nepravdivý a hluboce urážlivý a mrzí nás, že jím a svým neuváženým jednáním pan Miroslav Záhorec poškodil dobrou pověst pana Miroslava Jelínka a členů jeho rodiny.
Za toto jednání Miroslava Záhorce se tímto omlouváme“ (výrok IV), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované 2) písemné omluvy za výrok, „že situace ve Strojmetalu se zlepšila a již neplatí, že každá malá domů se počítá; a že se pan Miroslav Jelínek choval arogantně a bez ohledu na názor občanů“ (výrok V), zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni společně a nerozdílně na své náklady do jednoho měsíce od doručení rozsudku zajistit na spodní polovině titulní strany Ringhofferek zveřejnění omluvy v totožném znění jako ve výroku II (výrok VI), zamítl žalobu, aby byl žalovaný 1) povinen na své náklady do jednoho měsíce od doručení rozsudku zajistit na spodní polovině titulní strany Ringhofferek zveřejnění omluvy v totožném znění jako ve výroku III (výrok VII), uložil žalované 2) povinnost na své náklady do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na spodní polovině titulní strany Ringhofferek zveřejnění omluvy v totožném znění jako ve výroku IV (výrok VIII), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal po žalované 2) povinnosti na své náklady do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na spodní polovině titulní strany Ringhofferek zveřejnění omluvy za výrok „že situace ve Strojmetalu se zlepšila a již neplatí, že každá malá domů se počítá; a že se pan Miroslav Jelínek
choval arogantně a bez ohledu na názor občanů“ (výrok IX), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky X a XI). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl v předcházejícím období minoritním spoluvlastníkem žalované 2) a jejím generálním ředitelem, členové jeho rodiny působili dříve ve vedoucích pozicích žalované 2). Po převodu podílu žalobce ve společnosti a nástupu nového vedení začala žalovaná 2) vydávat podnikové periodikum, tzv. Ringhofferky. V prvním vydání z listopadu 2020 poskytl žalovaný 1) rozhovor, ve kterém se vyjadřoval k předcházejícímu působení žalobce a jeho rodiny ve fungování žalované 2).
Úplné zamítnutí žaloby ve vztahu k žalovanému 1) soud odůvodnil nedostatkem věcné pasivní legitimace, neboť žalovaný 1) při poskytnutí rozhovoru, v jehož rámci měla zaznít sdělení a) až c), vystupoval jako orgán dvou právnických osob, jednak jako výkonný ředitel žalované 2) a jednak jako místopředseda představenstva MTX Group; takto byl v úvodu článku přestaven, rozhovor úzce souvisel s těmito jeho pozicemi a vztahoval se k podnikání žalované 2) v minulosti a budoucnosti. V jednání žalovaného 1) nespatřoval soud žádný exces, takže odpovědná je za tato jeho sdělení výlučně žalovaná 2).
Soud se postupně zabýval všemi třemi sděleními, pro které se žalobce domáhal ochrany osobnosti. Soud hodnotil sdělení a) jako primárně skutkový výrok, z něhož nevyplývá jednoznačné osočení žalobce či jeho rodiny z jakýchkoli nezákonných praktik, cílem bylo konstatovat změnu způsobu vedení společnosti z rodinné na korporátně řízenou a i v případě, že by byl daný výrok nahlížen tak, že v něm žalovaný 1) hodnotil žalobcovo působení u žalované 2), jednalo by se o výrok hybridní, u nějž však bylo prokázáno, že žalobcova rodina měla u žalované 2) oproti jiným zaměstnancům výhody, např. v podobě násobně vyšších půjček.
Případné hodnocení obsažené ve výroku o „malé domů“ pak z tohoto pohledu bylo založeno na racionálním základu, výrok sám nevybočoval z norem, zdůrazněna byla subjektivní povaha každého hodnocení, přičemž soud konstatoval, že samo označení „malá domů“ neznamená nutně nezákonnou výhodu. Sdělení b) označil soud za čistě hodnotící soud, přičemž na základě učiněných zjištění z výpovědí svědků ohledně způsobu chování žalobce při veřejném projednávání záměrů žalované 2) v obci Kamenice za působení žalobce v jejím vedení neměl soud dané hodnocení za nepřiměřené, a to i s přihlédnutím k situaci, způsobu a formě, v níž byl daný výrok vysloven.
Sdělení c) soud zkoumal pouze v rozsahu, který korespondoval s požadovanou omluvou. Na jednu stranu posoudil daný výrok tak, že s ohledem na to, že byl uveden slovem „pokud“, jednalo se o vyslovenou domněnku nebo předpoklad, v dalším hodnocení pak vyšel z toho, že žalovaná 2) přes výzvu soudu konkrétně netvrdila, z čeho v případě tohoto výroku vycházela. Daný výrok tak byl učiněn přesto, že pro to neměla žalovaná jakékoli relevantní podklady. Soud proto uzavřel, že tento výrok, i když samotného žalobce se netýkal, byl schopen zasáhnout do jeho osobnostních práv, jeho rodinného života a cti, přestože v podstatně nižší míře než v případě jeho dcery, paní S.
Proto dospěl k závěru, že v případě sdělení c) je na místě poskytnutí omluvy, a to jak dopisem, tak stejnou formou, jakou byl výrok učiněn. Požadované finanční zadostiučinění měl soud za nepřiměřené, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že sdělení c) mířilo primárně vůči paní S., nikoli žalobci.
2. K odvolání žalobce a žalované 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č. j. 27 Co 177/2023-308, výrokem I změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV a VIII o věci samé tak, že žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce proti žalované 2) domáhal uložení povinnosti doručit žalobci doporučeně písemnou omluvu, a zajistit na její náklady do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na spodní polovině titulní strany Ringhofferek zveřejnění omluvy, výrokem II potvrdil zbývající výroky I až III a V až VII ve věci samé soudu prvního stupně, a ve výrocích III a VI rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně sice poměrně obsáhlé dokazování, nicméně z předmětného článku uveřejněného v prvním vydání Ringhofferek z listopadu 2020, které začala žalovaná 2) tehdy vydávat, bral v potaz pouze ty úzké části, které obsahovaly sdělení napadená žalobcem, pro které se domáhá omluvy. Odvolací soud měl za to, že předmětná sdělení je třeba hodnotit především v celkovém kontextu článku, a proto tento listinný důkaz z podstatné části zopakoval. Ve vztahu ke sdělením a) a b) se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, nesouhlasil však s jeho hodnocením sdělení c).
Zdůraznil, že dotčený výrok tak, jak byl interpretován žalobcem v jím požadované omluvě a soudem prvního stupně následně v uložené omluvě převzat, neodpovídá skutečnému znění sdělení c) a nikoli nepodstatně je posouvá a překrucuje. Žalovaný 1) totiž především netvrdil, že paní S. měla něco podobného říct, či měla zájem uvedeným způsobem jednat, nýbrž byl uveden slovy: „pokud paní S. skutečně řekla, že Strojmetal zničí, tak já říkám, že to… nedovolím a nedovolím ani, aby svým jednáním obírala zaměstnance Strojmetalu o týden dovolené nebo jinak naši firmu obtěžovala, nebo dokonce paralyzovala.“ Současně je z kontextu článku zřejmé, že toto sdělení navazuje na předchozí kritiku zde uváděných určitých kroků žalobce a jeho dcery paní S., zejména týkajících se netypické odborové organizace jimi založené, v níž (i po odchodu rodiny Jelínků ze společnosti) paní S.
stále působila, případně navazuje na zdůrazňovaný odlišný přístup nového vedení, v tomto případě k rozsahu poskytované dovolené. Odvolací soud uvedl, že žalovaný 1) byl při formulaci sdělení 3) opatrný v tom, že připouštěl jeho podmíněním, že se tak nestalo. S přihlédnutím k učiněným zjištěním týkajícím se jednak dotčené odborové organizace a jednak s ní sjednané nestandardní kolektivní smlouvy, k nimž se žalovaný 1) v rámci předmětného článku značně kriticky vyjádřil, na což následně navazovalo sdělení c), odvolací soud uzavřel, že i tento výrok nepostrádal určitý reálný podklad, na jehož základě byl vysloven.
Odvolací soud přihlédl i k tomu, že vztahy mezi žalobcem a novým vedením žalované 2) byly zjevně vyhrocené a za dané situace pak negativní a podezíravý náhled na možné přetrvávající působení dcery žalobce ve společnosti, vyjádřený ve sdělení c) v jeho skutečném znění, nebyl bez reálného skutkového základu a nedošlo jím k zásahu do osobnostních práv žalobce.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. shledává v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (při zvážení způsobu šíření výroků a v otázce nutnosti alespoň částečně reálného základu i u hodnotících soudů) a dosud neřešil otázku, v jakém rozsahu tíží důkazní břemeno ohledně pravdivosti autora výroku vyřčeného v hypotetickém (podmíněném) tvaru. Namítá, že soudy nevzaly v potaz rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1637/2022 a sp. zn. 30 1872/2004 a nezvážily formu, jakou byly výroky šířeny. Ringhofferky byly distribuovány nejen mezi zaměstnance žalované 2), ale byly rovněž veřejně přístupné na internetových stránkách žalované 2), jejích sociálních sítích, a dokonce byly šířeny mezi obyvatele Kamenice. Nutně tak zasáhly do osobnostních práv žalobce bez ohledu na to, zda se jedná o skutková tvrzení či hodnotící soudy. Dále soudy postupovaly v rozporu s rozhodovací praxí, neboť nesprávně vyhodnotily, zda je sdělení a) skutkovým tvrzením nebo hodnotícím soudem, resp. hybridním výrokem, a v důsledku toho nedostatečně zkoumaly pravdivost výroku. Uzavírá-li odvolací soud, že na autory výroků v podmíněné formě [sdělení c)] je možné klást nižší nároky stran prokázání pravdivosti výroků než na autory skutkových tvrzení, obdobně jako jsou kladeny nižší nároky na prokázání pravdivosti na autory hodnotících soudů, jedná se podle žalobce o nesprávný názor a tato otázka přitom nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobci v plném rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil krajskému či okresnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V první řadě je zřejmé, že odvolací soud potvrdil zamítavé výroky rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) založené na dvou rovnocenných závěrech, totiž že jednak není dána jeho pasivní legitimace ve sporu o ochranu osobnosti způsobené sděleními, která učinil jako výkonný ředitel žalované 2), jíž jediné jsou výroky přičitatelné, jednak že v nich neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Dovolatel první z těchto důvodů dovoláním nezpochybňuje, takže již proto není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně výroků II, VII a částí výroků I, II a VI v rozsahu týkajícím se žalovaného 1) podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť ani odlišné řešení druhé otázky by za této situace nemohlo přinést změnu napadeného výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Ve vztahu k žalovanému 1) tedy muselo být již z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.
7. Ve vztahu ke sdělením přičitatelným žalované 2) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť se opírá o východisko, že předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud nedocenil formu šíření kritizovaných výroků žalované 2), neboť bez ohledu na to, v jakém typu tiskoviny je uveřejnila, zkoumal soud jejich povahu i míru zásahu do osobnostních práv žalobce.
8. V posuzované věci jde o střet svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je proto vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým, a aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4.
4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Stejně jako u celoplošných sdělovacích prostředků, je i v posuzovaném případě podnikové tiskoviny třeba respektovat, že by prezentovaná sdělení neměla překračovat určité hranice týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Přiměřeně lze tedy použít kritéria, jež za tímto účelem formuloval Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutích von Hannover v. Německo II., stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v.
Německo, stížnost č. 39954/08, a vymezil na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno 1. zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem sdělení, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce.
Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31 odůvodnění: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5.
zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
9. Odvolací soud tuto judikaturu respektoval, byť své rozhodnutí takto bodově nestrukturoval, nicméně okolnosti významné pro posouzení věci v jejím duchu zvážil a odůvodnil. Odlišil přitom povahu skutkových tvrzení a hodnotících soudů a nepřehlédl, že k porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o kritizované osobě. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda konkrétní výrok v určitém případě za daných okolností představuje zásah do cti a vážnosti žalobce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Dovolateli lze přisvědčit, že výraz „malá domů“ [sdělení a)] má ve zcela obecné rovině negativní význam navozující dojem o neoprávněném získávání majetkových či jiných výhod na úkor jiného. Dovolatel však přehlíží, že žalovaná 2) použila tento termín v jisté nadsázce a nejspíše i poněkud nepřesně k označení způsobu komunikace předchozího vedení firmy, nikoliv k výtkám o neoprávněném škodlivém působení. To ostatně vyplývá z kontextu článku, v němž nejsou uvedeny žádné konkrétní postupy, které by spadaly pod tuto obecnou frázi, jak ostatně podrobně a výstižně vysvětlil odvolací soud. Je při tom třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Obdobné platí i pro sdělení c), které je reakcí na předpokládaný výrok dcery žalobce a v tiskovině je formulováno jako podmíněné vyjádření k němu.
10. Posouzení věci odvolacím soudem je v souladu i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k výkonu práva kritiky, jímž nedojde k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby, jde-li o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. To předpokládá, že nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a že je současně kritika přiměřená i co do obsahu, formy a místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde, vychází-li z nepravdivých podkladů a dovozuje-li z těchto nepravdivých podkladů vlastní hodnotící úsudky znevažujícího charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, č. 101/2011 Sb. rozh. obč.). Přiměřenou je pak taková kritika, která co do obsahu a formy sleduje svůj účel hodnotit existující skutečnosti, není toliko urážkou, pomluvou či skandalizací fyzické osoby, a která je v souladu i se společenskými konvencemi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, a ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004).
11. Odvolací soud zohlednil i okolnost, že žalobce byl po dlouhou dobu ve vedení společnosti v podobném postavení jako osoba veřejně činná. Postavení generálního ředitele sice samo o sobě takový status nezakládá, ovšem žalobce jako významný podnikatel vstoupil do veřejného prostoru na Kamenicku opakovaně (např. při projednávání investic v obci), a vzal tak na sebe nutnost čelit zvýšené míře kritiky, byť ne v takovém rozsahu, v jakém ji jsou povinni snášet politici či osoby zastávající veřejné funkce. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud a jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), vyplývá, že předmětný článek neobsahuje excesivní výrazy, byť kritické názory jsou formulovány dosti jednoznačně, jsou však podloženy objektivními okolnostmi, které dokládají předchozí způsob komunikace žalobce s občany obce Kamenice a zároveň odlišným pohledem žalované 2) na to, jak by měla správně probíhat [zejména sdělení b)]. Odvolací soud správně uvedl, že žalobce svou kritiku článku žalované 2), uvedenou v prvním vydání podnikových novin z listopadu 2020, tzv. Ringhofferkách, podložil zkresleným výběrem pouze částí výroků, z nichž vybral jen určité pasáže, jimž se kriticky věnoval a za něž se domáhal po žalovaných omluvy. Je však třeba vnímat předmětné výroky v celkovém kontextu celého článku, který se věnuje především budoucnosti žalované 2).
12. Protože přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu