em Lazarská 6/11,?Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a. s., IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2,?Praha 4 - Chodov, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o zaplacení 167.670 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 51/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 30 Co 410/2024-147, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 167.670 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu nákladů na péči za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022, kterou žalobkyně potřebuje s ohledem na svůj zdravotní stav poté, co utrpěla v roce 2005 úraz při zájezdu do Egypta organizovaném žalovanou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 415, 420, 442 a § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a vycházel z podrobného denního rozvrhu žalobkyně, z nesporného prohlášení stran, že zdravotní stav žalobkyně je nezvratný, vyžadující stálou péči, přičemž sporný zůstal pouze rozsah denní péče, kterou poskytuje nesoběstačné žalobkyni její manžel. Uvedl, že oproti již zjištěnému stavu v jiných řízeních u tohoto soudu (sp. zn. 42 C 304/2019 a na něj navazující odvolací řízení sp. zn. 11 Co 240/2023, sp. zn. 30 C 29/2019, sp. zn. 32 C 25/2021 a další) nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že je na místě uvažovat o jiném rozsahu péče, než 9,5 hodiny denně.
V těchto řízeních se odvolací soud zabýval tím, ohledně jakých úkonů je žalobkyně nesoběstačná a jaká je hodinová dotace péče o její osobu. Vycházel přitom mimo jiné ze závěrů jak znalce MUDr. Oldřicha Reiniše, tak J. B. a Mgr. Zdeňka Juřeny a dovodil, že stav žalobkyně je dlouhodobě neměnný, a ohledně konkrétních úkonů pomoci odkázal na jejich výčet uvedený v celé řadě dalších rozhodnutí (např. rozsudky odvolacího soudu sp. zn. 11 Co 240/2023, 11 Co 435/2022, 25 Co 167/2024 a 13 Co 226/2024). Odvolací soud zdůraznil, že znalec Mgr.
Juřena žalobkyni shlédl v roce 2022 a posudek podal 7. 3. 2022, tedy v době nikoli časově vzdálené období 2. pololetí roku 2022. Ztotožnil se proto s tím, co již bylo opakovaně shledáno v jiných řízeních, tedy že odpovídající rozsah péče je 9,5 hodiny denně a že žalovanou poskytnuté plnění ve výši 151.200 Kč spolu s příspěvkem na péči 76.800 Kč za uvedené období tyto nároky pokrývá. Na tom nic podle odvolacího soudu nemění ani nová potřeba dalšího úkonu – nočního polohování žalobkyně, neboť z předchozího dokazování vyplynulo, že žalobkyně se musí co 3 hodiny cévkovat a v souvislosti s tím je možné provést i tento ošetřovatelský úkon.
2. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nevyřešil otázku rozsahu péče o blízkou osobu v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19. Namítá, že není správný závěr odvolacího soudu o dlouhodobě neměnném zdravotním stavu žalobkyně, který nevyžaduje jiný rozsah péče. Její zdravotní stav se zhoršuje, stejně jako zdravotní stav jejího manžela. Odvolací soud v této souvislosti používá překvapivou argumentaci, která je zcela v rozporu se skutkovými zjištěními. Od doby, kdy soudy dospěly v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1024/2023 k hodinovému rozsahu 9 – 9,5 hodiny péče, přibyly další úkony, a to noční polohování. Této skutečnosti si byl vědom i odvolací soud a neeticky to vyhodnotil tak, že noční polohování má být prováděno při cévkování žalobkyně. Dovolatelka nesouhlasí též s uložením náhrady nákladů odvolacího řízení a má za to, že odvolací soud měl aplikovat § 150 o. s. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Žalobkyně sice v dovolání hovoří o závislosti napadeného rozhodnutí na právní otázce, jež by měla být řešena odchylně od dosavadní praxe dovolacího soudu, existence takovéto otázky vyhovující požadavkům § 237 o. s. ř. se však z její argumentace nepodává. Dovolatelka obsáhle rekapituluje závěry soudů v předcházejících řízeních, aniž by formulovala právní otázku, k níž by se Nejvyšší soud měl vyslovit, respektive revidovat právní závěr vyslovený ve svém předchozím rozhodnutí. Náležité vymezení právní otázky vyhovující požadavkům § 237 o.
s. ř. je základní procesní povinností dovolatele, dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Poukazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, vydaný v obdobném sporu týchž účastníků, který obecným soudům vytkl přístup stanovící výši náhrady za péči prostřednictvím kritéria minimální mzdy a zdůraznil vhodnost analogického použití vyhlášky č. 505/2006 Sb., provádějící zákon o sociálních službách, nečiní tak způsobem, z nějž by se podávala existence právní otázky odchylně řešené odvolacím soudem.
Ústavní soud se nevyslovoval k jednotlivým úkonům, jejich časové náročnosti a hodnocení jejich podřaditelnosti pod běžnou manželskou solidaritu. Ostatně Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů svou rozhodovací praxi upravily právě v reakci na posledně zmíněný nález.
6. V případě péče poskytované blízkou osobou je třeba kromě medicínských a obdobných úkonů (podávání léků, polohování, cévkování apod.) zohlednit i péči o domácnost. Jde-li o domácnost společnou s osobou, která péči vykonává, náleží náhrada za tyto úkony jen v rozsahu, v němž přesahují míru obvyklé rodinné spolupráce (resp. manželské solidarity), neboť úklid, praní, vaření, nakupování, či péče o vybavení domácnosti se týkají všech členů domácnosti, nejen samotného poškozeného. V těchto případech nelze najít jednoznačné pevné vodítko pro stanovení adekvátní kompenzace, proto se rozsah péče a výši za ni náležející náhrady stanovuje volnou úvahou soudu (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13). Úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou se odvíjí od úplaty, jíž by konkrétní poškozená osoba musela platit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě. Měla by být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů uvedených ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si podle soudu nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba.
Z tohoto závěru vycházejí i následná rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 875/2022, ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023). V daném případě odvolací soud při své úvaze podle § 136 o. s. ř. využil vyhlášku č. 505/2006 Sb. a postupoval v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Zabýval se povahou a rozsahem osobní péče poskytované manželem žalobkyně a rozlišil jednoznačně medicínské úkony související s jejím ošetřováním od péče o společnou domácnost a běžné úkony v rámci manželské solidarity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021).
7. Argumentuje-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil spotřebovaný čas nezbytný k zajištění potřebné péče o žalobkyni, je zřejmé, že uplatňuje námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť správnost skutkových zjištění nemůže být podle § 241a odst. 1 a 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Určení rozsahu potřebné péče (resp. zjištění skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů péče) poskytované žalobkyni představuje otázku skutkovou a nikoliv právní (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024, IV. ÚS 2147/23, a ze dne 28. 11. 2023, III. ÚS 1819/23).
K řešení takové otázky není dovolací soud povolán. Dovolatelka tak neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Rovněž výhrady dovolatelky směřující proti zjištěním týkajícím se tvrzeného zhoršujícího se zdravotního stavu a potřeby dalších ošetřovatelských úkonů (noční polohování) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, nýbrž směřují proti skutkovým závěrům, na nichž spočívá
právní posouzení věci. 8. Protože uplatněné dovolací námitky nezakládají přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. Objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je pak dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu