USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobců: a) M. M., narozený XY, b) H. V., narozená XY, oba bytem XY, oba
zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně,
proti žalované: T. N., se sídlem XY, IČO XY, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 75/2013, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co 28/2019-263,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 32 C 75/2013-221,
zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky
300.000 Kč a uveřejnění omluvy ve znění: „Omluva panu M. M. a paní H. V. Dne XY
jsme při vysílání hlavní zpravodajské relace XY informovali o podezření z
údajné trestné činnosti třetích osob, označovanou jako jeden z největších
daňových úniků v historii, se kterou jsme neoprávněně a opakovaně spojovali
jméno pana M. M. a paní H. V. a v souvislosti s tím jsme neoprávněně vytkli
panu M. M. jeho minulost, čímž jsme se dopustili narušení jejich soukromých
práv a neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Za to se panu M. M. a
paní H. V. omlouváme.“; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o
žalobě na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobcům způsobena
odvysíláním reportáže informující o trestní věci, v níž jako jeden z obviněných
figuroval syn žalobce a) A. M. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že ve
věci nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Jméno
žalobkyně b) bylo v předmětné reportáži uvedeno toliko v souvislosti s tím, že
je manželkou žalobce a), což je všeobecně známá skutečnost. To, že byl žalobce
a) v minulosti vazebně stíhán, bylo v řízení prokázáno, údaj v tomto směru
proto nelze považovat za nepravdivý, stejně jako sdělení, podle něhož vazba
hrozila v souvislosti s probíhajícím trestním řízením rovněž jeho synovi. V
reportáži pak nezaznělo, že by byl žalobce a) za jakoukoli trestnou činnost
odsouzen. Jmenovaný dostal celkem třikrát prostor k vyjádření, čehož využil,
přičemž ze způsobu jeho projevu je zřejmé, že nahrávání bylo se zástupci
žalované domluveno. Reportáž jako taková sledovala legitimní cíl, tj. informovat o závažné trestné činnosti, byla vyvážená, relativně krátká a z
jejího obsahu nelze dovodit, že by žalobci měli mít s předmětnou trestní věcí
cokoli společného, než rodinný vztah k A. M. Vzhledem k tomu, že informace o
trestním řízení byly žalovanou uveřejněny pravdivě, se pak nemůže jednat ani o
porušení principu presumpce neviny (ostatně v tomto směru by žalobci ani nebyli
vůči žalované aktivně věcně legitimováni, neboť se jich dané trestní stíhání
nikterak netýkalo). Výroky o žalobcích byly svou povahou neutrální, obsah ani
forma nebyly nepřiměřené a bylo-li vůči někomu užito kritiky, byl to výhradně
syn žalobce a). K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 3 Co
28/2019-263, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského
soudu i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že reportáž odvysílaná dne 8. 12. 2012 byla v zásadě založena na pravdivých údajích a že z jejího obsahu nelze
jakýkoli neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců dovodit. Skutečnost, že
žalovaná i ve zpravodajství preferuje především osoby mediálně známé, čímž se
zpravidla snaží zvýšit svou sledovanost, existenci takového zásahu sama o sobě
neprokazuje. Žalobci v pozici známých osobností, tzv. celebrit, musí strpět
vyšší míru zájmu médií a jejich kritiky, což se týká i projednávané věci. Bylo-li namítáno, že předmětnou reportáží došlo k porušení presumpce neviny
syna žalobce a), pak takové porušení nepředstavovalo předmět sporu, neboť
jmenovaný nebyl účastníkem řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že soudy obou
stupňů na ně nepřípustně přenesly povinnost prokazovat nepravdivost tvrzení
obsažených v předmětné reportáži, ačkoli by to měl být vždy původce zásahu, kdo
by měl prokázat, že jím uváděné údaje jsou pravdivé.
Mají za to, že zveřejněním
osobních údajů a podoby syna žalobce a), potažmo zdůrazněním jeho rodinných
vazeb k žalobcům došlo rovněž k porušení jejich osobnostních práv, v
souvislosti s čímž poukazují především na judikaturu vztahující se k výkladu §
8d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“). Nepřípustnou dehonestací žalobce a) pak bylo rovněž zveřejnění údaje o jeho
dřívějším vazebním stíhání (tzv. výčitka trestního stíhání). Občanskoprávní
ochrana může být podle českého práva poskytnuta také proti skutkovým tvrzením,
která jsou pravdivá, jsou-li podávána difamačním způsobem, což je právě případ
předmětné reportáže, v níž byla informace o dřívějším omezení žalobce a) na
svobodě v rámci využití institutu vazby dána do souvislosti s trestní věcí jeho
syna, o níž se hovoří jako o jedné z největších, které kdy policie řešila, a to
aniž by bylo současně zmíněno, že stíhání žalobce a) skončilo pravomocným
zproštěním obžaloby. Jsou přesvědčeni, že ve vztahu k žalobci a), jakož i jeho
synovi, byla porušena zásada presumpce neviny a že informace o totožnosti A. M. jako jednoho z obviněných v probíhajícím trestním řízení se staly předmětem
nelegálního a nepřípustného poskytování informací některým médiím ze strany
policie. Pochybení pak spatřují rovněž v tom, že se žalovaná zaměřila především
na zdůrazňování rodinných vazeb na úkor informací o předmětné trestní věci,
potažmo že v souvislosti s trestním řízením informovala výhradně o synovi
žalobce a), ačkoli v něm bylo obviněno celkem osm osob. Činnost žalované
označují za bulvár, jenž se vydává za seriózní, objektivní a pravdivé
zpravodajství, avšak ve skutečnosti narušuje soukromí osob a ohrožuje jejich
zdraví a bezpečnost nevyváženými a nepravdivými reportážemi vedenými s cílem
poškodit dotčené osoby a zvýšit vlastní sledovanost. Jsou přesvědčeni, že
takovou činnost nelze považovat za zpravodajství, a označuje-li ji tak
žalovaná, dopouští se nekalosoutěžního jednání a klamání spotřebitelů. Nalézacím soudům vytýkají, že ani jeden z nich neprovedl test proporcionality
řešící střet práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti. V
neposlední řadě mají za to, že odvolací soud zcela pominul námitky a důkazy,
které žalobci předložili společně s podaným odvoláním a které nastaly (vznikly)
až po jeho vyhlášení [§ 205a písm. f) o. s. ř.], resp. nikterak se s nimi v
odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal. Rovněž pak nesouhlasí s tím,
jakým způsobem nalézací soudy odůvodnily neprovedení důkazu texty „XY“ a
„Nevlastní syn V., zatkli ho za daňové úniky“. Navrhli, aby dovolací soud
napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření zpochybnila předestřenou dovolací argumentaci žalobců a
vyjádřila souhlas jak se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tak s jeho
právními závěry. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení rozhodných právních otázek
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života,
tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je vždy věcí soudů, aby s
přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda
jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto
třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok
dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané
osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na
ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby nebo upřednostnit právo na
svobodu projevu a šíření informací (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku
je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo
hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií
se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která
je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Přitom
v zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské
důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska
správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné
zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné
prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným
průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení
a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo
4162/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo
3423/2018, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/2020, s. 298). Dovolatelé spatřují zásah do svých práv v tom, že žalovaná v televizní
reportáži informující o rozsáhlé trestní věci věnovala veškerý prostor synovi
žalobce a) A. M. mezi vícero obviněnými, že v ní zdůrazňovala jeho rodinné
vazby k žalobcům, potažmo zveřejnila jeho osobní údaje a majetkové poměry. Výhrady pak vznáší rovněž proti uveřejnění informace o dřívějším vazebním
stíhání žalobce a), již považují v kontextu ostatních žalovanou sdělených
skutečností vůči nim za dehonestující.
Z právě uvedeného je zřejmé, že žalobci
brojí výhradně proti skutkovým tvrzením žalované [o průběhu trestního stíhání
syna žalobce a), jeho rodinných vazbách, osobních a majetkových poměrech či o
vazebním stíhání žalobce a)], tedy proti uveřejnění konkrétních objektivních
faktů, jež bylo možno ověřit v důkazním řízení z hlediska jejich pravdivosti. Nalézací soudy se proto zcela správně zabývaly tím, zda údaje sdělené žalovanou
jsou pravdivé či nikoliv, přičemž na základě provedeného dokazování dospěly k
závěru, že bez výjimky pravdivé jsou. Pak by bylo možno o existenci
neoprávněného zásahu do osobnosti žalobců uvažovat v zásadě pouze tehdy,
byly-li by příslušné údaje podány způsobem zkreslujícím skutečnost v jejich
neprospěch, popř. byl-li by jejich charakter natolik intimní, že by jeho
zveřejnění již samo o sobě odporovalo osobnostním právům žalující strany. Tak
tomu ovšem ve stávajícím řízení nebylo, a rozhodly-li proto nalézací soudy o
zamítnutí žaloby, nepředstavuje takové jejich posouzení odklon od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu. Pravdivý údaj, podle něhož je žalobce a) otcem
jednoho z obviněných v projednávané trestní věci, takový zásah jistě
představovat nemůže, neboť se nejedná o informaci, jež by mohla působit vůči
žalobci jakkoli difamačně, obzvláště je-li evidentní, že se sám svým rodinným
poměrem k synovi nikterak netají a naopak se k jeho trestnímu stíhání v
reportáži dobrovolně vyjadřuje. Za nepřípustně zasahující do osobnostních práv
žalobce a) pak dovolací soud nehodnotí ani zveřejnění pravdivé informace o jeho
dřívějším vazebním stíhání. Takové sdělení nebylo podáno způsobem nepřípustně
zkreslujícím skutečnost, neboť v kontextu celkového obsahu odvysílané reportáže
neevokovalo závěr, podle něhož by snad kdy došlo k pravomocnému odsouzení
jmenovaného za jakoukoli trestnou činnost, popř. jiný závěr, jenž by byl
způsobilý vyvolat v očích veřejnosti mylnou negativní představu o jeho životě v
intenzitě, která by již zakládala existenci neoprávněného zásahu do žalobcovy
osobnosti. Nepochybně se pak nejedná ani o informaci vykazující natolik intimní
charakter, že by její zveřejnění odporovalo žalobcově cti či důstojnosti. Nelze
přehlížet, že jmenovaného jakožto manžela slavné zpěvačky, jenž ze své pozice
pravidelně dobrovolně vystupuje na veřejnosti, je nutno zařadit do kategorie
tzv. veřejně činných osob, u nichž jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení a
hodnotících soudů mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků, což je dáno
skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že
jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o
její jak profesní, tak i soukromý život; prezentace těchto údajů a jejich
případná kritika musí však souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba
vykonává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, publikované pod C
5107 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck,
dále jen „Soubor“). Byla-li reportáž žalované zaměřena na poskytnutí informací
o trestním řízení řešícím podezření ze spáchání rozsáhlé a závažné trestné
činnosti, v němž jako jeden z obviněných figuroval blízký rodinný příslušník
(syn) žalobce a), nejeví se v ní obsažený poukaz na konkrétní etapu minulosti
žalobce a) jakožto veřejně známé osoby, spočívající v jeho vlastním trestním
stíhání (bez současného uvedení údajů, jež by byly způsobilé vyvolat v divácích
mylný dojem o tom, že byl za jakoukoli trestnou činnost odsouzen), jako zjevně
nepřiměřený či vybočující z mezí svobody projevu žalované. Jméno žalobkyně b)
pak bylo v reportáži uvedeno toliko v souvislosti s tím, že je manželkou
žalobce a), což je všeobecně známá skutečnost, jejíž zveřejnění do jejích
osobnostních práv rovněž nijak nezasahuje. Přípustnost podaného dovolání nezakládají ani námitky ohledně tvrzeného
porušení zásady presumpce neviny ze strany žalované, neboť odvolací soud se v
tomto směru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obecně
platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o
okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil
trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k
takovémuto projevu dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Zveřejněné informace by měly být vždy do té míry
objektivní, přesné, korektní a nezavádějící, aby svým obsahem nepředjímaly
rozhodnutí soudu o vině osoby, na niž bylo podáno trestní oznámení, na niž byla
uvalena vazba, ve vztahu k níž bylo zahájeno trestní řízení, potažmo figurující
v pozici obžalovaného či nepravomocně odsouzeného, resp. aby takovou osobu
neoznačovaly, byť implicitně, za pachatele, ačkoli její vina dosud nebyla
vyslovena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, Soubor C 13478; ústavní
stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Bylo-li ve vztahu k žalobci a) v reportáži
žalované uvedeno, že „má s vazbou bohaté zkušenosti, neboť v ní v devadesátých
letech strávil sedmnáct měsíců“, přičemž „důvodem bylo podezření ze spáchání
podvodu“, nejedná se o tvrzení, které by nepřípustně zasahovalo do jeho práv
tím, že by o jeho osobě referovalo jako o pachateli trestného činu, resp. by
vyvolávalo dojem v tomto směru v očích veřejnosti. Tvrzené porušení zásady
presumpce neviny se z žalovanou užité formulace nepodává (je výslovně hovořeno
o vazbě v návaznosti na „podezření“), jiné skutečnosti evokující závěr o vině
žalobce a) jakoukoli trestnou činností pak nevyplývají ani z celkového vyznění
či kontextu odvysílané reportáže, jejímž primárním účelem bylo informovat o
aktuálně řešené závažné trestní věci týkající se podezření z rozsáhlého krácení
daní, byť nepochybně za účelem zvýšení sledovanosti byly zmíněny rodinné vztahy
dovolatelů k jedné ze stíhaných osob. O zásahu do osobnostních práv žalobců v
tomto směru tedy nelze uvažovat.
Dovozovat jej pak není možno ani z tvrzeného
porušení zásady presumpce neviny u syna žalobce a) A. M. Z obsahu odvysílané
reportáže je zřejmé, že informace o trestním řízení, v němž dotyčný figuroval v
pozici jednoho z obviněných, byly veřejnosti podávány korektním způsobem
nevyvolávajícím žádným způsobem dojem, že by otázka viny měla být již předem
rozhodnuta. Žalovaná po celou dobu reportáže v zásadě pouze rekapitulovala
údaje sdělené jí ze strany orgánů činných v trestním řízení ohledně obsahu
vznesených obvinění (bylo v tomto směru opakovaně užito spojení „podle
obvinění“, „podle policie“ apod.), přičemž z jejího projevu, resp. způsobu jeho
prezentace nikterak nevyplývá, že by snad předjímala konečné rozhodnutí soudu o
vině, resp. nepřípustně označovala, byť implicitně, obviněné za pachatele
předmětné trestné činnosti. Součástí reportáže je pak mimo jiné rovněž
vyjádření žalobce a), jenž výslovně uvádí, že o celé záležitosti bude teprve
rozhodovat soud, který řádně objasní, „kdo, na čem a jak se podílel“. Je na
tomto místě vhodné poukázat na to, že ačkoli se zásada presumpce neviny v
horizontálních právních vztazích uplatní jako jeden z ústavně přijímaných
důvodů pro omezení svobody projevu, neznamená to, že by bylo zapovězeno
poskytování jakýchkoli informací o trestním řízení. V obecné rovině není
zakázána ani veřejná diskuze přímo o otázce viny, vždy však musí být zřejmé, že
žádný v tomto směru prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově
podložený, ještě s jistotou neznamená, že se konkrétní osoba trestného činu
skutečně dopustila, resp. nesmí vést ke zpochybnění toho, že s konečnou
platností může o vině rozhodnout jen soud (srov. odůvodnění nálezu Ústavního
soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Sporovaná reportáž žádné
údaje, které by odporovaly takto nastíněným judikatorním východiskům,
neobsahovala, a žalované tudíž nelze v tomto směru přičítat jakékoli pochybení. Nebylo-li tedy možno ani ve vztahu k synovi žalobce a) dovodit porušení zásady
presumpce neviny, bylo zcela nadbytečným zabývat se případným vlivem takového
porušení na osobnostní práva samotných žalobců. Poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS
171/12, neshledal dovolací soud opodstatněným. Ústavní soud v tehdy řešené věci
aproboval závěry obecných soudů, které dovodily existenci zásahu do
osobnostních práv žalobkyně – veřejně činné osoby – v situaci, kdy žalovaná
jakožto vydavatelka deníků XY a XY soustavně v mnoha článcích informovala o
dopravní nehodě, již způsobil manžel žalobkyně řízením pod vlivem alkoholu,
přičemž se neomezila na pouhé konstatování, že žalobkyně je manželkou účastníka
dopravní nehody, ale zcela nepřiměřeně zdůrazňovala její rodinnou vazbu s
účastníkem dopravní nehody, přičemž dominantní osobou zmiňovanou v těchto
souvislostech nebyl vlastní účastník nehody – manžel žalobkyně, nýbrž
žalobkyně, která s nehodou jako takovou neměla vůbec nic společného.
Uzavřel,
že k zásahu do osobnostních práv veřejně činné osoby může dojít rovněž
bezdůvodným zdůrazňováním faktu rodinné vazby mezi osobou mající účast na
trestně postižitelném jednání a touto osobou, je-li činěno takovým způsobem, že
se ve skutečnosti z podávané zprávy vytrácí její informační podstata a stává se
z ní prostředek dehonestace veřejné osoby, vedoucí až k vyvolání pocitu o její
odpovědnosti za jednání osoby blízké, ačkoliv pro takový závěr nejsou žádné
indicie. O takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Samotný fakt, že v
reportáži ze dne 8. 12. 2012 byla uvedena rodinná vazba jednoho z obviněných A. M. k žalobcům, potažmo že bylo v jejím rámci odvysíláno (dobrovolně poskytnuté)
vyjádření žalobce a) k vyšetřované trestní věci, takový zásah do osobnostních
práv nepředstavuje, neboť z celkového kontextu žalovanou zveřejněných
informací, resp. s ohledem na jejich kompletní obsah (týkající se v zásadě
výhradně dané trestní věci), nelze dovodit, že by snad cílem žalované bylo
dosažení veřejného zneuctění osob žalobců či vyvolání jakýchkoli spekulací o
jejich spoluodpovědnosti za stíhanou trestnou činnost. Namítají-li dovolatelé, že na ně bylo nepřípustně přeneseno důkazní břemeno
stran pravdivosti sporných výroků, přehlíží, že oba nalézací soudy vyšly při
svém rozhodování nikoli ze závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat
nepravdivost dotčených skutkových tvrzení, nýbrž ze závěru, že žalovaná v
řízení prokázala jejich pravdivost. Zpochybňují tedy závěr, jenž odvolací soud
neučinil a na němž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Obdobně je-li v dovolání
předestřena k řešení otázka přípustnosti rozlišování mezi zpravodajstvím a
„bulvárním zpravodajstvím“ a potřeby stanovení jejich mezí, jedná se o otázku,
na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a která nemá z hlediska
posouzení tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobců žádný význam. Vytýkají-
li pak dovolatelé odvolacímu soudu, že nezohlednil porušení práva syna žalobce
a) na ochranu jeho osobních údajů před zveřejněním (zejména porušení § 8a a
násl. trestního řádu), míjí se taková výhrada zcela s podstatou projednávané
věci, jejímž předmětem je tvrzený zásah do osobnostních práv žalobců, nikoli
syna žalobce a), který není účastníkem řízení. Námitky v tomto směru se ve
skutečnosti týkají výhradně osoby A. M. jakožto obviněného v dané trestní věci
a pro stávající řízení postrádají jakoukoli relevanci, jakkoli se jejich
prostřednictvím dovolatelé snaží odůvodnit existenci zásahu do jejich vlastní
osobnosti. Zpochybňují-li konečně dovolatelé postup odvolacího soudu v důkazním řízení,
konkrétně neprovedení jimi navržených důkazů či nedostatečnost odůvodnění
napadeného rozhodnutí v tomto směru, vznáší tím námitku, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze
v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci splněno není.
Napadli-li žalobci rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě
nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.]. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný požádat o jeho soudní výkon. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.