USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobce Milion Chvilek, z. s., se sídlem v Praze 3, Koněvova 289/3, Žižkov,
identifikační číslo osoby 06760538, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalovaným 1) V. F.,
nar. XY, bytem XY, 2) Komunistická strana Čech a Moravy, se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů 1531/9, identifikační číslo osoby 00496936, oběma zastoupeným
JUDr. Mgr. Barborou Vlachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 21,
Nahořanská 2713, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 41 Cm 5/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 14/2021-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů
dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právní zástupkyně žalovaného 1).
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 41 Cm 5/2020-43, uložil
žalovanému 1) povinnost omluvit se žalobci zasláním dopisu na jeho adresu ve
znění specifikovaném ve výroku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení
povinnosti žalované 2) omluvit se žalobci zasláním dopisu na jeho adresu ve
znění specifikovaném ve výroku (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal shora
uvedeného nároku v důsledku zásahu do své pověsti, kterého se měli žalovaní
dopustit tím, že žalovaný 1) jako předseda žalované 2) uvedl nepravdivá tvrzení
o činnosti žalobce. K odvolání žalovaného 1) Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že právnická osoba
nemá v důsledku (samotného) zásahu do své pověsti podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), právo na odčinění
způsobené nemajetkové újmy. Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku ve věci samé žalobce dovoláním,
které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jeho názoru napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež by dovolacím soudem
měla být posouzena jinak než v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23
Cdo 327/2021. A to konkrétně otázky, zda má právnická osoba právo na odčinění
nemajetkové újmy pří zásahu do své pověsti. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobce v tom, že citované
rozhodnutí dovolacího soudu nezohledňuje povahu restitučního nároku podle § 135
odst. 2 o. z. ve vztahu k nároku na odčinění nemajetkové újmy, tedy
nevypořádává se s tím, zda je možné se na základě § 135 odst. 2 o. z. domáhat
po osobě, která do osobnostních práv právnické osoby zasahuje, omluvy. Odvolací
soud se přitom řádně povahou nároků žalobce nezabýval a nesprávně dovodil, že
omluva může být pouze nástroj odčinění nemajetkové újmy žalobce, a nikoli
nástroj k odstranění následku neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Žalobce se přitom svojí žalobou nedomáhá toho, aby byla odčiněna nemajetková
újma mu způsobená, ale aby byl odstraněn následek jednání žalovaného dle § 135
odst. 2 o. z., který stále trvá. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) se k dovolání žalobce vyjádřil v tom smyslu, že považuje napadené
rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání
zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Otázka, zda právnické osobě svědčí právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené
(samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., již
byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena v jeho rozsudku ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod číslem 66/2022 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a lze tak odkázat na podrobné odůvodnění řešení této
otázky obsažené v citovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zohlednil, že současná právní úprava v
občanském zákoníku předpokládá vznik závazku k odčinění způsobené nemajetkové
újmy pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li
tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.), přičemž v souvislosti s neoprávněným
zásahem do pověsti právnické osoby tak zákon zvlášť nestanoví. Dovolací soud proto v citovaném rozhodnutí posoudil, zda lze existenci tohoto
práva dovodit na základě ústavních východisek, podle analogického použití
právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na
odčinění nemajetkové újmy nebo z některého přímo použitelného ustanovení
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy. Vzal tak především v úvahu, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle
čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné
ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění
nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Závazek k
ochraně tohoto práva nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní
smluv, jimiž je Česká republika vázána, ani z práva unijního. Dovolací soud
rovněž zohlednil, že podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva
je třeba ve vztahu k otázce existence a rozsahu práva právnických osob na
dobrou pověst spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka,
přičemž členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky,
které poskytují podle vnitrostátního práva.
Na základě provedeného komparativního srovnání příbuzných zahraničních právních
úprav dovolací soud dále uzavřel, že existenci tohoto práva nelze považovat za
součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, neboť tyto právní
úpravy obsahují široké spektrum přístupů k této problematice a právo na
odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám přiznáváno spíše výjimečně. Stejně tak nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého
práva ponechávají otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku
neoprávněného zásahu do jejich pověsti otevřenou. Dovolací soud rovněž uvedl, že toto právo nelze považovat ani za tradiční
institut tuzemského soukromého práva, neboť většina právních úprav platných na
našem území, a to i v období do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v
občanském zákoníku koncepčně vychází, toto právo právnickým osobám nepřiznávala
a právní teorie a praxe ho ani výkladově nedovozovala (s výjimkou období od 1. 2. 1992 do 31. 12. 2013). Rovněž důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že tzv. antropocentrické pojetí soukromého práva zřetelně rozlišuje mezi právním
postavením osob fyzických a osob právnických a nesměřuje k tomu, aby v právním
postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí
především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné
podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není
právně dosažitelná. Zároveň na základě důvodů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyšší soud uzavřel,
že znění účinné právní úpravy je důsledkem zřetelného záměru zákonodárce tímto
způsobem právní úpravu stanovit a nejedná tudíž o tzv. otevřenou nepravou
(teleologickou) mezeru v právu jako předpokladu pro užití analogie ve smyslu
nástroje soudcovského dotváření práva. K tomu pak Nejvyšší soud doplnil, že není vyloučeno, aby v případě, kdy je
povinnost k odčinění nemajetkové újmy právnické osoby zvlášť zákonem stanovena,
zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové
poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku
nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele). Dovolací soud proto neshledává důvod (a takový důvod se nepodává ani z
dovolání) pro odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe. Domáhá-li se dovolatel svojí otázkou obecného posouzení, zda zaslání dopisu s
určitým obsahem může být způsobilým prostředkem k odstranění následků
neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z., je
třeba k takto míněné otázce dovolatele uvést, že na takové otázce rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí a v tomto smyslu dovolatelem položená otázka
přípustnost dovolání nezakládá. Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem
vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či
hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti
napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či
ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Takto obecně vymezenou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil
(řešit nemusel). Je tomu tak proto, že žalobce ve své žalobě netvrdil takový
zásah do své pověsti, jehož následky by bylo objektivně možné odstranit právě
zasláním určitého dopisu (jak by tomu mohlo být kupříkladu tehdy, spočíval-li
by neoprávněný zásah v neodeslání či zadržení takového dopisu). Směřuje-li otázka dovolatele k posouzení, zda jím uplatněný nárok na poskytnutí
omluvy, jak sám dovolatel ve své žalobě svůj nárok označil, v souvislosti s
neoprávněným zásahem do jeho pověsti může být v poměrech projednávané věci
důvodný, aniž by zde byla (musela být) zjištěna nemajetková újma na straně
dovolatele, resp. zda se lze úspěšně domáhat odstranění následků neoprávněného
zásahu do pověsti právnické osoby poskytnutím omluvy, není dovolání přípustné,
neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování k poskytování přiměřeného zadostiučinění
podle účinné právní úpravy v občanském zákoníku dovodil, že je třeba rozlišovat
mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků k ochraně předmětů
absolutních práv (popř. nároků k ochraně proti nekalé soutěži), tj. zejm. práva, aby se rušitel svého závadného jednání zdržel (tzv. zápůrčí nárok) nebo
aby odstranil následky neoprávněného zásahu, resp. závadného stavu (tzv. odstraňovací nárok), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění
(satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (ve smyslu
§ 2894 odst. 2 o. z.), jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být
právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného
skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce)
vznikla. Proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění (ve formě omluvy), aniž by na jeho straně vznikla (byla
zjištěna) nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudky ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
1773/2021, a ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3487/2021). Jinak řečeno, na základě práva na odstranění následků neoprávněného zásahu
(tzv.
odstraňovacím nárokem) se lze domáhat jednání, kterým se obnovuje
(restituuje) původní stav do podoby před (již nastalým) zásahem do cizího
subjektivního práva, resp. odstraňuje se (stále ještě) trvající závadný stav
obnovením stavu původního (nezávadného), přičemž není podmínkou, aby (stále
trvající) závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) jakoukoli újmu
(ať už majetkovou nebo nemajetkovou) vyvolával či v minulosti vyvolal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019,
uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
jeho rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod
číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu poskytnutím přiměřeného zadostiučinění (a to i ve formě omluvy) se
poškozený může domáhat odčinění (satisfakce) skutečně vzniklé nemajetkové újmy
(tj. skutečných dopadů do své nemajetkové sféry), a to bez ohledu na to, zda
závadný stav (resp. rušení cizího subjektivního práva) stále trvá či nikoli
(obdobně jako v případě práva na náhradu škody v případě dopadů do majetkové
sféry poškozeného). Proto předpokladem práva na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění je (mimo jiné), aby nemajetková újma na straně poškozeného
vznikla (resp. v řízení následně byla zjištěna) a aby navíc podle
§ 2894 odst. 2 o. z. stanovil pro takový případ existenci práva na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění zvlášť zákon (nebylo-li sjednáno jinak). To platí
ostatně jak pro nemajetkovou újmu fyzických osob (lidí), tak osob právnických,
přičemž je v tomto směru nerozhodné, v jaké formě má být přiměřené
zadostiučinění poskytnuto, tj. zda ve formě peněžité či nepeněžité (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, uveřejněný
pod číslem 72/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze
dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3402/2019, uveřejněný pod číslem 50/2022 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Právo na odstranění následků neoprávněného zásahu do cizího (absolutního) práva
(tzv. odstraňovací nárok) a právo na odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy
poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou tedy povahově odlišná soukromá
(deliktní) práva vázaná na odlišně zákonem vymezené rozhodující skutečnosti pro
jejich vznik a uplatnění, jež nelze (libovolně) směšovat či zaměňovat. Kromě
toho, že zákon na řadě míst tato práva výslovně odlišuje a staví vedle sebe,
přičemž pojem přiměřeného zadostiučinění výslovně vztahuje právě ke způsobu
odčinění (skutečně vzniklé) nemajetkové újmy (§ 2894 odst. 2 a § 2951 odst. 2
o. z.), je takové směšování či zaměňování v rozporu i s dosavadními
judikatorními závěry o odlišné povaze, účelu a podmínkách vzniku a trvání
těchto práv (srov. již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soud ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005, a ze dne
14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009). Ostatně případný závěr o možnosti poskytování přiměřeného zadostiučinění
„prostřednictvím“ tzv.
odstraňovacího nároku by v konečném důsledku vedl k
nepřípustnému vyloučení („obcházení“) zákonné úpravy závazku k náhradě újmy
podle občanského zákoníku, včetně podmínek týkajících se důvodů vzniku tohoto
práva (tedy i existence skutečně vzniklé nemajetkové újmy, jež má být právě
poskytnutím zadostiučinění odčiněna), zavinění, obsahu a rozsahu odškodnění
vzniklých újem, promlčení tohoto práva apod. I z tohoto hlediska je zřetelné,
že se zde jedná o odlišné případy soukromoprávních deliktních závazků ze
zákona, přičemž pro vymezení znaků soukromoprávních deliktů a závazků z nich
případně vznikajících je rozhodný právě zákon a podmínky v něm stanovené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3675/2022). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.