25 Cdo 1519/2019-723
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. S.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se
sídlem náměstí Republiky 202/28, 301 00 Plzeň, proti žalované: Fakultní
nemocnice Plzeň, příspěvková organizace, IČO 00669806, se sídlem Edvarda Beneše
1128/13, 305 99 Plzeň, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem
Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 327/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2018, č. j. 56 Co 159/2018-694, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 14 C 327/2006-633,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni bolestné 28 800 Kč, náhradu za
ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) 162 000 Kč, náhradu za
ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 10 784 Kč a náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v celkové částce 143 295,25 Kč,
všechny uvedené částky s úrokem z prodlení (výrok I), výrokem II zamítl žalobu
co do zaplacení dalších požadovaných částek (18 000 Kč na bolestném, 324 000 Kč
na náhradě za ZSU, 150 219,92 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, vše s požadovaným úrokem) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak svým v pořadí třetím rozsudkem
poté, co jeho předchozí mezitímní rozsudek ze dne 26. 10. 2010, č. j. 14 C
327/2006-333, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
27. 9. 2011, č. j. 56 Co 127/2011-352, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2013, č. j. 25 Cdo 695/2012-400, a poté co jeho předchozí zamítavý
rozsudek ze dne 14. 10. 2014, č. j. 14 C 327/2006-452, zrušil Krajský soud v
Plzni usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 56 Co 191/2015-483. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 26. 10. 2004 na ortopedické
klinice žalované podrobila operaci, při níž jí byl nahrazen levý kyčelní kloub. Součástí operace bylo i prodloužení končetiny, k čemuž žalobkyně nedala
informovaný souhlas. Vlivem operace došlo k poškození femorálního (stehenního)
nervu levé dolní končetiny žalobkyně. Na základě znaleckého dokazování soud
zjistil, že operace byla provedena „lege artis“, k poškození nervu mohlo dojít
buď trakčním poškozením nervu při prodlužování končetiny (nejpravděpodobnější)
nebo tlakem elevatoria (operačního háku), jednoznačně však příčinu nelze určit,
přičemž u obou platí, že je lze ovlivnit pouze zručností a opatrností
operatéra, neboť předem nelze objektivně stanovit žádnou konkrétní mez
prodloužení končetiny či působení konkrétního tlaku, které jsou již hraniční. Pochybení však znalci shledali v tom, že po operaci bylo opožděně provedeno
neurologické vyšetření, jež by poškození nervu odhalilo. Toto vyšetření bylo
provedeno až 30. 6. 2005, tedy 8 měsíců po operaci, ačkoli mohlo být provedeno
již v únoru 2005 (po zaléčení plicní embolie, k níž u žalobkyně došlo dne 27. 12. 2004), kdy se mělo začít zjišťovat, proč nedochází k očekávané úpravě
funkce nervu. Pokud by neurologické vyšetření bylo provedeno včas, mohlo být
podpůrnou léčbou působeno na úspěšnější reinervaci, což po opožděném odhalení
poškození nervu již nebylo možné. Trvalé následky na zdraví žalobkyně spočívají
v omezení hybnosti levé dolní končetiny, poruše citlivosti na vnitřní straně
levého bérce, při chůzi dochází k mimovolnému podlamování kolene. Poškození
zdraví žalobkyně vedlo k její invaliditě a k významné změně uplatnění v
soukromém i společenském životě, což je pro ni psychicky traumatizující. Nemůže
se již věnovat svým zálibám (rybaření, procházky a běhání se psy, cyklistice),
setrvat delší dobu v jedné poloze, kleknout si či dřepnout, v důsledku
podlamování nohy v koleni často padá. Soud dovodil, že žalovaná pochybila,
neboť přistoupila k prodloužení končetiny žalobkyně, aniž by k tomu měla její
informovaný souhlas, ale především v tom, že opožděně provedla neurologické
vyšetření, což bylo příčinou toho, že nemohla již být aplikována podpůrná
léčba, jež mohla zdravotní stav žalobkyně zlepšit, a proto odpovídá za škodu
podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Žalobkyni přiznal bolestné ve výši dvojnásobku
základního bodového ohodnocení a náhradu za ZSU ve výši 162 000 Kč (přičemž
vycházel ze znalci stanoveného bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001
Sb.) a přiznal jí též náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní
neschopnosti od 1. 5. 2005 do 4. 9. 2005 a po jejím skončení za dobu od 23. 5. 2006 do 31. 3. 2008; ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl částečně pro
nedůvodnost a částečně z důvodu promlčení. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 10. 2018,
č. j. 56 Co 159/2018-694, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve
věci samé (výroky I a II) i ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek,
změnil jej ve výrocích ohledně náhrady nákladů řízení mezi účastníky a vůči
státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, který při hodnocení znaleckých posudků zohlednil
pouze odborné závěry (nikoli znalci uváděné závěry právní), a ve shodě s ním
uzavřel, že žalovaná porušila své povinnosti především v tom, že opožděně
provedla neurologické vyšetření, což způsobilo, že nebylo možno přikročit k
podpůrné léčbě, která by mohla být účinná. S přihlédnutím k předchozímu
zdravotnímu stavu žalobkyně i předchozím opakovaným operacím neshledal ve shodě
se soudem prvního stupně další navýšení bolestného a ZSU důvodným. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky)
podala žalovaná dovolání s tím, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v
povinnosti nahradit žalobkyni škodu, ačkoliv byl její postup při péči o
žalobkyni shledán znalci lege artis. Bez provedení operačního zákroku by se
žalobkyně s největší pravděpodobností stala invalidní, přičemž po zákroku se
její stav zlepšil. Dovolatelka namítá, že podle znalců MUDr. Šlégla a prim.
MUDr. Ing. Petránka, CSc., bylo jediné pochybení žalované shledáno v podávání
vitamínů podporujících reinervaci nervu žalobkyně, které však znalci ohodnotili
jako léčbu diskutabilní, s nejistým výsledkem. I bez veškeré podpůrné léčby
nakonec k reinervaci došlo a nelze s jistotou tvrdit, zda by s podpůrnou léčbou
byla výraznější. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/15
a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 s tím, že žalobkyně byla v době
operace velmi rizikovou pacientkou a její vrozené vady mohly mít vliv na její
pooperační stav, k čemuž se přiklonili i soudní znalci. Jestliže bylo
prokázáno, že k poškození femorálního nervu mohlo u žalobkyně dojít ze čtyř
příčin a ani jedné nemohla žalovaná zabránit, šlo o komplikaci, nikoliv o
zavinění žalované. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za kterou jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ve smyslu §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovoláním žalované byl výslovně napaden rozsudek odvolacího soudu i v části,
jíž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok týkající se bolestného, náhrady za
ZSU i náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V tomto
rozsahu bylo žalované rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, nevznikla jí tak
žádná újma, a proto není dovolání žalované podle § 243b, 218 písm. b) o. s. ř.
subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29
Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor C 2236, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek
ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry
jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s
účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Bylo-li žalobě vyhověno ve
čtyřech nárocích se samostatným skutkovým základem, a to nároku na bolestné v
částce 28 800 Kč, náhradu za ZSU v částce 162 000 Kč, náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 10 784 Kč a náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti v částce 143 295,25 Kč [k
příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního
limitu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], nepřevyšují, kromě
nároku na náhradu ZSU a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je
dovolání proti rozhodnutí o nárocích na bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku
po dobu pracovní neschopnosti nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že shledal
její odpovědnost za škodu na zdraví žalobkyně, přestože postupovala při operaci
i léčbě „lege artis“, což podle jejího názoru vyplývá ze znaleckých posudků.
Zcela však pomíjí, že odpovědnost žalované za škodu shledal soud na základě
skutkového závěru (jehož správnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá
dovolacímu přezkumu), že žalovaná provedla neurologické vyšetření žalobkyně
opožděně, čímž způsobila, že poškození femorálního nervu bylo odhaleno až v
době, kdy již nebylo možno podpůrnou léčbou jeho funkci účinně obnovit. Jinak
řečeno, neprovedením včasného vyšetření nepostupovala v souladu s pravidly
lékařské vědy, a tím způsobila, že zdravotní stav žalobkyně se nezlepšil, ač se
podle odborníků zlepšit mohl. Opomíjí-li dovolatelka skutkové závěry odvolacího
soudu, domáhá se v podstatě přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází
napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné
aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s
nímž ona nesouhlasí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky, včetně tam
obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu,
jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností
skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který
dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř.).
Nepřiléhavé na danou věc jsou rovněž odkazy dovolatelky na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
1564/15. Rozhodnutí Ústavního soudu vychází ze skutkového závěru, že
poskytovatel zdravotní péče, na rozdíl od projednávané věci, neporušil žádnou
právní povinnost, a navíc se zabýval právní otázkou odpovědnosti za škodu podle
§ 421a obč. zák. a nikoli obecnou odpovědností podle § 420 obč. zák., o níž jde
v daném případě. Shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pak není na
projednávanou věc přiléhavé proto, že byla dovozena odpovědnost zdravotnického
zařízení za postup „vitium artis“, tedy pochybení operatéra učiněné v nevědomé
nedbalosti (jež však v konkrétních souvislostech bylo porušením povinnosti),
které mělo za následek přerušení zvratného nervu, přičemž soud uzavřel, že
poskytovatel zdravotních služeb neprokázal, že škodu nezavinil (§ 420 odst. 3
obč. zák.), oproti tomu v projednávané věci shledal soud pochybení žalované
spočívající v neprovedení potřebného vyšetření.
Napadá-li dovolatelka výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i
výroky o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto směru objektivně
přípustné, [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů není dovolání přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu