25 Cdo 1560/2023-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) D. D., zastoupený Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, b) A. J., c) L. D., žalobci b) a c) zastoupeni Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Pobřežní 394, Praha 8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců: Arcibiskupství pražské, IČO 00445100, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Pobřežní 394, Praha 8, proti žalovaným: 1. Kverulant.org o. p. s., IČO 28925165, se sídlem Pražská 1148, Praha 10, zastoupená JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 34, Praha 2, 2. V. R., zastoupený Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, 3. J. U., zastoupený JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 34, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 209/2021, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 29 Co 400/2022-209, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti domáhají po žalovaných zaslání písemné omluvy, zaplacení nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč a odstranění článku s názvem „XY“ z webové stránky kverulant.org, neboť tento článek žalobci považují za dehonestující.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 2. 9. 2022, č. j. 17 C 209/2021-174, nepřipustil, aby do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobců přistoupilo Arcibiskupství pražské. Vyšel ze zjištění, že současně s podanou žalobou oznámilo Arcibiskupství pražské, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobců. Svůj vstup do řízení odůvodnilo tak, že předmětem řízení jsou tvrzení obsažená v článku a ve videoreportáži, podle kterých mělo dojít k závažnému vyvedení majetku z Arcibiskupství pražského, což jsou tvrzení lživá a neočerňují pouze žalobce, ale také jeho, neboť příjemce těchto lživých tvrzení může nabýt dojmu, že Arcibiskupství pražské není schopno uchránit svůj majetek a že se svým majetkem nenakládá v souladu se svým posláním, má tudíž na výsledku tohoto řízení právní zájem. Žalovaní nesouhlasili se vstupem vedlejšího účastníka do řízení a podali proti jeho vstupu námitky, jež odůvodňovali neexistencí jeho právního zájmu na výsledku řízení. Soud prvního stupně odkázal na ustálenou judikaturu týkající se § 93 o. s. ř. a na závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 546/98, a uzavřel, že v daném případě nelze dovodit, že kritika žalobců jakožto fyzických osob nutně zakládá zásah do pověsti právnické osoby, když se navíc v případě žalobců nejedná o žádnou z osob stojících v čele Arcibiskupství pražského. Ze žádného podání Arcibiskupství pražského se nepodává, jakým konkrétním způsobem může být rozhodnutím ve věci dotčeno jeho právní postavení, kromě toho, že „žalovaní se ve svých výrocích vyjadřují přímo o Arcibiskupství pražském a tyto výroky se ho přímo dotýkají“. Soud prvního stupně také poukázal na žalovanými citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, vyjadřující závěr, že právnické osobě právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. na základě právní úpravy v občanském zákoníku (není-li výslovně ujednáno jinak) nevzniká.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 29 Co 400/2022-209, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že soud připouští, aby do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobců přistoupilo Arcibiskupství pražské. Odvolací soud zdůraznil tenkost hranice mezi restriktivním a extenzivním výkladem pojmu „právní závěr na výsledku řízení“ a poukázal na nález ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, ve kterém Ústavní soud podpořil právě extenzivní výklad § 93 odst. 1 o. s. ř., když uvedl, že právní zájem Vysokého učení technického na výsledku sporu o ochranu osobnosti lze spatřovat v zájmu této vysoké školy na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů.
Vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanováni ani jinak postihováni za své názory vyslovené na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti VUT. Odvolací soud je pak toho názoru, že obdobný výklad otázky přípustnosti vedlejšího účastenství lze aplikovat v posuzovaném případě, neboť v hodnotovém žebříčku značné části společnosti zaujímá církev, zvláště pak katolická, přinejmenším velice problematické postavení (viz například společnost rozdělující otázka církevních restitucí) a jakékoli negativní informace o činnosti jejích čelných představitelů, zpochybňující čestnost a bezúhonnost (tehdejšího) arcibiskupa a jiných významných zaměstnanců Arcibiskupství pražského zcela nepochybně v očích laické veřejnosti splývají s činností samotného arcibiskupství, potažmo celé katolické církve.
Právní zájem Arcibiskupství pražského na výsledku projednávaného sporu je tak podle názoru odvolacího soudu naprosto zřejmý a důvod pro extenzivnější výklad § 93 odst. 1 o. s. ř. je zde namístě. Odvolací soud pak ještě dodal, že jeho závěr o přípustnosti vedlejšího účastenství vyplývá i z § 83 o. z. V projednávané věci žalobci tvrzený neoprávněný zásah do jejich osobnosti jednoznačně souvisí s jejich činností v rámci vedlejšího účastníka. Mohlo-li by tedy Arcibiskupství pražské za podmínek předvídaných v naposledy uvedeném ustanovení samo zahájit řízení, není nejmenšího důvodu, aby nemohlo do již probíhajícího sporu vstoupit na straně žalobců jako vedlejší účastník.
4. Usnesení odvolacího soudu napadli všichni žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují podle § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky přípustnosti vedlejšího účastenství, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, sp. zn. 30 Cdo 113/2014 a sp. zn. 24 Cdo 3511/2020) a rozhodovací praxe soudu Ústavního (nález sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 2036/08 a dále též sp. zn. IV. ÚS 2957/20).
Dovolatelé zejména namítají, že pokud odvolací soud staví své rozhodnutí na závěrech nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03, ten dopadal výlučně na specifický případ vztahů v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Těmito specifickými vztahy také Ústavní soud odůvodnil potřebu extenzivního výkladu „právního zájmu na výsledku řízení“. Obdobně Ústavní soud vysvětlil v rámci pozdějšího nálezu sp. zn. I. ÚS 2036/08 při posuzování skutkově odlišné věci, proč bylo právě a pouze s ohledem na tyto specifické okolnosti této dříve projednávané věci namístě k takto extenzivnímu výkladu výjimečně přistoupit a proč není v souladu s příslušnou právní úpravou, jejím smyslem a účelem, tuto extenzivní interpretaci aplikovat generálně.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu ohledně zvláštní žaloby za jiného ve smyslu § 83 o. z., ta by podle dovolatelů nepřipadala v úvahu, neboť žalobci sami se ochrany svých práv a oprávněných zájmů aktivně dožadují, Arcibiskupství pražské by tak za ně již nemohlo zahájit soudní řízení. Dovolatelé mají za to, že výsledek řízení v projednávané věci se nemůže žádným způsobem pozitivně projevit v právním postavení vedlejšího účastníka, a to změnou, ani dotčením reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých hmotněprávních vztahů.
A to ani vůči žalobcům, ani vůči žalovaným. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, podle kterého ani zvláštní zákon (§ 135 o. z.) nepřiznává právnickým osobám nárok na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do její pověsti. A protože nemá vztah mezi žalobci a vedlejším účastníkem ani žádný přirozenoprávní či hodnotový přesah, když se navíc odvíjí ve zcela standardních podmínkách demokratického právního státu, a ani není jejich úzké propojení dáno zvláštním zákonem, nelze než na posuzovanou věc aplikovat obvyklý restriktivní výklad § 93 o.
s. ř. Dovolatelé rovněž namítají, že odvolací soud své právní závěry nedostatečně odůvodnil, tudíž jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobci a), b) a vedlejší účastník na jejich straně ve svém vyjádření uvedli, že dovolání je nepřípustné, jelikož jsou jím napadány skutkové závěry odvolacího soudu, odvolací soud se svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu a právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení je bezpochyby dán, a to mimo jiné s odkazem na § 83 o. z. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Žalobkyně c) ve vyjádření k dovolání uvedla, že usnesení dovolacího soudu považuje za věcně správné. Připuštění Arcibiskupství pražského do řízení je podle ní na místě. Důvodem je skutečnost, že výroky žalovaných negativně dopadají i na vedlejšího účastníka a poškozují jej. Navrhla, aby dovolaní žalovaných bylo zamítnuto.
7. Žalovaní v replice k vyjádření žalobců a vedlejšího účastníka na jejich straně odmítli argumenty uvedené v těchto vyjádřeních, přičemž částečně zopakovali důvody svého dovolání, včetně v něm uvedeného procesního návrhu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje. K tomu ke srovnání např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod č. 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
11. Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. zpravidla vyplývá z toho, že ačkoliv jeho práva a povinnosti hmotněprávní povahy nejsou předmětem řízení, mohou být rozhodnutím ve věci samé dotčena zprostředkovaně skrze jeho právní poměr k účastníkovi řízení (srov. obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 93. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607). Nejčastěji se bude jednat o případy tzv. postihu (např. § 1876 odst. 2, § 1937 odst. 2 nebo § 2917 o. z.). Řečeno jinak, právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod č. 91/2017 Sb. rozh. obč.).
12. Dovolatelé ve svém dovolání poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sb. rozh. obč., podle kterého právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., není-li výslovně ujednáno jinak. K tomu je však potřeba uvést, že dovolací soud ve svém rozhodování k poskytování přiměřeného zadostiučinění podle aktuálně účinné právní úpravy v občanském zákoníku dovodil, že je třeba rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků stanovených k ochraně předmětů absolutních práv (popř. nároků stanovených k ochraně proti nekalé soutěži), tj. zejména práva, aby se rušitel svého závadného jednání zdržel (tzv. zápůrčí nárok) nebo aby odstranil následky neoprávněného zásahu, resp. odstranil závadný stav (tzv. odstraňovací nárok), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3675/2022, dále usnesení téhož soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2494/2022).
13. Výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 327/2021 přitom potvrdil, že i právnická osoba se může ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. z. domáhat odstranění závadného stavu tzv. odstraňovacím nárokem, tedy tímto (zvláštním) deliktním nárokem stanoveným k ochraně předmětů absolutních práv, mezi které náleží i ochrana pověsti právnické osoby.
14. V projednávané věci se žalobci žalobou na ochranu osobnosti domáhají po žalovaných, mimo jiné, odstranění článku s názvem „XY“ z webové stránky kverulant.org. Jde o tzv. odstraňovací nárok, kterého se ve smyslu § 135 o. z. zcela jistě může domáhat i Arcibiskupství pražské jako právnická osoba, pakliže v něm spatřuje zásah do své pověsti. Právě z této skutečnosti pak vyplývá právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, neboť úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zmíněným nárokem se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení.
15. Aniž by bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami žalovaných, již z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně souladné s výše zmíněnou konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Tím je vypořádán i návrh dovolatelů na odklad právní
moci napadeného rozhodnutí, který dovolatelé podali v průběhu dovolacího řízení dne 12. 11. 2024.
17. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu